Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andělín Kvapil (* 1931)

• narodil se 26. května 1931 v Opavě Češce Růženě a Němci Engelberdovi Kvapilovým

• v šesti letech nastoupil na německou menšinovou školu v Hradci nad Moravicí

• otec Engelberd padl jako německý voják na frontě v Rumunsku

• přechod válečné fronty přes Hradec prožila rodina ukrytá v lese

• po válce musel ve 14 letech pracovat v Braneckých železárnách, aby uživil rodinu

• v roce 1953, v době základní vojenské služby, vezl neplatné peníze do Ostravy

• po svatbě začal pracovat v podniku Tatra Studénka

• roku 1958 se stal agentem Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády

• po okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968 se obával zatčení

• během natáčení v roce 2024 žil ve svém bytě ve Studénce

Jako šestiletý chlapec musel kvůli otcově národnosti navštěvovat německou školu. Druhá světová válka mu však otce vzala a na jeho bedrech zůstala odpovědnost za matku, bratra a malou sestru. S odhodláním dospělého muže začal ihned pracovat a vzdělání si doplnil později. Když koncem 50. let přišla nabídka spolupráce se Zpravodajskou správou Generálního štábu, přijal ji.

Andělín Kvapil se narodil 26. května 1931 v Opavě Češce Růženě, rozené Bryjové, a Němci Engelberdovi Kvapilovi. Rodina bydlela v dvoupodlažním domě v Hradci nad Moravicí, v místní části Městečko, kde Andělín prožil své dětství.

V šesti letech se však jeho život změnil, když musel nastoupit do německé základní školy. „Vedení Braneckých železáren, kde otec pracoval, bylo ryze německé a děti zaměstnanců měly povinnost navštěvovat německé školy. To byl případ i mého otce,“ přemýšlí nahlas nad nástupem do první třídy. „Ale žádné antisemitské nálady jsem nezaznamenal.“

Rok 1938 s sebou přinesl válečné napětí. Andělín Kvapil si pamatuje mobilizaci a nadšení vojáků, kteří byli odhodláni bránit vlast. „Pamatuji, jak vojáci, kteří šli střežit hranice, dostávali výzbroj na červeném zámku, a při mobilizaci branci s dřevěnými kufry odcházeli na nádraží. To bylo silné, vidět jejich plné odhodlání,“ vypráví s hrdostí. Ale situace se brzy obrátila. Sám viděl ústup československé armády. Později, v říjnu 1938, v Hradci Němci bouřlivě oslavovali.

Podle očitého svědectví Karla Škrobánka, které zaznamenal kronikář Ladislav Sonnek, místní Němci „stáli seřazeni kolem ulice od restau­race U Babinců až k mostu, před sebou drželi své děti a mávali vojákům německými praporky, bez konce volali ‚Heil Hitler‘ a házeli vojákům do aut cigarety, čokoládu a bonbóny.“

Otec zahynul ve válce

„Na otce si moc nepamatuji,“ pokračuje ve svém vyprávění Andělín Kvapil. „Když mi bylo osm let, musel mezi prvními narukovat do války. Snad to bylo jeho působením v továrních odborech,“ sděluje k otcově odchodu na frontu. „Po vojenské operaci ve Francii se vrátil nakrátko zpět domů do civilu a do zaměstnání ve slévárně a pak zase odjel. Poslední dopis od něj přišel 15. srpna 1944, poté byl prohlášen za nezvěstného. Teprve až po válce jsme od Červeného kříže dostali dopis, že nejspíš zahynul v Rumunsku,“ vypráví.

Andělínova školní docházka skončila v lednu 1945, kdy se válka blížila ke svému vrcholu. Děti už do školy nesměly chodit a on se místo toho potuloval po okolí, fascinován vojenským shromážděním. „Pamatuji si, jak jsme se dívali na nácvik Volkssturmu s pancéřovými pěstmi. Nebo na vůz s radisty, který stál na Městečku a uvnitř měl šifrovací přístroj. Byl jsem zvědavý a odvážný, dokonce jsem šel na okraj Opavy a pozoroval zástupy letadel na obloze,“ vypráví o vzrušujících okamžicích svého mládí. Konec války prožil v lesním úkrytu na Svinské boudě, kde se s dalšími rodinami skrývali před válečnou vřavou. Ta do Hradce došla spolu s osvobozením na konci dubna roku 1945.

