„Tam jsem také zažil nálet na Ostravu. Byl jediný. Zřejmě měl být veden na Vítkovické železárny. Přiletěly spitfiry – to znamená angličtí stíhači – udělaly takový kruh, zřejmě tam, kde měly potom bombardovací svazy shodit bomby. Ale buď shodou okolností, nebo záměrně ani jediná puma nespadla na Vítkovické železárny. Všechno to spadlo do obydlené části Ostravy, poblíž Vítkovických železáren. Já jsem celé to bombardování sledoval na břehu řeky, zřejmě Ostravice. Asi tři sta metrů za námi byly německé FLAKy – Flugzeug Abwehr Kanony, protiletadlové dělostřelectvo, které tam pálilo na ty svazy. Viděli jsme akorát obláčky dýmu pod těmi svazy, ale zřejmě nedostřelily tak vysoko, takže nesestřelily žádné letadlo. Naopak ty ‚šplitry‘, kousky granátů, syčely do řeky za námi. Byl tam takový obrovský placák kamene, vážil možná dvacet třicet kilo. A já jsem ho celou dobu držel nad hlavou, aby mě ten šplitr nezasáhl. To už bych s vámi nemluvil, kdyby se tak stalo.“
„V roce 1961 byla tady na Vojenské akademii v Brně nově zřízená funkce staršího učitele taktiky vzdušných výsadků. Byla mi nabídnuta a já jsem ji rád přijal. Mobilizačně jsem byl v té době začleněn do štábu československého frontu s určením pro plánování vzdušných výsadků. Proto jsem se povinně zúčastňoval všech frontových velitelsko-štábních cvičení. V rámci těchto cvičení jsem plánoval vysazení výsadkové brigády, a to v součinnosti s představiteli letectva a raketového vojska a dělostřelectva. Vysazení výsadkové brigády na řeku Neckar, na řeku Rýn a na německo-francouzské pomezí. Jsem rád, že studená válka, v jejímž období se toto všechno dělo, nepřerostla ve válku skutečnou a že žádný z těchto, případně podobných plánů nemusel být uskutečněn. Protože každý výsadkář, který by měl být vysazen do týlu nepřítele, si musel být vědom toho, že zpět se vrací v nejlepším případě padesát procent.“
„První den, co jsme tam přišli, tak jsme koukali na seskoky a viděli jsme, že jednomu výsadkáři se padák neotevřel. Že pouze nad ním vrchlík plápolá jako pochodeň. Tehdy se tomu říkalo pochodeň smrti. Dodneška se pamatuji na jeho jméno, byl to vojín Černý. No a druhý den jsme šli skákat, s jedním padákem. Tak to víte, člověk není žádný hrdina, já se nechlubím tím, že bych byl nějaký hrdina. Protože při každém seskoku je to risk, každý seskok je risk. A i teď, jak to sleduji, jsou případy, že se padák neotevře. Tehdy jsme skákali pouze s jedním padákem. Potom už to nebylo, přešlo se na sovětské padáky, ne naše V-1. Přešlo se na sovětské PZ-47, a to už měl člověk jak hlavní, tak záložní padák.“
„Jeho názory tu byly a já si myslím, že byly správné. Chtěl z komunismu udělat něco přijatelnějšího. Proto se to člověku líbilo, protože to bylo skutečně lidské, ten Dubček. To je jasné. No a potom, pokud se týká té okupace, tak to je jasný, to člověk musel odsuzovat. Jenomže i to se nesmělo. Takže já jsem odsuzoval naši okupaci... oni tomu říkali ‚pomoc spřátelených států‘, ale byla to okupace. A s tím já jsem nesouhlasil. Proto jsem z toho byl víceméně vyloučen. V té době jsem měl hotovou disertační práci. Měl jsem složené zkoušky, měl jsem tu práci napsanou, a už mi nebylo dovoleno ji obhájit.“
„Z armády jsem byl propuštěn v roce 1971. Bylo o mně známo, že jsem byl stoupencem a jako člen fakultního výboru i propagátorem Dubčekových myšlenek socialismu s lidskou tváří. A že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Proto při stranických prověrkách v roce 1970 jsem byl prohlášen za pravicového oportunistu a bylo mi zrušeno členství ve straně. V důsledku toho jsem z funkce docenta, kterou jsem zastával, byl přeřazen na funkci odborného asistenta a po několika měsících z armády propuštěn.“
Ivan Kutín se narodil 4. února 1923 v Zareči (SSSR) do česko-ukrajinského manželství. V roce 1929 se rodina na prosby otcovy rodiny přestěhovala do Skořenic poblíž Chocně. Po splnění základní školní docházky pamětník absolvoval studium na Obchodní škole ve Vysokém Mýtě a následně na Obchodní akademii v Chocni. Krátce poté, co nastoupil do choceňské mlékárny, dostal povolání do Technische Nothlife do Ostravy. Po poranění nohy zde musel podstoupit hospitalizaci, po které následovalo propuštění do domácího léčení. Na základě psychotechnických zkoušek a zkoušek tělesné zdatnosti byl přijat do 2. ročníku Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, kterou úspěšně zakončil v roce 1946. V květnu 1948 nastoupil jako velitel čety k 71. výsadkovému praporu v Zákupech a po absolvování Vysoké vojenské školy v Praze v roce 1951 jej vedení určilo do pozice náčelníka operačního oddělení ministerstva národní obrany - Velitelství výsadkového vojska. Od roku 1952 sloužil osm let jako náčelník štábu 22. výsadkové brigády. V červnu roku 1961 přijal funkci staršího učitele taktiky vzdušných výsadků na Vojenské akademii v Brně. Protože se nijak netajil svým nesouhlasem s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy a také se hlásil k Dubčekovým myšlenkám v duchu socialismu s lidskou tváří, byl v roce 1970 označen za pravicového oportunistu, vyloučen ze strany a posléze i z armády. Až do odchodu do důchodu v roce 1988 pracoval jako kontrolor a posléze provozní prodejny Potravin Brno, kde využil své obchodní vzdělání. V roce 1991 došlo dodatečně k jeho plné rehabilitaci. Nyní žije v Brně a je dosud aktivním členem Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše.
