Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kvíz (* 1939)

• narozen 8. listopadu 1939 v Českém Brodě

• 1952 rodině zabaven statek

• po válce chodil do jednotřídky, v 50. letech do měšťanky v Českém Brodě

• 1954 jednoroční učební kurz, po něm dvouletý obor taviče oceli v Kladně

• 1956 - 1960 Střední průmyslová škola hutnická v Kladně

• zaměstnán ve Výzkumném ústavu hutnictví železa, kam se po vojně vrátil

• ve 27 letech přijat na fakultu žurnalistiky, absolvoval v r. 1971

• 1967 druhý v recitační soutěži Wolkerova Prostějova

• 1968 začal působit ve Viole, kde zůstal až do převratu 1989, získal cenu diváckého klubu

• 1971 vyhrál v recitační soutěži Pražský kalich

• 1972 - 1983 redakce časopisu Filatelie

• dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem

• 1999 oceněn v oboru recitace Křišťálovou růží

Rudolf Kvíz se narodil 8. listopadu 1939 v Českém Brodě do selské rodiny. Štolmíř, svého času královská obec ve středních Čechách, kde rodina žila, pamatuje podle Dalimilovy kroniky setkání svatého Václava s Radslavem Zlickým, kteří se sešli u stolu, aby uzavřeli mír a dali tak možná malebné polabské obci jméno. Kdysi krásné místo si prošlo v 50. letech typicky neslavnou proměnou vyvlastněných gruntů zbavených původních sedláků odstěhovaných do pohraničí. Noví nájemníci statky buď vybydleli nebo je socialistický režim rovnou srovnal se zemí ve prospěch nevzhledných ubytoven pro zaměstnance státních statků. Ti, kteří dílem osudu zůstali, směli ve svých usedlostech pečovat o zestátněný dobytek a spravovat socialistický majetek.

Maminka Otýlie pocházela ze štolmířské rodiny Oberlandových, tatínek Hynek, vystudovaný hospodář, se jako Heinz narodil v Berlíně, kde jeho otec vlastnil dva domy. Jeden zničila válka, druhý přešel na Rudolfova otce, ale po jeho smrti v roce 1983 československý stát rodině vlastnictví upřel, dům prodal a částí peněz se je snažil uchlácholit. Rudolf by se byl rád i tehdy o dům soudil, v rodině se na tom ale neshodli.

Němci, Rusové a komunisti

Rudolf byl vychován v evangelické víře, s rodiči jezdili na bohoslužby do kostela Českobratrské církve evangelické ve Kšelích. Jako kluk na rodinném statku vždycky po škole pomáhal, čas měl ale i na běhání s kamarády po vsi. Za války chodili obhlížet protiletadlový kulomet do kruhových zákopů, kde je němečtí vojáci houpali na kolenou. Před koncem války se Němci usídlili u Kvízových v kůlně, aby je později vystřídali Rusové. Ti si s kbelíkem chodili do hospody pro pivo a od rodiny pak chtěli cukr a vejce, kterými si hořké pití dochucovali. Vztahy s nimi měli celkem dobré, ale k babičce, Rakušance mluvící německy, měli odstup. Rodině ukradli loveckou pušku, rádio a babiččiny šperky. Maminka, houževnatá žena, tehdy docílila, že většinu vrátili. Rudolf si vpomíná, jak ruští vojáci v pětačtyřicátém táhli z východu přes Český Brod lipovou alejí na Prahu.

Grunt, přes šestadvacet hektarů velké hospodářství, vzali komunisté rodině Kvízových v roce 1952. Nepotkalo je ale vystěhování. “Státní statek se rozhodl, že u nás udělá ze stodoly opravny pro široké okolí, že tam bude truhlárna, sklady a ten statek dodnes stojí, na rozdíl od drtivé většiny ostatních, které lehly popelem,” vysvětluje Rudolf. Otce se po nějaké době, kdy ho nechali krmit jeho zestátněné krávy, rozhodli potrestat tím, že ho poslali do kladenských hutí. Což se podle Rudolfa minulo účinkem, protože osmihodinová pracovní doba pro něj byla vlastně vysvobozením. Vztah rodičů na to ale po letech doplatil a skončil rozvodem. Matka jezdila po válce se dvěma dalšími sedláky do pohraničí pro zajatce na výpomoc do zemědělství. Poté, co se otec přestěhoval za prací do Kladna, zastala práci nejen na zestátněném statku, ale i v péči o jeho rodiče a děti.

