Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kyselová (* 1939)

• narodila se 31. července 1939 ve Slatiňanech

• nemohla studovat kvůli antipatii Zdeňka Nejedlého k rodině Schmoranzových

• příbuzní, kteří soukromě hospodařili, ztratili své majetky, případně i svobodu

• maminka musela kvůli penzi pracovat až do svých pětasedmdesáti let

• pamětnice v roce 1968 vycestovala do Vídně

• demonstrovala tam před sovětským velvyslanectvím proti okupaci Československa

• po návratu chodila na protesty a šířila petice proti okupaci

• vyhodili ji ze zaměstnání na ONV

• získala alespoň špatně placené místo na správě silnic

• po sametové revoluci se stala aktivní členkou KDU-ČSL

• v roce 2019 žila v domě s pečovatelskou službou ve Slatiňanech

Marie Kyselová pocházela ze známého stavitelského rodu Schmoranzů. Nemohla studovat architekturu kvůli osobní antipatii Zdeňka Nejedlého k její rodině. Kromě architektů a stavitelů měli v rodině rolníky, kteří v padesátých letech přišli o majetek a čelili nevybíravé perzekuci. „Tehdy jsem si asi poprvé uvědomila, že nějaká rovnoprávnost u nás neexistuje a že rozhoduje původ,“ říká pamětnice trpce.

Měnová reforma rodinu připravila o úspory. V srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, pobývala Marie Kyselová u příbuzných ve Vídni a stala se svědkyní odhození zápalných lahví před sovětským velvyslanectvím. Kvůli svým názorům a aktivitám v roce 1968 přišla o zaměstnání.

Maminka v nemocnici uklízela a starala se o děti

Maminka Marie, rozená Boháčová, jako nejstarší ze sedmi dětí od svých patnácti let pomáhala s péčí o své sourozence. Děda Alois Boháč zemřel na zranění, které utrpěl v první světové válce, a babička se musela sama starat o hospodářství. Poté, co si Marie vzala Gustava Schmoranze, pečovala o domácnost a domácí zvířectvo, případně vypomáhala sedlákům na polích. Nicméně nic z toho nestačilo, aby v socialistickém zřízení získala alespoň malou penzi. Musela proto ve svých padesáti letech nastoupit do zaměstnání a pracovala až do svých pětasedmdesáti let.

Uklízela v pardubické nemocnici. Kvůli její laskavé povaze si ji tu všichni oblíbili. Tehdy v nemocnicích nemohli rodiče být se svými dětmi a nesměli za nimi přijít ani na návštěvu, údajně aby se děti nerozrušily. „Každý den odpoledne se u nás scházely davy lidí, aby se dozvěděli, jak to jejich dítě snáší,“ popisuje pamětnice tehdejší otřesný přístup k dětským pacientům.

Režim tvrdě a hloupě ničil nejlepší zemědělce

Maminčin bratr Stanislav Boháč se vyučil obchodním příručím a převzal babiččino hospodářství v Zaječicích. V padesátých letech ho nátlakem donutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), kde tvrdě dřel od rána do večera. Navíc musel odsloužit několik let u Pomocných technických praporů (PTP). Přesto v rámci možností bral situaci s humorem a představoval se jako „Stanislav Boháč, venkovský boháč“.

Maminčina sestra Jarmila Boháčová si vzala za muže prosperujícího slatiňanského sedláka Františka Karlíka, jenž vlastnil statek o výměře dvacet hektarů. Také jeho donutili vstoupit do JZD, kde následně pracoval jako zootechnik. „Ale zanedlouho ho obvinili z toho, že úmyslně infikoval prasata červenkou. To je přece takový nesmysl!“ hněvá se pamětnice.

Odsoudili ho k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, propadnutí veškerého jmění a zákazu pobytu v Pardubickém kraji. Svůj trest si odpykal v Jáchymově a Prachovicích, kde jako vězeň pracoval, a propustili ho v roce 1953. Rodinu násilně přestěhovali do odlehlé vísky Honbice na Chrudimsku. Více může čtenář najít v příběhu jeho dcery, která se jmenuje Jarmila Harsová, nebo v další literatuře. (Zdroj: BLAŽEK, Lukáš. Akce StB Kulak a její dopad na Chrudimsku a Hlinecku. Praha, 2019. Disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin.)

