Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Igor Kyselka (* 1963)

• narozen 3. června 1963 v Brně

• jako dítě zažil okupaci Československa v srpnu 1968

• v dospělosti se zapojil do křesťanského Společenství svatého Gorazda a druhů

• vystudoval zahradní a krajinářskou architekturu

• v roce 2021 žil a pracoval v Brně

„Udávání a špiclování bylo na denním pořádku. Otec měl strach. Třeba jen z toho, když šel domů a u domu stálo černé auto. Po osmašedesátém nesměl učit, i když jeho rodina byla levicová. Můj dědeček byl sociálním demokratem. Po únoru 1948 byl stejně jako celá strana násilně přičleněný ke KSČ,“ říká osmapadesátiletý brněnský architekt Igor Kyselka. Synovec novinářky a moderátorky Magdaleny Dietlové, vdovy po známém dramatikovi Jaroslavu Dietlovi, a také synovec dnes už zesnulé herečky Marie Kyselkové, představitelky slavné princezny Lady se zlatou hvězdou na čele.

Těsně před sametovou revolucí se zapojil do aktivit takzvaných Gorazdovců. Společenství, jehož činnost je označována jako křesťanský disent. Z dnešního pohledu a v souvislosti s vyprávěním o době totalitního Československa budí ale zmínky o sektářském způsobu jeho vedení přinejmenším určité rozpaky.

Igor se narodil v roce 1963 v Brně. Ze strany otce, architekta Mojmíra Kyselky, vyrůstal v rodině, která byla levicově (a zároveň intelektuálně) zaměřená. Matka Jitka Kyselková pak pocházela z rodiny, která v době kolektivizace 50. let přišla o hospodářství. Odmala ho provázela víra. „Rodiče ale nebyli aktivními věřícími. Ten, kdo mě v tomto ohledu nejvíce ovlivnil, byla má teta, která mě vychovávala. Nebyla naše příbuzná, ale patřila do rodiny. Pocházela z Ruska, odkud jako nejstarší dcera velkostatkářské rodiny emigrovala do Brna. Jmenovala se Jekatěrina Rudolfovna Malejeva.“

Její víru popisuje Igor z dnešního pohledu jako ezoterickou, indicky orientovanou a velmi přírodní. Pamatuje si například, jak se k ní zcela beze strachu slétali ptáci, a vypráví o tom, jak čerpala zejména z učení duchovních otců a jogínských mistrů. Duchovní podhoubí rodiny a jejího okolí mělo na pamětníka vliv i v souvislosti s jeho pozdějším spojením s už zmiňovaným Společenstvím svatého Gorazda a druhů. I to totiž podle něj vycházelo z hlubšího chápání víry a z východně křesťanské (řecko-slovanské) mystiky.

Srpen 1968 si pamatuji, politiku jako takovou jsem ale tehdy nevnímal

To, že je něco jinak, než tvrdí oficiální komunistická propaganda, pochopil Igor velmi brzy. Živě si například pamatuje na srpnovou okupaci, i když mu bylo pouhých pět let. Osudného rána ho otec budil se slovy, aby rychle vstával, že jsou tu Rusi. „Vůbec jsem nechápal, o co jde. Vyhlídli jsme z okna našeho bytu na brněnské Tomešově ulici. Zrovna vycházelo slunce a všude se ozýval hrozný hukot. Letěla řada letadel.“ Jak Igor dále vzpomíná, po blízké Údolní ulici jely tanky a sovětským vojákům lidé nadávali.

„Mě upoutalo především to, že měli obuté holínky, dost jsem se tomu divil, bylo totiž léto. A také vím, že když se otec spolu s dalšími snažil lézt na tanky na dnešním Moravském náměstí a diskutovat s vojáky, jeden z nich začal střílet do vzduchu. Všude pak byly objížďky a lidé pořád dokola opakovali, že Rusové hodně lidí zabili.“ Politiku jako takovou v té době ale Igor podle svých slov nevnímal.

Teprve později mu maminka vysvětlovala, o co v osmašedesátém roce šlo. Totalita se mu ale i tak postupně rozkrývala. Spolužačku jeho sestry, Miladu Adámkovou, dceru disidenta a křesťanského aktivisty Josefa Adámka, učitelka v hodinách veřejně ostouzela kvůli víře. Střet s komunistickou ideologií a snahou režimu přetvářet pravdu k obrazu svému zažil ale Igor i na vlastní kůži, a to už při nástupu školy. Když si ve škole jednou povídali o Beskydech, zapojil se s připomenutím, že na beskydském Smrku je mohyla z kamenů, kterou tam vystavěli člověku, který se upálil na Václavském náměstí.

„Rodiče pak kvůli tomu dost popotahovali. Na třídních schůzkách se jich učitelka ptala, proč mi vůbec o takových věcech říkají, proč mi říkají o Janu Palachovi.“ Stejně jako mnoho dalších zažíval posléze pocit lži, pokrytectví a zmatku z toho, že to, co se říká a děje ve škole, a to, co je doma, jsou dvě naprosto odlišné věci.

