Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radana Květová (* 1940)

• narozena 3. února 1940 v Praze

• třetí dítě Josefiny a Jaromíra Fürstových

• rodina vlastnila papírnu v Lochovicích

• po roce 1948 přišla rodina o majetek i sociální status a žila v hmotné nouzi

• v roce 1949 byl otec bez udání důvodu zatčen

• otec rok zadržován v pracovním nápravném táboře ve Svatém Janu pod Skalou

• do poloviny 60. let pracovala v účtárně filmových ateliérů Barrandov

• nemohla studovat na vysoké škole ani se uplatnit v jakékoli vyšší či exponovanější funkci

• společně s manželem Janem Květem se v roce 1989 podílela na revolučním dění v Třeboni

Zeptáte-li se Radany Květové, rozené Fürstové, na její vzpomínky, nejdříve se zdráhá vyprávět a odkazuje na údajně zajímavější svědectví svého manžela, uznávaného biologa Jana Květa. Když se však nechá přemluvit, začne se před vámi rozvíjet bohatý příběh, jímž se proplétají snad všechny společenské změny a otřesy od čtyřicátých let dál. Jeho součástí je i nemožnost studovat na vysoké škole a pracovat v jakékoli exponovanější funkci. Právě to příběh obou manželů odlišuje. Oproti Janovi, který udělal vědeckou kariéru, na sebe Radana vzala roli pracující matky a ženy v domácnosti. Za Janovými úspěchy se tak do značné míry skrývá Radanina obětavost a tolerance.

Dozvuky první republiky

Radana se narodila 3. února 1940 v Praze jako třetí dítě Josefiny a Jaromíra Fürstových. Bylo to krátce po ztroskotání první republiky, která pro Radaninu rodinu znamenala zlaté časy: Radanin tatínek se za první republiky uchytil na ministerstvu vnitra, jeho bratr Ladislav měl dobré místo na generálním štábu a oženil se s dcerou významného národohospodáře Karla Engliše Věrou Englišovou a otcova sestra se provdala za politika Josefa Davida.

Z doby první republiky nicméně leccos přetrvalo i za války. Mimo jiné Fürstovi dále vlastnili a provozovali papírnu i menší hospodářství v Lochovicích. V továrně se vyráběla lepenka, obálky a šanony, závod dával práci přibližně 50 zaměstnancům.

Právě k Lochovicím, kde s bratry Ivem a Karlem trávila Radana mnoho času, se vztahují její nejranější vzpomínky. Ne všechny z nich jsou ovšem příjemné: do její paměti se například nesmazatelně zapsal zážitek ze srážky s německou kolonou mezi Lochovicemi a Prahou: „V autě s námi tehdy naštěstí jel strýček Láďa, který měl vojenskou školu a uměl perfektně německy. Jelo se pomalu, byla tma, osvětlení aut muselo být tlumené a narazili jsme do pochodujících vojáků. Tři vojáci nám naskákali na kapotu. Přišel jejich důstojník a začal řvát. Strýc Láďa vystoupil a začal na něj křičet, že poslední řada vojáků neměla osvětlení, což byla jejich povinnost. A ukřičel to! Důstojník zmlkl a nic z toho nebylo. Náš šofér i my ostatní jsme byli strachy bez sebe,“ popisuje se zatajeným dechem pamětnice.

Jednu zvůli vystřídala jiná

Po osvobození Radana s tetou Věrou nadšeně vítaly Edvarda Beneše a londýnskou vládu, jejímž členem byl i Josef David. Fürstovi však záhy pocítili, že první republika se nevrátí – jedním z příznaků byla konfiskace lochovického podniku. Radanini rodiče prý nesli ztrátu majetku a společenského statusu statečně. Tehdy však ještě nevěděli, že tento scénář se bude opakovat.

Za pár let Fürstovým z někdejšího jmění zůstal jen souhlas s používáním nájemního bytu ve Spálené ulici č. 10, kde se vedle bytů nacházela rovněž sběrna propojená s lochovickou papírnou. Bohatství vystřídala nouze, a jak Radana rostla, bylo čím dál složitější zajistit oblečení i potraviny. Peněz se zoufale nedostávalo, a to si Fürstovi navíc ještě stále udržovali hospodyni, která k rodině silně přilnula.

