Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Kvasnička (* 1959)

• narodil se 23. prosince 1959 v Českých Budějovicích

• jeho tatínek byl kazatelem Jednoty bratrské

• tatínek se dostal se do hledáčku StB, která jej vydírala

• kvůli problémům s StB se v dětství s rodiči několikrát stěhovali

• studoval propagační fotografii v Praze

• z politických důvodů jej nepřijali na teologickou fakultu

• v 80. letech pracoval mimo jiné v chemičce v Pardubicích

• v roce 1985 odešel s manželkou do Děčína, kde se stal pomocným kazatelem

• od roku 1988 byl hlavním kazatelem pro Teplicko

• byl členem Občanského fóra

• po roce 1989 sloužil v Náchodě, Říčanech

• od roku 2014 působí v Litomyšli

Obavy ze strachu, manipulace a snad i strach o život jsou pocity, které měl Daniel Kvasnička už jako malý kluk. První nepříjemné zážitky, které s sebou takové emoce nesly, pramenily ze skutečnosti, že se jeho tatínek Jan Kvasnička jako kazatel Jednoty bratrské dostal do područí Státní bezpečnosti (StB). Pronásledovala jej, vydírala a nakonec vystěhovala na druhý konec Československé socialistické republiky.

Daniel několikrát hledal svou cestu k víře, od poloviny osmdesátých let se pak ale sám stal kazatelem. Tehdy prošel obdobnou zkouškou jako před lety jeho tatínek. Státní bezpečnost se na něho několikrát pokusila získat kompromitující informace, jemu však byly její praktiky dávno známé. „Myslím, že mě to udělalo křehkým, ale zároveň mě to vyzbrojilo,“ zhodnotil svůj boj se strachem, který má kořeny v komunistické totalitě, ale se kterým prý občas bojuje i dnes.

Byla krásná a neméně zoufalá

Daniel Kvasnička se narodil v předvečer Štědrého dne roku 1959 v Českých Budějovicích. Jeho tatínek Jan byl laickým kazatelem Jednoty českobratrské, to znamenalo, že při své službě musel chodit také do práce. Maminka Karolína se starala o domácnost. Daniel vyrůstal společně s dalšími třemi sourozenci, jeho rodinu však v dětství zasáhlo silné trauma.

Tatínka jako kazatele jednoho dne kontaktovala dívka, která byla v nouzi a potřebovala pomoci. Kvasničkovi ji přijali a ona se brzy stala jakousi souputnicí celé rodiny. „Byl to ale člověk, dnes bychom řekli s hraničními poruchami osobnosti. Dívka, která měla za sebou pokusy o sebevraždu. Byla krásná i dobře oblečená, ale byla zoufalá,“ charakterizoval ji s opatrností Daniel.

Dívka však do domu Kvasničkových zřejmě nepřišla zcela náhodou, stála za ní Státní bezpečnost. Její blízký vztah k tatínkovi se tak velmi brzo ukázal být problematickým a později i traumatickým pro celou rodinu. „Tatínek, a to se mi velmi těžko říká, si s tou dívkou z nějakého důvodu zavdal více, než bylo třeba. Nicméně to nebyl ten problém, skutečný problém byl, že za slečnou stála Státní bezpečnost, která měla v šachu ji a tím pádem i našeho tatínka,“ popisoval Daniel začátek dvojího života, který jeho otec vedl. Právě kvůli vztahu s onou dívkou se pak stal Jan Kvasnička vydíratelným.

Rodinné trauma ho zasáhlo na celý život

Tehdejší komunita okolo Jednoty bratrské zřejmě věděla o nelehké životní situaci, do které se Jan Kvasnička dostal a ve které se tak nedobrovolně ocitla také jeho manželka a děti. Právě v tomto období zažil Daniel pocit, který by se podle něho dal nejlépe označit jako strach. „Maminka měla v poměrně rozlehlém domě velký strach. Říkala, že se po půdě někdo procházel, myslím, že to bylo reálné. To, co já vnímám z dětství, je vlna strachu,“ popsal momenty, kdy se v jejich domě zřejmě pohybovala Státní bezpečnost.

