Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kváča (* 1933)

• narozen 16. května 1933 v Nové Sibřině (nyní Újezd nad Lesy)

• otec Václav Kváča pracoval jako řezník

• 1937-1938 rodina žila v Paraguayi

• válečná léta strávili Kváčovi opět v Újezdě nad Lesy

• v létě 1945 přesídlili do Karlových Varů, otec se podílel na obnově poškozených částí města

• od roku 1953 pracoval pro jáchymovské uranové doly

• věnoval se sportu, trénoval dorostenecké mužstvo volejbalistů Baník Karlovy Vary

• pracoval pro Pozemní stavby Karlovy Vary

• 1978-1989 pracoval na finančním odboru Okresního národního výboru Karlovy Vary

• 1989-1998 pracoval v exportním oddělení porcelánky v Dalovicích

Ladislav Kváča jako malý chlapec cestoval s rodiči doslova přes polovinu světa, celý svůj dospělý život však prožil na jediném místě, v Karlových Varech. Úspěchy, kterých si ve svém životě cení, se týkají především sportu. 

Narodil se 16. května 1933 nedaleko Prahy v obci Nová Sibřina, která byla později připojena k Újezdu nad Lesy. Jeho matka Kristýna Kváčová zde po rodičích zdědila rodinný domek.  Otec Václav Kváča pracoval jako řezník v hotelu Šroubek na Václavském náměstí. 

Dva roky v Paraguayi 

Začátkem roku 1937 se celá rodina včetně Ladislavova o jedenáct let staršího nevlastního bratra přestěhovala do Jižní Ameriky. Otcovým záměrem zřejmě bylo založit tam farmu a vyvážet do Československa hovězí maso. 

V lednu 1937 vypluli z polského přístavu Gdyně na lodi Kosciuszko s dalšími asi 1200 pasažérů. „Nikdo si nedovede představit, jaké je cestovat dva měsíce v malé kajutě,“ říká Ladislav Kváča. „Vzpomínám si, že když jsme přepluli rovník, byl jsem ,pokřtěn Neptunem’.“ Po cestě zažili i dramatické okamžiky při čtyřiadvacetihodinové bouři, během níž lodí zmítaly desetimetrové vlny. 

Kváčovi procestovali několik latinskoamerických zemí od Brazílie přes Uruguay po Argentinu, ale nakonec zakotvili v Paraguayi u města Carmen del Paraná. Osadníci zde získávali zemědělskou půdu vypalováním pralesa. Na takto získaném pozemku si potom stavěly dřevěné haciendy s udusanou podlahou. Ladislav Kváča vzpomíná, že v celém okolí byl jen jediný zděný dům. 

Češi se museli adaptovat na zcela odlišné klimatické i přírodní podmínky. V jejich domě se například trvale zdržoval had: „Otec ho chtěl vypudit, ale domorodci mu to rozmluvili. Prý je to jediná ochrana proti švábům a žábám.“ Na druhou stranu byli obklopeni přebytkem kvalitního tropického ovoce. 

Malý Ladislav se rychle naučil jazyk guaraní, jímž mluvili původní obyvatelé, a spřátelil se se stejně starým indiánským chlapcem. Ovládl také španělštinu. 

V roce 1938, když narůstalo mezinárodní politické napětí, se rodina rozhodla vrátit se do Čech. Bylo to zejména přání matky, která se bála, že už nikdy neuvidí své sourozence. Naproti tomu Ladislavův starší bratr, který si už v Carmen del Paraná našel přátele, se vracet nechtěl. „Rozmlouvali nám to, říkali rodičům, že na moři už jsou manévry a je to rizikové, ale maminka si nedala říct,“ poznamenává Ladislav Kváča. 

Na zpáteční cestě museli obeplout celý africký kontinent a do Evropy tak připluli z opačné strany, tedy z východu skrze Suezský průplav. 

Pamětník uvádí, že rodina se vrátila do Čech po Vánocích 1938, současně ale také říká, že po návratu musel otec narukovat v rámci mobilizace (mobilizace byla vyhlášena 23. září, o demobilizaci bylo rozhodnuto 6. října 1938, v jeho vyprávění je tedy jistá časová nesrovnalost). 

