Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Lada (* 1943)

• narozen 18. listopadu 1943 v Liberci

• studoval na vysoké škole v Pardubicích a Ostravě

• v roce 1968 pomáhal ze skály Milenci sundávat kamaráda Františka Jaroše, který tam po okupaci držel protestní hladovku

• 30. října 1969 byl odsouzen jako člen redakční rady studentského časopisu za karikaturu Gustava Husáka, soud v Pardubicích ho potrestal podmíněně tříměsíčním vězením

• zajímala se o něj StB, v roce 1971 se s první ženou přestěhoval do Liberce, od roku 1972 žil čtyřicet let na faře v Kryštofově údolí

• přátelil se s osobnostmi jako Bohuslav Reynek, Jan Rybář, Fridolín Zahradník, František Lízna, Petr Chudožilov, Miloš Zapletal, vojmír Vokolek či Otfried Preussler

• v letech 1972-1975 opravoval v partě Fridolína Zahradníka kostelní věže

• podílel se na rozmnožování chartistických materiálů a samizdatové literatury

• v letech 1976-78 učil v Liberci, poté deset let v Žibřidicích

• od roku 1988 se živí jako keramik

• v dubnu 2019 oceněn jako účastník protikomunistického odboje

• má tři syny

• v roce 2023 žil ve Zdislavě

Už jako školák se učil jít vlastní cestou. Když na základce jeho spolužáci skládali pionýrský slib, s kamarádem se nejprve na ceremonii koukli klíčovou dírkou. A pak se raději vypařili. „Nikdy mi ani nenabídli členství v KSČ. Nevím, jestli ze mě antikomunismus tak vyzařoval,“ usmívá se Jaroslav Lada.

Na vysoké škole stanul v době počínající normalizace před soudem kvůli karikatuře Gustava Husáka ve studentském časopise. I později se o něj zajímala StB. Téměř čtyřicet let bydlel na faře v Kryštofově údolí a stýkal se s řadou disidentů. V 70. letech opravoval kostelní věže s Fridolínem Zahradníkem. Se svou ženou rozmnožoval chartistické materiály a samizdatovou literaturu. Rok před sametovou revolucí si splnil dávný sen a začal se živit jako keramik. V dubnu 2019 byl oceněn jako účastník protikomunistického odboje.   

Jaroslav Lada se narodil 18. listopadu 1943 v Liberci. Jeho matka Marie Kryštofová (1914) pocházela z Ostravy. Měla tři bratry a tři sestry. V sedmnácti letech odešla do Liberce s židovskou rodinou jako au pair. „Vyprávěla mi o Křišťálové noci a že celá rodina i s dětmi šla za války do plynu,“ připomíná tragický osud.

Pamětník se jmenuje Jaroslav po svém otci, který se narodil v Liberci v roce 1908. Měl čtyři sourozence, tři sestry a nevlastního bratra. Pracoval coby krejčí. Za války dělal u firmy Šťastný v dnešní Moskevské ulici.

Pamětníkovi rodiče se vzali v roce 1943 a v listopadu téhož roku se jim narodil Jaroslav. Vyrůstal jako jedináček. Rodina bydlela v domě v Polní ulici, kde tvořila jakýsi český ostrůvek v německém moři. „Proto jsem uměl česky zrovna tak jako německy,“ připomíná pamětník.

Od odsunuté Němky dostal plyšového medvěda

Většina jejich sousedů tak musela republiku po válce opustit. „Od jedné odsunuté paní jsem dostal obrovského plyšového medvěda,“ konstatuje Jaroslav Lada s tím, že velkou hračku střeží doteď. „Je starší než já,“ culí se.

Jeho matka kamarádila s Němkou Lote Müllerovou. „Pracovala jako sekretářka v liberecké tiskárně. Její muž padl u Stalingradu. Měli dva kluky, čtrnáct a patnáct let. Odsunuli je do Mnichova,“ vypráví Jaroslav Lada.  

