Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Kuželová (* 1932)

• Jindřiška Kuželová se narodila 27. dubna 1932 v Miroticích

• během náletů na Mirotice ke konci druhé světové války přišla rodina o dům

• členka Sokola, od 7 let cvičila, pak Sokol sama vedla, odešla v 65 letech

• vystudovala odbornou školu pro ženská povolání

• pracovala jako pěstounka, prodavačka, ředitelka školky v Miroticích

• v roce 2022 žila Jindřiška Kuželová v Miroticích

Jindřiška Kuželová přišla ve třinácti letech po náletu o domov. V jihočeských Miroticích žili obyvatelé během války v permanentním strachu a připravenosti na nejhorší a to nejhorší skutečně přišlo – na samém konci války v dubnu 1945. Tehdy padly na Mirotice bomby a jedna z nich zničila dům třináctileté dívky a živnost její maminky. Z Mirotic se, stejně jako dalších 42 rodin, musely nadlouho odstěhovat. Přesto, nebo snad právě proto, Jindřiška Kuželová na svět nezanevřela a po celý život se na všem snažila vidět to dobré, což ji přeneslo přes všechny další nástrahy a strasti.

Bez televizí, přesto šťastní

Jindřiška Kuželová se narodila 27. dubna 1932 v Miroticích. „Tenkrát se nevozily rodičky do nemocnic, byla tady taková statná porodní sestra a ta tu všechny pomáhala odrodit, naši rodiče nikam nemuseli,“ vypráví pamětnice o svém dětství. To popisuje jako krásné, z tónu hlasu je zjevné, že na ně vzpomíná ráda. A to navzdory tomu, že se narodila do turbulentní doby. Její otec se narodil ve Vídni a díky tomu měla rakouskou státní příslušnost. Jakmile se to Němci dozvěděli, chtěli ji dát do německého Hitlerjugend. Zachránila ji však intervence jistého vládního komisaře Theodora Bendy, který pomohl ještě mnoha dalším lidem. Po válce se jej snažili vypátrat, aby mu poděkovali, ale jakoby se po něm slehla zem. Zřejmě byl za svou dobrotu dopaden, domnívá se. 

V šesti letech, tedy těsně před válkou, Jindřišce Kuželové zemřel tatínek a její maminka se měla co ohánět, aby je obě uživila - provozovala kadeřnictví a holičství. Profese to byla časově náročná, jen těžko šla skloubit s péčí o malou dcerku. Přesto pamětnice nestrádala. Vzpomíná: „Maminka na mě měla času málo, čekávala jsem na ní u babičky v Zářečí. Tam byla naštěstí spousta dětí! Nebyly televize ani rádia, ani počítače, to jsme neměli, ale byli jsme o to bohatší, že jsme volný čas mohli trávit venku, v zimě, v létě, to byla radost, kterou jsme jako děti prožívaly.“ 

Trochu stranou dění, až...

I škola byla tehdy o dost jiná, a to hlavně ve vztahu k učitelům, ke kterým si nikdo nic nedovolil, měli velký respekt. Dnes je to podle ní v tomto ohledu jiné, přesto vnímá nastupující generaci nadějně. Daří se jí podle ní získávat vědomosti už od raného dětství, jsou vystaveni technologiím, které ale zvládají bravurně, a proto pamětnice věří, že je dnešní mládež do života mnohem víc připravená: „My jsme se báli za války, pak jsme se báli zas, protože přišla normalizace, my jsme defacto vyrůstali pořád ve strachu, to je ten rozdíl,“ říká. 

Během války byly Mirotice, jako malá jihočeská vesnička, spíše stranou hlavních událostí. Možná o to víc byl strach a napětí všudypřítomné. Pamětnice to komentuje: „Tady v Miroticích jsme byli trochu skrytí, pravdu se dozvídali ze Svobodné Evropy, kde se bombarduje atd. Ale létávaly nad námi bombardovací letadla, toho jsme se báli. Nesměli jsme poslouchat rozhlas, neustále jsme se báli, neustále muselo být zatemníno, zákaz vycházení. Vyrůstali jsme ve strachu.“

… až dopadly bomby

Až jednoho dne válka udeřila i v jejím domově. Pamětnice si to ráno pamatuje do nejmenších detailů. Vzpomíná: „Bylo to 29. dubna. Byl krásný den, plná obloha, slunce, teplo, všechno kvetlo. Zrovna jsem spala u babičky za řekou, protože moje povinnost byla s ní chodit v neděli do kostela na mši. Vyběhla jsem za ostatními na jakýsi kopec, kde všichni sledovali nějaké letadlo. Viděli jsme v něm dokonce černocha, jak nám kyne!“ Netušila, že městečkem prochází kolona Němců prchajících před postupující Rudou armádou. Měli vozy zapřažené koňmi a v městečku potřebovali nabrat zásoby. Panovaly obavy, že kolona připoutá pozornost tzv. hloubkařů, jak se říkalo stíhacím letadlům, a představitelé Mirotic se proto snažili kolonu z města vytlačit. To se nepodařilo a obavy se naplnily. Letoun, který pamětnice zahlédla, sledoval právě tuto kolonu. Pamětnice s babičkou pro jistotu utekly do sklepa, zavřely okna a věřily, že jsou v bezpečí. Pak za nimi přiběhla maminka.

