Josef Kusmič (* 1929)

1. Dicu sme morali učit česki

 

„Kad sme bili v Huzovoj, tako kad su kluki rasli, tako duoma diede Hrvat, baba Hrvatica, ja Hrvat, maja moja …. Tako sme govorili nek hrvatski. A sa ta Pepa ur je rasav, no a tako nek hrvatski, sa je  imav dvi ljeta a je šav va školku. A sada on česki ni znav. A Pevnarka, Minče, ta je za dvi ljeta starija, ta ur je hodila v školku, ta je došla k nam a je velila: ´Učitelka vám vzkazuje, že musíte s ním mluvit česky.´Protože  on je htiv nikakovi kyblíček a on je to veliv hrvatski. No tako ti su se da on nizna iberhaupt česki, tako da s nim musíte mluvit česky. Tako sa si predstavte. Baba Hrvatica jak poleno, diede Hrvat, no a mi samozřejmě, mi známe česky, tako sa sme začeli s njim jako opravdu česki. Pak je ta drugi dorasav ur, tako ur je se s njimi već česki govorilo. Tako oni rozumiju se, ale na čega je im je to? S nami se pominaju nek česki.“

 

1. Děti jsme museli učit česky

 

„Když jsme byli v Húzové, tak když kluci rostli, doma byl děda Chorvat, babička Chorvatka, já Chorvat, moje žena Chorvatka. Mluvili jsme jen chorvatsky. Pak měl Pepa dva roky a šel do školky. Česky ale neuměl. Minče Pevnerová, která byla o dva roky starší a do školky už chodila, potom přišla jednoho dne k nám a povídá: ´Učitelka vám vzkazuje, že s ním máte mluvit česky.´ Protože on chtěl nějaký kyblíček a řekl si o něj chorvatsky. Tak si tam mysleli, že česky vůbec neumí a naléhali, že s ním musíme mluvit česky. Jen si to představte. Babička Chorvatka jak poleno, děda Chorvat.. Samozřejmě, my jsme česky uměli, tak jsme s ním teda začali mluvit česky. Pak už vyrůstal i ten druhý, tak už se mluvilo víc česky. Kluci rozumí chorvatsky všechno, ale na co jim to je? S námi mluví jen česky.“

 

2. Granica je šla prek pivnicu

 

 

„Predstavte si, kad su dielali tu republiku, tu hranjicu, tako kot sam veliv, je biv Mladi brig, Stari brig. A tamo su imali Hrvati pivnice. Daj piet, šiest pivnicov je bilo va tom Starom brigi. A sa ta hranjica je šla a je šla prek te jedne pivnice. Tako sa, to je bila dužička pivnica, tako sa odzad, to je patrilo va Rakuse, a ovo najpre v Československo. Tako oni su morali davke platit da puov pivnice je bilo va Rakusi. Tako hlupo su tu hranjicu udielali.“

 

2. Hranice šla přes jeden sklep

 

 

„V Přerově jsme měli dva kopce, Mladý kopec a Starý kopec, tam měli Chorvati sklepy, asi pět nebo šest jich tam bylo. A představte si, když dělali za republiky hranici, vytýčili ji tak, že šla skrz jeden z těch sklepů. Byl to dlouhý sklep a to, co bylo vzadu, patřilo k Rakousku, to vpředu bylo československé. A tak museli platit dávky, a to půlka sklepa byla v Rakousku. Tak hloupě tu hranici tehdy udělali!“

 

3. Lapte sme imali va Rakusi

 

„No ale Preravci, velim, ti su holt imali (lapte va Rakusih). Jedni su imali, Franci Kusmići, ti su imali se lapte va Rakusih, ti su tamo bili saki dan. Mi sme tamo imali nek četire mirice, ale jedni su tamo imali deset, petnajst miric. Jedni su tamo hodili furt. Ti financi ur nisu ani te zavore zato (zaprivali?), zato da ti ljudi su furt jezdili tamo na ih lapat.“

 

3. Pole jsme měli na rakouském území

 

„Přerované měli pole v Rakousku. Třeba Franc Kusmić tam měl taky pole a byl tam každý den. My měli jen čtyři měřice, ale někteří tam měli i deset, patnáct měřic. Tak tam chodili pořád. Financové už ani nezavírali závory, protože pořád někdo jezdil.“

