Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radoslav Kvapil (* 1934)

• narozen 15. března 1934 v Brně v nehudební rodině

• od dětství hrál na klavír, od sedmi let jako žák významného muzikologa Ludvíka Kundery

• 1952-1957 vystudoval klavír na JAMU ve třídě Ludvíka Kundery

• od začátku šedesátých let pravidelně koncertoval i vyučoval v zahraničí, zejména ve Švédsku

• nahrál kompletní klavírní dílo Antonína Dvořáka i Leoše Janáčka

• vystupoval v nejznámějších světových hudebních síních (Carnegie Hall, Royal Albert Hall, Théâtre des Champs-Élysées)

• 1968 spoluzakladatelem nestranické skupiny v rámci Svazu československých skladatelů

• 1968 zasedal v rehabilitační komisi pro hudebníky při Svazu československých skladatelů

• 1975 založil v Bechyni neoficiální Setkání přátel komorní hudby

• 1999 zakladatelem Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka

• zakladatelem české pobočky Evropské asociace učitelů klavíru

• držitelem francouzského řádu Chevalier dans l‘Ordre des Arts et des Lettres (2004)

Letopočty končící na čtyřku jsou podle klavíristy Radoslava Kvapila pro českou hudbu osudové. Svědčí o tom letopočty narození Bedřicha Smetany (1824), Leoše Janáčka (1854), Josefa Suka (1874) nebo úmrtí Antonína Dvořáka (1904). S úsměvem podotýká, že v roce končícím na čtyřku se narodil i on sám, přišel na svět 15. března 1934 v brněnské čtvrti Královo Pole. Ale jistě nejen tato okolnost ho předurčila k tomu, že je ve světě vnímán jako ambasador české klavírní hudby.
„Moji rodiče nebyli muzikanti, což byla velká nevýhoda. Musel jsem si na všechno přijít sám,“ konstatuje Radoslav Kvapil. Už od nejútlejšího věku se ale dostal k těm nejlepším klavírním učitelům. Původně ho měl vyučovat profesor Václav Kaprál (otec skladatelky Vítězslavy Kaprálové). Záhy se ho ujal muzikolog Ludvík Kundera. „Měl jsem štěstí, že hned po příchodu Němců v roce 1939 byl jako ředitel konzervatoře penzionován, takže mohl brát soukromé žáky,“ říká Radoslav Kaprál. V domě Kunderových se jako malý chlapec mimo jiné setkával s o pět let starším synem svého pedagoga, pozdějším spisovatelem Milanem Kunderou.

Mládež vede Brno

„Vzpomínám na moment, kdy zahoukaly sirény a šli jsme v našem domě do sklepa,“ popisuje Radoslav Kvapil své zážitky z bombardování Brna v roce 1944. „Nedaleko našeho domu vybuchla bomba a vzduchem létaly kameny, které nám prorazily střechu. Ten děs, který jsem tenkrát zažil, si dodnes pamatuju, a proto také zůstávám odpůrcem všech válek.“
Začátkem roku 1945 rodina přesídlila ke známým do Kuřimi nedaleko Brna. Radoslav Kvapil vzpomíná, jak ve dnech před koncem války z domku na kopci sledovali tanky blížící se po silnici k městu.
Po obecné škole pokračoval Radoslav ve studiu na klasickém gymnáziu. Právě zde ho zastihl komunistický převrat v únoru 1948. „Celé to začalo generální stávkou,“ konstatuje. V úterý 24. února byla naplánována celostátní hodinová generální stávka, která měla podpořit požadavky komunistů. „Bylo povinně nařízeno, že všichni musí ve dvanáct hodin začít povinně stávkovat. Měli jsme zrovna hodinu a náš profesor stávkovat odmítl, učil nás až do půl jedné. Po převratu ho samozřejmě hned vyhodili,“ říká Radoslav Kvapil.
Vzpomíná také na propagandistickou akci Mládež vede Brno, která se ve městě konala v květnu 1949. Spočívala v tom, že všechny významné funkce ve městě v brněnských podnicích byly na tři dny (13.-15. května) předány mládeži. „To byla naprostá anarchie. Mladí lidé řídili provoz na křižovatkách a podobně. Můj šestnáctiletý spolužák se stal ředitelem divadla. Nazkoušel tam představení, naštěstí hlavní představitelka si zlomila nohu, takže to bylo stornováno,“ vypráví pamětník.
Po maturitě roku 1952 pokračoval Radoslav Kvapil studiem na nově založené JAMU, jejímž rektorem byl jeho učitel klavíru Ludvík Kundera. Poukazuje na to, že rektor sice mohl teoreticky rozhodovat svobodně a nezávisle, ale zároveň existovala na JAMU stranická organizace, která mohla kdykoli navrhnout jeho výměnu. „Její moc byla obrovská. A zase v ní hráli největší roli ti mladí, nadšení lidé, kteří o všem rozhodovali,“ dodává.