Vyšly ven a najednou všechno začalo. Němci, kteří ve vozech vezli munici, vystřelili a sledovací letouny jim palbu opětovaly. Podle pamětnice začalo všechno vybuchovat. „Padly dvě bomby a začaly hořet dva baráky. A byl klid. Ale jen na chvíli, než jich přiletělo víc a začal tu ten masakr.“ Události celého dne má pak pamětnice již dosti v mlze, jako nejasné útržky. Chaos překrýval ještě větší chaos. Bombardování pravděpodobně probíhalo v několika vlnách až do pozdních odpoledních hodin - mnoho mrtvých a materiální škody na poměry akce hloubkařů nevídané. 

V mirovickém útočišti

Když s babičkou a maminkou seběhly zpátky do města, kde měly dům, očima třináctiletého děvčete vypadala situace takto: „Kostel byl plný lidí, lidi nevěděli, co se děje, začali utíkat, ale nevěděli kam, utíkali třeba i na hřbitov, schovávali se mezi hroby, nebo mezi rybníky, prostě různě, obrovský chaos...“ popisuje první okamžiky. Jedním z 45 domů, které tehdy padly, byl i ten jejich, domov a zároveň provozovna maminčina holičství, celá jejich obživa. Nezbylo z něj nic. Pamětnice vzpomíná: „Bomba nepadla na barák přímo, ale před výlohu holičství a byla to obrovská tlaková vlna, tlak vzduchu prorazil výlohu s velkou roletou, ta roleta prorazila příčku z kadeřnictví do kuchyně, z kuchyně do ložnice a našli ji až dole u řeky. Vysypalo to okna, spadaly tašky ze střech. 42 rodin odešlo a už se nevrátilo, lidé to obnovili a stejně o všechno přišli znova při znárodnění, to je krutý...“

Z jejich domova tedy nic nezbylo, našli jen nějaké dvě prošívané deky a kufry, s kterými se vrátily k babičce. Tam však zůstat nemohly, rozhodly se jít do sousedních Mirovic, kde našli dočasné útočiště. Tam pamětnice pokračovala na základní škole a navzdory náročné době si vybaví i hřejivé vzpomínky – dodnes vzpomíná třeba na úžasného češtináře. Bylo to v době, kdy republiku začínali ovládat komunisté, takže se učili hlavně tendenční budovatelskou literaturu, ale tento češtinář podle ní dokázal i z této vyučované látky udělat zajímavé dobrodružství a navždy mladé duši vštípit lásku k literatuře. „Třeba Wolkera, ten napsal takových nádherných balad, a s námi je recitoval tento pan učitel a na to vzpomínám dodnes,“ říká.

To byl socialismus

Do Mirotic se vrátily až roku 1947, kdy jim otec maminky pomáhal obnovit kadeřnictví, o které však vzápětí rodina přišla při znárodnění. „To bylo kruté, to byl socialismus,“ konstatuje smutně pamětnice. Celoživotně milovala Sokol, fenomén té doby, vzpomíná, že v první třídě byly do Sokola zapsány všechny děti. Od první třídy tedy aktivně sportovala, měli vynikající cvičitele, nejen že se cvičilo, ale učilo se i vlastenectví a dětem se to prý líbilo. Učili se různé písně do pochodu, naučili se cvičit na nářadí, bylo to velmi všestranné. Velkým zážitkem pro ni ale byl i okamžik, kdy reprezentovala Mirotice na spartakiádě: „Ten pocit sdílet s tisícemi lidí obrovský stadion je dodnes nezapomenutelný,“ vzpomíná. 