 

4. Stara i Nuova Prerava

 

„Kad su došli onda, ta Graf von Teufenbach ča je dopeljav te Hrvate, to je biv drinuovski bojovník - graf, hrabě, ta je dopeljav tu prvu skupinu Hrvatov. No a ta Prerava je bila vypaljena. Ovo je bila Stara Prerava, to je bilo znjičeno, tako oni su si začali zidat nuovu Preravu. Z brnje,  brnjene cigle si dielali. Ne vepřovice, ale čierne brne, su tamo plive šljapali a nie znam ča oš. Su tamo dielali te cigle a su si tamo polavku dielali te barake. Krove z rogoza a tako dalje. No, samozřejmě, postupně se to pak spravljalo. A ta Stara Prerava je ostala tamo. A sa su udielali hranjicu, ovo je bila Nuova Prerava a ovo Stara Prerava. Stara Prerava je bila va Rakusih, Nova Prerava je bila vČeskoslovensku, a to ur ni bilo selo, to je biv nek marhof. Meindlj je imav tamo fabriku, je se to imenovalo Alt Prerau. A ovu su si Hrvati postavili. Brnje normalnje a tak osu se dielali… to danas oš niki baraki stuojiju tamo z tih brnjenih cigalj. Zatoda to kad je to ubiermano tako to nigdo nizna, kad se to udržuje. To su normalne brnjene cigle, ne vepřovice. Brnjene. Va toj čiernoj brnji je našljapanih pliv, su imali tie forme a tako su si ti Hrvati hiže zidali.“

 

4. Stara i Nuova Prerava

 

„Chorvaty na Moravu přivedl hrabě Teufenbach, drnholecký hrabě. Původní Starý Přerov byl tehdy vypálený, proto si Chorvaté začali stavět Nový Přerov. Dělali si hliněné cihly, ne vepřovice, ale černé, hliněné cihly, a z nich si stavěli své domy. Střechy byli z rákosu. Postupně se to pak upravovalo, ale dodnes ještě stojí nějaké původní domy, které jsou z hliněných cihel. Když potom udělali hranici, Starý Přerov, Alt Prerau, zůstal v Rakousku, Nový Přerov byl v Československu. Starý Přerov už ale nebyla žádná ves, byl to jen statek, který patřil Juliovi Meinlovi, měl tam fabriku. Chorvati si tedy dělali ve formách hliněné cihly a z nich si stavěli své domy.“

 

5. Hrvatske rubi

 

„Samozřejmě da v krojích su bili, hojt su mali  posudiene aj. Mi sme s Jandrom onda šli va Frielištof k Juri Pevnaru pro kroje pro tie naše starke, sme šli, a tako va Frielištofi je biv nikakov Pevner, Jure Pevnar, ta njegov ćaća su bili krajač a ta su tie rubi šili. A ta sin Jure ur je biv samozřejmě už hlap, on je narodjen nikako da je sedamnajstom osamnajstom lieti, ta je to pozbírav, no a ta je to pro te Preravce, kad sme si pruo to došli posudit pro te se starke, tako Jure ur je to imav pripraveno. Toga je bilo ciev kup. No a tako da su se Hrvati va to oblikli a pak su ti Frielištofci, a aj Gutfjelci si to pak posudili. Ti ljudi ur ni su imali tie kroje, tako kot brže ti stari ljudi. Oni su prestali to nosit. Akorat robe. Robe su nosili kroje furt, ale hlapi ne, hlapi to ur je prostě zmizlo, hlapi ur nisu hodili v krojah, ale robe su hodili oš  Huzovoj v suknjah.“  

 

5. Chorvatské kroje

 

„Samozřejmě, že byli v krojích. Někdo je měl i půjčené, Chodili jsme pro ně do Frélichova k Jure Pevnerovi. Jeho otec byl krejčí a kroje šil. Jure pak vždycky kroje posbíral a když jsme si je přišli půjčit, bylo už všechno připraveno. Byla toho celé hromada. Chorvati se do toho oblékli, a ne jen ti z Frélichova, ale i z Přerova a Dobrého Pole. Tenkrát už lidé neměli staré kroje doma, už je nenosili – tedy, muži. Ženy chodili v krojích pořád. Dokonce i v Huzové nosily Chorvatky sukně…“

 