Přítelkyně ovšem zůstaly v kontaktu i na dálku, železné oponě navzdory. „Matka si s paní Lotte pravidelně psala. A v roce 1963 k nám do Liberce přijela na návštěvu a rok na to jela moje matka zase do Mnichova,“ vzpomíná.

Dva roky po válce se Ladovi přestěhovali do rohového domu na křižovatce dnešní ulice Dr. Milady Horákové a Melantrichovy. „V Polní ulici jsme bydleli v malém bytě a potřebovali jsme větší. Po Němcích tady zůstalo ve vilách a činžovních domech tolik krásných a volných bytů, jenže otec se bál pronajmout nějaký větší a slušný, byť jako Čech mohl,“ vysvětluje pamětník. Jaroslav Lada starší se totiž bál, že by o byt mohl přijít. „Stávaly se takové případy, že se někdo přestěhoval do slušného bytu, jenže přišel nějaký pražský Pepík-komunista a z bytu ho vyrazil. To bylo všeobecně známé,“ zdůrazňuje.

Uvězněný strýc si přál cibuli a česnek

O politiku se Ladova rodina nijak zvlášť nezajímala. „Rodiče nikdy nebyli v žádné straně. Táta pracoval jako obyčejný krejčí a máma byla de facto švadlenkou. Ale věděli jsme, co jsou komunisti zač, protože nám zavřeli strýce,“ připomíná bratra své matky Ladislava Kryštofa.

„Byl strašně šikovný a po válce opravoval vraky nákladních a osobních aut. Měl obchod s uhlím, byl národní správce. Za dvě hodiny dokázal vlastníma rukama složit vagon uhlí. Během dvou tří let se stal milionářem. Žil v Horním Benešově. Byl národní socialista a národní socialisty vozil do Prahy na schůze s Miladou Horákovou. Zavřeli ho jako bohatého coby exemplární případ. Do baráku mu nastrčili zbraně, uvěznili ho na deset let. Jeden rok byl v Ostravě, osm v Jáchymově a poslední třičtvrtě roku v Minkovicích,“ vypočítává Jaroslav Lada. Až ve věznici u Liberce ho mohla jeho sestra navštívit. „Strýc si přál, aby mu přinesla cibuli a česnek,“ zůstává mu v paměti nevšední přání jeho strýčka. Ladislav Kryštof pocházel ze sedmi sourozenců. Jako jediný z nich se zajímal o politiku, ovšem nátlaku neunikl ani jeho nejstarší bratr coby řemeslník. „Měl stolařskou dílnu, kterou se zdráhal předat. Tak mu napařili takové daně, až to nevydržel a dílnu jim předal.“

Po invazi sundával kamaráda ze skály

Po maturitě v Liberci ho na začátku 60. let přijali na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Poprvé tam vydržel jen tři čtvrtě roku. „Měl jsem nějaké psychické problémy, studium přerušil a tři čtvrtě roku jsem pracoval v Semtíně na oddělení výbušnin,“ vysvětluje. Poté přešel do Ostravy na Pedagogickou fakultu, obor tělocvik-chemie. Promoval v roce 1967. Ve studiu však pokračoval, vrátil se znovu do Pardubic.

„Ale jelikož už uplynula lhůta, musel jsem zase začít od prvního ročníku. Hlavně jsem se chtěl ulejt z vojny. Měl jsem psychické problémy, chodil k psychiatrovi a přiživoval jsem je, abych dostal modrou knížku. Trvalo to však sedm let, než jsem ji získal,“ konstatuje. Modrou dostal ve 26 letech v roce 1969.

Alespoň měsíčnímu vojenskému cvičení v Plzni se však nevyhnul. „Trápily mě kožní plísně a lékař mi nařídil chodit v kristuskách. Náš oficír se z toho mohl zbláznit. Za trest mně dal rejžákem na tyči umývat v kasárnách asfaltovou silnici.“

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem prožil v Pardubicích. Vzpomíná na Františka Jaroše.  