V roce 1980 Ladislav Kváča prostřednictvím ministerstva zahraničí zjistil, že jeho otec je v paraguayském katastru stále uveden jako vlastník farmy v Carmen del Paraná. Pokusil se domáhat finanční náhrady, ale z Paraguaye se mu dostalo odpovědi, že „v žádném případě nemohou posílat peníze komunistickému režimu“. 

Dramatické dny na konci války

V době nacistické okupace rodina tajila svůj nedávný pobyt v zahraničí: „Otec se nikde chlubit nemohl, to by ho Němci odkráglovali,“ uvádí Ladislav Kváča. Otec během války prováděl různé práce, mimo jiné také kopal studny, přičemž utrpěl těžký úraz, když mu spadl na hlavu kámen. 

Malý Ladislav se za války dostal do konfliktu s chlapcem z oddílu Hitlerjungend, který byl ubytovaný v Újezdu nad Lesy v hotelu U Mrázů: „Tam bývaly kolotoče a Hitlerjugend se tam roztahovali. Já jsem střílel na střelnici vzduchovkou a jeden z nich do mě strčil. Já jsem si to nenechal líbit, jednu jsem mu napálil. Oni byli každý zvlášť strašpytlové, ale když jich bylo deset pohromadě, dělali haury. Potom už jsem se bál chodit ke kolotočům, aby mě Hitlerjugend nepoznali.“ 

Začátkem května 1945 byl Ladislav svědkem dramatických událostí v okolí svého bydliště. Ve dnech Pražského povstání v polích u Újezda nad Lesy zahynulo sedm českých mladíků, kteří se pustili do přestřelky s německými vojáky. Ladislavův otec a starší bratr tehdy utekli do kosteleckých lesů. 

Ladislav viděl také průvod německých zajatců pod dozorem Rudé armády, postupující od Českého Brodu na Prahu. Někteří příslušníci jednotek SS se podle něj přestrojovali do uniforem wehrmachtu, aby se jim dostalo mírnějšího zacházení. Sovětští vojáci podle jeho slov dva až tři tyto případy odhalili a příslušníky SS před jeho očima oběsili na stromě. 

Číslo bylo číslo a tím to končilo

Těsně po osvobození se otec Václav Kváča rozhodl přestěhovat se do Karlových Varů a podílet se na obnově válkou poničeného města. Mimo jiné pracoval na opravách budovy Tržnice, poškozené bombardováním. Rodina se za ním přesunula koncem srpna 1945, takže Ladislav nastoupil již v září do karlovarské školy. Nastěhovali se do domu v nynější Moskevské ulici naproti budově soudu. 

Na odsun karlovarských Němců si nevzpomíná, pamatuje si však, že zatajoval, že umí dobře německy: „Když jste mluvil německy, brali vás automaticky jako kolaboranta.“ 

Znalost cizích jazyků, stejně jako předválečný pobyt v Jižní Americe, mu údajně přitížily i po roce 1948, kdy převzali moc komunisté. „Já jsem ovládal konverzaci v angličtině a ve španělštině. To všechno jsem musel hodit za hlavu. Musel jsem se vyučit a teprve potom jsem se mohl dostat dál do školy,“ uvádí. Po maturitě si podal přihlášku na ČVUT, ale nebyl přijat pro velký počet uchazečů. 

Ladislav tedy nastoupil do prvního zaměstnání, dostal umístěnku jako účetní do Jáchymovských uranových dolů. Pracoval v kancelářích v Horním Slavkově a jeho úkolem bylo vystavovat doklady na práci odvedenou na šachtách. Setkával se zde i s odsouzenými, kteří chodili do kanceláři uklízet. Podle svých slov však nevěděl, za co jsou v lágrech drženi političtí vězni: „To nepřipadalo v úvahu. Znali jsme jen jejich čísla, nevěděli jsme, kdo to je. Číslo bylo číslo a tím to končilo.“ 

