Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Lacinová (* 1921  †︎ 2018)

• narozena 10. prosince 1921 v Brně

• otec legionář, vlastník kina Alfa

• vystudovala gymnázium v Brně, složila státní zkoušku z německého a francouzského jazyka

• absolvovala konzervatoř a působila jako zpěvačka

• byla novinářkou

• přeložila řadu knih z francouzského originálu, překládala i pro Českou televizi

• tlumočnice a překladatelka na veletrzích a v lékařské knihovně

• provdala se za architekta Lubora Lacinu, má syna Lubora

• zažila bombardování Brna (také v souvislosti s kinem Alfa)

• setkala se s řadou známých osobností – Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Jean-Paul Sartrem, Simone de Beauvoir, Lídou Baarovou, Oldřichem Novým, Hugo Haasem, Adolf Hoffmeisterem a mnoha dalšími

• zemřela 20. února 2018

Vlastnictví kina

Otec Libuše Lacinové se po návratu z legií ještě léčil v Praze, a když už mu bylo lépe, s oblibou chodil do kina a film si zamiloval, byla to jeho celoživotní láska. Jakmile se dozvěděl, že v Brně je na prodej kino, které koupila obec legionářská a zamýšlí je prodat několika legionářům, okamžitě se do Brna rozjel a kino koupil. Bylo to původně kino Urania, jedno z nejstarších brněnských kin, které se po válce přejmenovalo na kino Republika. Svým stylem bylo velmi zajímavé – jeho architektem se stal brněnský architekt Čermák, který bydlel v Bílovicích (ten dělal také jeden pavilon na brněnském Výstavišti). „Kino bylo obložené dřevem, já jsem tam ještě jako malá holčička chodila, to mi mohlo být tak čtyři pět let, a viděla jsem spoustu filmů. Byly to poslední němé filmy, kdy k filmům ještě hrával takový malý orchestr, který se skládal z houslisty, klavíristy a ještě nějakého malého nástroje. Několik těch němých filmů jsem ještě viděla a viděla jsem také první zvukový film, o kterém se říkalo, že se jmenuje Jazzový zpěvák. Tehdy se ten film jmenoval Zpívající bloud. Dodnes vidím před sebou, jak klusá tatínek na koni, v ruce drží nemocného chlapečka a k tomu zněla píseň: Spi a sladce sni, Sonny boy, zavři očka svý, Sonny boy.“

Ve světě filmu

Mezi filmy byla přestávka, kdy se ve foyeru scházely významné osobnosti a čeští umělci, se kterými se pamětnice osobně setkala. „Tehdy byl v operetě Oldřich Nový, ten tam chodíval, dále Hugo Haas nebo vynikající brněnský malíř Jaroslav Král, který posléze skončil v koncentračním táboře. Kino bylo tedy střediskem brněnského života.“ Následně otec koupil kino Alfa, kam chodila stejná společnost. Když jezdíval do Prahy na předvádění filmů pro kino Alfa a Stadion, setkával se se všemi známými, které z kina měl. Otec byl velice společenský, dovedl bavit celou společnost a všude jej zvali. Přátelil se také s Voskovcem a Werichem, které poznala i Libuše Lacinová. „Hostovali v Brně a chodili za tatínkem, kde si promítali části filmů. Vždycky mi dali nějaké lístky. Byli jsme nejméně na třech jejich představeních, a to s maminkou v divadle na Výstavišti, kde hostovali každý rok. Zejména jejich předscény byly jedinečné.“ Pamětnice se také na cestách s otcem do Prahy setkala ve filmových společnostech se strýčkem prezidenta Havla, Milošem Havlem, který založil Lucernafilm (kde následně vznikaly historické filmy). V Praze zažila také setkání s Lídou Baarovou nebo se Svatoplukem Benešem.

Studentkou za války

Libuše Lacinová studovala na Dívčím reformním reálném gymnáziu v Brně na Augustinské. Naproti škole bydleli v Němci. „Bylo to tuším v devětatřicátém roce, to jsem byla zrovna v sextě. Němci poslouchali rozhlas a čekali, až německá armáda překročí hranice. V ruce drželi vlajky s hákovým křížem a čekali, až překročí hranice, a pak je tam hned vyvěsili. A my jsme se celá sexta navalili k oknům a zpívali jsme ‚Hej, Slované, marné proti nám jsou vzteky‘, a okamžitě tam bylo gestapo.“ Na týden byl zavřen ředitel gymnázia a třída byla přestěhována do zadní budovy. Pamětnice maturovala v roce 1941, kdy musela také překládat Hitlerovu řeč na sportovní dny. Následně po heydrichiádě přišlo stanné právo, vzpomíná pamětnice. „Já jsem bydlela na Kounicově a chodila jsem pěšky na tu Augustinskou, kde ještě zdaleka nestály ty budovy co dnes. Kdykoli jsme vyšli z domu, viděli jsme na plakátech, kolik lidí bylo popraveno – každý den, hrůza.“ Libuše Lacinová vzpomíná i na organizaci Hitlerjugend, která často pochodovala před domem na Kounicově ulici, kde pamětnice bydlela. „Tihle chlapečkové s bubínky a píšťalami čekali, že pánové, kteří tenkrát nosili klobouky, před nimi budou smekat. Když nesmekali, tak jim je chlapečkové chodili srážet.“