6. V Jevišovce náš každý rok očekávají

 

„My když jsme přijeli poprvé na setkání, tak jsme šli k nám dom. Švagr, bratr její… vzali jsme si odvahu a šli jsme tam. Řekli jsme, že tady jsme se narodili… a od té doby oni nás každý rok očekávají. A to je pěkné, to je opravdu pěkné.“

 

7. Jak nás přivítali na severní Moravě

„S mamu našu su se začeli, su se dali v rič da kako su nas ti privitali, kad sme došli va tu Huzovu, kako su se na nas kukali. No nüš no, nas je bilo tamo tuliko, da onde sme se s njimi prostě tako sžili da tamo je bilo pak već Hrvatov nek Čehov. Ti Čehi, kad su vidili, da se ih tuliko seli, tako su jedan za drugim odhajali. A oni su mljali, da mi sme Volyňáci. Ja, kad sam pak dielav va fabriki, tako sam sidiv jednuč pri obiedi s tim, kako je mu, je dielav předsedu národního výboru, , a ta je veliv: ´No, dyť my jsme byli v Húzové, já jsem dokonce oral koňama tam. A pak, když se začali stěhovat ty Volyňáci, tak my jsme utekli.´ A ja sam si veliv: Ty blbče, kdybys věděl, že já jsem ten Volyňák!´ Pak, když se začali stěhovat ty Volyňáci, tak jsme utekli. A to jsme byli my, ne Volyňáci.“ 

 

7. Jak nás přivítali na severní Moravě

 

„S naší mámou se začali bavit a zajímalo je, jak nás přivítali, když jsme přišli do Huzové, jak se na nás dívali. No, nic, nás tam bylo tolik, že jsme se prostě s nimi sžili a pak tam bylo víc Chorvatů než Čechů. Češi, když viděli, že se nás tolik stěhuje, tak jeden za druhým odcházeli pryč. Oni mysleli, že jsme Volyňáci. Když jsem pak pracoval ve fabrice, tak jsem se jednou bavil s tím, co dělal předsedu národního výboru, a ten povídá: ´No, dyť my jsme byli v Huzové, já jsem tam dokonce oral s koňama. A pak, když se začali stěhovat ti Volyňáci, tak my jsme utekli.´A já jsem si řekl: ´Ty blbče, kdybys věděl, že já jsem ten Volyňák!´Pak, když se začali stěhovat Volyňáci, tak jsme utekli. A to jsme byli my, ne Volyňáci!“

 

8. Jak se z Čechů stávali Chorvati

 

„Tih Hrvatov je došlo v jednadevetom trideset rodjinov a sa naraz je njih bilo stuo. Zato da su se priženili, došav, je se oženiv na Preravu. Ta dica su začeli govorit hrvatski na placi a tako tako su bili z njih Hrvati. A tako su se ti Hrvati množili. Dić Hubieni. Hubieni su bili Hrvati? Hrvati su bili Kusmići, Mikulići, Křižanići, Vranešići. Většinou si, ča su končicí na Ć. Ale ne si. Ja velim tako pedeset, šesdeset procentov určitě. A ti drugi, to su bili ti, ča su se tamo priženili a dica su začeli…,  zato da kad su došli dica na placu a nisu znali hrvatski, tako sme njih vifackovali. A oni su se naučili, oni su za hipac govorili hrvatski tako s nami a tako su z njih bili Hrvati. Ja ću vam reć příklad Nešpor. Nešpor je biv tako star kot naš Ive, moj brat, maja je bila Češka, paní Nešporová, a stari Nešpor, diede su bili Čeh, ale ćaća ur su bili, jako hrvatski normálně govorili. No a Ruda je znav hrvatski, česki, a sa je došav Hitler. No a tako uon tako med timi hlapci sa sme hodili na marhof grah škubat. Meindl je imav tamo čuda graha, no a sa z Frielištofa ta Kolbinger su dielali važnoga. Su važili tie vriće. A su se ga pitali, toga Nešpora: ´Wieviel Stock has´ du?´ No kuoliko vriti imaš? A on je veliv: ´Nešpor Rudolf.´On je mljav, da se ga pitaju: ´Wie heisst du?´ Ti hlapci su se mu smijali, da Ruda, maja Češka, on nimški ništ ni znav. Tako ta stari Nešpor, ta ćaća, su ga poslali va Rakuse služit, da se nauči nimški. A to ja znam kod danas, da hlapci su se, da Ruda je va Furthenštani, da se nauči nimški, da bude mogav s timi hlapci mrvu tuo… A je šav va wehrmacht. Maja Češka, ćaća su znali hrvatski, ale takaj Čeh, nisu prahali bit va vojski, a on je šav, on je se glasiv Hrvat. On je se glasiv Hrvat, a Hrvati su morali puojt. Aj kad je maja bila Češka a ćaća, ale on je biv glašen Hrvat. A zato je morav narukat. Tako je to bilo.