Školní léta a kladenské hutě

Ve Štolmíři měli jednotřídku, kam Rudolf chodil pět let k řediteli Krulišovi, schopnému kantorovi, který přežil koncentrační tábor. První rok ještě psali na tabulky. Následovala měšťanka v Českém Brodě. “Tam jsme měli učitele, který byl stalinistický sekerník a bolševik. Dával najevo nevoli dětem ze selského rodu nebo když byli rodiče obchodníci a promítalo se to v hodnocení,” vzpomíná. Tehdy poprvé končilo základní vzdělávání v osmé třídě, ale pro děti jako byl Rudolf, které neměly možnost jít na školu, již by si svobodně vybraly, existovala ještě náhrada deváté třídy. Byl jí jednoroční učební kurz, tzv. JUK, který Rudolf absolvoval v naději, že se o rok později někam dostane. Gymnázium mu ale bylo zapovězeno, aktivní straníci ze vsi vždy věděli, co kam komu napsat. Dotklo se to i jeho starší sestry.

Rodiče se snažili, aby Rudolfa přijali na lesnickou či zemědělskou školu, do řemesel nebo ke koním do Chuchle, ale pokaždé přišlo zamítnutí. Na výběr měl nakonec hornictví, hutnictví nebo práci na státním statku. Zvolil blízkost otci a v Kladně se vyučil tavičem oceli. Během dvou let mezi spolužáky z podobných poměrů potkal učitele - kované komunisty, ale i nepřeberné množství zajímavých osobností, intelektuálů zbavených možnosti vykonávat svá původní povolání, které vždy ráno dovezly autobusy do dolů a hutí. “Hrabal tu atmosféru v hutích úžasně postihl,” dodává.

Okolnosti a vymanění z vlivu štolmířských udavačů Rudolfovi nahrály, a tak se dostal v Kladně na Střední průmyslovou školu hutnickou, po níž si našel práci ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Praze.

60. léta - vojna, práce, studium

Po půl roce, na podzim roku 1960 nastoupil Rudolf Kvíz na vojnu do plzeňských kasáren na Slovanech, kde v protiletadlovém dělostřelectvu bránil západní hranice. Vzhledem k exponované době, kdy roku 1961 vypukla Kubánská krize a o rok později započala stavba Berlínské zdi, patřila jeho vojenská služba k poměrně intenzivním zážitkům. Během prvních třinácti měsíců neměl žádnou dovolenou. „V těch dnech, kdy se to stalo, jak Kuba, tak Berlín, byla zvýšená bojová pohotovost, spali jsme asi tři neděle oblečení, akorát jsme sundavali boty a pod lůžkem jsme měli plnou polní,“ vzpomíná na vypjaté okamžiky.

Po vojně si Rudolf přál studovat český jazyk a historii na filosofické fakultě. Zároveň ho to táhlo k divadlu. Režim byl tehdy ještě příliš tuhý a obstrukce pro syna kulaka přetrvávaly. Vrátil se tak na další čtyři roky do výzkumného ústavu. Pod vlivem českobrodského učitele, který vedl recitátorský kroužek, kde Rudolf vypomáhal, se v polovině 60. let přihlásil ke studiu žurnalistiky. Před nástupem normalizace Rudolfa přijali. Na fakultě panovala liberální atmosféra, v Divadle Na zábradlí se hrály Havlovy hry, měl blízko k práci v rozhlase a tisku. Svou lásku k divadelnímu herectví naplňoval recitací.

Hezky vzpomíná na Jaromíra Hořce, „gejzír informací“, kantora, který si nebral servítky a své studenty často i celkem nevybíravým způsobem vedl k reflexi jejich znalostí souvisejících s moderními dějinami a literaturou. Vedl časopis Univerzita Karlova, pro který Rudolf půl roku pracoval. Díky tomu se v roce 1969 dostal za Jaroslavem Seifertem, s nímž dělal pro časopis rozhovor: “Pamatuji si, jak Seifert mluvil o malém smutném království a to ještě smělo v roce ‚69 vyjít,” říká. Rok 1969 Rudolfovi ještě umožnil podívat se na tři měsíce do Anglie a pod vedením Květy Neradové vystupovat v kostele Sv. Tomáše s pořadem Jana Zahradníčka Znamení moci.

