Dobromila Kvasničková roz. Kopečná

„Po prázdninách začal na fakultě studovat práva, pak přišel únor 1948. A už zase další čistky. Protože studenti, kteří nebyli z dělnických rodin nebo neměli ten světový názor materialistický, tak vůbec neměli šanci studia dokončit. I učitelé, kteří nebyli zrovna pro komunistický režim přízniví, byli vyhazováni. Takže zkoušející vzkázal na konci prázdnin v roce 1948: kdo může, ať se připraví na státní zkoušky – to je poslední termín. Oni už sami tušili, že žáci nebudou mít šanci dostudovat. Manžel říkal, že se mu nezdálo, že by byl dostatečně připraven, ale i tak to risknul. A ti ostatní spolužáci, kteří byli takoví víc bázliví, kteří si mysleli, že neprojdou, tak se už k vysokoškolskému titulu nedostali.“

„A tak mi tanou na mysli verše našeho básníka Viktora Dyka Země mluví: ‚Kterak jsi zapomněl dědičný na díl? Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil? Jak možno kletý čin provésti vědomky? Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? Dokavad dýchal jsi, proč jsi se vzdal? Čeho ses bál? Co je to smrt? Smrt znamená jít ke mně. Tvá matka země otvírá náruč: možno bys jí zhrd? Poznáš, jak je země měkká pro toho, který splnil, co čeká. Prosím tě, matka tvá: Chraň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!‘“