Otec byl ze slavného rodu Schmoranzů

Tatínek Gustav byl potomkem Jana Schmoranze, jednoho ze synů známého architekta a stavitele Františka Schmoranze staršího. Jan převzal rodinnou architektonickou firmu ve Slatiňanech, jenomže příliš brzy zemřel. Gustav tedy vyrůstal jen s matkou Annou, rozenou Jirsíkovou. Jeho kmotrem se stal strýc, známý ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz, jenž mu nadále nejen radou vypomáhal v životním zápolení.

Rodinnou firmu převzal v roce 1924 a v následujícím čtvrtstoletí se architektonicky podílel na více než třiceti stavbách. Jednalo se například o projekt sokolovny, přístavby v klášteře Kongregace školských sester nebo školy ve Slatiňanech. Nicméně štěstěna mu nepřála tak jako jeho předkům a v roce 1948 s podnikáním musel skončit. (Zdroj: NĚMEČEK, Milan a kol. František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan. Praha, 2020.)

Měnová reforma je ožebračila

Po měnové reformě rodině z úspor mnoho nezbylo. Otci se také významně snížil plat. Po skončení své architektonické dráhy nastoupil jako stavební technik na okresním stavebním úřadu s platem pět tisíc korun, ale po reformě dostal už jen tisíc korun. „Toužila jsem jet na letní tábor, ale cena za tři týdny pobytu byla právě tisíc korun. Tak mi rodiče vysvětlili, že si to opravdu nemohou dovolit zaplatit,“ přibližuje pamětnice tíživou finanční situaci mnoha rodin v padesátých letech.

Měnovou reformu v roce 1953 provedl komunistický stát v souvislosti s novými daňovými zákony a zrušením přídělového systému. Znamenala ztrátu úspor a dramatické zchudnutí zejména středních vrstev obyvatelstva, nicméně postihla i vrstvu dělnickou. Výměnný kurz byl pět ku jedné v případě cen, mezd a drobných úspor, ale u vyšších vkladů se mohl vyšplhat až na padesát ku jedné.

Třídní učitel se bál převzít dort

Po komunistickém puči roku 1948 si rodiče před malou Maruškou nemohli svobodně rozprávět o situaci, protože jako každé dítě všechno pověděla, což mohlo být nebezpečné. Zároveň měla ráda činnost v různých kroužcích a v Pionýru. „Když přijeli příbuzní z Prahy, tak mě tatínek představoval jako naši malou komunistku,“ se smíchem vypráví pamětnice a dodává, že dobovou situaci začala chápat až mnohem později.

Na základní škole potkaly Marii Kyselovou dobré i horší zážitky. Příznačným momentem se stala oslava svátku třídního učitele Josefa Křivánka. V březnu 1953 zemřel nejprve sovětský diktátor Stalin a jen několik dní před svátkem Josefa, tedy 19. března, i komunistický prezident Klement Gottwald. „Měla jsem šok z toho, jak se bál od nás přijmout dort ke svým jmeninám, protože v takové dny se přece nesluší přijímat dárky. Musela jsem mu ho tajně zanést domů,“ přibližuje pamětnice pocit neustálého ohrožení, který měli lidé v padesátých letech.

Chtěla studovat, ale mistr to nedovolil

Marie Kyselová, tehdy ještě Schmoranzová, toužila jít na architekturu. Ostatně na to, že půjde v rodinných šlépějích, ji tatínek od dětství připravoval. Nicméně už jenom dostat se na střední školu bylo obtížné, přestože měla výborný prospěch. Měla se jít vyučit do učiliště Tesla Přelouč.

Naštěstí tatínek využil svých dobrých známostí a podařilo se mu dceru vyměnit za jiného žáka. Pamětnice mohla začít studovat na jedenáctiletce, dnes bychom mohli říct na gymnáziu. Poté absolvovala dvouletou nástavbu při ekonomické škole, obor národohospodářská evidence, kterou ukončila v roce 1958.

Vysněnou architekturu musela oželet. „Tatínkovi řekli, že Schmoranzová ze Slatiňan nemá nárok na studium vysoké školy. Důvodem měla být osobní antipatie či nějaký starší spor mezi tehdejším ministrem školství Zdeňkem Nejedlým a rodem Schmoranzů,“ vysvětluje Marie Kyselová.

