Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Kusebauch (* 1964)

• narozen 12. ledna 1964 v Českém Těšíně

• srpnovou okupaci prožil v Havířově

• v 70. letech se rodina přestěhovala do Chabařovic, kde se v té době ve velkém těžilo a životní prostředí bylo silně znečištěné

• vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• zúčastnil se tanečního mistrovství světa v Západním Berlíně (1985), kde by šokovaný kontrastem Západu a tehdejšího Československa

• celý život je učitelem, byl ředitelem školy

• v roce 2021 byl starostou města Chabařovice, kde také žil

Josef Kusebauch se narodil 12. ledna 1964 v Českém Těšíně a do osmi let žil v Havířově. Jeho matka pocházela ze Slovenska a otec ze severních Čech. „Bydlel jsem v paneláku, u domu jsem měl školku, všechno poblíž, hodně parků a hřišť.“ Letní prázdniny trávil na vesnici u své babičky na Slovensku. V zimě naopak babička jezdívala za nimi do Havířova. „Chodili jsme po okolí Havířova a už v tý době jsem si zvykl chodit do přírody a žít v ní.“

V Havířově Josef zažil i srpnovou okupaci v roce 1968. „To mi byly čtyři roky a velice dobře si to pamatuju. V Havířově byly široké ulice, dlouhé a vypadalo to hrozivě, protože po celé té čtyřproudovce se tam valila kolona tanků.“

V roce 1972 se s rodiči přestěhoval do Chabařovic, otcovy rodné obce. Později se dozvěděl, že jedním z důvodů bylo i to, že jeho otec byl aktivní v roce 1968. „Rozvážel letáky a angažoval se v nějaký činnosti. […] Pak se po něm začala shánět StB, tak si nechal narůst vousy a říkal, že se neoholí, dokud nás ta vojska neopustí. A pak se šel schovat sem do Chabařovic, aby se vypařil.“ Od té doby tak Josef žije v Chabařovicích. Do paměti se mu vryla vzpomínka na noční příjezd. „Přijížděli jsme autem v noci kolem školy a přišla mi hrozně obrovská a monumentální, bylo to pro mě takové tajemné. To jsem netušil, že tady budu učit a budu ředitel.“

Měli jsme depresi z toho, jak se někde může žít v pohodě

V Chabařovicích si Josef rychle zvykl. „Hrozně se mi tady líbilo. Chodili jsme hrát fotbal, hokej na ulici, chytali jsme ryby a korýše. Jezdili jsme na sportovní soutěže, gymnastické, atletické…“ Až později také zjistil, jaké měl štěstí na učitele. Část z nich se totiž angažovala během pražského jara a srpna 1968 a do Chabařovic byli posláni za trest. Z dnešního pohledu i díky nim se později rozhodl, že se stane také učitelem.

V roce 1978 Josef přešel na střední průmyslovou školu chemickou. V té době začal poslouchat rockovou hudbu, nechal si narůst dlouhé vlasy, ale také začal chodit do tanečních. „Po tanečních jsem chodil do tanečního klubu a několik let jsem závodně tancoval. Byla to perfektní zábava, jezdili jsme na soutěže a tak, ale taky tam byl dosah normalizace – nemohli jsme při vystoupení používat anglicky zpívanou hudbu.“ V roce 1985 se s formací latinskoamerických tanců dostal na mistrovství světa v Západním Berlíně. „Když jsme tam byli na tom mistrovství, tak samozřejmě všechny ty světový formace to měly [anglicky] nazpívaný a bylo to mnohem hezčí a emotivní. A my jsme to měli takový sterilní, protože to prostě nešlo.“ Návštěva Berlína pro ně byla celkově obrovským šokem. „Všude obchody plný zboží, nádherně nasvícený město, všichni příjemný, usměvavý. Pak jsme se vrátili a všude špína, šedivo, inverze, smrad z chemičky. Úplně jsme z toho měli depresi, jak se někde může žít v pohodě.“ K celkovému dojmu ještě přispěla skutečnost, že těsně před odjezdem přišlo udání na jeden z párů, že chtějí během mistrovství emigrovat, a tak samozřejmě onen pár musel zůstat doma.

