Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kutěj (* 1945)

• narozen 6. března roku 1945 v Kroměříži ve válečném krytu

• tatínek byl v 50. letech z politických důvodů vězněn

• čtyři roky studoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně

• poté dostal pracovní umístění do železáren ve Vítkovicích

• v roce 1968 vstoupil do komunistické strany, po invazi opět vystoupil

• v roce 1972 se oženil, s manželkou vychovali dvě děti

• ve Vítkovicích pracoval 52 let

„Narodil jsem se v době, kdy městem Kroměříž procházela fronta, čili jsem válečné dítě. Tatínek kopal obranné kanály kolem města a já jsem byl s maminkou v krytu,“ popisuje Josef Kutěj den 6. března roku 1945, kdy poprvé spatřil světlo světa.

Jeho otec se živil jako zedník, maminka pracovala jako zdravotní sestra. Josef měl také starší sestru a mladšího bratra. Od útlého mládí, jak sám říká, byli všichni vychováváni k samostatnosti. S rodiči žili na předměstí Kroměříže v rodinném domku se zahradou a rodina měla také drobná hospodářská zvířata, například slepice či králíky. Sourozenci měli nadto povinnost se starat ještě o psa.

Jiné politické názory

Ačkoli by o politice rád nemluvil, bohužel jeho život hodně ovlivnila. „Můj tatínek byl v 50. letech jako politický vězeň zavřený. Díky strýcům a podobně jsme překonávali velice složité období,“ vysvětluje Josef, kterému v té době bylo osm či devět let. „Byl zavřený pro jiné politické názory, než v té době byly v módě,“ dodává.
Toto podhoubí ostatně ovlivnilo život nejen Josefa, ale také jeho sourozenců. Všichni měli, ač se dobře učili, problém dostat se na školy. Štěstí jim ale přálo a všichni nakonec střední školy opravdu vystudovali.

Matematika nebyla strašák

Základní školu, která byla od Josefova bydliště vzdálená asi čtyři kilometry, navštěvoval v letech 1951 až 1959. Pěšky chodil zhruba do šesté třídy, tehdy ve skupině deseti až dvanácti spolužáků, poté začal jezdit autobus až před školu. Mezi jeho nejoblíbenější předměty patřila matematika, která v Josefovi, jak sám říká, pěstovala logiku a formovala ho i do budoucího zaměstnání. „Matematika v těch dobách nebyla strašák,ׅ“ říká dnes.

V době základní školy nacvičoval Josef na Spartakiádu, za svůj život se zúčastnil celkem tří cvičení, jedno absolvoval jako voják v Praze. „Byly to velké akce, nad kterými dnes někteří ohrnují nos, ale byly to nádherné věci,“ říká a obdivuje už jen samotnou organizaci takové akce.

Když bylo Josefovi čtrnáct let, neboť základní školu dokončil osmým ročníkem, byl přijat na Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně. „Sebral jsem kufr, odešel z domu a už jsem se v podstatě nevrátil,“ vypráví. Ve Vsetíně strávil čtyři roky na internátu a na sobotu a neděli dojížděl ještě k rodičům. Cesta mu však trvala zhruba 3,5 hodiny. Po ukončení školy dostal umístěnku na práci v ostravských železárnách ve Vítkovicích. „V té době jsme si až tak nemohli vybrat, kde bude kdo zaměstnán,“ vysvětluje s tím, že všichni kluci z ročníku byli posláni na stejné místo. Ze začátku byl prý nešťastný, nakonec se mu ale zaměstnání stalo koníčkem, a to na celý život. A také se seznámil se svou budoucí manželkou.

Od dělníka k řediteli

V železárnách začal pracovat jako dělník, prošel si pozice jako kotlář, svářeč či rýsovač. Později se stal vrchním mistrem a došel až do pozice ředitele podnikatelské jednotky, kde měl pod sebou asi šest stovek lidí. V roce 1968 byl vybrán a poslán na studia do Bratislavy, kde vystudoval odbornost ve svařování a dostal oprávnění pracovat jako svářečský inženýr. Tam zamířil přesně 22. srpna, tedy den po okupaci vojsk Varšavské smlouvy.„Vlak měl dvanáct hodin zpoždění, Bratislava byla obležená v té době ruskou armádou a já jsem šel pěšky v cizím městě podle kolejí na místo, do Výzkumného ústavu v Bratislavě. V té době to byl nejvyšší orgán v Československu pro obor svařování,“ vzpomíná Josef.

Kotrmelec v roce 1968

Ostatně už na jaře 1968 se politická situace jevila podle Josefa jako příznivá, a to zejména díky Alexanderu Dubčekovi, a tak se po čase nechal přemluvit a vstoupil do komunistické strany. Tam ale vydržel jen krátce.„Když jsem přišel do práce v kotlárně, to je provoz, ve kterém jsem pracoval, byly najeté ruské tanky. Když jsem to viděl, naježil jsem se a odevzdal průkazku, a tím pádem jsem dostal statut vyloučeného ze strany a měl jsem problémy dvacet let,“ vysvětluje Josef. O čtyři roky později, tedy v roce 1972, se oženil, s manželkou vychovali dvě děti.

Brána do světa

Výbuch v Černobylu roce 1986, tedy událost, která se vztahuje k Josefově odbornosti, bylo podle jeho slov lajdáctvím osádky elektrárny. S kolegy se prý nad nehodou často zamýšleli.
„V Ostravě jako takové a v oblasti Evropy byly zaznamenána měření, kdy to životní prostředí určitě ovlivnilo, ale ne až tak jako v místě bližšího okolí. V té době se doporučovalo nesbírat houby. Houby jako takové v tom čerstvém období po výbuchu vstřebávaly radiaci, takže se nedoporučovalo je nějaký čas sbírat, chodit po lese a houbařit,֧“ vzpomíná Jiří.

Za významný pak označuje rok 1989, „který otevřel bránu do světa zejména vám mladým,“myslí si a upozorňuje zejména na možnosti studia, zaměstnání či cestování. On sám už v té době pracoval ve vedoucích funkcích v oblasti jaderné energetiky.

Na dotaz, co by vzkázal budoucím generacím, Josef odpovídá: „Žijte tak, abyste se za svůj život nemuseli stydět, aby po vás zůstalo něco pěkného jako odkaz pro nastupující generaci.“