Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiřina Kutláková (* 1939)

• narozena 8. července 1939 v Horákově u Brna

• dětství v Líšni a Šternberku, vzpomínky z války – nálety, osvobození

• 1957 – maturita na obchodní akademii v Olomouci

• zaměstnání – Šternberk – finanční úřad, Hanušovice – Karosa, Krajský výkupní podnik Olomouc

• studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, studentské divadlo Skumafka

• učitelská praxe ve Vidnavě

• od roku 1967 práce učitelky a později vedoucí pionýrské skupiny v Havířově

Jiřina Kutláková, dívčím jménem Řičánková, se narodila 8. července 1939 v Horákově u Brna. Tatínek pracoval jako finanční úředník a maminka, vyučená krejčová, spravovala domácnost. Během druhé světové války bydlela rodina v Líšni u Brna. Jiřina Kutláková vzpomíná na chvíle plné strachu strávené v leteckém krytu, má v hlavě obraz hořících lidí prchajících po zásahu a výbuchu líšeňské plynárny, stejně jako sirény ohlašující nálety a hřmění letecké bitvy.

Rodina se nakonec přestěhovala do bezpečí babiččiny chalupy v nedalekém Horákově. Neměli strach, že by jim někdo vykradl domácnost, protože cestičku od branky k domovním dveřím přerušoval kráter s nevybuchlou leteckou pumou. Z osvobození na jaře 1945 pamětnici utkvěli rumunští vojáci, z nichž jeden ji vozil na koníkovi. Babička se s nimi nemazala, přezdívali jí „malý čórt“. Slepice schovala za falešné zadní stěny kotců. Věděla, že vojáci králíky nejedí, jsou to pro ně jen „velké krysy“ a o králíkárny nebudou jevit zájem.

Start do dospělosti

Brzy po konci války přeřadili tatínka na krajský úřad do Šternberka. Jedním z jeho úkolů bylo jezdit po vysídlených německých usedlostech a sepisovat zanechaný majetek. Celá komise chodila po domech kvůli nebezpečí napadení werwolfy ozbrojená. Po únorovém převratu tatínek unikl nasazení do výroby. Znovu u něho propukla tuberkulóza, následek nuceného nasazení na kopání zákopů koncem války. Po návratu z nemocnice mohl setrvat v úřadu, ale pod podmínkou vstupu do komunistické strany. Jiřina Kutláková chtěla studovat gymnázium a stát se učitelkou, ale zvítězilo tatínkovo přání, aby šla na nějakou praktičtější školu. Odmaturovala v roce 1957 na obchodní akademii v Olomouci.

Dostala umístěnku na šternberský krajský úřad. Brzy však podala výpověď, protože kolektiv ji nebral vážně a stále v ní viděl dceru svého dlouholetého kolegy. Navíc se měl úřad rušit a mezi zaměstnanci vládla nervozita, co bude dál. Šanci na přemístění měli jen ti s odpovídajícím vzděláním. Pamětnice odešla a našla si místo materiálové účetní v hanušovické Karose. Ale práce se ukázala tak vyčerpávající, že začala mít problémy se žaludečními vředy. Po nemocenské se proto do Karosy nevrátila a začala pracovat v Krajském výkupním podniku Olomouc.

Cesta za katedru

Pamětnice se nevzdávala svého snu stát se učitelkou. Od střední školy ji bavil zeměpis, zajímala se o dějepis a sportovala, chtěla získat příslušné aprobace. Její přihlášky na vysokou školu byly stále zamítány. Až po čase se dozvěděla důvod – nikdo z rodiny neměl takzvaný kádrový škraloup, ale jeden z primářů olomoucké nemocnice jménem Řičánek měl syna, který emigroval těsně po komunistickém převratu v roce 1948. Soudruzi z ústředního výboru komunistické strany, kteří přihlášky schvalovali, žádost se jménem Řičánek automaticky zamítali.

Nakonec přihláška prošla schválením, pamětnice složila přijímací zkoušky a začala studovat pedagogický institut. V jeho knihovně naopak ze shody jmen získala. Knihovník když viděl v průkazce jméno a její vyšší věk, se zeptal, zda je spřízněná s panem primářem, a Jiřina Kutláková, dopálená z let, která jí utekla kvůli shodě jmen, odpověděla kladně. Dostala průkazku do knihovny se zařazením odborný asistent a jen díky tomu se dostala k mnoha zajímavým knihám, které byly pro studenty nedostupné. Získala aprobaci český jazyk a dějepis. Hodně četla, zajímala se o divadlo a často jezdila na představení do Prahy. O divadelních hrách psala do studentského časopisu. Spolupracovala na přípravě textů studentského divadla malých forem Skumafka, kde v té době působil jako herec a režisér Pavel Dostál. Pod dojmem z premiéry hry Josefa Topola Konec masopustu ji napadlo téma diplomové práce – Mládí v dílech současných českých dramatiků. V práci, kterou úspěšně obhájila, se zabývala díly Josefa Topola, Ludvíka Aškenazyho, Jana Otčenáška a Františka Pavlíčka.