Když měl Daniel nastoupit do druhé třídy, dostala rodina od Jednoty příležitost odstěhovat se do Husince u Prachatic, kde tatínek začal sloužit. Z té doby pamatuje Daniel také příjezd sovětských okupačních vojsk. Rodiče jej tenkrát prý budili se slovy: „Dando, vstávej, bude válka. Napadli nás Rusové.“

On se svým kamarádem prý neváhal a na silnici psal vápnem různé protisovětské nápisy a obracel cedule. „Bylo to dětské hrdinství. Možná namíchané se strachem. Tanky projížděly Husincem, vyčesaly všechny dlažební kostky a zmizely,“ popisoval Daniel. V této době se v něm začaly probouzet protirežimní názory, ale i vztah k duchovnímu světu. „To ale rázně přerušilo trauma a odchod z obce,“ dodal.

Ani v Husinci se totiž pamětníkův otec nedokázal vymanit ze vztahu se svou slečnou i se Státní bezpečností. Vše pak vyvrcholilo v roce 1969. „Té dívce se podařilo dokonat sebevraždu. Bydlela na nějaké chatě za Prahou. Údajně, to my děti nevíme, byla v jiném stavu. A Státní bezpečnost se pak rychle postarala o to, aby tatínek ztratil místo,“ vzpomínal bolestně Daniel.

Následoval krátký proces, kdy se StB snažila dokázat vinu právě Janu Kvasničkovi. Nakonec přišel o místo kazatele v Husinci a případ komunistická policie odložila. Rodina se pak musela přestěhovat na druhý konec Čech do Březové u Sokolova, kde tatínek začal pracovat jako školník.

Živit se jako fotograf by znamenalo sloužit straně

Po základní škole nastoupil Daniel Kvasnička na střední školu do Prahy. Nejdříve se dostal na obor polygrafie, kam se mu však příliš nechtělo. Už první den však do třídy přišel ředitel školy a zeptal se, zdali někdo nechce nastoupit na obor propagační fotografie. „Mně vyletěla ruka jako první a on byl natolik čestný chlap, že si mě pamatoval a přijal mě,“ řekl Daniel, jak se dostal k novému studijnímu programu.

Po čas studia však pochopil, že řemeslo fotografa nebo kameramana silně souviselo s propagací komunistické strany, vlády a její politiky. „Byl jsem velmi rozčarován. To bylo přesně to, co jsem nechtěl dělat,“ vysvětlil své prozření.

Na střední škole měl navíc Daniel několik slovních potyček s jednou soudružkou učitelkou, která jej často šikanovala za jeho víru. Pamětník si prý ale nic nenechal líbit a vše jí nerozvážně vracel. „Pomatený je ten, kdo věří politice této strany, nikoliv ten, kdo věří v Pána Boha,“ opáčil prý soudružce učitelce během jednoho z konfliktů.

Po střední škole Daniel toužil nastoupit na duchovní cestu, rozhodl se proto podat si přihlášku na vysokou školu bohosloveckou. V tom jej podporovali také rodiče, kteří prý tušili, co v něm dřímá. Tehdejší systém však byl proti. S pochopením se nesetkal ani u přijímací komise, ale ani u církevních představitelů, kterým do té doby důvěřoval. „Nějak jsem zatoužil tomu světlu sloužit. Možná to bylo patetické. Ale na teologickou fakultu jsem se nedostal,“ řekl. Představitel církve, kterou Daniel navštěvoval, si jej prý jednoho dne vzal stranou a sdělil mu, že nedostane doporučení. „Řekl mi, že nemám vyvádět a jít na vojnu. Dnes vím, že byl agentem StB,“ řekl. 

Samozřejmě, že věřím v Boha

Místo na fakultu Daniel nastoupil na vojnu. Narukoval tehdy do Chomutova, kde o své víře vše prozradil hned první den nástupu. „Oni byli přesvědčení, že když jsem absolvoval grafickou průmyslovku, tak budu fantastický politruk,“ vzpomínal dnes už s úsměvem.

První den prý všichni stáli na nástupu polonazí a Daniela se jen tak mimochodem zeptali, jako mnoha dalších chlapců, zdali věří v Boha. „Já jsem jim odpověděl, že samozřejmě věřím. A to si dodnes pamatuji zděšení toho politruka, který mi sdělil, že jsem měl být kinoradiomechanik,“ popsal paradoxní situaci. Tehdy důstojníci opáčili, že jej tedy pošlou k ostatním farářům. Danielovi se v ten moment okamžitě ulevilo. Věděl, že v takové komunitě se mu dostane pochopení a pomoci.