Tajemník ji připravil o místo

Po škole nastoupila do svého prvního zaměstnání ve Stavebním podniku města Pardubic. Zde působila až do porodu syna. Po mateřské, která tehdy trvala pouhých dvaadvacet týdnů, nastoupila v roce 1965 do nového pracoviště na okresním národním výboru (ONV) na plánovací odbor. Dostala se zde do sporu s místním tajemníkem ohledně filmu Lásky jedné plavovlásky, který on považoval za nemravné dílo, zatímco ona si myslela opak.

Další více či méně malicherné konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. Při prověrkách po roce 1968 se tajemník zasadil o to, aby Marie Kyselová dostala vyhazov. „Odůvodnil to tak, že mám názory, které se neslučují s prací na okresním národním výboru,“ popisuje pamětnice tehdy běžnou praxi komunistických kádrů.

V Rakousku se krátce nadechla svobody

V roce 1968 se ještě stačila podívat do Vídně, kde navštívila své vzdálené tetičky z rodu Schmoranzů. Odbory na ONV pravidelně pořádaly výlety a zájezdy pro své členy. Měla nárok na dvě místa, a tak přihlásila i svoji maminku. Na své místo propašovala sestřenici Jarmilu Harsovou-Karlíkovou, která by jinak neměla žádnou možnost někam vycestovat.

Sama si s pomocí dalších příbuzných vyžádala zvací dopis z Vídně a jela po vlastní ose. Ve Vídni se přidružila k zájezdu a strávila s ostatními krásný den při okružní cestě po vídeňských památkách. Poté, co odjeli nazpět do Československa, našla zmíněné příbuzné a ubytovala se u nich. Následující týden s nimi strávila brouzdáním po městě.

Probudila se do jiné doby

Ráno 21. srpna ji vyděšené tetičky vzbudily s děsivou zprávou o okupaci. Marie Kyselová se vydala k československému zastupitelství, kde už postávalo mnoho lidí. Postupně se mezi nimi prosadil názor, že by měli jít protestovat před sovětské velvyslanectví. Průvod byl dosti dlouhý, lidé provolávali hesla a mávali vlajkami.

Když došli na místo, velvyslanectví Sovětského svazu mělo zavřenou bránu. „Najednou se objevil chlapík, z aktovky vytáhl dvě lahve a hodil je za tu bránu. V ten moment začaly hořet a z postranních ulic vyrazili policisté se štíty a helmami. A já jsem si v tu chvíli naplno uvědomila, že mám doma čtyřleté dítě a starou maminku a musím jet za nimi,“ vypráví pamětnice.

Okamžitě šla na vídeňské nádraží a stihla poslední vlak do Československa. V pět hodin ráno přijela na nádraží v Pardubicích. O svoji příhodu se podělila doma i na schůzi v zaměstnání. Chodila na protestní shromáždění a sbírala podpisové archy proti okupaci. A poté v nadcházející normalizaci přišla o místo.

Nikde ji nechtěli přijmout

Marně se snažila nalézt nové zaměstnání. Pokaždé, když zjistili, proč ji z minulého místa propustili, ztratili zájem. Navíc se manželství Kyselových rozpadlo a pamětnice potřebovala získat jakékoli místo, aby uživila sebe i syna.

Jednou se přišla podívat na své bývalé kolegy na ONV a ze zoufalství se rozplakala. Jednomu z nich se Marie Kyselové zželelo a pomohl jí na základě známostí získat místo u okresní správy silnic. Měla tu sice nižší plat než v předešlém zaměstnání a nařízený platový strop, ale získala alespoň klidné zázemí. Pracovala tu až do svého odchodu do důchodu v roce 1996.

S novou dobou přišla znovu víra

Po sametové revoluci Marie Kyselová vstoupila do KDU-ČSL a stala se aktivní členkou. Po dvaceti letech zase začala chodit do kostela. V roce 2003 překonala rakovinu. Od roku 2011 žila v domě s pečovatelskou službou ve Slatiňanech. „Víra v Boha mě nese a posiluje. Nebojím se smrti. Jsem ráda, když můžu těm, kteří se jí bojí, dodat odvahu,“ dodává pamětnice na závěr.