Asi nejhorší chvíle přišly v roce 1949, když bylo Radaně osm: jejího tatínka bez udání důvodu zatkli a rodina o něm tři měsíce nic nevěděla. Otci navíc úřady přestaly vyplácet penzi, jež tvořila jediný příjem do rodinného rozpočtu. Takže nebýt podpory strýců, neměli by Radana s maminkou, bratry a hospodyní co jíst. Až po čtvrt roce se rodina dozvěděla, že tatínka drží v pracovním nápravném táboře ve Svatém Janu pod Skalou, kam svévolně a bez soudu sváželi prvorepublikovou inteligenci a Romy. Teprve když se po roce tatínek vrátil, byla mu znovu přiznána penze.

Lidí, na něž dopadla komunistická zvůle, bylo v Radanině příbuzenstvu mnoho. Například strýc Láďa a teta Věra se neúspěšně pokusili uprchnout za hranice a oba dostali přemrštěné tresty za smyšlené zločiny.

K dosavadním útrapám se pak u Radaniných rodičů přidala další ztráta majetku, kterou přinesla měnová reforma. Ožebračená rodina měla zároveň platit milionářskou daň a současně s exekucí Fürstovým hrozilo vystěhování z Prahy. Tyto hrozby se však nakonec jako zázrakem podařilo odvrátit.

Přibližně ve stejné době pracoval jako balič starého papíru na dvoře jejich domu jistý Bohumil Hrabal. Radana si na pozdější hvězdu českého literárního nebe vzpomíná jako na milého člověka a připomíná, že zážitky ze Spálené ulice a setkáními s místními postavičkami se Hrabal často inspiroval ve svých prózách.

V nouzi poznáš přítele

Určitá světlá stránka padesátých let spočívala v tom, že lidi se sdíleným údělem semkla dohromady: Radana tak spolu s dcerou cukráře Věrou Vaisovou a dcerou zlatníka Janou Janečkovou vytvořila nerozlučné trio, které nejen společně absolvovalo základní školu i Vyšší hospodářskou školu v Resslově ulici a vzájemně se podporovalo, ale také – zejména v pozdějších letech – zažívalo různá dobrodružství v Praze i mimo ni.

„S kamarádkami jsme neměly peníze ani auto, a tak jsme jezdily na výlety za Prahu stopem,“ líčí Radana Květová. „Jednou jsme se takto dostaly na Slapy. K večeru jsme dostaly hlad. Zahlédly jsme školicí středisko, tak jsme se tam zašly zeptat, jestli by nám tam neprodali nějaké jídlo. Viděly jsme tam samé mladé kluky a říkaly jsme si, co to je. Oni měli zrovna před večeří a pozvali nás, ať si k nim přisedneme. Povídali jsme si a z nich postupně vylezlo, že jsou učňové, dali se k StB a mají na Slapech školení. Chlubili se nám: ‚My se máme moc dobře! Nechtěly byste se k nám přidat?‘ Jeden nám dokonce nabízel, že se s námi sejde na Karlově náměstí. Jmenovali nám všechny výhody, které bychom dostaly: měly bychom zadarmo kino, bazén a nevím co dalšího! My jsme neprozradily, jak se jmenujeme ani jakou školu studujeme, každá jsme si něco vymyslela. Pak už byla tma a oni nám navrhli, že můžeme přespat u nich ve volném pokoji. Pak na nás ale kolem desáté začali klepat, my jsme oknem vyskákaly ven a utekly jsme. Přespaly jsme nakonec ve stohu a byly jsme rády, že jsme odtud vypadly.“

Očekávaná invaze

Po maturitě v roce 1958 dostala Radana umístěnku do účtárny filmových ateliérů Barrandov, tam pak s kratší pauzou působila až do poloviny šedesátých let.

