Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Emilie Kyselová (* 1925  †︎ 2010)

• narodila se 16. srpna 1925 ve Starém Teremně na Volyni

• v osmnácti letech vstoupila do československé armády

• fungovala u dělostřelectva, účastnila se bojů u Krosna, Jasla, Dukly a Liptovského Mikuláše, s armádou přijela až do Prahy

• celá rodina byla demobilizována v září 1945

• po válce byla s rodinou nejprve v Žatci, poté v Bohumilicích na Znojemsku; majetek, který po válce získali, jim byl ovšem v padesátých letech zabaven

• provdala se na Slovensko

• v 70. letech se vrátila zpět na Znojemsko

• vychovala dva syny a žila ve Znojmě

• zemřela 11. října 2010

Celá rodina v armádě

Emilie KYSELOVÁ, nar. 16. 8. 1925, kapitán

Anastazie BARTEISOVÁ, nar. 04. 8. 1927, praporčík

Jaroslav KOZÁK, nar. 05. 7. 1929, praporčík

Máte také takové ty rodinné fotografie, kde jste se všemi svými sourozenci, rodiči, strýčky a bratranci? Tak teď si je představte s tím, že všichni máte na sobě vojenské uniformy. Takhle nějak totiž vypadají rodinné fotografie sourozenců Kozákových ze čtyřicátých let. Pohnutý osud jejich rodiny, který se začal odvíjet už na Volyni, ještě před tím, než rodina vstoupila do armády, a který pokračoval i po válce perzekucí ze strany komunistického režimu, přede mnou postupně vyvstával ve své úplnosti, tak, jak jsem natáčela rozhovory s jednotlivými sourozenci. Často hovořili o tomtéž, ale přece ne stejně, neboť každý z nich si dokázal povšimnout jiných detailů a každý zaujal trochu jiný úhel pohledu. Ale nechme už hovořit je samotné. Doufám, že Vám kamínky jejich výpovědí poskládají stejně úchvatnou mozaiku, jakou daly mně…

Před válkou na Volyni

Jaroslav: „Za Poláků bylo na Volyni dobře. Chodili jsme do české školy, pomáhali jsme v hospodářství matčiných rodičů.“

Anastazie: „Měli jsme kravičku, tak jsme ji pásli, chodili jsme na pole. Tatínek mlel, maminka pracovala na zahradě, museli jsme jí pomáhat. Kamarádky jsem měla jako každé dítě. Přítele ne, vždyť mi bylo teprve šestnáct let!“

Emilie: „Naší rodině patřil dřevěný mlýn ve Starém Teremně, ale ten nám shořel. Otec tedy postavil nový, zděný. Mlel jen osm roků a přišli jsme o mlýn znovu. Přišli Rusové, mlýn vyrabovali a my jsme měli být vyvezeni na Sibiř. Naštěstí jsme se schovali.“

Odchod do armády

Emilie: „Během čtyř let se u nás vlastně třikrát vystřídala fronta – v jedenačtyřicátém Rusi, ve dvaačtyřicátém Němci, pak opět Rusi, a ti už zůstali až do roku čtyřicet čtyři, kdy jsme vstoupili do armády.“

Anastazie: „Nejdřív šel otec, musel. Sestra měla jít na práci do Ruska, dobrovolným odchodem do armády se zachránila. Tatínek pro ni přijel domů, ale ona už se mezitím vydala sama na cestu, a tak vzal mě. To víte, že jsem brečela. Maminka také plakala, říkala, že tam nezůstane, že tam nechce sama být.“

Emilie: „Pořád tatínkovi dopisovala, že je jí doma smutno, že tam s bráchou sama nezůstane, že chce jít za námi. Tak jí tatínek, velitel pekárny, vyřídil u generála Svobody, že půjde na důstojnickou kuchyni.“