Po základní škole pokračovala na Odborné škole pro ženská povolání. Ve třetím ročníku byla možnost volby, vyučit se na švadlenu, kuchařku, servírku či vychovatelku – tu si zvolila. Po škole zažádala o nástup do práce v mateřské škole, ale nemohla být přijatá jako učitelka, protože jí chybělo pedagogické vzdělání, tak jen vypomáhala jako vychovatelka. Po šesti letech se stala ředitelkou školky. Následně se jí narodily děti, a když se vrátila do práce, pomáhala manželovi se samoobsluhou pod Jednotou. Nicméně stále ji to táhlo do školky, takže si pak ještě musela doplnit vzdělání. Celý život prožila aktivně, což je podle ní jeden z předpokladů šťastného života. Kromě Sokola, kde později také předcvičovala a aktivně se mu věnovala až do svých 65 let, byla aktivní ve Svazu žen. Dnes si říkají Klub seniorů a dle jejích slov se pořád rádi scházejí a funguje jim to, protože scházet se a být spolu je podle pamětnice něco, co dnes lidem asi chybí. 

Tři benzínové pumpy na tři automobily

Nejen možnost se scházet a jistá pospolitost, ale i mnohé kulisy se za jejího života proměnily. Vzpomíná například, že za jejího dětství bylo daleko víc malých živností a obchodů, například v Miroticích fungovalo pět obchodů s potravinami a všechny v malém městečku dobře prosperovaly. Pamětnice si vybavuje: „Měli všechno v té prodejně, všechno, co bylo potřeba, tři z nich měly dokonce benzinové pumpy u prodejny, ač v Miroticích byly pouze tři automobily! Patřily zvěrolékaři, správci spořitelny a panu doktorovi. A všechny tři pumpy se uživily. A holičství a kadeřnictví tu také bylo třikrát, včetně holičství maminky. Také byli tři pekaři, čtyři řezníci, to byl snad ob barák živnostník, všichni byli hodně snaživí, dneska je to bída a utrpení. K nevíře, jak se uživili.“ Jak si to vysvětluje? „Když není tolik závisti a chtivosti po penězích, tak všechno jde,“ konstatuje a ještě několikrát se v rozhovoru vrátí k tématu lačnosti po penězích, která je podle ní u kořene všeho zla.

Během znárodňování přišla o živnost nejen její maminka, ale i její dědeček, který měl obchod s potravinami. „Hodně nás všechny ovlivnilo, jak se lidem brali živnosti a museli pryč ze statků,“ říká s povzdechem, pak ale také dodá: „Je ale pravda, že my jsme zas vyháněli v roce 1945 Němce, tak jako to potom dělali komunisti nám. Všechno se v historii neustále vrací a opakuje...“

Nové zvyky za staré

Přese všechna hnutí velkými dějinami prožívala ty malé „obyčejné“ radosti intenzivně a ráda na ně vzpomíná. Třeba na Velikonoce. „Velikonoce jsou pro katolíky důležitější svátek než Vánoce, tehdy jsme se snažili je tradičně zachovávat, držet včetně půstu, všechny dny se za mé babičky dodržovaly, ale v komunismu se to začalo přehlížet, začali to prožívat jinak,“ Původní náboženský rozměr se komunistické zřízení snažilo potlačovat, a tak si rodina našla vlastní cesty, zvyky a radosti. Třeba začala vodit děti ke studánce a tato tradice se drží v rodině dodnes. Také se zvyky měnily s příchodem nových obyvatel, její kamarádka měla například za muže Slováka, který sem přinesl slovenské zvyky. „Začali chodit po sousedech a polévat, začalo se pít a dávat pohoštění. Je dobře, aby se všechno ve vašem životě dodržovalo, aby to i ta vaše generace mohla všechno prožívat, je to krásný, když to není ničím narušený,“ dodává.

Ještě jednou se vracíme k politice a to k roku 1968. „I ten probíhal spíše v těch velkých městech, to, co se k nám doneslo, to už bylo komunistama pozměněný, nedostala se k nám pravda, jedině když někdo osobně přijel z Prahy a řekl nám, co se děje. Nečekali jsme tu okupaci od těch Rusů, vždyť nás osvobodili! My jsme na ně koukali jako na bohy v tom roce 1945! Když jsme se dozvěděli, co páchají v Praze, my jsme tomu nechtěli věřit! Ale oni za to nemohli, oni nebyli dostatečně vzdělaní, bylo jim to nařízeno...“ 

Dbejte, ať máte co bránit

Své vyprávění pro Paměť národa uzavírá Jindřiška Kuželová slovy: „Je důležité vzpomínat a scházet se, shromažďovat, mějte vzpomínky. Mějte se rádi, bavte se a důvěřujte jeden druhému, neklamte a nelžete jeden druhému, v tom je pravda. Pokud budete teď nabírat hodně pravdy a zkušeností, nikdo nemůže přijít a říkat vám, že to tak nebylo, že to není pravda. Mějte v sobě tolik zkušeností, ať máte co bránit a co chránit.“