Ostatní pianisté české hudbě nevěřili

Po absolvování JAMU začal Radoslav Kvapil vyučovat na konzervatoři v Kroměříži. Už začátkem šedesátých let ale začal pravidelně vyjíždět do zahraničí. Především do Švédska, kde vyučoval ve městě Härnösand, a do Velké Británie.
„Uplatnit se jako koncertní umělec v mezinárodní konkurenci není snadné, zejména když člověk pochází od nás. Nemáme tady tradici velkých klavírních škol jako v Rusku, ve Francii či v Německu. Znakem takové školy je, že nejlepší pedagogové učí už ty nejmladší děti a vybudují jim obrovskou techniku. Já jsem si musel techniku budovat až později, na vše jsem si přicházel sám,“ říká Radoslav Kvapil.
On sám v zahraničí prorazil zejména jako objevitel a propagátor české klavírní hudby. Byl prvním, kdo upozornil na kvality klavírních skladeb Antonína Dvořáka, které byly do té doby opomíjeny. Udělal první nahrávku Dvořákových klavírních skladeb pro Supraphon a tím na sebe upozornil i ve Velké Británii. „Nebylo to ani tak kvůli mně, jako spíš proto, že šlo o neznámou skladbu od veleznámého skladatele. To zajímalo každého,“ vysvětluje Radoslav Kvapil. Postupně nahrál pro Supraphon celé Dvořákovo klavírní dílo a začal také s propagováním klavírních děl dalších českých skladatelů. Pro společnost Panton například nahrál klavírní dílo Leoše Janáčka.
„Říkají mi ambasador české klavírní hudby,“ usmívá se Radoslav Kvapil. „To je pro mě obrovské zadostiučinění. Ostatní pianisté české hudbě nevěřili.“ Koncertní kariéra ho postupně zavedla do všech významných světových hudebních síní, jako je Royal Albert Hall a The Barbican Centre v Londýně, Carnegie Recital Hall v New Yorku nebo Théâtre des Champs-Élysées v Paříži.

Buď podepíšeš, nebo nebudeš řídit Českou filharmonii

V roce 1968 se Radoslav Kvapil zapojil do aktivit Svazu československých skladatelů, souvisejících s politickým uvolněním během pražského jara. Podílel se na založení Nestranické skupiny Svazu československých skladatelů, zasedal také v jedné ze tří rehabilitačních komisí, které měly v rámci Svazu napravit křivdy padesátých let: „Ve Svazu skladatelů byly tři komise: pro skladatele, interprety a hudební vědce. Já jsem byl v té komisi pro interprety. Tam toho moc nebylo, jen několik málo případů, které ještě byly poměrně sporné, protože muzikanti se nikdy politicky neangažovali,“ vysvětluje.
Několik měsíců po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odjel se ženou a s malým synem Janem do Švédska, kde se rozhodovali, jestli tam emigrují. Po materiální stránce by tam našli ty nejlepší podmínky. „Já jsem váhal, ale moje žena Eva tam nechtěla zůstat. Tak jsme se vrátili a prožili jsme tu hrůznou normalizaci.“
Svaz československých skladatelů byl v rámci normalizace zrušen a začal vznikat nový svaz, založený na lidech, kteří se přizpůsobili novým poměrům. Radoslav Kvapil uvádí, že mnoho kvalitních dirigentů a vedoucích orchestrů vstoupilo do nového svazu proto, aby jejich dosavadní práce nepřišla nazmar: „Přišli třeba za Jiřím Pauerem, ředitelem České filharmonie, a řekli mu: ‚Buď podepíšeš, nebo nebudeš řídit Českou filharmonii.’ On tedy podepsal, aby filharmonii nezničil. Není to černobílé. Stejně se rozhodl i můj přítel Radomil Eliška, šéf Karlovarského symfonického orchestru.“
„Během normalizace se nikomu nic nestalo, pokud nevystupoval aktivně proti režimu. Ale ten pocit, že vše je odněkud řízeno a člověk s tím nemůže nic dělat, byl ubíjející,“ říká Radoslav Kvapil.