Anastazie: „Později se mu naskytla možnost poslat pro ně nákladní auto, když jelo na Volyň pro zásoby, a tak jsme se nakonec shledali v armádě všichni. To bylo slz, tentokrát víc z radosti.“

Emilie: „Když měli odjet, přišel prý do domu voják a ptal se: ,Kde je tady paní Kozáková?‘ Maminka se lekla, že se nám někomu něco stalo. Ale voják ji uklidnil: ,Nebojte se, paní, nebojte se nic. Do zítřka se připravte, já naložím proviant a jedete se mnou do armády.‘

Jaroslav:„Na cestu jsme si nevzali dohromady nic. Nějaké oblečení, trochu jídla, jinak všecko zůstalo tam: nábytek, domov, všecko.“

Výcvik

Emilie: „Naše přijímací kancelář (pro ženy) byla v Rovnu. Z Rovna jsme jely přes Šepetovku až do Sadagury, kde jsme měly výcvik, přísahu, a potom už jsme šly na frontu. Po cestě do výcvikového střediska nás provázelo bombardování; vlak vždycky zůstal stát v poli a my jsme se rozutekly. Když útok přešel, zase jsme nastoupily a pokračovalo se dál. V Sadaguře jsme bydlely v kasárnách, což už bylo lepší. Celé naše školení spočívalo v tom, že nám dali na uši sluchátka a posadili nás na ústřednu. Místo zvonění se mluvilo, užívala se krycí jména: ,Holub slyší, holub slyší.‘ Výcvik jsme ale měly jako muži: plížení, přískoky. Dokonce jsme měly desátníka, který nás trestal za to, že neděláme takové přískoky jako muži, že nedokážeme tak ,zalehnout‘.“

Jaroslav: „Výcvik nebyl žádný. Každý dostal zbraň a musel s ní umět zacházet. Já jsem nejprve vypomáhal mamince při důstojnické kuchyni, pak jsem dělal spojku ve výcvikovém středisku, kde byl otec. Vyřizoval jsem vzkazy, chodil s dokumenty. To víte, co může dělat v armádě patnáctiletý kluk. Správně jsem tam neměl co pohledávat, protože jsem byl mladistvý.“

Anastazie: „Výcvik jsem neprodělala, byla jsem hned zařazena do kuchyně. Byli jsme tam tři: kuchař, maminka a já, a vařili jsme pro víc jak sto důstojníků. Kuchař s námi navíc věčně nebyl. Stalo se, že přišel velitel a ptá se: ,Kde máte Vondru?‘ Maminka na to, že neví, že asi někde hraje karty. Když se velitel setkal s kuchařem, oznámil mu, že za trest nedostane nikoho na umývání nádobí. ,Tak si je budete umejvat sám,‘ odsekl mu kuchař. Ale my jsme to s maminkou všechno zvládly i bez něj, my jsme pracovaly.“

Na frontě – u dělostřelců a na kuchyni

Emilie: „V jednotce nás bylo hodně děvčat, takže jsme držely víc pohromadě. Pamatuji se, že při prvním nástupu na frontu nás poručík Novák nabádal: ,Děvčata, kopejte, zakopávejte se. Co kdyby byl nálet?‘ Ale my jsme si z toho moc nedělaly. Bylo to poprvé, ještě jsme nevěděly, jak fronta vypadá. Dělaly jsme si z něj legraci a smály jsme se. Naše sestřenice tam byla s manželem, byla vdaná, a švagr na rozdíl od nás poctivě kopal. Vykopala se zemljanka, na ni se daly větve, na to pláštěnka a potom ještě hlína. Najednou začaly padat miny. Jak my jsme byly rády, že nás švagr schoval, že jsme se mohly vtlačit k němu do zemljanky. Od té doby, když jsme se přesunuly, už jsem nikdy nečekala. První bylo vzít lopatku a kopat.