S červeným diplomem by měl v jiné době hezké pracovní vyhlídky: “Chtěl jsem jít do nějakého zájmavého časopisu, abych se vyhnul normalizačním tlakům. Kam jsem ale přišel, tam mi dali formulář, abych se vyjádřil, jaké je moje stanovisko ke vstupu bratrských armád, což pro mě bylo naprosto nemožné, takže jsem chodil od redakce k redakci a viděl jsem, že nemám šanci,” vzpomíná na začátek 70. let. Rovnal pak nějaký čas knihy do regálů v Klementinu, pracoval v Propagaci staveb, silnic, železnic nebo redigoval ceníky služeb. Ke změně došlo, když se náhodně potkal s profesorem Hořcem, tehdy již vyhozeným z fakulty. Pověděl Rudolfovi o známém, Vítězslavu Houškovi, který hledal redaktora pro časopis Filatelie. Rudolf místo dostal a s ním starost o Mladého filatelistu, kterému téměř zčtyřnásobil náklad. Šéfredaktor Houška byl jako nestraník v tehdejší době rarita, pořád tu ale působil Svaz československých filatelistů ovládaný komunisty, který redakci život včetně cenzury a odposlechů různě znepříjemňoval.

Dodnes lituju, že jsem Chartu nepodepsal

V době, kdy vznikla Charta 77, se Rudolf Kvíz o politiku moc nezajímal. Mrzí ho, že se k němu tehdy text a možnost prohlášení podepsat nedostaly, byl by to rád udělal. Aktivně za tím ale nešel, možná i pro hrozící rodinný rozkol. S rodinou žili v jedné domácnosti s rodiči manželky, tchán byl důstojníkem československé armády a velkým komunistou. “Když se hrál hokej Kanada a SSSR a my jsme fandili Kanadě, mohl se zbláznit,” popisuje. 

Tchán pracoval na Ministerstvu obrany a jak se Rudolf po jeho smrti dozvěděl, jeho kancelář odboje spolurozhodovala o neblahém osudu veteránů druhé světové války. Ve všedním životě spolu vycházeli dobře, o politice se ale zásadně nemluvilo. Manželka stála při Rudolfovi. “Dokonce i ten byt, který si můj tchán kdysi vysloužil, byl po nějakém velice významném generálovi, kterého také vykopli z armády a poslali ho někam do pohraničí.”

Poláci nebyli tak pokřivení a byli statečnější než my

V 70. letech recitoval Rudolf Kvíz často v Polském kulturním středisku v Praze, kde se potkal s jeho ředitelem Fabianem Burou. Znali se i díky filatelii. Rudolf se začal věnovat polské kultuře, literatuře a jazyku, po večerech poslouchal Radio Wolna Europa. Do Polska jezdil rekreačně i jako filatelista, domů se vracel s plakáty a odznaky Solidarity, které vozil přátelům z varšavské kanceláře. Poté, co byl v Polsku v roce 1981 vyhlášený výjimečný stav, vozil naopak lidem, se kterými se vídal, jídlo.

“Lákal mě větší odpor proti sovětskému diktátu. Nikde jsem tam třeba neviděl rudou hvězdu, která tady byla na každém kandelábru…vždycky jsem je obdivoval, že byli stateční, byl to romantickej národ… Ctili šlechtu a své velké emigranty. Třeba básníka Czesława Miłosze, kterého jsem si tam v té době koupil v polštině,” vysvětluje svoji náklonnost.

StB si mě označila jako protisocialistickou sílu

Nejenom pro odznáček Solidarity, který nosil na kabátu, si ho začala všímat Státní bezpečnost. Přátelil se totiž s okruhem lidí kolem Václava Bendy a Marie Rút Křížkové, s katolickými intelektuály a jejich rodinami. Sledovali ho, odposlouchávali, nevyhnula se mu ani domovní prohlídka. Když si ho poprvé pozvali k výslechu, známý ho instruoval, jak se při něm chovat a na co se připravit. Budou mu předhazovat jména, situace, které se nestaly, obviňovat ho, aby si udělali obrázek o jeho reakcích.