Kontrarevoluční živel jsi, to je jasné

On sám se jako vynikající hudební sólista nacházel ve výjimečné pozici, protože i za normalizace měl možnost cestovat do zahraničí. Ovšem aby získal výjezdní doložku, potřeboval celou řadu doporučení: od zaměstnavatele, od obvodního výboru KSČ a od Svazu skladatelů. Právě třetí ze zmíněných institucí odmítla doporučení vydat s odůvodněním, že Radoslav Kvapil je „kontrarevoluční živel“. Pomoc nakonec přišla z nečekané strany - od kovaného komunisty Václava Kučery, vedoucího tajemníka normalizovaného Svazu skladatelů. „Kontrarevoluční živel jsi, to je jasné. Ale já nechci, aby Svaz dělal takové věci, že nepouští umělce do zahraničí,“ řekl Kučera, a Radoslav Kvapil tak doporučení získal.
Cesta ke koncertování na Západě vedla přes Společnost pro mezinárodní styky spadající pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, anebo přes Pragokoncert. Ten podle Radoslava Kvapila umožňoval umělcům výjezdy do zahraničí z čistě pragmatických důvodů: inkasoval od nich padesát procent honoráře v západní měně. I tak bylo organizování cesty nesmírně složité. Pragokoncert žádal totiž na ambasádách o víza pro umělce až ve chvíli, kdy umělec získal výjezdní doložku. A tu Správa pasů a víz vydávala až několik dnů před plánovaným odjezdem. Nikdy tak nebylo jisté, zda se podaří včas získat všechny potřebné dokumenty.
Vzhledem k tomu, že Radoslav Kvapil často jezdil na Západ a stýkal se s cizinci i se zaměstnanci ambasád, neunikl pozornosti Státní bezpečnosti. „Jednou mě navštívili doma a zeptali se mě, jestli bych s nimi chtěl spolupracovat. Řekl jsem jim: ‚Velice rád. Mohl bych například pro vaše příslušníky udělat školení o hudbě, nebo vám zahraju nějaký koncert.’ Oni mě pokládali za úplného idiota a odešli. Měl jsem štěstí: kdyby mě ten den navštívil jiný příslušník StB, dopadlo by to možná úplně jinak,“ konstatuje.

Setkání přátel komorní hudby

V šedesátých letech se Radoslav Kvapil ve Velké Británii setkal s myšlenkou mistrovských kurzů, jakýchsi špičkových workshopů pro profesionální hudebníky. V sedmdesátých letech se pokusil tuto myšlenku přenést do Československa. V Bechyni, kam se s rodinou přestěhoval v roce 1975, začal pořádat takzvaná Setkání přátel komorní hudby. „Vytvořila se tam společnost lidí, kteří byli proti režimu. Scházeli jsme se, dělali jsme tajné koncerty v kostele,“ říká. Vzhledem k tomu, že šlo o aktivitu, kterou nezaštiťovala žádná oficiální organizace, čelili stálému nátlaku režimu. Nutili je například, aby každý rok obměňovali lektory. Radoslav Kvapil to obcházel podle svých slov „švejkovskou metodou“, když doložil, že žádní jiní lektoři v Československu nemají zájem se kurzů účastnit. „Přátelství lektorů, které bylo nosným pilířem těchto setkání, se jim nepodařilo rozbít,“ vysvětluje.

Komerce překrucuje pravidla hudebního světa

„Obrovská euforie, zlom v životě, pocit, že jsme konečně normální země,“ popisuje Radoslav Kvapil své pocity z listopadových dnů roku 1989. Domnívá se však, že dodnes nebyla provedena dostatečná analýza komunistického režimu. Podle jeho slov by mělo Česko najít odvahu dělat vlastní politiku: „Stále si nevěříme a máme potřebu se k někomu vázat.“ Je obdivovatelem politiky Finska, které se podle něj na rozdíl od Česka dokáže chovat nezávisle.
Neduhem současného světa klasické hudby je podle něj vláda komerce. Kritizuje systém agentů, pro které je měřítkem kvality umělce výše jejich honorářů, takže někdy dokonce nutí umělce dělat dlouhodobé pauzy v hudební kariéře, aby jejich cenu na trhu ještě vyšroubovali. „Komerce je proti zásadám hudby. Ve světě hudby neexistuje jeden nejlepší skladatel nebo jeden nejlepší interpret. Ale ve světě obchodu je to ten, kdo má nejvyšší honorář.“