Ta nejtěžší škola

Na povinnou praxi pamětnici spolu s několika spolužáky a studenty filozofické fakulty poslali do pohraničního městečka Vidnava. Vysídlené německé obyvatele nahradili Češi, Slováci přistěhovaní z Rumunska a Řekové. V jednom ze zanedbaných historických domů, který podobně jako většinu historické zástavby čekala demolice, dostali studenti byt. Byl shledán zdravotně závadným, nevyhovujícím pro řeckou rodinu, ale jim musel stačit. Z vlhka a chladu se na oblečení ve skříni tvořila plíseň.

Ve škole čekal mladé učitele nelehký úkol, protože některé děti mluvily velmi špatně česky. Úroveň vzdělání byla rozdílná a často tristní a psát poznámky nemělo cenu, protože rodiče by si o chování svých potomků nepřečetli. Jediné, co v obci do určité míry fungovalo, byl jednou týdně místní biograf, dvě hospody a jednotné zemědělské družstvo, ve kterém většina obyvatel pracovala. Nedalekou hranici s Polskem tvořil široký zoraný pruh země, přes který děti naschvál běhaly, a pohraniční stráž poté ve škole kontrolovala otisky podrážek. V místním klášteře byly režimem internovány jeptišky boromejského řádu. Pamětnice k nim chodila tajně na polévku, jelikož ředitel školy se o návštěvách nesměl dozvědět. Šest set korun nástupního platu stačilo jen na základní potřeby. 

Ve Vidnavě se pamětnice seznámila s manželem Janem Kutlákem, původem ze slovenské rodiny z Oravy, která se přestěhovala do Rumunska a po druhé světové válce se vystěhovala zpět do republiky. Kutlákovi získali hospodářství po vystěhovaných Němcích. Polnosti však museli po roce 1948 odevzdat do JZD. Jan Kutlák měl několik bratrů a po vzoru jednoho z nich se rozhodl pro hornictví. Takzvaně podepsal šachtu na deset let, aby s manželkou získali byt v Havířově. Brzy se jim narodil první syn.

Zpřetrhání pout

Za nejhorší na období konce šedesátých let pamětnice považuje odtrhávání matek od dětí ve věku pro vývoj nejdůležitějším, jeden až tři roky. Šlo o praxi akceptovanou společností, vedenou režimem ke kolektivnímu životu a práci. Pamětnice vypráví: „Mateřská byla šest měsíců, měsíc před porodem a pět měsíců po, a pak už musel člověk do práce. To nepřipadalo v úvahu, že by někdo mohl zůstat doma, to vypadalo okamžitě, že je podvratný živel, který nechodí do práce... Hlavně společnost se na tu ženskou dívala divně, jako že je něco míň a nezapadá... Nikoho to nenapadlo, byli jsme tak zvyklí poslouchat, že nikoho nenapadlo, že by matka mohla chtít zůstat s dítětem déle, když je tak maličké... a teď to musíte dát pryč. Když jsem uvažovala, že bych zůstala doma, tak mi na okrese sdělili: ‚Dobře, ale nikdo vám nebude držet místo, vrátíte se za dva roky a můžete učit třeba v Komorní Hůrce nebo kdekoliv na okrese a jezděte si tam, jak chcete.‘ Takže dcera nastoupila do kojeneckých jeslí a já jsem nastoupila na Švermovku... To, že děcko musíte dát pryč a nemůžete se mu věnovat, to bylo nejhorší. Strašně jsem to obrečela, skoro každý den. Vstávala jsem v pět hodin. Vyráželi jsme okolo šesté, abych strčila syna do jeslí, jeli jsme přes celý Havířov autobusem a pěšky s dcerou do kojeneckých jeslí tak, abych byla nejpozději v půl osmé ve škole, protože to bylo nakázané, aby se člověk připravil. Vyzvedla jsem je okolo čtvrté páté hodiny... a po večerníčku kolem sedmé šli spát. Kolik času jsem s nimi byla? Chvilku... Kolik je dnes rozvedených manželství? Šílená spousta, a to jsou potomci právě tohoto systému. Neumí, nejsou zvyklí od svých rodičů být spolu. Tam je ta citová vyprahlost.“

Pod dohledem

K povinnostem třídních učitelů patřilo psát posudky na žáky. Hodnotilo se jejich zapojení v kolektivu, účast na akcích, prospěch, povolání rodičů a jejich postoj k socialistickému zřízení. Záleželo jen na povaze a benevolenci učitelů, kteří bez přimhouření oka mohli ztížit nebo znemožnit žákům další studium. Režim vyžadoval angažovanost a zapojení do veřejně prospěšné činnosti. Pamětnice vedla dětský recitační kroužek. S dětmi musela objíždět akce nejčastěji pořádané pro horníky a účastnit se oslav státních svátků a veřejných akcí.

