Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Kuželka (* 1948)

• narodil se v Tachově 6. ledna 1948

• vyrůstal nedaleko německých hranic

• navštěvoval gymnázium v Tachově

• vystudoval chemii na vysoké škole v Praze

• pracoval jako sklářský technolog

• za socialismu pracoval ve firmě Crystalex jako sklářský technolog

• celý život se zajímal o život a dílo Bedřicha Egermanna, bere ho jako inspiraci

• v roce 1986 vyjel do Nigérie pomáhat se stavbou sklárny, nakonec učil na vysoké škole chemii a sklářskou technologii

• po revoluci se stal ředitelem jednoho ze závodů Crystalexu

• z této odnože vznikla firma Egermann Exbor

• v roce 1994 založil firmu Glassbor

• věnoval se technologii modré lazury

• v roce 2023 žil v Novém Boru

Život u pásma, kam nikdo nesměl. Tak vypadalo dětství pamětníka Václava Kuželky, který vyrůstal v Tachově, jen pár kilometrů od německých hranic. I když se narodil až tři roky po konci války, její důsledky mu život přeci jen ovlivnily. Rodiče malého Václava Němce v lásce neměli, vzpomínky na to, jak jim během války zasáhli do životů byly pořád silné. 

“Slovo Němec pro ně bylo tabu, nesnášeli Němce. Rozvrátilo jim to rodiny, i moje rodina byla postižena. Děda měl díru v hlavě, dostal granátem do hlavy, když byl zavřenej,” vzpomíná Václav Kuželka na svoje dětství a nejbližší rodinné příslušníky. Přiznává, že rodiče krátce po válce vstoupili do komunistické strany. “Byli to prostí, obyčejní a poctiví lidé. Měli entuziasmus. Když už nebyla válka, chtěli budovat republiku. To samozřejmě přenášeli na svoje děti,” říká s tím, že názory byly doma jasně nastavené. Četli Rudé právo a chodilo se na brigády. 

Změna nastala, když mladý Václav nastoupil na gymnázium v Tachově. “Učitelé nám začali otevírat oči. Byli jsme překvapení, že Literární noviny informují o nějaké události úplně jinak než Rudé právo. Ukázali nám i světovou literaturu,” vybavuje si první setkání s jinými informacemi. Na tachovském gymnáziu v západních Čechách totiž byla spousta učitelů s liberálními myšlenkami. “Všichni tam byli za trest,” vzpomíná s úsměvem pamětník. “Udělali průser v Praze nebo Brně a skončili v Tachově.” 

Gympl mi otevřel oči

Pro Václava Kuželku a jeho spolužáky to znamenalo otevření úplně nových obzorů. Najednou mohli číst Škvoreckého, Hemingwaye a Remarquea. Pamětníka nejvíc fascinovali Škvoreckého Zbabělci a knihy jsou pro něj od mládí důležitá součást života. Doma ale o tom, co čte, kvůli názorům rodičů mluvit nemohl. Jeho rodiče četli trochu jinou literaturu. “Táta přede mnou schovával knížku, která se jmenovala Proces se Slánským. Jednou jsem ji našel na půdě, chtěl jsem se s ním o tom bavit, ale on nechtěl. Bylo to něco, čemu se zdráhal uvěřit. Vyřešil to tak, že to odložil,” vybavuje si.

Navzdory lásce k literatuře si Václav Kuželka podal přihlášku na chemii. Po maturitě ji tak začal studovat na vysoké škole v Praze. I na tohle období vzpomíná s láskou. Víc než chemie ho ale zajímal život v Praze. “Po půl roce jsem věděl, jaká je Praha krásná, ale měl jsem čtyřku z matiky a ze všech cvičení. Musel jsem dodělávat zápočet. Ne, že by mě to nebavilo, ale neuměl jsem se učit. Byl to pro mě tvrdý oříšek,” vysvětluje. Do studií na vysoké škole zasáhla i invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

“21. srpna jsem byl doma, do Prahy jsem jel o den později. Sešli jsme se s klukama na koleji a šli jsme na Václavák, kde jsme viděli, jak po nás Rusové střílejí. Bylo to šílené. Bylo nám dvacet a rozuměli jsme tomu. Věděli jsme, že mlácení po hlavě není pro naše dobro,” přiznává, že invazi považuje za jeden z nejvíc formujících zážitků mládí. Na srpnové události navázala řada studentských stávek, které zčásti organizovali i jeho spolužáci. Řadu z nich tak profesoři museli ze školy vyhodit. I přesto se na vysoké škole opakovaly jeho dobré zkušenosti se středoškolskými učiteli. Ti z vysoké školy radili vyhozeným studentům, že organizování stávek by měli v životopisech vynechat. “Vedli nás, protože nám vážně chtěli pomoct. My jsme byli hloupí a chtěli jsme na sebe všechno vykecat,” vybavuje si bouřlivé období po srpnu 1968. Pamětníkovi se školu podařilo úspěšně dokončit a nastoupit do práce. 