„Specializoval se na fyzikální chemii. Na vysoké škole pracoval na prvním počítači široko daleko. Počítač zabíral víc jak dvě místnosti. Po 21. srpnu strávil několik dnů v Praze. Viděl tam mrtvé lidi. Šokovalo ho to, rozhodl se, že bude držet hladovku. Sólo vylezl na Milence,“ zmiňuje mezi horolezci známou skálu v adršpašsko-teplických skalách. „Těžká cesta, na pískovci sedmý stupeň obtížnosti,“ vysvětluje.

Po pěti dnech ho pamětník s kamarády ze skály sundal. „Po prověrkách ho pak ze školy vyhodili. Mezi třemi vyhozenými byla ještě moje pozdější žena Blanka,“ zmiňuje Jaroslav Lada svou první manželku Blanku rozenou Novákovou.

Pěticípá hvězda jako Ku-klux-klan

Změnu poměrů pak pocítil sám v souvislosti s vydáváním školního časopisu Spiritus a Spiritus Expres, v jehož redakční radě působil. „Otiskli jsme třeba článek od Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Nebo jsem dělal interview s lidmi, kteří byli v 50. letech z vysoké školy v Pardubicích vyhozeni. Hrozně třeba vadilo, že jsme otiskli článek z nějaké studentské konference od Jiřího Müllera, ale za to nás zavřít nemohli, protože v té době ještě byla svoboda tisku,“ popisuje.

Na jaře 1969 však začalo přituhovat. „V dubnovém čísle jsme na titulní stránce měli obrázek, kdy náš ilustrátor (Jan Vosyka) namaloval pěticípou hvězdu jako postavu Ku-klux-klanu a mezi nohama jí na zádech ležel československý lvíček.  A v dalším čísle byl na titulní straně československý lvíček ve státním znaku a místo lví hlavy mu ilustrátor udělal husí,“ líčí.

V kresbě viděl ponížení republiky Sovětským svazem

Obálky neunikly v době počínající normalizace pozornosti státní moci. V létě se však ještě Jaroslav Lada o prázdninách dostal do Mnichova, kde si přivydělával jako popelář, a pohrával si s myšlenkou tam zůstat. Což si nakonec rozmyslel. „Napsal jsem jednomu příteli z Ostravy, jak situace vypadá, zda je to úplně katastrofické, a on mi napsal, že ne,“ podotýká.

Doma ho však již čekalo předvolání k výslechu. „Kdybych to věděl, tak bych se nevrátil, i když nakonec to dopadlo dobře a jsem rád, že jsem neemigroval,“ tvrdí dnes.

Podle vyšetřovacích spisů StB z Archivu bezpečnostních složek Jaroslav Lada ve věci „závadových tiskovin“ vypovídal 11. září 1969. „V kresbě vidím na úvodní straně znázornění ponížení naší republiky Sovětským svazem,“ odpověděl podle záznamu na otázku, aby objasnil kresbu, kterou předtím nazval politickým vtipem. O posledním červnovém čísle řekl: „Pokud jde o titulní stranu, myslím, že obrázek má znázorňovat naši republiku vedenou prvním tajemníkem ÚV KSČ dr. Gustavem Husákem.“