Kariéra zpěvačky

Po maturitě pamětnice složila státní zkoušky z jazyka a vystudovala pěveckou konzervatoř. Brzy nato se provdala za architekta Lubora Lacinu. Po třiadvaceti letech se však rozvedli. Libuše Lacinová měla se svým manželem syna Lubora. Studoval střední školu na Koněvově, následně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity sociologii, pedagogiku a psychologii, složil doktorát z pedagogické psychologie a dále studoval v Praze režii dokumentu. Později dělal celou sérii filmů pro televizi.

Už během šestiletého studia na konzervatoři zpívala pamětnice v Besedním domě i po menších sálech. Byla vyzvána ke zkoušce v rozhlase, kde následně několik let zpívala jako sólistka. Ale často také zpívala pro své přátele, kterých, jak sama říká, měla velmi mnoho. „Svým přátelům jsem na vernisáži zpívala třeba francouzské šansony.“ Asi v devětadvaceti letech dostala pamětnice nemoc – záchvatové zrychlení tepu – při které dochází ke smrtelným úzkostem. Mezitím vyhrála konkurz na altistku v Bratislavské opeře, ale onemocnění jí působení v opeře znemožnilo. Následně našla své místo v žurnalistice. Ačkoli nebyla členkou žádné strany (což bylo tenkrát k novinařině podmínkou), psala externě do Práce, Světa v obrazech, Pražské tvorby, Rovnosti apod. Psala až do roku 1968. Libuše Lacinová dále působila jako tlumočnice na Výstavišti v Brně.

Smutný osud kina

Osud otcova kina nebyl šťastný. Podle Benešových dekretů byl znárodněn celý filmový průmysl a omylem i kina, která měla být proplacena. Otec tam zůstal ředitelem. „V osmačtyřicátém přišel usmrkanec, vyhodili otce na dlažbu, bez důchodu, a ze zámožného člověka se stal úplný žebrák. Dva roky se soudil se státem, aby mu vůbec dali nějaký důchod. Potom už nikdy do kina nevstoupil.“

Modelkou i známou osobností

Pamětnice se přátelila se spoustou známých osobností, a sama tak byla ve společnosti velmi známá – jako zpěvačka i tlumočnice/překladatelka. Druhým domovem byl pro ni Dům umění. Jeho ředitelem byl Adolf Kroupa. „Kroupa, to byl skvělý člověk, to, co on dělal za výstavy, se neodvážil nikdo v Praze.“ Život Libuše Lacinové souvisel i s výtvarným uměním. Seděla modelem malíři Jánoši Kubíčkovi a modelkou se stala i malíři Bohumíru Matalovi. „Jednou jsem seděla modelem Jánoši Kubíčkovi a pak tam přišel Matal a viděl mě – to jsem měla takové nápadné vlasy a štíhlý pas – a tak mě začal malovat taky.“ Pamětnice pózovala Matalovi pro mnohé obrazy.

Místo v žurnalistice

Jako novinářka psala také texty o výstavách a umění – nikoli z pozice odborníka, ale očima žurnalisty. Pamětnice vždy milovala francouzskou kulturu, poezii. Byla členkou Klubu umělců, kde poznala řadu výrazných osobností. Přátelila se s Vilmou Leskovou, která ji také malovala. Pamětnice dokonce zahajovala její výstavu. Další milou událostí bylo pro ni setkání s Jean-Paul Sartrem a Simone de Beauvoir nebo Gérardem Philipem. V Domě umění se setkala i s řeckým básníkem Janisem Ritsosem. Osobně znala i Adolfa Hoffmeistera. Za významné rovněž považuje osobní setkání s Vítězslavou Kaprálovou či s Věrou Sládkovou. Mezi osobnosti, s nimiž se Libuše Lacinová setkala, patří i Václav Chochola, fotograf Salvadora Dalího.

Libuše Lacinová dále pracovala jako překladatelka v lékařské knihovně v porodnici. Díky práci v knihovně mohla poslouchat a dozvídat se poznatky z oblasti lékařství. „Než jsem přišla do porodnice, znala jsem lékaře jenom společensky. Pak jsem se tam ale hodně naučila. Dnes se všechno popularizuje, ale tehdy to tak nebylo.“ Ve svých šestašedesáti letech odešla do důchodu a začala překládat pro Českou televizi – například Komisař Rex, Stefanie, Wolffův revír nebo Sissi. Dále byla činná v nakladatelství Moba a za své překlady knih v roce 2002 obdržela cenu.