Maminka a brácha se sestrou na tom byli lépe než já, byli na velitelství týlu, věčně v baráku. Jim se žilo lépe než nám v zemljankách. Ale jezdila jsem za nimi na návštěvy. Vždycky někdo přišel: ,Chceš se podívat za maminkou? Jedou pro něco na velitelství.‘ Tak mě brávali, na hodinku na dvě, a zase jsem jela zpátky.

Na frontě jsme se nejvíc bály, že se dostaneme k Němcům do zajetí. Hodně našich chlapců do něj padlo při tzv. chození na poruchy. Němci přeřezávali káble a my musely jít a poruchu hledat. Děvčatům to později úplně zakázali, chodili jen muži.

Jednou se nám na ústřednu napojil německý voják a chtěl vědět, kde jsme. Pořád ho zajímalo, s kým debatí: ,Slečno, kde jste? Já vás přijdu navštívit.‘ Mluvil krásně česky, vůbec ne lámanou němčinou. Ale nesměly jsme se prozradit. Vzbudily jsme chlapce, ti šli po lince a přivedli ho. Byl černej, mladej, moc hezkej chlapec...

Mluvit jen tak se do telefonu nesmělo. Měli jsme na pozorovatelně jednoho vojáčka a když se nám v noci chtělo spát, zpíval nám. Jenže poručík Novák nás jednou přistihl, zařval: ,Klid na lince!‘ A vojáček ztichl.“

Anastazie: „Sestra zkusila, ale my ne, my jsme byli v bezpečí.

Za frontou jsme byli kousek, cca sedm kilometrů. Jak postupovala, postupovali jsme s ní, po cestě jsme vždycky viděli spoustu mrtvých. Jen jsme se usadili, hned jsme se zase museli balit a jet dál.

Vždycky jsme si večer nachystali do kamen, ráno jsme brzo vstali, zatopili, a zatímco se vařila voda na čaj, leželi jsme ještě na zemi u kamen. Ať jsme přijeli, kam jsme přijeli, všude bylo všechno rozbité, vysypaná okna, zima. Nejhorší to bylo v Polsku, nejlepší na Slovensku u Liptovského Mikuláše, tam jsme měli i ubytování.

Obědy jsme někomu roznášeli, někdo si na ně chodil, někdo si bral s sebou. Nechodili zároveň, ale každý zvlášť, takže se rozdávání táhlo celý den. Hodně se dostávalo skopové, ale to důstojníkům nechutnalo. Vařívali jsme všechno možné: omelety, knedlíky, guláše; co bylo rychlejší.

Zásoby obstarával tatínek, byl provianťákem. Dovážel maso, fasoval chleba. Měl auto, jezdil po vesnicích a sháněl. Někteří lidé dávali rádi, někteří dát nechtěli. Několikrát sehnal prase, a tak jsme vařili knedlo, zelo, maso. Na kuchyň chodili i maminčini bratři, maminka pekávala buchty, vždycky si na nich pochutnávali.

Byly to starosti, ale maminka mě šetřila.“

Jaroslav: „Já s maminkou jsme do armády přišli právě v době bojů u Dukly. Od rána do večera palba a třeba se nepostoupilo ani o metr. Němci byli zabudovaní v horách, naši vojáci dole, a zespodu nahoru střílet je těžké. Letadla tam nemohla, protože byla věčně mlha. Spousta lidí padla, a zbytečně. Říkali, že se dal průsmyk obejít a nemuselo se jít takhle. Ale generál Svoboda nařídil…“

Emilie: „Němci měli dost času se zakopat, měli dobré vybavení, my ne. Ale někdy jsme je asi dost hnali. Stalo se, že jsme přišli a ještě tam voněly cigarety, jak je nechali nedohořelé na stole.“

Anastazie: „Na Dukle máme pohřbených hodně kamarádů i lidí z rodiny, můžeme tam číst jejich jména.“