Po obdržení trestního oznámení již emigrovat chtěl. Cestu na druhou stranu železné opony hledal přes Jugoslávii. „Legálně by se ještě šlo vystěhovat, kdybych dostal vízum od jiného státu. Obíhal jsem v Bělehradě velvyslanectví, ale jedině Švýcaři ještě brali. Oxeroxovali si moje trestní oznámení, ale s tím, že musím asi tři týdny počkat, než si prověří můj kádrový profil. Jenže mě čekal soud. A Jugoslávci už tehdy měli s naší republikou dohodu, že budou uprchlíky vracet,“ vykládá Jaroslav Lada. Dokonce pak přemítal o útěku „přes kopečky“. „Jenže v Bělehradě jsem viděl vývěsky, jak v horách mají kulometná hnízda a hlídají hranice. Říkal jsem si, že se přeci nenechám střelit do zad. A vrátil se,“ vysvětluje. A zcela přesně si pamatuje tehdejší datum. „Zrovna jsme projížděli Komárnem, když jsem si ve vlaku pustil tranzistorák a v radiu hlásili, že jsou zavřené hranice. To byl konec. Na dvacet let spadla klec.“ Kalendář ukazoval 8. říjen 1969.

Za karikaturu dostal podmínku tři měsíce

O tři týdny později tak nechyběl u přelíčení. Okresní soud v Pardubicích samosoudcem Miloslavem Špryňarem 30. října 1969 rozhodl o vině členů redakční rady podle paragrafu 102 a 103 za hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy. Jaroslava Ladu potrestal jen za podíl na červnovém čísle. Co se dubnového čísla týká, viny ho soudce zprostil.  

„Všichni obvinění se necítí být vinnými a hájí se tím, že ať již jde o výtisk časopisu z 10. 4. 1969 nebo ze 4. 6. 1969, pak prý rozhodně nemínili obrázky uveřejněnými na titulních stranách hanobit státní znak ČSSR, či Sovětský svaz, nebo urážek prvního tajemníka UV KSČ Dr. Husáka. Sám tvůrce titulních kreseb obviněný Jan Vosyka uvedl, že obrázkem, uveřejněným ve výtisku časopisu Spiritus expres ze dne 10. 4. 1969 mínil znázornit tlak velmocí na ČSSR i když si byl vědom toho, že to může být chápáno jako tlak ze strany Sovětského svazu. Pokud jde pak o titulní stránku výtisku ze dne 4. 6. 1969, chtěl tímto znázornit volbu dr. Husáka do čela konsolidačního hnutí. O svých záměrech však ostatním obviněným nic neříkal a smysl obrázku jim také nevysvětlil. Dále pak se obvinění hájili tím, že podle jejich názoru rozhodně nemůže být jejich činnost chápána jako trestná činnost, neboť prý jde o běžnou formu karikatury,“ stojí v odůvodnění rozsudku z konce října.

Estébákovi počůral sako

Šéfredaktor (Jan Homoláč) odešel s flastrem na pět měsíců. „My ostatní po třech měsících s podmínkou na jeden rok, ale výmaz trestu jsme dostali až po pěti letech. Trest byl poměrně nízký, v lednu 1970 bychom už dostali rok natvrdo, ale předtím v listopadu si ještě soudruzi nebyli jistí v kramflecích,“ myslí si pamětník.

„Pravděpodobně se za nás přimlouvali i soudruzi na vysoké škole, aby tresty byly mírné. A také nás hned nevyhodili ze školy, někteří ji i dostudovali. A Bob Dostál (Josef Dostál), jeden ze členů redakční rady, snad až v roce 1970 šel na nějakou zábavu u Pardubic, a sledoval ho estébák. Provokoval ho na záchodě. Dostali se tam do křížku. Bob mu utrhl rukáv u saka a počůral ho, takže šel na osm měsíců natvrdo, protože byl v podmínce. Podle toho jsme věděli, že nás na každém kroku sledují,“ líčí Jaroslav Lada s tím, že pod dohledem státní moci byl následující dvě desetiletí.

I kvůli kontaktům své první ženy Blanky Novákové, s níž se seznámil v Pardubicích na podzim 1969. „Dělala tehdy na univerzitě knihovnici. Dobře se znala s rodinou bývalého pardubického tiskaře a nakladatele Vlastimila Vokolka. Jeho prostřednictvím se seznámila s jezuity Janem Rybářem a Františkem Líznou,“ vysvětluje pamětník. Právě kvůli kontaktům s Janem Rybářem (1931-2021), českým knězem, členem jezuitského řádu a politického vězně, měla Státní bezpečnost Blanku Novákovou také v hledáčku.