Spolužáka zabila pancéřová pěst

Ani po přechodu fronty jej neopustila klukovská zvědavost. V Braneckých železárnách nalezl s kamarády asi osm pancéřových pěstí. „Z výcviku Volkssturmu, který jsme sledovali, jsem věděl, jak zneškodnit roznětku. Za dva dny to zkoušeli mí spolužáci. Dva byli zranění a jeden mrtvý,“ hovoří o nebezpečí, které čekalo zejména na zvědavé děti všude kolem.

Po válce se rodina ocitla v tíživé situaci. Otec byl mrtvý a matka se třemi dětmi se snažila přežít. Andělín začal pracovat v Braneckých železárnách a učil se řemeslu od otcových bývalých kolegů. Spřátelil se s Poláky a zažil adrenalinové chvíle.

„Asi v roce 1946 jsem s nimi šel do Polska po bývalé a tehdy už přerušené trati Opava – Chuchelná. Na hranicích nás kontrolovala stráž. Zpátky jsme se vrátili načerno přes les, byla to rychlejší cesta. Tehdy za to byly velké tresty, ale Poláci cestu znali. Pašovali tudy zboží. Ženy z vesnice jim dávaly světelná znamení, kde jsou hlídky,“ vzpomíná.

Andělín Kvapil se snažil co nejrychleji vyučit a získat nové znalosti. To se mu povedlo a velmi krátce po vyučení se stal instruktorem v novém učilišti Braneckých železáren v Horním Benešově. „Tehdy mi bylo 20 let a byl jsem tam až do nástupu na základní vojenskou službu v říjnu 1952,“ říká.

Se samopaly vezli neplatné peníze

Přijímač v Rajhradu byl pro něj jen přechodnou stanicí, odkud se ještě v prosinci téhož roku dostal blíže k domovu – do Fulneku. Z té doby se mu do paměti výrazně vryl zážitek spojený s měnovou reformou. „Jel jsem jako stráž s dalšími vojáky a neplatnými penězi do Ostravy. V Bílovci na náměstí jsme vystoupili z auta se samopaly a šli se podívat na nové peníze. Lidé tam stáli ve frontě a někdo řekl: ‚To máte na nás?‘ Lidé tehdy přišli o mnoho úspor. Dodnes to považuji za největší státní loupež století,“ líčí své dojmy z června roku 1953.

Ve Fulneku ještě absolvoval poddůstojnickou školu a krátkou dobu působil i na letišti v Henčlově u Přerova jako pomocný zeměměřič. „Na letišti byly první stíhací letouny MiG a asi rok předtím, než jsme tam přišli, pilot uletěl s jedním strojem na Západ,“ sděluje.

Když se po dvou letech vrátil, civil jen vzdáleně připomínal dobu před vojnou. Učiliště v Horním Benešově podnik zrušil a po neúspěchu v opavském kovodělném podniku Ostroj nastoupil nakrátko zpět do Braneckých železáren. „V té době jsem se oženil a začal studovat průmyslovou školu v Opavě. Čekali jsme rodinu a ani u nás, ani u manželky v Kajlovci jsme nemohli zůstat. Jedině v podniku Tatra Studénka mi nabídli k zaměstnání byt a pokračování ve studiu na jejich průmyslovce,“ vzpomíná.

V roce 1958 se Andělín Kvapil dozvěděl, že mu chce podnik nabídnout funkci velitele družstva požární ochrany. Místo toho raději odešel na roční brigádu do dolu Petr Bezruč v Ostravě. Tam zažil tvrdou práci a dva smrtelné úrazy, ale také dokázal vydělat peníze pro rodinu.

Agentem zpravodajcem

Blížící se konec 50. let trávil velmi činorodě. Nejenže byl členem Sboru dobrovolných hasičů, Klubu turistů, Tělovýchovné jednoty, ale získal také nabídku spolupráce s vojenskou Zpravodajskou službou.