 

8. Jak se z Čechů stávali Chorvati

 

 

„Chorvatů přišlo v roce 91 (pravděpodobně 1591, ed.) třicet rodin a najednou jich bylo sto. Protože to přišli, v Přerově se přiženili, děti na hřišti začaly mluvit česky a staly se z nich Chorvati. Tak se Chorvati rozrůstali. Copak Hubení, to byli Chorvati? Chorvati byli Kusmičovi, Mikuličovi, Křižaničovi, Vranešicovi, většinou všichni, jejichž jména končila na Ć. Ale ne všichni, myslím, že padesát, šedesát procent určitě. Ti ostatní byli ti, co se přiženili a jejich děti se naučily chorvatsky. Protože když děti přišli na hřiště a neznaly chorvatsky, tak jsme jim nafackovali. Tak se za chvíli naučili a tak se z nich stali Chorvati.  Řeknu vám příklad, Nešpor. Nešpor byl starý jako můj bratr Ive. Jeho matka byla Češka, paní Nešporová, starý Nešpor také Čech, ale znal už chorvatsky. A Ruda uměl chorvatsky i česky. Když jsme byli malí, chodili jsme na statek ve Starém Přerově trhat hrách. Meinl (Julius Meinl, majitel, ed.) měl mnoho hrachu a nějaký Kolbinger z Frelichova tam pracoval na váze, vážil pytle. A zeptal se Nešpora německy: ´Kolik máš kusů?´ On odpověděl: ´Nešpor Rudolf.´ Myslel, že se ho ptá, jak se jmenuje… Kluci se mu smáli, Ruda totiž, matka Češka, německy neuměl. Pak ho otec poslal sloužit do Rakouska, aby se německy naučil. Potom šel do wehrmachtu. Matka Češka, otec sice uměl chorvatsky, ale také Čech, nemusel do války, ale Ruda šel, hlásil se k Chorvatům. Protože se pokládal za Chorvata, musel narukovat, všichni Chorvati museli jít, i když měl rodiče Čechy. Proto musel narukovat. Tak to tehdy bylo.“

 

9. Kad su nas selili

 

„Nek su nas selili, tako ćaća su šli v Huzovu kukat. Negda nek oni su došli dom, to mü ur sme bili kraj. Ja sam s Petrom sme šli s konjem v Njuzalj oš, va to, da on je tamo praznjine udielav tomu …, takovoga účetního, a tako veli: Ništ, ćeme naložit a uhajat da v Njuzalj v malin oš pro muku a to, a sa grieme dom, uhajame, a potkame auto, za autom mašina na sijanje oš, a to je dielalo tako vrnovo, ta konj je preletiv s nami prek grabe na lapat a ja velim: ´Siromašnja mašina, č´ja je to.´ A to je bila naša. A u nas se podpirano su nakladali. A tu mašinu, tu su zaprigli za auto a nek je došla na ponhof je stejně bila ur skoro to… rozbita. Tako su udielali. A nas su naložili, odviezli, ćaća su došli dom a mi sme bili kraj. Tako oni su šli s cuguom, a mi sme rano oš stali va Šternberki na ponhofi s vagoni a ćaća ur su došli už znova z Prerave. A su velili: ´Ne grieme tamo, tamo ne moreme pojt, tamo puov krova hibi!´“

 

9. Když nás stěhovali

 