Na střeše diskutoval o filosofii

Se svou ženou se Jaroslav Lada přestěhoval do Liberce v roce 1971. „V Pardubicích nás obtěžovali estébáci, žena byla také několikrát u výslechu, proto jsme přesídlili k mé matce,“ vysvětluje přesun na sever do rodného města.

V březnu 1972 se pár přestěhoval do Kryštofova údolí. Jaroslav Lada byl nezaměstnaný a sháněl práci. Díky Janu Rybářovi se seznámil s Fridolínem Zahradníkem (1935-2015), biskupem tajné církve, který přitom pracoval jako pokrývač při opravách kostelních věží.

„Jan Rybář mi s ním dohodl, že mě přijme, protože jsem byl také bývalý horolezec. Byl činný v tajné církvi, po republice měl spoustu známých kněží, kteří měli vzdělání z první republiky, a třeba i ze Sorbonny. Jezdili jsme po farách, což pro mě byla druhá univerzita. Když jsme na střeše bouchali kladivem nebo natírali, bavili jsme se o literatuře či filosofii,“ vysvětluje Jaroslav Lada, který v Zahradníkově věžovém středisku v Rychnově nad Kněžnou pracoval od dubna 1972 do Vánoc 1975. „Opravovali jsme všechno, umět jste museli několik řemesel,“ zdůrazňuje a připomíná, že Fridolín Zahradník vymyslel například systém elektronického zvonění. Jejich partu tvořilo pět členů. Vedle pamětníka a Fridolína Zahradníka v ní pracoval také Ignác Bilík (1920-2015), Václav Netuka (1929-2019) a Petr Hoffman.

Krista namaloval v montérkách

Družina pracovala například na kostelu ve Stráži pod Ralskem, který vymaloval Vojmír Vokolek, bratr výše zmíněného Vlastimila Vokolka. „Soudruzi chtěli kostel zbourat, protože byl dost zdevastovaný, ale zase ne natolik. Zahradník přemluvil úředníky na okrese, že oprava bude stát méně než demolice, s čímž nakonec souhlasili,“ popisuje pamětník.

„Vznikly tam dvě stěny, které Vojmír Vokolek použil k namalování fresek. Už tady byli sovětští vojáci kolem Stráže. Namaloval sovětskou raketu a sovětské vojáky, a naproti byla freska s Kristem v montérkách a v kapse měl Rudé právo. Na konzistoři v Litoměřicích se z toho mohli zbláznit a řekli mu, že to musí zamalovat, což neudělal,“ usmívá se pamětník.

Lízna šoféroval bos

V roce 1974 se díky Fridolínovi Zahradníkovi seznámil v Jiřetíně pod Jedlovou s jezuitou a disidentem Františkem Líznou (1941-2021). „Natírali jsme tam karmelitkám střechu. A Františkovi Líznovi bylo poveleno sloužit u těchto jeptišek, nikde jinde nesměl, nedostal státní souhlas. Pracoval jsem tam čtyři dny a vždy večer po práci jsem se s Frantou procházel,“ dobře si pamatuje na diskuze s duchovním.

„On byl trestán, protože veřejně spálil sovětskou vlajku. Taky se pokoušel ilegálně opustit Čechy do Rakouska vlakem pod hromadou brambor, chytili ho,“ připomíná pamětník.

Zůstali spolu v kontaktu. „Občas se u nás stavoval. Bylo to zajímavé. Neměl souhlas, ale pohyboval se po republice mezi lidmi. Měl Fiat 850, a protože hodně jezdil v noci, kdy na něj padala únava, tak jezdil bos, aby se nenaboural,“ směje se Jaroslav Lada.

