Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Kutil (* 1940)

• narozen 6. června 1940 v Praze

• po roce 1948 otec Matěj Kutil odmítl vstoupit do JZD a rodině zabavili majetek

• v roce 1952 rodina vystěhována v rámci kolektivizace

• živil se jako geodet

• po roce 1989 získal v restituci část majetku zpět

Hlídali jsme, jak to dopadne

Josef Kutil se narodil 6. června 1940 v Praze. Spolu s rodiči a s o dva roky starší sestrou vyrůstal v Točné u Prahy. Josefův pradědeček Matěj Kutil byl na Točné dokonce starostou a rodina vlastnila na vsi hospodu. Josefův otec dostal jako svatební dar na Točné domek, kam se se svou ženou přestěhoval.

Kutilovi si vybudovali i malé hospodářství – asi 13 hektarů půdy a pár zvířat. Josefův otec se zaměřoval především na prodej malých prasat na výkrm. „Jednou třeba, nevím, kde byl tehdy otec, ale v jeden moment se nám prasily tři prasnice, takže matka běhala a já byl v jednom chlívku a sestra ve druhém a hlídali jsme, jak to dopadne.“

Na dětství do roku 1948 vzpomíná Josef rád. Život na Točné, která je dnes součástí Prahy[1], byl v podstatě venkovský. Jako malý chodil Josef na okolní louky pást krávy a pomáhal rodičům s hospodářstvím. Válka se rodiny nijak výrazně nedotkla. V jejich domku se na konci války ubytovali němečtí důstojníci, kteří Josefovi a jeho sestře dávali čokoládu. „Rodiče s nimi mluvili a asi to byli praví vojáci, ne zbláznění nacisti, protože tu válku odsuzovali.“

 

Kupovali jsme si slámu z vlastních polí

Horší časy než za války pro Kutilovy přišly po roce 1948, kdy moc v zemi převzala komunistická strana. Již v roce 1949 bylo v Točné zřízeno jednotné zemědělské družstvo. O založení JZD se postaralo několik místních zapálených straníků. „Ti tady to družstvo založili, a protože to nebyli žádní odborníci, tak podle toho to vypadalo.“ Josefův otec odmítl do JZD vstoupit a za to byl také brzy potrestán.

Majetek propadl družstvu a rodina musela odvádět dávky do společného hospodaření. „Oni chtěli, abychom si my kupovali slámu z těch polí, která byla naše a o která se naši rodiče starali.“ Vlastní prasata museli Kutilovi zabíjet načerno, jinak by z nich byli povinni odvádět vysoké dávky. „Jednou jsme zabíjeli, když byl pohřeb. Okolo šla muzika a bouchali na buben a my jsme zabíjeli prase, aby to nebylo slyšet.“

 

Traktor nám svrhli do kopřiv

Kutilovi si našetřili a pořídili si mlátičku, samovazač a dokonce traktor. Takové stroje tehdy na vsi rozhodně neměl každý a byly tak předmětem závisti u jiných zemědělců. Všechny hospodářské stroje jim po roce 1948 JZD zabavilo a na práci si museli stroje pronajímat. „Třeba traktor, který byl po generálce, odvezli a svrhli ho tam do kopřiv.“

Josefův otec byl bez vlastního hospodářství a bez zaměstnání v JZD náhle bez práce. „Otce dal národní výbor k dispozici pracáku, že je tady nevyužitý.“ Pana Kutila nejprve chtěli poslat na práci do dolů. Tam nakonec naštěstí odjet nemusel, protože se mu podařilo dokázat, že má pro práci havíře špatný sluch. Nastoupil tedy na stavbu slapské přehrady, kde si alespoň vydělal docela slušné peníze.

 

Vyhodí vás z vlastního baráku

V roce 1952 čekala rodinu další rána. Z národního výboru jim dorazilo oznámení, že se musí do osmi dní vystěhovat ze svého domu. Nový domov nakonec našli v Lahovicích, kde dřív žila maminčina sestřenice a teď už dům obýval jen její švagr. „Obdivuju moje rodiče, musela to pro ně být velká rána. Zařizujete hospodaření, a pak vás vyhodí z vlastního baráku.“ Na Točné zůstal Josefův dědeček, který nedaleko jejich domku vlastnil hospodu.

V Lahovicích začala Josefova maminka pomáhat na statku a zapojily se i děti. „Pomáhali jsme jí hlavně, když se sklízela řepa. To se dělalo ručně.“ Josef nastoupil na jedenáctiletku do nedalekého Radotína. Neměl kvůli otcovu přístupu k JZD dobrý kádrový profil. Naštěstí ředitel jeho školy byl zároveň předsedou okresního výboru strany a z dětství se znal s jeho maminkou. Napsal mu tedy kladný posudek ze školy a Josef mohl vystudovat vysokou školu. Po škole působil jako geodet a asi třicet let se věnoval stavbě dálnic.

 

Všechno pak bylo pryč

V období tzv. pražského jara v roce 1968 se situace v Československu postupně zlepšovala a Kutilovi začali doufat v návrat do jejich domova na Točné. „Naděje byla, ale brzo zhasla. Dodneška mě mrzí, že tehdy na Zbraslavi byla nějaká parta lidí, kteří to chtěli vracet zpět. Vyžádali si nějaké dokumenty a to všechno pak bylo pryč.“

Po sametové revoluci v roce 1989 se rodina v restitucích domohla navrácení alespoň části jejich majetku. Dům, ze kterého byli v roce 1952 vystěhováni, využívali mezitím jiní nájemníci, následně tam byly dílny a nakonec fungoval jako školka. Josefova maminka se navrácení domku již nedožila. Otec se sice spravedlnosti dočkal, ale než se z domu školka vystěhovala, zemřel.

 

Nikdy nic neházet za hlavu

Josef Kutil se v 90. letech vrátil zpět do domu na Točné. „Bylo to, že člověk jde někam, kde to zná a kde prožil to dětství.“ Nějakou dobu tam s ním žila i jeho sestra, která už byla v tu dobu vdovou. Po několika letech se však sestře narodila vnoučata a ona se přestěhovala k synovi, aby pomáhala s péčí o děti.

Josef stále žije v domě na Točné, ale bohužel dodnes není restituce rodinných pozemků dokončena. „Nikdy nic neházet za hlavu, ale hlavně už je 30 let po revoluci. Lux prohlašoval dávno před svou smrtí, že restituce jsou dávno hotové, ale tady se to furt táhne a nevíme, jak dopadneme.“

 

[1] V roce 1976 byla připojena Točná k pražské části Modřany.