Volný čas

Anastazie: „Volného času moc nebylo, tatínek mě držel zkrátka. To až po válce v Praze, když jsme si odbyli vaření, mohli jsme se jít někam podívat. Během tří měsíců v Žatci jsme chodili i tančit. Ale za války ne.“

Emilie: „Z války byly nejlepší Vánoce 1944. Měly jsme ústřednu v domku u jedné stařenky. Doma jsem před válkou nikdy zákusky nepekla, a tak povídám: ,Děvčata, něco si na Vánoce upečeme.‘ Ptaly jsme se stařenky, jestli nám půjčí troubu a náčiní, a ona souhlasila: ,Jó, beze všeho.‘ Když jsem jela na návštěvu za maminkou na kuchyň, dala mi všechny přísady. A pekly jsme cukroví. Takže bez Vánoc jsme nebyly.

Taky si dodnes pamatuju, jak jsme čistily zbraně. Nechali nás zbraně rozložit a že je musíme vyčistit. Zbraně jsme vyčistily, jenže jsme potom nevěděly, jak je máme složit. Byly jsme tam samá děvčata a nikdo nám to neukázal. Pořád jsme špekulovaly, skládaly, a vždycky nám nějaká součástka zbyla.

Konečně přišel jeden podporučík: ,Já vidím, že si s tím nevíte rady,‘ a pomohl nám.“

Jaroslav: „Dělal jsem ve výcvikovém středisku kromě spojky slovenskému důstojníkovi Laurincovi pucáka. Každé ráno musel mít nachystané parádně vyčištěné boty. To byl můj úkol. S tímhle nadporučíkem jsem vydržel až do konce války, asi byl s mými službami spokojen. Byl to dobrý člověk, viděl, že jsem ještě kluk.“

Emilie: „Maminka vždycky nachystala snídani, aby ji Laurincovi zanesl, a brácha, místo aby si přivstal, vstal pozdě. Důstojník už byl mezitím nasnídaný, boty měl očištěné. Maminka se za něj přimlouvala: ,Pane nadporučíku, promiňte mu to, on je mladej, je mu patnáct roků.‘ Ale on povídal: ,Prosím vás, jen ho nechte spát. Vždyť je to ještě dítě!‘ “

Vztah k ruské armádě

Jaroslav: „Naši vojáci a ruští, to bylo sto a jedna. Jim bylo všecko jedno, když měli něco k napití, nestýskalo se jim. Napít se, ,nás mnógo‘, a šli, nedívali se na nic. Čeští vojáci se taky rádi napili, ale že by si řekli ,nás mnógo‘, to tedy ne.“

Emilie: „S Rusy jsme vycházeli dobře. Jen u Liptovského Mikuláše se dostali k alkoholu, trochu se napili, začali střílet a notně nás vylekali. My mysleli, že se protrhla fronta!“

Anastazie: „Rusáci se dovedli napít a potom nevěděli, co dělají.“

Židé a válka

Jaroslav: „U nás na Volyni byl lágr, kam Židy soustředili, ale stejně je potom všechny postříleli. Ženy, chlapy, děti, všecko. Vykopali dlouhé jámy, Židé se museli vysvléci donaha, poskládat se na sebe a oni jenom chodili a stříleli. A další řada, znovu a znovu.

Strýc Jaroslav, co je se mnou na fotografii, je vozil nákladním autem na pohřebiště. Prosili, aby je zachránil. Ale nemohl nikomu pomoct, když opodál stáli esesáci se zbraněmi.“

Anastazie: „Nevzal celý týden nic do pusy po tom, co viděl. Prosili ho, aby je schoval, nešlo to. Byli mezi nimi hodní i zlí, jako mezi Čechy.“

Emilie: „Vozili je asi deset kilometrů od Lucka, kde byl pro ně vykopaný velký hrob. Náš soused, chlapec v mém věku, byl jeden z těch, co pro ně jámy kopali, a když viděl, co se tam děje, úplně se z toho pomátl. Museli se vysvléci, holí se postavili a Němci jen chodili a stříleli je. Některé matky měly u sebe děti, pod každou paží jedno a tak umíraly. Zasypávali je vápnem a pískem. A hned další vrstva. Někteří ještě žili a oni už je zasypávali.