Kromě oprav střech spolu s Fridolínem Zahradníkem rozmnožovali nábožensko-filosofickou literaturu. „V dílně měl rozmnožovací stroj, cyklostyl, na kterém jsme tiskli už v Pardubicích Spiritus. Mně se tenkrát podařilo stopit několik rozmnožovacích blán, což bylo přísně hlídané, přesně spočítané. Předal jsem je Zahradníkovi,“ vykládá.

Svědectví schovala mezi špinavé plíny

Právě kvůli stykům s Fridolínem  Zahradníkem ho vyslýchala i liberecká StB. „Už jsme měli malé děti a nebylo to zrovna příjemné, když jsem dostal obsílku,“ přiznává a popisuje, jak ho se zavázanýma očima vedli chodbou. „Ale nemlátili mě, takže dobrý. Nic jsem jim samozřejmě neřekl,“ zdůrazňuje.

Na rozmnožování samizdatu se podílel i doma na faře. „Naštěstí na to soudruzi nikdy nepřišli. Měli jsme doma tři psací stroje. Žena psala, taky, dělalo se sedm průklepů. O dovolené k nám jezdila moje sestřenice z Ostravy Líba.  Měla hospodářskou školu a uměla šest set úderů za minutu. Fantastický! Také nám vozila průklepové papíry a kopíráky, hodně toho stačila rozmnožit. A pak taky pomáhala sousedka Dáša Krejčíková. Takže tři stroje se využívaly,“ popisuje.

Jako první rozmnožili zakázané Souostroví Gulag od Nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna. Dále šířili chartistickou literaturu, ale i beletrii, například knihy Václava Havla či Josefa Škvoreckého.

Šířit samizdat pomáhala i Líznova sestra Marie. „V šestnácti či sedmnácti letech se vdala za Angličana, rodila jedno dítě za druhým, nakonec jich měla snad jedenáct. Když měla dvě, přijela k nám na faru s velkou kabelou. V té měla špinavé plínky a v nich měla zabalené Tigridovo Svědectví. Časopis nám takhle vozila a my jsme z toho různé články rozmnožovali a posílali dál,“ vypráví.

Oprav kostelních střech zanechal na konci roku 1975 kvůli zdravotním problémům se zády. Poté začal učit v Liberci na škole v Lesní. „Potřebovali za mateřskou dovolenou nutně tělocvikáře. Přihlásil jsem se, a jelikož to bylo mezi vánočními svátky, kdy nemohli zjistit můj kádrový profil, od prvního ledna mě přijali. Učil jsem tělocvik a chemii.“

Chartu 77 si na vesnici podepsat netroufl

Když po třech měsících na jaře 1976 vedoucí odboru školství jeho kádrový profil zjistil, pozval si ho do kanceláře. „Zamknul se tam se mnou, nebylo tam nic, jen čistý stůl. A začal: ‚Tys byl trestaný a ty to mi neřekneš!‘ Připomínám, že podmínku jsem měl už vymazanou. ‚A bydlíš na faře, kde je dole hospoda a kde se schází Němci, co usilují o návrat fabrik. A fara je ideální místo pro ilegální vysílačku!‘ Začal jsem se chechtat a řekl mu: Nezlobte se, takovou bujnou fantazii nemám, mám tři malé děti,“ reagoval tehdy pamětník s tím, že školství opustit nehodlá. „A tím to skončilo, nevyhodili mě.“

Ke spolupráci s režimem ho nikdy nenutili. „Ač jsem byl dělnického původu, tak mě nikdy, ale nikdy nenabídli, abych vstoupil do KSČ, což je docela zajímavé. Nevím, zda ze mě antikomunismus vyzařoval, nebo proč tomu tak bylo,“ přemítá.