Crystalex se inspiroval kapitalismem

Štěstí na studiích se opakovalo i ve sklářské firmě Crystalex, kde začal pracovat. Továrnu v Novém Boru totiž řídil někdejší brankář československého reprezentačního družstva v házené František Arnošt. I na něj Václav Kuželka vzpomíná s velkým vděkem. “Co byla jeho velká výhoda? Že projel svět a věděl, jak kapitalismus vypadá. A že to není jen ten zlý kapitalismus, který vykořisťuje. Ale že má svoje pravidla a je to vlastně soutěž. V podstatě se snažil udělat to stejné v Crystalexu, i když musel být ve straně,” vybavuje si své pracovní začátky pamětník. “K nám a do Slušovic se vozili prezidenti jiných zemí, aby viděli, že v Československu něco funguje,” dodává. 

Václav Kuželka byl v Crystalexu několik let spokojený. Vyhovovalo mu pracovní prostředí, neustále vymýšlel různé zlepšováky a “novoty”. Díky práci se také začal zajímat o život a dílo skláře Bedřicha Egermanna. Sklářské řemeslo mu ale časem bylo málo, chtěl se naučit jazyky a vyjet do zahraničí. Pamětníka to v osmdesátých letech táhlo hlavně do Anglie. Nebyl ale ve straně, takže vyjet na Západ pro něj nepřipadalo v úvahu. V polovině osmdesátých let získal možnost odjet do Nigérie. “Uprostřed Afriky chtěli postavit sklárnu, je to pošetilost,” kroutí hlavou při vzpomínce na to, proč si sklářského technologa z Československa do Nigérie pozvali. 

Příjezd do Nigérie pro sklářského technologa z Československa znamenal šok. Strach o život kvůli bouřce, která zasáhla jejich letadlo, byl teprve začátek. Přímo na letišti mu pak někdo ukradl všechny peníze a československá ambasáda navíc na jeho přílet zapomněla, proto na letišti čekal celých 24 hodin, než ho konečně někdo vyzvedl.

Brzy po příjezdu se navíc ukázalo, že na smlouvu, kterou Václav Kuželka před odjezdem podepsal, se v mnoha věcech spolehnout nedá. Počítal s tím, že v Nigérii bude pomáhat vyrábět sklo a vydělá si nějaké peníze na život v Československu. Sklo ale vyrábět nemohl. V místě, kam se přestěhoval, neměli ani sklářskou pec. Až později vyšlo najevo, že hledali učitele a ne technika. Nezbylo mu než se začít připravovat na učení chemie a sklářské technologie. Do začátku semestru měl měsíc, náskok před studenty tak měl doslova jen pár týdnů. “Čech si vždycky poradí,” komentuje své africké zkušenosti stručně. 

V Nigérii strávil učením celý rok, než se vrátil zpět domů. To bylo v roce 1987. Revoluce už pomalu klepala na dveře a po ní se skláři s mnohaletou praxí objevila v životě další výzva. Kvůli společenským změnám přišla možnost přihlásit se na místo ředitele jednoho ze závodů fabriky Crystalex. Pamětník tehdy zažil skutečně rozsáhlé výběrové řízení. “Zkoušeli nás celý týden, z jazyka a různých technologií. Se mnou bylo sedm kandidátů. A já to kupodivu vyhrál. Rozuměl jsem technologii,” vysvětluje skromně.

Založil jsem vlastní firmu. Člověk se nesmí nudit

Na pozici ředitele jednoho ze závodů vydržel ale jenom rok. Po něm se od Crystalexu s kolegou odtrhli a založili vlastní firmu. Pojmenovali ji po skláři, který je pamětníkovi celoživotní inspirací. Kvůli názvu Egermann - Exbor si museli jet pro povolení až do Vídně. Úspěšný rozjezd firmy ale zastavila privatizace. Václav Kuželka s firemním partnerem podnik prohráli v obálkové soutěži o tři sta tisíc korun. 

Neúspěch s první firmou ho ale neodradil a v roce 1994 založil Glassbor, který se opět věnoval výrobě skla a lazurování. S firmou slavil úspěch. “Začali jsme jezdit na veletrhy do Frankfurtu, to je Mekka sklářského průmyslu. Peněz jsme měli dost. Experimentovali jsme, byli jsme úspěšní,” vzpomíná na devadesátá léta pamětník. Do prosperující firmy ale zasáhla finanční krize v roce 2009 a Kuželka musel firmu výrazně zredukovat a všechny propustit. Nakonec mu zbyla jen malá prodejna ve městě, ale i to mu stačilo. Měl čas se věnovat technologii modré lazury, čemuž zasvětil dvanáct let svého života. 

“Svým vnoučatům jsem řekl, že dokud tu modrou lazuru neudělám, tak neumřu,” zakončuje své vyprávění se smíchem. I díky tomuto zájmu i v důchodu stále plní své životní motto. Člověk by se podle něj neměl nikdy nudit. A každé ráno se na něco těšit. V roce 2023 žil Václav Kuželka v Novém Boru.