„Považuji to za takový div nebes, že jsem vojnu přestál. Ještě více jsem se na ní utvrdil v tom, co chci dělat. A pak považuji vojnu za zázrak proto, že mě už na ní podporovala moje dívka, kterou jsem si směl vzít po vojně za manželku,“ vzpomínal na podporu své nastávající.

Z vojny se Daniel vrátil v roce 1981. V té době se také oženil. Práci však hledal jen stěží a nakonec skončil v pardubické chemičce, kde pracovala dlouhá řada těch, kteří byli režimu nepohodlní. Právě takové prostředí, ve kterém se pohybovali mnozí intelektuálové, pamětníka inspirovalo. „Byla to taková moje fakulta,“ smál se.

Odešel sloužit Bohu

V roce 1985 přišel Danielovi nečekaný dopis. Stejný církevní představitel, který stál za jeho nepřijetím na vysokou školu, mu nabídl stěhování do Děčína. Tam se měl stát pomocníkem tehdejšího kazatele Antonína Voříška, jehož v minulosti z politických důvodů věznili. Daniel s manželkou na nabídku kývli a do severních Čech se odstěhovali. Čekala je tam spousta práce, stavebních oprav modlitebny i zprvu velmi komplikovaný vztah s pastorem Voříškem. „Říkal mi, že mě tam nechce, že mě nastrčili fízlové. Já jsem mu vysvětloval, že to tak není, že se od něho chci skutečně učit,“ popisoval těžké začátky v Děčíně. Postupně si však k sobě oba muži získali hluboký vztah.

Sám Daniel nikdy nepochopil, proč dostal příležitost od zkompromitovaného církevního hodnostáře začít působit uvnitř církve. „Možná to bylo probuzení svědomí, možná vážně záměr, aby mě nasadil na starého učitele. Nikdy mi to nevysvětlil. Myslím, že v těchto kruzích je dodnes spousta věcí, které zůstaly nevysvětlené,“ dodal.

Po revoluci ho děsil pomatený radikalismus

StB tenkrát Daniela hlídala a stejně jako před lety jeho tatínka na něho jako kazatele poslala volavku. „Přišel mladý muž. Byl to člověk drogově závislý a tvářil se, že má zájem o duchovní věci a možná i měl. Samozřejmě ale byl i jejich rezidentem. Nosil mi dokumenty a chtěl, abych je opisoval. Pamatuji si například na petici za Augustina Navrátila,“ popisoval dokument, kvůli kterému se dostal k výslechu. StB jej tenkrát nařkla z toho, že petici opsal na svém stroji. To on však zdatně popřel.

V té době se mu tak vracel strach z dětství, uvědomoval si prý, že Státní bezpečnost o něm ví všechno. Díky duchovním tutorům prý ale věděl, co jej čeká a co si může dovolit. „Bál jsem se, třásl jsem se jako osika, protože mě sebrali jen tak v košili, ale byl jsem už poučený,“ vysvětlil.

V roce 1988 nastoupil do plné farářské služby v Teplicích, z Děčína však odejít nechtěl. „Nebyla to lehká doba pro manželku. Naše děti byly malé, ale moje žena je statečná. Kdysi mi řekla, že nevěděla, co chce, když chtěla být manželkou kazatele,“ popsal těžkosti spojené s jeho povoláním.

Listopadové události roku 1989 přijal Daniel s pochopitelným nadšením, záhy jej však vývoj zklamal. „Děsil jsem se totiž pomateného radikalismu. Těch, kteří žádali krev a tresty. Myslím, že nám tehdy chyběl rozumný radikalismus, ale toho pološíleného bylo dost,“ řekl. Po roce 1989 byl činný v Občanském fóru, které v prvních demokratických volbách také volil.

Ze služby v severních Čechách se pak s manželkou odstěhovali do Náchoda, následovala služba v Říčanech a od roku 2014 se Danielovým působištěm stala Litomyšl. Nelehká rodinná situace, těžké zážitky z dětství i praktiky komunistického režimu v něm zanechaly řadu traumat. S odpuštěním či pochopením pro tatínka prý ale problém neměl. „Zároveň jsem ale nechtěl zopakovat ty samé chyby, byť v jiné formě,“ dodal na závěr.