V roce 1969 se všichni učitelé, školští inspektoři a ředitelé škol museli zúčastnit politického školení a na závěr podepisovali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Na počátku sedmdesátých let Jiřině Kutlákové navrhli, aby vstoupila do komunistické strany. Jako ručitel se jí hned nabídl vážený krajský první tajemník KSČ pro průmysl, otec jednoho z jejích žáků. Marně přemýšlela, jak se vstupu do partaje vyhnout, odmítnout přímo se jí nechtělo, protože by s největší pravděpodobností přišla o zaměstnání. Řešení se nakonec dostavilo samo a soudruzi s politováním svoji nabídku stáhli. Důvodem byl otec pamětnice vyškrtnutý ze strany v roce 1969. 

Těžká volba

„Při inspekci jsem ve třídě probírala bitvu u Stalingradu. Soudruh inspektor nechtěl pochopit, proč učím o Stalingradu, když se jmenuje Volgograd. Vysvětlit mu, že oni bojovali u Stalingradu, ne u Volgogradu, že tenkrát nebylo pochyb o nějakém kultu osobnosti, se ukázalo dost problematické. To byl velký škraloup. Ještě větší škraloup byl, že jsem vyprávěla při vzniku republiky o Masarykovi. Vysvětlit někomu, kdo nechce pochopit, že nemůžu říct, že vznikla republika a v jejím čele stál blíže nejmenovaný vysokoškolský profesor... Protože jim se nelíbí Masaryk... Výsledek byl ten, že jsem dostala nůž na krk a buď odejdu a přestanu učit, nebo zůstanu ve školství s tím, že přeberu školní pionýrskou skupinu,“ vypráví pamětnice.

Váhala, ale nakonec rozhodla podpora učitelského kolektivu. Nejvíce Jiřině Kutlákové pomohla jedna kolegyně, bývalá skautská náčelnice. Přesvědčila ji, že pro děti není důležitá hlavička organizace, ale pouze to, k čemu jsou vedeny. A ona dostává možnost vést žáky k tomu, aby z nich byli slušní lidé se vztahem ke svému okolí a své vlasti. Všichni kantoři jí přislíbili podporu a pomoc, a tak pamětnice převzala vedení pionýrů.

V mantinelech režimu

Pionýři se účastnili oslav Prvního máje a podobných akcí režimu, ale podle slov pamětnice byli ze všeho nejvíce trampové. V rámci možností jí ředitel školy i úřady nechávali volné ruce. Tak mohl například proběhnout letní tábor s indiánskou tematikou. Podrobný program, povinně odevzdaný příslušným úřadům, byl uveden pod názvem: Indiáni – utlačované národy proti americkému imperialismu. Den pionýrů museli oslavit setkáním s polskými soudruhy. Z Havířova vyjeli autobusem na horu Čantorie a ti, kteří měli zájem, vyrazili na dobrodružnou výpravu – vzdát čest u mohyly Ivančeny navršené po válce na památku skautů popravených nacisty, místě střeženém Státní bezpečností.

Nové osnovy

Pohnuté revoluční události roku 1989 prožila Jiřina Kutláková na zotavené po infarktu myokardu. Pád komunistického režimu uvítala. Počátkem roku 1990 se vzdala vedení Pionýra a na přání ředitele školy jej převedla pod tábornickou unii. Vzpomíná na svoji polistopadovou výuku dějepisu v deváté třídě. Chtěla učit dějiny druhé poloviny dvacátého století, ale neexistovaly pro to žádné podklady. Ani učebnice poplatné komunistickému režimu nemohly posloužit, postupně se likvidovaly a látka v nich končila květnem 1945. Se smíchem vzpomíná na odpověď pana ředitele na otázku, co má vlastně učit: „Žilas v té době? Žila. Tak uč to, co si pamatuješ, a hotovo.“

Jiřina Kutláková dnes žije v domě s pečovatelskou službou v Říčanech. Přispívá do místního časopisu Kurýr a pořádá popularizační historické přednášky pro seniory i širokou veřejnost.