Ten soused mi vyprávěl, že jeden takový malý chlapeček neposlechl, rozešel se proti Němcovi a ten prý neměl odvahu ho zastřelit. Nechal ho jít pryč. Asi si vzpomněl, že má doma taky takové děcko.“

Jaroslav: „Náš otec zachránil několik židovských životů. Pomohl jim poschovávat se u přízně. Po válce všichni odešli a nevzpomněli na nic. Nikdo se už neozval, jen jedna Židovka z Brooklynu.“

Emilie: „Když jsme přijeli po válce do Prahy, jeli jsme se podívat do Terezína. Viděla jsem ho ještě v takovém stavu, v jakém ho zanechali Němci. Bylo to hrozné. Místo paland jen dřeva, všude krev, špinavo, smrad. Byli jsme v krematoriu Richard a v něm byl ještě popel, a dokonce nedohořelé tělo posledního Žida. Provázel nás vězeň, který několik roků vůbec nemluvil. Z toho, co viděl, úplně přišel o hlas.

Kosti a hromady popela z vězňů vyhazovali pryč do pole. Ještě poslední den, 5. května, prý postříleli několik Židů. Naháněli je do malé kobky, kde je dusili plynem. Dostával se tam něčím, co vypadalo jako umyvadla. Nahnali jich tam tolik, že ani stát nemohli, jak moc jich bylo.

Pořád mám v mysli, co jsem tam čtrnáct dní po osvobození viděla. Byla s námi i jedna paní, která našla na pověšených seznamech mrtvých jméno svého manžela, o kterém do té doby vůbec nevěděla, co se s ním stalo.“ 

Zkušenost se Židy v armádě

Emilie: „V armádě bylo hodně Židů, ale nehrnuli se na frontu. Držívali svůj půst, masná jídla jim byla trejf. Jenže co se jim mělo v armádě vyvářet? Většinou byli na velitelství, u zásobování, v kanceláři dělali papíry nebo se tlačili do hudby.“

Anastazie: „U nás, na velitelství týlu, bylo hodně Židů. Nechtěli jíst maso, ale museli. Zvykli si. Možná jídlo vylili, když si ho brávali s sebou, to už nevím. Jeden z nich po nás na kuchyni chtěl, abychom mu nedávali do jídla mastné. Maminka vyhověla, ale kuchař se na ni za to rozohnil: ,To budete dělat všem tak? Kam byste přišla?!‘ “ 

Poválečné osudy

Emilie: „Nechtěli jsme věřit, když nám řekli, že končí válka. Tankisti šli na Ostravu, my přes Poličku do Dubečku u Prahy. Tam jsme se museli dát do pucu a 12. května jsme měli slavnostní manifestaci v Praze.“

Anastazie: „Ti nás vítali, květiny nám házeli, stáli podél silnice z obou stran a my jsme projížděli. Pěkné to bylo, to jsem i brečela.“

Jaroslav: „Nějaký čas jsme byli v Praze. Pak dali všechny volyňské Čechy na Žatecko a ještě chvíli jsme sloužili. Mezitím otec sehnal mlýn na jižní Moravě, v Bohumilicích u Znojma, a vyřídil naše odstěhování. Třetího září jsme se demobilizovali. Konec vojančení ale neznamenal odevzdání uniforem. Museli jsme si je nechat, protože jsme neměli co na sebe. Dostali jsme sice šatenky, v Praze jsme nakoupili oblečení a poslali ho v kufrech do Znojma, ale sem přišly jen prázdné kufry. Oblečení se ztratilo. Tak jsme neměli zase nic. Ještě půl roku jsme museli chodit v uniformách, můžete to vidět na fotografiích z roku 1946.“