Právě v roce 1965 se provdala za biologa Jana Květa ml., syna historika umění Jana Květa st., a přestěhovala se do bytu na dnešní Hradčanské, kde její manžel bydlel spolu s maminkou. Zde Radanu o tři roky později zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ačkoli Radana a Jan očekávali, že Sověti budou chtít vývoj u nás potlačit silou, 21. srpen znamenal šok i pro ně.

„Když jsme 21. srpna ve čtyři ráno uslyšeli hrozný hluk z helikoptér, okamžitě jsem věděla, že jsou tu Rusové. Tou dobou u nás pobývali přátelé, manželé z Londýna. Byla jsem úplně vyděšená a dostala jsem nervový záchvat – nemohla jsem dýchat, udělalo se mi špatně. Telefonické spojení bylo přerušené, takže jsme se nemohli nikam dovolat. Honza se šel informovat na velvyslanectví, jak se naši hosté mohou dostat domů. Cestou viděl, jak se formuje kolona z aut cizinců, kteří se zrovna nacházeli v Praze, a chystá se vyrazit k západním hranicím. Na velvyslanectví Honzovi řekli, že musí našim přátelům okamžitě říct, aby se ke koloně připojili. Byl to takový fofr, že jsme se s nimi ani nestačili rozloučit. A já byla v takovém šoku a měla jsem takový strach, že jsem jim chtěla svou dvouletou Terezku strčit do auta, ale manžel mi to rozmluvil. Přátelé se na poslední chvíli připojili ke koloně a naštěstí se dostali ven.“

Následující rok emigrovali Radanin bratr Ivo s manželkou do Kanady. Stejně tak opustila Československo i řada přátel a známých, což byla pro pamětnici citelná ztráta. Květovi však kvůli rodičům o emigraci vůbec neuvažovali, přestože Jan dostal pracovní nabídku z Francie.

Normalizace na malém městě

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla Radana po mateřské dovolené krátkodobé smlouvy. Pracovala na administrativních pozicích v Ústavu pro hydrodynamiku Československé akademie věd, pak v Botanické společnosti na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 až 1971 pomáhala manželovi při výzkumných pobytech v Hlohovci u Břeclavi: zatímco Jan se věnoval vědě, Radana pro něj a pro studenty vařila. Od roku 1973 pak byla Radana zaměstnána v Ústavu teorie informace a automatizace Československé akademie věd. V témže roce Jan získal místo v Botanickém ústavu v Třeboni a dalších šest let, dokud mu akademie v Třeboni neposkytla byt, za rodinou v čase volna dojížděl.

Značná nerovnost mezi tím, jak se Jan a Radana mohli uplatnit, pokračovala i po jejich sestěhování. Oproti Botanickému ústavu, který seskupil skvělý vědecký kolektiv téměř bez zastoupení straníků, udržoval úzký kontakt se západními institucemi a v normalizačním marasmu vůbec působil jako ostrůvek pozitivní deviace, v Lázních Aurora, kde si Radana našla místo kulturní referentky, byl ředitel kovaný komunista.

Třebaže Jan byl už jen svou příslušností k Botanickému ústavu pro místní orgány podezřelý, žili Květovi až do konce osmdesátých let bez zvláštních omezení a v klidu. Obrat přinesly listopadové události: jakmile Květovi zaznamenali první zprávy o potlačení demonstrace na Národní třídě, napsal Jan krátký, ale obsahově jednoznačný proslov a Radana jej dala v lázních přečíst do rozhlasu. Poté se na náměstí sešel zástup lidí a Třeboňští se ve slavnostním duchu přihlásili k požadavkům pražských demonstrantů.

Po revoluci se situace v rodině změnila: Jan byl zvolen poslancem České národní rady za jihočeské Občanské fórum. Zatímco Jan trávil hodně času v Praze a bydlel u starší dcery Terezy, Radana s mladší dcerou Helenou zůstaly samy v Třeboni. Až po roce 1992 byli manželé Květovi znovu a definitivně spolu – a co je nejdůležitější, oni i jejich blízcí se mohli v nových poměrech konečně svobodně nadechnout.