Jeho jediná konkrétní vzpomínka se vztahuje ke starému kriminálnímu vězni, který si odpykával trest za vraždu ještě z doby první republiky a v roce 1953 měl být propuštěn na amnestii: „Říkal, že do civilu nechce, že nechce jít mezi lidi. Že nemá představu o světě, celé ty roky nedržel v ruce peníze.“ 

Hokej, sprint i volejbal

Ladislav Kváča nacházel seberealizaci především ve sportu. Hrál hokej na zimním stadionu, který až do 70. let stál v blízkosti Tržnice. Věnoval se také atletice, běhal krátké tratě a podílel se na vybudování atletického stadionu. Později musel kvůli zranění sprinterské závody opustit a začal hrát volejbal. V druhé polovině padesátých let trénoval dorostenecké volejbalové mužstvo Baník Karlovy Vary, které třikrát získalo titul mistra republiky. 

Prostřednictvím volejbalu se seznámil se svou budoucí ženou, mikrobioložkou zaměstnanou v karlovarské nemocnici. Manželka byla původem Slovinka z Mariboru. Její otec pracoval v Karlových Varech jako okresní hygienik. Po roce 1948 byl vyšetřován Státní bezpečností pro podezření ze špionáže pro Jugoslávii. 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 oběma manželům připomněla dramatické okamžiky z jejich minulosti. „Manželka mi volala do práce, že před barákem stojí tank, co má dělat. Vybavilo se jí, jak v Jugoslávii za války museli prchat před Němci,“ říká Ladislav Kváča. On sám si v souvislosti s okupací připomíná dny Pražského povstání, kdy se v Újezdě nad Lesy skrývali před německými střelami. 

Vždycky jsem kývnul 

V průběhu normalizace se Ladislav Kváča vyhýbal jakýmkoli konfliktům s režimem. Nikdy nevstoupil do KSČ, ale choval se konformně: „Když jsem si po roce 1989 mohl prohlédnout svoje kádrové materiály, stálo tam, že jsem prostě vždycky kývnul, že souhlasím s režimem. Ale to bylo všechno,“ říká a dodává: „Já miluju sport. A sport a politika nejdou dohromady.“ 

V sedmdesátých letech pracoval u Pozemních staveb Karlovy Vary, roku 1978 potom nastoupil na finanční odbor Okresního národního výboru v Karlových Varech. Jeho úkolem bylo mimo jiné bdít nad hospodařením se státními penězi, přidělenými na rekonstrukci některých lázeňských objektů a hotelů, například Otava nebo Patria. Když upozorňoval na nehospodárné nakládání s těmito prostředky, vedoucí pracovníci si na něj často stěžovali u předsedy národního výboru: „Prý jak je možné, že já, nestraník, jim do toho mluvím? Ale já jsem říkal: ,Kdyby přišla z ministerstva financí kontrola, odnesl bych to já. Pokud chcete, podepište jim to sám, ale já to nepodepíšu.’“ 

Při práci na Okresním národním výboru se k němu dostávaly také informace o špatné ekologické situaci na Karlovarsku. „Veškerý spad, který vyprodukovaly sokolovské uhelné doly a komíny sokolovské chemičky, šel sem, na Karlovy Vary.“ 

V roce 1989, ještě před listopadovými událostmi, vláda rozhodla o snižování stavů úředníků. Ladislav Kváča měl z finančního odboru propustit pět zaměstnanců. „Ženské, které jsem měl pod sebou, říkaly: ,Ty jseš houby šéf, když nejsi schopen nás obhájit.’“ Zřejmě z tohoto důvodu práci na ONV opustil a nastoupil do oddělení vývozu v porcelánce v Dalovicích, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1998. 

Nebýt závislý na druhých

„Budu upřímný: já jsem pollitiku nikdy neměl rád,“ odpovídá Ladislav Kváča na otázku, jestli přijal s úlevou pád komunistického režimu na konci roku 1989. 

S manželkou vychovali dva syny, nyní má také jednoho vnuka. 

Jeho přáním do budoucích dnů je zůstat co nejdéle soběstačný: „Aby člověk do poslední chvíle nebyl závislý na druhých. To je nejhorší, když upadnete, zlomíte si třeba nohu a potom už nejste soběstačný.“