„Než nás začali stěhovat, otec se šel do Húzové podívat. Ale než se vrátil domů, už jsme byli pryč. Se svým bratrem Petrem jsem šel s koněm do Novosedel, on tam pracoval jako účetní a navrhl: ´Nic, naložíme a pojedeme do Novosedel do mlýna pro mouku.´ Teď jdeme domů, pospícháme, potkáme auto a za ním je zapojený secí stroj. Dělalo to takový hluk, že kůň s námi přeletěl přes příkop do pole, já jsem jen řekl: ´Chudák stroj!´ Jak se ukázalo, byl to stroj náš. Nakládali nám věci. Než pak s tím dojeli k nádraží, stroj už byl rozbitý. Tak nás naložili, odvezli, otec se vrátil domů a my byli pryč. Tak pak jel vlakem, ještě ráno jsme stáli ve Šternberku na nádraží a otec přijel z Přerova. A řekl:´Tam nepůjdeme, nemůžeme tam jít. Chybí tomu půl střechy.´“

 

10. Vojaki, ki su htili utieć prek hranjicu

 

„Ale sa, ča je se stalo onda. Tako Nimci kot su po vojski utikali ti hlapci dom, ti vojaki, tako nikako su je Rusi ulovili, tri nebo četiri su to bili. A su je doviezli na faru k tim českim falotom, partizanerom. Ti su takove siromahi trapili a pak su dielali tamo na pekarni, to je polak našega ujce Joze, a sa su se pitali te naše ujne, kadien je hranjica. Zato da ta, ča je je hlidav, ta je šav, je si davav a oni su tamo ništo dielali. Tako da su utiekli po odzad a su šli prek granice, to je bilo kusić. A nikakov majetkář, ča je biv novousedlík na Mikulićovom, ta je biv na lapti va Rakusi, zatoda oni su mogli pojti aj va Rakuse, ti Hrvati ča su imali lapte va Rakusi a su njim tie majetke zieli, kot skonfiskovali, tako da ti Čehi su mogli pojti aj va Rakuse na lapat. Zatoda, koga bi su se oni bojali? Tamo su bili Rusi. No a sa ti vojaki su utikali, utikali, a ta je je poznav. Ta je veliv ček ček ček, tako je začev utikat za njimi, negda uon je biv sam, oni su bili tri, tako sevaljek jednoga bog s motiku, ta je upav, pak drugi… a tako je až k dirinpušskim pivnicam naganjav. Tako. A sa su šli Dirinpuščani z vinuograda a ti su kričali: ´Hilfe, Hilfe, Hilfe!´ No a su, no ča ovo jedan človik mlati tamo tri. Ti su bili tako ur vičerpani… nisu njim davali jist anji ništ, tako ti su mu dali na rić tomu Čehi a su ga poslali dom. No jo. Negda ta je došav na marhof a z Rusi su se dogovorili, ča je se stalo, tako zbog toga, da su njega mrvu domlatili, tako su ti Rusi rano obstupili Dirinpuh, a sa starosta, purgamastr, je morav vizvat se hlapi, si hlapi su morali nastupit, a sada ur ta je kukav, ki su ga to mlatili. No a tako ta jedan tamo ni biv, tako su šli ta ćaća místo njega. Tako tri su doviezli na tu faru a tie su ubili, a tamo su ih domlatili k smrti. Tie su tako dugo bili, až su je ubili. A sa su je oblikli va nimško…. Oni nisu bili ni partizani, su bili zloději.“

 

 

10. Vojáci, kteří chtěli utéct přes hranici

 

„Ale teď, co se tehdy stalo. Když Němci, vojáci, po válce utíkali domů, tak Rusové tři nebo čtyři z nich nějak zajali. Dovezli je na faru k těm českým darebákům, partyzánům. Ty ty chudáky trápili… pak pracovali na pekárně, vedle našeho strýce Jozy, a zjišťovali u tety, kde je hranice. Ten, co je měl hlídat, odešel a asi popíjel, oni něco dělali. Pak utekli zadem, přešli hranici, která byla nedaleko. A nějaký majetkář, novousedlík na Mikulićovém, byl zrovna v Rakousku na poli. Ti, co zabrali majetky po Chorvatech jako konfiskáty, tehdy mohli chodit do Rakouska pracovat na pole. Protože koho by se báli? Byli tam Rusové. No a tak ti vojáci utíkali, utíkali, a tady ten je poznal. Tak zavolal:´Počkejte!´ a začal za nimi utíkat. Jenže byl sám, oni byli tři, tak vždycky jednoho z nich bouchl motykou, ten upadl, pak další… a tak je naháněl až k wildendürnbašským sklepům. Tak. A pak šli obyvatelé Wildendürnbachu z vinohradu, vojáci k nim volali o pomoc. Viděli, jak tady ten člověk mlátí tři jiné, naprosto vyčerpané, nedostávali jidlo ani nic. Tak tomu Čechovi dali na zadek a zahnali ho. No jo. Jenže on přišel na statek v Alt Prerau, Rusům  řekl, co se stalo, a proto, že mu trochu namlátili, druhý den Rusové obstoupili Wildendürnbach. Starosta musel nechat vyvolat všechny chlapy, kteří nastoupili, a teď tady ten ukazoval, kdo ho mlátil. Jeden mezi nimi nebyl, tak musel jít místo něj jeho otec. Tři potom dovezli na faru a tam je domlátili k smrti. Tak dlouho je bili, až je ubili. …A pak je převlékli do německých uniforem…. To ani nebyli žádní partyzáni, to byli zloději.“