Radši bude smrdět doma

Doba normalizace se po osmašedesátém roce dotkla i jeho rodiny. Panovaly velké obavy. Jeho otec, architekt Mojmír Kyselka, nebyl kvůli svým politickým postojům přijat do „obnoveného“ Svazu architektů, což mu přineslo značné profesní nevýhody. Nesměl učit, stejně jako Igorův dědeček, který ale tehdejšími stranickými prověrkami nad své očekávání prošel. Podle Igora z toho byl nešťastný. Doufal totiž, že ho vyhodí i ze strany, a on se tak „opět zařadí“ mezi slušné lidi, protože na odchod ze strany neměl sám dostatek odvahy.

„Otce už také dříve lákali ke spolupráci s StB. Nabízeli mu i pobyt ve Francii, kde chtěli, aby navázal kontakt s jedním úspěšným spolužákem – emigrantem židovského původu. Odvětil jim, že by se zrovna do Francie rád podíval, ale že za takových okolností bude raději smrdět doma. Řekl to doslova tak a od té doby měl pokoj.“

Všudypřítomný strach neprožíval v normalizaci ale jen Igorův otec. Obavy se dotýkaly mnoha lidí. Igor vypráví, že se třeba bál mít doma zakázané knihy. Udávání a špiclování bylo totiž na denním pořádku a člověk byl v podstatě pořád sledovaný. A doma byli podle pamětníka vychovaní tak, že si mají dávat pozor na to, co říkají.

„Nemohli jste se třeba prezentovat jako věřící, nebo že máte jiné názory odborné, politické, ekonomické... Museli jste pořád říkat ty oficiální správné názory,“ vzpomíná Igor Kyselka na dobu normalizace. Zmiňuje všudypřítomný tlak a neustálé dotazy, zda byl či je v Pionýru, SSM, ROH, SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství), zda se účastnil průvodu na prvního máje, zda by se rád stal členem strany apod. Igor sám dvakrát odmítl nabídku členství v KSČ (v prvním ročníku na vysoké škole a v prvním zaměstnání), i když mu mnozí zdůrazňovali, že bez toho jsou jeho kariérní možnosti velmi omezené.

Lidé se asi báli více, než museli

Po maturitě na gymnáziu na brněnském Slovanském náměstí vystudoval Igor vysokou školu v Lednici zaměřenou na zahradní architekturu a krajinářství. Jeho otec tehdy využil některých svých známostí, aby mu s přijetím na školu pomohl. Ne tedy ohledně prospěchu, ale ohledně vhodnosti ke studiu. Výhodu tak měli ti, jejichž rodiče se prokomunisticky angažovali. I to byl podle pamětníka charakteristický rys někdejšího totalitního Československa.

Lidé, včetně něj, se podle Igora tehdy ale možná báli více, než museli, a tak si automaticky zvykli na autocenzuru, aby se zbytečně nedostali do problémů. Na druhou stranu ale ke konci 70. let zažil Igor případ, kdy dva studenty okamžitě vyhodili ze školy jen proto, že šířili nahrávku s textem Charty 77. Jeho třídní profesorka v této souvislosti později vzpomínala, že je ředitel všechny držel ve sborovně a požadoval bezpodmínečný souhlas s vyloučením od celého profesorského sboru. Všichni prý podepsali a odešli. Zůstala jen ona a další dva kolegové. Když jim ale pak ředitel sdělil, že dostal z kraje jasný pokyn, že buď podepíšou všichni, nebo poletí, podepsali to i oni, protože se klidně mohlo stát, že by do vedení školy přišel někdo daleko horší.

Igor Kysela sám zažil výslech na StB v roce 1986. „Proč si mě tehdy předvolali, jsem se nikdy nedozvěděl. Našli asi u některé sledované osoby nějaký adresář s mým jménem. Jmenovali některé oponenty režimu a ptali se, zda někoho z nich znám, či se s nimi scházím, nebo zda vím, co je to Charta 77 nebo jestli mám doma náboženskou literaturu. Odpověděl jsem podle pravdy, že máme doma Bibli Kralickou z počátku 19. století psanou švabachem. Bible se tehdy běžně koupit ani snadno vypůjčit nedala. Vyhrožovali, že si mě najdou, pokud zjistí, že jsem jim lhal. Nakonec mě ale pustili a víckrát už mě nekontaktovali.“

Gorazdovci byli režimu trnem v oku

Jak už bylo řečeno, Igora odmala přitahovala hluboce prožívaná víra. Právě tu podle svých slov nacházel později také ve Společenství svatého Gorazda a druhů, se kterým se poprvé setkal na Silvestra roku 1985. Imponovalo mu zejména jeho východní křesťanské spirituální zaměření a důraz na cyrilometodějský duchovní odkaz. Společenství působilo jako pěvecký duchovní sbor. Hudebně doprovázelo mše a později se věnovalo i koncertní činnosti. Vedle toho se jeho část také snažila vystupovat proti komunistického režimu.