Měl pamětník možnost podepsat Chartu 77? „Samozřejmě, však jsem komunikoval s Petrem Chudožilovem,“ připomíná dalšího rodinného přítele, s nímž se po roce 1977 seznámil u Reynků. Spisovatele a signatáře Charty 77 donutila StB v roce 1982 v rámci akce Asanace vystěhovat se do Švýcarska. „Přáteli jsme se spolu hodně, s tím bylo spojené i předávání chartistických materiálů,“ líčí.

Chartu 77 však sám nikdy nepodepsal. „Z jednoho důvodu. Žili jsme na vesnici, kde by nás nikdo nepodpořil a se třemi malými dětmi to nešlo. Kdybych bydlel v Praze nebo ve větším městě, tak bych ji určitě podepsal, ale tady by nás udusili. Takhle jsem zkrátka uvažoval. Možná byli větší hrdinové, ale já žádný hrdina nejsem,“ myslí si.

Na škole se vyhnul i podepsání Anticharty. „Měl jsem štěstí, že jsem byl zrovna na lyžařském kurzu jako tělocvikář, protože bych ji nepodepsal a vyletěl bych z práce,“ soudí.

Začal se živit keramikou

V Liberci učil dva a půl roku, poté přešel do školy v Žibřidicích. Učil výtvarnou výchovu. Tehdy se intenzivně začal věnovat keramice. „Už v Pardubicích mi kamarád půjčil knížku od Heřmana Landsfelda Lidové hrnčířství a džbánkařství na Moravě a mě to řemeslo tak vzalo, že jsem se rozhodl, že budu hrnčířem. A šel jsem si za tím,“ vykládá Jaroslav Lada, jak si splnil sen a stal se keramikem.

Spolupracoval i s velkým přítelem Mojmírem Preclíkem (1931-2001), umělcem, sochařem, restaurátorem a keramikem z Kryštofova údolí. Na rozjezd spolu koupili čtyři tatrovky surového jílu v Arnolticích. „Když v roce 1988 v lednu Husák povolil řemesla, v září jsem dal ve škole výpověď a začal jsem se živit jako živnostník v keramické dílně, kterou jsem si sám vybudoval,“ říká.

Faru v Kryštofově údolí musel opustit po roce 2010. „Byl jsem odejit v roce 2010. Dostal jsem infarkt, který jsem naštěstí přežil. Do Liberce přišel nový mladý arciděkan a z neznámých důvodů jsem byl odejit. Čtyřicet let jsem se staral o kostel a kdybychom s věžovým střediskem z Rychnova nepokryli střechy znovu, možná by kostel dnes už neexistoval,“ zdůrazňuje.

Modlila se za něj jeptiška

S druhou ženou Marií Sklenářovou se poté usadil v chalupě ve Zdislavě u Jablonného pod Ještědem. „Opravil jsem tři sta let starou chalupu. Ze stodůlky jsem si tam zase udělal malou dílnu. Ale v roce 2019 jsem živnost zrušil. Už jsem nemusel pracovat, protože mi byl přiznaný třetí odboj, čímž jsem získal nárok na průměrný důchod a už jsem si v sedmdesáti pěti letech nemusel přivydělávat. Předtím jsem měl nárok jen na šest tisíc,“ zmiňuje, jak byl v dubnu 2019 uznán jako účastník protikomunistického odboje.

Když kdysi ještě za komunismu opravoval faru v Jiřetíně pod Jedlovou, František Lízna uložil sestře Anastázii, aby se za Ladovu rodinu modlila. „O tomhle jsem se dozvěděl později. Ač na zázraky nevěřím, trochu věřím tomu, že tím, že se za nás modlila, jsem komunismus celkem bez problémů přežil, tedy že jsem nebyl zavřený,“ říká s úsměvem. „Život je cesta, a jak říkal můj přítel, nebožtík sochař a malíř kostelů Vojmír Vokolek, dokud máte světlo, nezastavujte se na cestě, aby vás nepohltila tma. Ale dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali dětmi světla,“ uzavírá Jaroslav Lada. V roce 2023 žil ve Zdislavě.