Skončil v kategorii II nepřátelských osob. Jeho svazek měl 395 stran, později ho přeřadili do mírnější kategorie III, kde vznikl svazek nový: “Ve svazku například je, že chystám publikaci o útlaku české inteligence a že to chci vydat v emigrantském nakladatelství v Kolíně nad Rýnem, což byla velká bublina, to vůbec nebyla pravda.” Když si spis po převratu pročítal, děsily ho detaily, do jakých měla StB přehled o jeho aktivitách a schůzkách, o lidech, které potkával, a na druhé straně tam našel věci, které se nikdy nestaly. “Onen známý mi říkal: ‚Ten udavač‘, jak oni v tom svazku říkají ‚pramen‘, ‘tě má za úkol sledovat, práskat tě, a když toho na tebe má málo, tak si některé věci vymyslí, aby splnil úkol.‘”

StB sledovala i rodinnou kauzu s prodejem západoberlínského domu. Rudolf se sestrou se stali po smrti otce dědici. Kromě bonů měl i malé devizové konto, které mu umožňovalo krátce vycestovat. Na tři dny dostával možnost opustit Československo v období dušiček. Neobešlo se to bez kontrol, zda tam nebo zpátky neveze důležité dokumenty nebo tiskoviny. Jak se později ve svazku dočetl, jedním z cílů tajných bylo poštvat sourozence proti sobě. Ve svazku ale například nikde není, že nechodil k volbám. Ani jednou, navzdory matčinu naléhání, že zničí rodinu: “Nešel jsem a měl jsem strašně krásnej pocit takový neuvěřitelný svobody, jako kdybych dostal devizovej příslib na Mars.” 

Viola byla oáza

V první polovině 80. let se Rudolf Kvíz v Poetické vinárně Viola v sólových pořadech věnoval interpretaci Holanových příběhů psaných ve volném verši. Celkem jich zpracoval jedenáct, vznikly tak pořady Příběhy a dramata, Příběhy lásky a Příběhy a osudy, které recitoval vždy zpaměti. Recitoval také Cestu mraku, napsanou v tzv. puškinském verši. Vladimír Holan Kvíze fascinoval. Když koncem 50. let začaly jednotlivě vycházet básníkovy verše navzdory ještě trvajícímu zákazu publikovat, okamžitě si k němu našel cestu. To všechno se mohlo odehrát díky Vladimíru Justlovi, řediteli Violy a příteli Holana, který se zasadil i o publikaci řady jeho sbírek, o básníka pečoval i lidsky a celé Holanovo dílo zpracoval pro publikaci. “Holanova metaforika je velice složitá, nejednoduchá a není úplně prvoplánově vyložitelná na první přečtení. Je velká práce tomu dát nějaký tvar, nějak to zanalyzovat…výraz nesmí být neurčitý, člověk si k tomu musí zaujmout nějaké stanovisko. Musím být přesvědčený, že to tak je, i když se můžu mýlit,” popisuje Kvíz. Jak dokládají některé historky, i sám Holan připouštěl různé výklady.

Ve Viole se potkávali dopoledne u kávy mnozí umělci, spisovatelé a výtvarníci, kteří byli vyhození z práce. Patřil mezi ně i Josef Henke, rozhlasový režisér. Kvíz pracoval pro rozhlas v literárně dramatické a v hudební redakci jako externista. V té době potkával jak lidi z okruhu Charty, tak různé literáty a překladatele. Mezi nimi i spisovatele a básníka Vladimíra Binara, který ho seznámil s Bedřichem Fučíkem, prvorepublikovým šéfem Melantrichu, který byl v padesátých letech ve vykonstruovaném procesu odsouzený na patnáct let. Zažil s ním například dva literární večery, které pod krycím názvem Setkání třebíčských rodáků uspořádal a věnoval Jakubu Demlovi a Vítězslavu Nezvalovi. “Přitahoval mě ten metafyzický ponor do lidského bytí a do toho našeho života, do kterého nás Bůh postavil. Vždycky to byla vertikála, nikdy ne pohodlná horizontála té snadno přístupné poezie, byť třeba pěkně napsané.”

Rudolf Kvíz se celé roky věnuje recitaci jak v rozhlase, tak v sólových pořadech věnovaných jednotlivým básníkům i obdobím. Vedle Holana se v průběhu let věnoval přednesu tvorby Seiferta, Halase, Wolkera, Máchy, Hlaváčka, Demla a dalších, básníkům Vysočiny i staré Číny. Vytvořil pásmo Básníci za mřížemi věnované v 50. letech vězněným básníkům, jako byl Jan Zahradníček nebo Josef Kostohryz. Jako recitátor byl oceněn mimo jiné Křišťálovou růží, usedá v porotách recitačních soutěží. Žije ve Štolmíři.