 

11. Preravci a Frielištofci

 

„Preravci su bili mrvu drugačiji nek Frielištofci, su bili već…  Tako bi to htiv reć. Kad je nastala hranjica, tako naši niki ljudi su se imali pak v Rakusih, lapte. Brže je to bilo Rakusko- Uhersko, ni jedna hranjica, sa su udielali ovde hranjicu, cimitier je biv ovde, a ta poslidnja hiža, kot velim, a sada niki ljudi su imali se za hranjicu, lapte. Sa su morali imat puose Naši su imali napisane, a sada je šla silnjica ovo, ovde je bila zavora, ovde su bili financi, negda ti su na to kašljali, ti su imali tu zavoru furt otprtu, da ljudi su vuoz za vuozom šli furt. Na Preravi ti Hrvati su bili ur načihli mrvu od tih Nimcuov, zatoda ti Hrvati su jezdili tamo na tie lapte, tako tam su aj niki, ča nisu imali čuda práce ur su se začeli tuo… , a tako je to aj bilo. Čuda ljudi je pak bilo aj zašmieranih, tih Preravcov, jedni su bili dokonce pri NSDAP, ale čuda, velim, su bili ti siromahi, ča su brali ta nimški cajdunk. Ale tako je to bilo. Frielištofci su bili dalje do hranjice, tako ti nisu bili tako načihli od tih Nimcuov.“

 

11. Rozdíly mezi Chorvaty z Přerova a Frélichova

 

„Přerované byli trošku jiní než Frélichovci, byli takoví víc…, Takhle bych to řekl:  když vznikla hranice, někteří naši lidé měli všechno v Rakousku , pole. Dřív to bylo Rakousko-Uhersko, žádná hranice, ale pak ji udělali, tady byl hřbitov, ten poslední dům a pole už někteří lidé měli za hranicí. Teď lidé potřebovali mít pasy, když šli na pole. Šla silnice, tady byla závora, tady byli financové, jenže ti na to taky kašlali, závoru měli pořád otevřenou, protože lidé s vozy pořád chodili sem a tam. V Přerově byli Chorvati od Němců proto tak trochu načichlí. Pořád vlastně byli v Rakousku a někteří, co neměli moc práce, začali i bláznit. Hodně lidí pak taky bylo zavřených. Jedni se dali dokonce k NSDAP. Většina ale, jak jsem řekl, byli ti, co odebírali německé noviny. Tak to bylo. To u Frélichovanů bylo jinak, byli dál od hranice a od Němců nebyli tak načichlí.“

 

12. Nimški cajdunk

 

