Vít Kvapil

* 1936

  • „Jako kluk šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý jsem musel chodit do kurzu morseovky. Bylo doma práce, ale nařídili, tak jsem musel jezdit do Postřelmova do hospody. Tam vedle byly na cvičení ty buky a pastičky a museli jsme se učit morseovku. Když jsem šel na vojnu, tak jsem vážil šestapadesát kilo. Ale měl jsem všechno hotové – měli jsme cukrovku, brambory. Všechno hotové. Ale maminka tomu pořád nechtěla věřit, že takového chlapečka vezmou na vojnu. Tak šla za tím vedoucím důstojníkem, jmenoval se Ryšavý, do Šumperka a prosila ho, aby mně dali aspoň rok odklad.“

  • „Psal jsem rodičům. Já jsem totiž zažil v těch Chrasticích, protože já jsem tam chodil k známým sedlákům, kteří měli koně – koně, to jsem vždycky musel. A tak jsem zažil, co oni tam s nimi dělali. Protože v jižních Čechách byly buď vesnice, nebo pole, kde třeba uprostřed stál statek. No a když tam dělali kolektivizaci, většinou to byli Pražáci, gauneři, a oni je vystěhovali do lesů, ty sedláky. Žena, která měla něco zlatého na sobě, tak ji obrali. Hodinky, všecko. A zavezli je do lesa. Nezajímalo je, jak budou žít. Nesměli se tam vrátit.“

  • „Vítězný únor? Tatínek říkal, že to je pohroma. To je nebezpečí. Protože to, co dokázali komunisti díky Sovětskému svazu, bylo zničení národa. Ochuzení celých vesnic a všeho. Protože oni hlásali: ,Kdo nejde s námi, jde proti nám!‘ A všechno bylo všech, a nic nikoho. A tak to dopadlo. To byla myslím největší pohroma, co tady lidstvo zažilo. Podle mě.“

  • „Němci dávali nehorázný dodávky, zpřísnili všechno, ale jinak tady byl starosta Němec. Jmenoval se Slezák, jestli to je pravda, už teďka nevím. No, a ten nebyl špatné. U nás tam se tancovalo v té vejměně, jak tam byla. Tak vždycky se přišel podívat a: ,Zadělejte okna, aby to neviděli, a ztište to.‘ A jinak, když někde se u sedláka zabíjela jalovice nebo něco, tak byl u tého. Vždycky říkal: ,Beze mě to dělat nemůžete.‘ Páč lidi žalovali a žalujou dodneška.“

  • „No, a potom se nějakej pantáta na okrese nebo nějaká závist ptal jak to, že jsem odešel z družstva, tak jsem musel jít na schůzu do Šumperka a nějaké Fojt z Hoštejna vykládal, že tady člověk, kterej se narodil v zemědělství a utekl nám do průmyslu, kde máme jiný lidi. No, a tak mi dali na vybranou asi pět podniků. A tak jsem jel na kole, že se vrátím do Zábřeha do toho výkupu, jenomže jsem potkal kamaráda, kterej dělal v Prefě v Postřelmově a říkal: ,Pojď k nám, to je taky stavebnictví!‘ Tak jsem šel tam, tak potom ředitel v té Prefě byl volaný na okres a říkal: ,Já jsem to nevěděl, tak jsem ho vzal.‘ Tak jsem pak už neodešel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětníka - Sudkov, 19.04.2017

    (audio)
    délka: 26:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Olomouc, 05.02.2021

    (audio)
    délka: 02:12:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když viděl, jak probíhá Akce kulak, přál si, ať jeho rodiče odevzdají svůj statek bez odporu

Vít Kvapil
Vít Kvapil
zdroj: archiv pamětníka

Vít Kvapil se narodil 14. února 1936 v Sudkově v okresu Šumperk. Obec za druhé světové války patřila k Říšské župě Sudety a rodina zde žila vedle občanů německé národnosti. Vít jako pětiletý zažil šikanu místních Hitlerjugend, kteří se bavili tím, že fyzicky napadali české děti. Jeho otec Vít Kvapil finančně přispěl nepolitické odbojové organizaci Národní sdružení československých vlastenců. Když v roce 1944 nastalo hromadné zatýkání těch, kdo se v této ilegální skupině angažovali, jen díky štěstí unikl krutým výslechům a následnému věznění. Kvapilovi vlastnili velký statek s polnostmi a hospodářskými zvířaty. Vít sám během své vojenské služby v jižních Čechách viděl následky Akce K („kulak“). Okamžitě psal domů dopis, ať se rodina nebrání vstupu do družstva. Když se z vojny vrátil, rodinný majetek již patřil státu. Vít Kvapil pak celý život v jednotném zemědělském družstvu pracoval. S manželkou Zdislavou vychovali tři dcery.