Zpravodajská správa Generálního štábu Československé lidové armády (ZS GŠ ČSLA) jako jediná zpravodajská služba spadala pod přímé velení ČSLA, nikoli pod správu ministerstva vnitra. Jejím hlavním úkolem coby státní rozvědné služby bylo získávání a vyhodnocování zpravodajských informací a řízení dalších členů, zejména těch v zahraničí. Mimo vlastní šifrování luštila nepřátelské šifry a byla hodnocena velmi kladně. Podle Archivu bezpečnostních složek České republiky se v roce 1968 podílela z 55 % na získaných zprávách I. kategorie (zprávy vysoké důležitosti).

„S nikým jsem o tom nemohl mluvit a ani nemluvil,“ odmlčí se na chvíli pamětník. „Nevím už, jakým způsobem proběhl výběr. Byl jsem předvolán na Vojenské velitelství v Bílovci a tam jsem do toho vlítl. Vůči armádě jsem tehdy necítil žádnou antipatii. Zároveň jsem ale neměl ani žádné zkušenosti. Nikdo na mě nijak netlačil.“

Jedním z možných důvodů výběru jeho osoby pro funkci pátrače Vojenského výzvědného zpravodajství sloužícího k obraně Československa a států Varšavské smlouvy mohla být německá část jeho rodiny. I Vojenský historický ústav ve své elektronické brožuře k výstavě „Ve službách republiky – 100 let vojenského zpravodajství“ se zmiňuje o možnosti, kdy: „Vojenská kontrarozvědka preventivně prověřovala osoby, u kterých byla kvůli jejich vazbám na zahraničí (často etničtí Němci) nebo politickým postojům byť jen zcela hypotetická možnost spolupráce s cizí zpravodajskou službou.“

Největší část jeho činnosti pak tvořil výcvik: „Cvičení jsme absolvovali v civilu. Třeba Vltava 1966, kde jsem měl za úkol pozorování a přesuny s následným hlášením. Pracoval jsem s kódovacími tabulkami. Fungovalo to takto: Pátrač veliteli skupiny podal hlášení, velitel posoudil důležitost informace a předal ji radistovi. Ten zprávu zakódoval a vyslal v určeném pásu na cílovou stanici,“ vzpomíná na těžké období dvou identit.

V rodině o zpravodajské službě nemohl mluvit, manželka nic netušila. „Žil jsem v neustálém tlaku. V roce 1968 jsem měl obavy ze zatčení, tak jsem mnoho písemných styků s rodinou z Německa spálil a uvažoval, že kdybych utíkal na Západ, tak jedině do Jugoslávie. Měl jsem tady ale rodinu a děti, nechtěl jsem utéct už kvůli nim.“

Důvodem, který jej přinutil přemýšlet nad emigrací, se staly události osudného roku 1968. „Dělal jsem tehdy vedoucího pionýrského tábora v Německu. Přidělili mi osobního ‚špicla‘. Byl přítomný každému jednání. To, že mě špehuje, mi prozradil vedoucí tábora. Tenkrát jsem měl u sebe dokument Dva tisíce slov. Všechno mi prohledali, a když jsem se vrátil do vlasti, měl jsem to tady velmi složité.“

Důvodem, proč v roce 1975 ukončil činnost pro Zpravodajskou správu, mohl být jeho věk. „Snad už jsem byl pro armádu starý,“ uvažuje a po mnohaletém mlčení urovnává své myšlenky. „Uvažuji, co by se stalo, kdybych spolupráci tehdy odmítl. Psychicky to bylo velmi náročné a určitě mi to nedělalo radost. Neměl jsem zkušenosti. Můj názor? Podle mě osobní názor neexistuje, nebo jen těžce, neboť už od kolébky je člověk krmený jen tím, co mu režim dovolí,“ sděluje pamětník na závěr svého vyprávění zaznamenaného v roce 2024.

Andělín Kvapil o své činnosti zpravodajce mluvil otevřeně, přestože pro něj nebylo snadné tuto část své minulosti odkrývat. Nikdy o těchto zkušenostech s nikým nemluvil, ale věří, že jeho vzpomínky mohou být přínosné. Doufá, že budoucí generace díky nim získají lepší představu o složité době, ve které žil.