Šéfem KSČ byla vedoucí školní jídelny, která nás kádrovala

Josef vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, kam mohl nastoupit i proto, že jeho otec nakonec vstoupil do komunistické strany a Josef byl členem Socialistického svazu mládeže. Školu zakončil státnicemi v roce 1987 a v roce 1988 nastoupil na roční vojnu na letiště. „Když k nám měli přijet lítat ruský piloti na cvičení, vyfasovali jsme kýble s bílejma barvama a natírali jsme obrubníky. Dělali jsme takový práce, ale to bylo jenom naoko, aby to vypadalo, že to je krásný.“

Z období komunistického režimu také vzpomíná na zničené životní prostředí. „Chemička tady smrděla, na skládce, která je teď rekultivovaná, většinou vypalovali v sudech odpady, takže to kouřilo. Všude byly elektrárny, které neměly odsíření, takže oxid siřičitý, který se z toho uhlí dostával do ovzduší, způsoboval kyselý deště. Na Krušných horách odešly všechny jehličnaté stromy. Snažili se nám to kompenzovat tím, že lidé dostávali příplatek, tzv. pohřebné se tomu říkalo. A posílaly se děti na školy v přírodě. To ale byla hezká věc, to jsme byli dvakrát ročně tři neděle vždycky někde v horách, tak tam nás to hrozně bavilo.“

Po absolvování vojny nastoupil Josef jako učitel do školy. „Taky jsme tam měli buňku KSČ a učitelé museli chodit na školení ideologicko-politické výchovy. Šéfem KSČ byla vedoucí školní jídelny, která nás kádrovala, a dokonce se rozebíralo, kdo s kým, koho vezl nebo kdo chodí v riflích.“ Josef tušil, že i on bude muset brzy čelit tlaku ke vstupu do strany, naštěstí ale přišel listopad 1989. Samotný začátek revoluce prožil na škole přírodě a o tom, co se v Praze děje, se pořádně dozvěděl až od svých vyučujících na taneční konzervatoři, kterou v té době dálkově studoval.

Rychlé změny se začaly dít i ve škole. „Hned tady musela skončit ředitelka, která byla v KSČ, která nás všechny dusila. Místo ní nastoupila fyzikářka, vynikající paní Růžičková.“ Obzvlášť z téhle doby si Josef nese, že „nemá cenu se za každou cenu někomu mstít, potrestáte ho tím, že vy se chováte slušně.“

Vzali jsme auto, batohy a pohory a vyrazili do světa

Hned po revoluci Josef využil otevření hranic a začal s kamarády cestovat. „Vzali jsme auto, batohy a pohory a vyrazili do světa. Začali jsme jezdit do Rakouska do Alp, první léto jsme byli na Dachsteinu, potom jsme jezdili do Norska na ryby. Byla to nádherná doba, kdy se otevřely hranice a mohli jsme jet kamkoliv.“ Josef si také začal přivydělávat výškovými pracemi nebo tanečními vystoupeními a za vydělané peníze si nakupoval horolezecké vybavení a cestoval.

V roce 1996 se zúčastnil konkurzu na ředitele školy a dlouho chabařovickou školu vedl. V roce 1998 byl také zvolen do zastupitelstva, od roku 2002 byl místostarostou a od roku 2010 je starostou. Byl i u toho, když se v roce 2001 otevíral ventil, který následujících deset let napouštěl zbytkovou jámu lomu Chabařovice, dnešní jezero Milada. Má podíl na rekultivaci přírodního lesoparku Friedrich, kde si v dětství hrával. „Utkvělo mi to v paměti a nakonec jsme moje krásné místo z dětství zrekultivovali.“

Josef velmi rád vzpomíná na své učitele a sám svým žákům radí: „Snažte se vstřebávat všechny informace, nevíte, kdy to použijete. Všechno, co se naučíte, se vám v životě hodí.“