„Sa je nastala Česka republika a oni nisu hodili v česku škuolu, u nas ni bila česka škuola. Až za prvej republike je začela česka škuola. Oni su pisali, oni su znali pisat nimški. Ale kurent. Takoda sada oni su imali nimške škuole, no a je začela republika, tako jedni ti hlapi su si začeli obiednavat časopis, nimški časopis. To je se imenovalo Deutsche Kulturverband. Německý kulturní svaz je začel vidavat časopis. No a sa ti ljudi, ti hlapi, da su imali nimške škuole, tako su si obiednali nimški časopis. Ale nikomor   ni napalo, da će njim to jednuč škuodit. A sa si predstavte, aj moj stric, ti su imali nimške škuole, naš ćaća ne. No a sa je bilo po vojski, a oni su sa zjistili, gduo je imav, gduo je si brav ta časopis nimški. Zatoda ta pošťák za prve republike je biv z Njuzlja. A ta je njim je roznašav. A sa v osamtridesetom ljeti je odašav, ale v pietčetrdesetom ljeti je ta sami človik sopet začev z Njuzlja nosit poštu. Ta sami pošťák. A ta je genau znav se na tuom, vuov je brav, vouv je brav, a ti ljudi su si dostali konfiskat. Zbog toga, da su si odbirali nimški časopis, zato su im dali konfiskat. Dić to predsa… A ovde je bilo tri a pouv miliona Nimcuov. Sa ta Beneš, ta je prostě, ča je proglasiv. Němci, Maďaři, kolaboranti, všeci ti, co s njima spolupracovali, si konfiskat. Tako da mi sme imali takaj hned si konfiskat. Negda pak je se to tako vyřešilo da prostě naši su morali narukat zato, da su bili Hrvati. Je bila mobilizace nebo onda su odváděli, aj Nimci, Hrvati, Čehi su šli  k asendi. Sa Hrvati a Nimci su tamo ostali a Čehi su šli dom. Čehi su došli, ča su bili na Preravi, ti su došli dom. Ti nisu prahali bit va vojski. A ti su sa videlivali??? a ti su to. A ti Hrvati siromahi, ča nisu tamo popadali, tako až su došli dom, ti Čehi su oš: ´Vidite, Germani.´ No a to je bila ta nespravedlivost. Ti su morali puojt takaj, ne. Tako po vojski ti su tako dopali, strici si, ča su si nek cajtunge brali, časopise nimške: Nimci, hotovo. ´Zač si niste česke objednali, dajme tomu?´ Zatoda nisu znali česki. Oni su imali nimške škuole. No a tako konfiskat. A nakonac su bili na tom buolje nek mi. Ti, ča su imali konfiskate, ti su to sa dostali zaplaćeno se, a mi, za naše virtšofte, sme dostali za metr čtvereční půde sme dostali piettrideset hielarov??? A oni su sa dostali deset, jedenajst kronov. Tako ti, ča su imali te konfiskate, su na tom buolje nek mi.”

 

12. Německý časopis

 

“Mí rodiče ale nechodili do české školy, protože u nás česká škola vznikla až za první republiky. Ve škole se jim dostalo německého vzdělání, psali kurentem. Když pak nastalo Československo, objednali si německý časopis, který vydával Deutscher Kulturverband. Měli německé školy, tak proto německý časopis. Nikoho ale tehdy nenapadlo, že mu to jednou tak uškodí. Časopis odebírali i moji strýcové, otec ne. Pak bylo po válce a začalo se zjišťovat, kdo ten německý časopis odebíral. Pošťák za první republiky dojížděl z Novosedel, po osmatřicátém roce odešel, ale v roce 1945 se zase vrátil a zase začal roznášet poštu. A ten přesně věděl, kdo časopis odebíral, ten a ten, ten a ten, a tihle lidé pak dostali konfiskát. Proto, že odebírali německý časopis, dostali konfiskát. To přece není normální… Beneš tehdy prohlásil, že všichni Němci, Maďaři, kolaboranti, všichni, co s nimi spolupracovali, dostanou konfiskát. A tak jsme ho hned měli taky. Pak se to vyřešilo tak, že naši prostě museli narukovat z důvodu, že to byli Chorvati. Když byla mobilizace, všichni, Němci, Chorvati, Češi museli k odvodu. Chorvati a Němci tam pak zůstali a Češi mohli jít dom, a mohli vydělávat. Tak potom ti chudáci Chorvati, co nepopadali na frontě, se vrátili domů a Češi na ně ukazovali: ´Vidíte, Germáni!´. To byla ale nespravedlnost! Měli jít přeci taky, ne? Tak po válce strýcové, kteří jen odebírali německý časopis, dopadli takhle. ´Proč jste neodebírali české časopisy?´ Protože neuměli česky, měli německé školy. A tak konfiskát. Nakonec se ukázalo, že ti s konfiskátem na tom byli lépe než my. Ti totiž dostali vše zaplaceno, my jsme za naše hospodářství dostali 35 halířů za metr čtvereční. Oni dostali deset, jedenáct korun. Tak dopadli líp.”