Emilie: „Po válce bylo všechno na body, na šatenky. Neměli jsme co na sebe, pár bodů pro tři děvčata, co to je. Ale měli jsme ještě z války kufr cigaret z přídělů, protože nikdo z nás nekouřil. Tatínek ho vzal, jel do Prahy k Baťovi, a když jeho žádost o punčochy prodavač odmítl se slovy: ,My punčochy nemáme, pane,‘ukázal mu otec kufr cigaret a řekl: ,Prodejte mi punčochy, zaplatím vám je a dám vám cigarety.‘ A punčochy byly.“

Anastazie: „Když jsme přijeli do mlýna, ještě jsme tady zastihli Němce, po kterém jsme ho přebírali. Byl rád, že ho budeme mít právě my. Kdyby dnes viděl, jak to tam vypadá!

Za komunistů jsme se museli vystěhovat. Mlýn měl připadnout JZD. Nejprve k nám nastěhovali agronoma, ten si pak potřeboval přivést rodinu… Místní národní výbor nám přidělil jeden a půl pokoje jako náhradu.

Záminkou byla udání z obce. Jednou se ten agronom Pavelka ožral a lezl dovnitř oknem. Lidé ho viděli a hned někdo nahlásil, že šla ke Kozákům cizá osoba. Oni hned přijeli, tenkrát byla spousta sněhu, obklíčili nás kolem dokola, všude pobíhali. Jedno udání k druhému, že prý neplníme dodávky (přitom tatínek odváděl všechno a ještě navíc). Zkrátka potřebovali tatínka dostat ven. Nelíbili jsme se.“

Jaroslav: „V roce 1952 nás zatkli. Otec měl bratra, nadporučíka ve Svobodově armádě, který odešel za hranice. Záminkou byl také dům v Brně, který si otec koupil, a hlavně spousta udání z obce: Že otec neplní dodávky, že je špatným občanem atd. Řekl jim totiž pravdu, jak to vypadá v Sovětském svazu, proto byl špatný. Otce a mě zavřeli na čtyři a půl měsíce, Stázinku na měsíc. Ji po vyšetřování propustili a nás drželi na Cejlu v Brně. To už jsem byl ženatý a měl jsem dvě malé děti. Nakonec pustili i nás, pro nedostatek důkazů. Nežádali jsme o náhradu za vazbu, jinak by nás bývali odsoudili.“

Emilie: „Ve vězení jeden bachař tatínkovi prozradil jména těch, kdo na nás udávali. Říkal: ,Pane Kozák, jestli už na vás nepřijde žádné udání, pustíme vás.‘Byli to dva sousedé z Oblekovic, pan Jarolím a pan Přichystal. Museli jsme se po válce pěkně ohánět, abychom měli co jíst, a oni záviděli, že se nám dařilo.“

Anastazie: „Ten měsíc ve vězení byl hrozný. Bylo mi pětadvacet let. Pracovala jsem v obchodě a oni si pro mě přijeli přímo do prodejny.“

Emilie: „Do mlýna přišli s tím, že jsme z armády a že prý máme doma vysílačky, že tam máme zbraně a kdesi cosi. Maminka byla dost energická, nenechala se zastrašit. Prohledali celou půdu a sklep. Přijeli i pro mě na Slovensko. Ale já jsem držela v náručí malého synka a řekla jsem, že půjdu, ale jedině s ním. To je odradilo.

A tak jsme přišli o mlýn potřetí, podruhé kvůli lidské zlobě a závisti. Teď se o svoje pozemky soudíme. A zase nám je nechtějí dát zpátky. Pozemky jsou naše, budovy jejich, musíme jim je prodat, oni nám je nechtějí zaplatit… Je smutné, že na tuhle republiku nemáme moc dobré vzpomínky. Přitom jsme jedni z těch, kdo ji osvobodili.“