Málo se třeba ví, že v brněnských Tuřanech měla být kvůli přeměně a rozšiřování letiště na vojenské vystěhována a zbourána část obytné zástavby včetně tamního kostela s velmi starou poutní tradicí. Gorazdovci proto zahájili pravidelné modlitební adorace, aby kostel zachránili. Tuřanští na to ihned reagovali, a to tak, že dali najevo, že pokud se záměr letiště uskuteční a kostel zbourá, nepůjde nikdo z nich ke květnovým volbám roku 1986. Této síly věřících se režim lekl a záměr bourání kostela byl pak brzy zcela stažen.

Gorazdovci o sobě dali vědět i na známé cyrilometodějské pouti na Velehradě v roce 1985. „Sám jsem tam tehdy s nimi nebyl, ale vím, že se vmáčkli mezi oficiální sbor, a když z úst ministra kultury zazněl pokyn: ,Soudruzi, hymnu!‘ Začali zpívat nejstarší známou českou duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny.“ Podle pamětníka to ihned v přítomných mocenských strukturách vyvolalo velké zděšení a pro dav věřících to zase znamenalo dodání odvahy. Když pak tedy v projevu ministra znělo, že režim oceňuje Cyrila a Metoděje, věřící začali okamžitě skandovat: „Svaté Cyrila a Metoděje“. A také trvali na tom, že setkání není mírovou slavností ale křesťanskou poutí, a tehdejšího ministra kultury, Milana Klusáka, dav jednoznačně vypískal. Pro katolickou církev to znamenalo naprosto přelomovou událost. Tímto se totiž do té doby „mlčící“ církev v Československu veřejně přihlásila k obraně svých práv.

Gorazdovci se vymezovali vůči komunistické totalitě, jejich vůdce byl ale sám velmi autoritativní

Zmíněné akce pak podle Igora nebyly jedinými aktivitami, kterými se společenství svatého Gorazda proti režimu vymezovalo. Paradoxem v této souvislosti zůstává, že i přesto, že Gorazdovci jasně vystupovali proti totalitním praktikám, uvnitř své vlastní struktury zažívali situace, které totalitu minimálně lehce připomínaly. Podle pamětníka to bylo dáno povahou a osobnostními rysy dnes už zesnulého vůdce společenství Miroslava Richtera.

Na jednu stranu byl podle něj velmi charismatický, na druhou působil ale někdy až jako diktátor. Podle Igora právě kvůli jeho osobnosti společenství řada členů opustila. „Rád se poslouchal a rád vedl dlouhé monology. Omezoval své oponenty a nepřipouštěl vůbec žádnou diskuzi, vždy musel mít pravdu. A míval někdy i úzkostné stavy a působil nevyrovnaně. Na druhou stranu uměl lidi nadchnout a získat.“ 

Jeho slova ohledně způsobu vedení Gorazdovců potvrzují i někteří další pamětníci, kteří byli se společenstvím před rokem 1989 ve spojení. Všichni se ale také shodují, že Miroslav Richter byl vizionářem a silnou osobností, bez které by společenství nemohlo působit tak, jak působilo. Charakteristika a aktivity Společenství svatého Gorazda a druhů nejsou podle dostupných informací dodnes systematicky zpracované. 

Na první demonstraci na brněnském Svoboďáku jsem měl ještě strach

Se zmiňovaným společenstvím se Igor účastnil i svatořečení Anežky České v Římě v listopadu 1989. Jeho členové zůstali v Římě o něco déle, a tak se o tom, co se děje u nás, dozvěděli právě tam. „Přesně 17. listopadu, v době, kdy šel průvod na Albertov, jsme byli na mši u svatého Karla Boromejského, kterou sloužil biskup v emigraci Škarvada. V kázaní mluvil o tom, že teď ve spojení se svatou Anežkou se něco změní. V tu chvíli jsme ale o Národní třídě neměli ještě ani potuchy.“ Do vlasti se spolu s dalšími vrátil Igor v neděli. Už ve Vídni zaznívaly podle něj slyšet informace, že demonstrace v Praze pokračují a že snad někteří lidé zahynuli – šlo však o zprávu ohledně smrti studenta Martina Šmída, která se později ukázala jako nepravdivá.

V pondělí pak Igor zamířil na první brněnskou demonstraci na náměstí Svobody. K davu tam tehdy promlouvali známé osobnosti z Brna, jako například dramaturg a současný rektor JAMU Petr Oslzlý či herec a režisér Břetislav Rychlík. „Náměstí ještě ani nebylo ozvučené. Hledal jsem, kam případně utéct. Vůbec to nebylo jisté. Docela jsem se bál. Kolem byli policisté v helmách a se štíty. V další dny už ale strach opadl.“

V roce 2021 žil architekt Igor Kyselka v Brně. A i když některé věci podle něj nedopadly ideálně, je život u nás po roce 1989 jednoznačně a mnohonásobně lepší. „Ty možnosti, které jsou dnes, jsou úžasné. I přes problémy, které to s sebou nese, k ničemu, co bylo před sametovou revolucí, bych se nevrátil. Rozhodně ne,“ dodává závěrem.