Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Ladýř (* 1950)

• narozen 3. listopadu 1950 v Kolíně

• vyrostl v Kouřimi, v místní části Molitorov

• od dětství hrál na harmoniku a na trubku

• vyučil se soustružníkem na strojírenském učilišti v Nymburce

• pohnuté dny srpna 1968 prožil s kamarády v Kouřimi a v Kolíně

• v letech 1969–1971 absolvoval základní vojenskou službu u Útvaru hloubkového průzkumu č. 3281 v kasárnách U Sloupů ve Vimperku

• mezi roky 1971–1975 pracoval u stejného útvaru jako nadrotmistr a instruktor parašutistického výcviku

• po službě v armádě pracoval v letech 1976–1981 u policie, tehdy Veřejné bezpečnosti

• v porevolučních letech zkoušel podnikat, poté pracoval až do důchodu v autodopravě

• v roce 2002 spoluzaložil pošumavskou kapelu Marnotratníci

• v roce 2023 žil ve Svaté Maří

Když se na podzim roku 1968 Karla Ladýře u odvodu ptali, co by chtěl v armádě dělat, odpověděl: skákat z letadla. Trefil se. Armáda v tu dobu posilovala tzv. Útvary hloubkového průzkumu o výsadkové roty, a tak se mu přání splnilo. Podmínkou bylo absolvování základní parašutistické průpravy ve Svazarmu Kolín. Narukoval do Prešova, kde ho čekal půlroční výcvik v poddůstojnické škole. Odsud nastoupil k rotě výsadkářů do kasáren U Sloupů ve Vimperku. Muzikant a rodák ze středočeské Kouřimi se ocitl v ohromných kasárnách uprostřed hlubokých šumavských hvozdů, byl to pro něj šok. Vrcholem roku byl pro vojáky každoroční letní výsadkový program na letišti v Chrudimi. Tam se sjížděli v několika turnusech parašutisté – průzkumáci z celé republiky. Karel Ladýř si tu naskákal na instruktorské zkoušky a pracoval pak jako instruktor parašutistického výcviku. Z letadla vysadil tisíce vojáků. Skákání miloval. Proto kývl na náborovou nabídku armády a podepsal službu na pět let. Nebylo to zadarmo. Aby mohl zůstat ve službě a dál skákat, musel po roce služby vstoupit do komunistické strany. Přes všechna úskalí vojenského života v době tuhé normalizace vzpomíná na dobu, kdy měl možnost aktivně skákat s padákem, rád. 

Cihelna a marmeláda

Karel Ladýř se narodil 3. listopadu 1950 v Kolíně. S rodiči a bratrem Josefem vyrůstal v Kouřimi, v místní části Molitorov. V sousedství domu byl molitorovský zámek, přestavěný v letech 1910–1911 podle plánů významného architekta Dušana Jurkoviče. Jeho poslední majitelé, rodina Veselých, zde žila od roku 1838. Jaroslav Veselý byl významný průkopník českého ovocnářství, v Molitorově založil rozsáhlé sady, továrnu na zpracování ovoce, provozoval poradnu zahradní architektury. Po roce 1948 komunisté zámek znárodnili. Jaroslav Veselý záhy poté zemřel, jeho manželka žila po znárodnění s dcerou nadále v Molitorově. Podle vzpomínek pamětníka našla zaměstnání snad jako úřednice ve strojírnách, které po převratu udělali komunisté z místní vyhlášené výrobny marmelády. Na zámku pak vznikl internát zahradnického učiliště. Jako kluci tam chodívali okukovat děvčata a krást zeleninu do skleníků. Pamětník vzpomíná, jak se jednou tak ukrutně přejedli uloupených okurek, že je dodnes nemůže pozřít. 

Kluci, já vás vezmu

Do školy chodil Karel Ladýř v Kouřimi. V dětství se učil hře na harmoniku u soukromého učitele, pak se mu zalíbila ještě trumpeta. Se spolužákem ze základní školy se učili hrát u jeho otce, kapelníka z Kouřimi. „Milan se s ním domluvil, on řekl: ,Jo, já vás kluci vezmu,‘ tak jsem chodil s Milanem hrát, trénovat na trumpetu.“ Dali dohromady partu mladých muzikantů – bicí, kytara, trumpeta, saxofon, klavír a trombon. Dvakrát v týdnu zkoušeli a o víkendech hráli po okolí na zábavách. „První vystoupení bylo špatné, to se nám moc nepovedlo, ale pak už to šlo, zlepšili jsme se. Ale pak jsem šel na vojnu a trumpetu i harmoniku jsem odložil.“ Po základní škole se šel učit soustružníkem a opravářem železničních strojů na strojní učiliště v Nymburce. I tady měli učňovskou kapelu. Doba však byla turbulentní. Zahájení posledního ročníku v učení předcházely ony nešťastné srpnové dny, kdy naši zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy. 

Přes to naše krásné město jezdily tanky

Karla Ladýře a jeho spolužáky zastihl osudný 21. srpen 1968 na praxi v dílnách ČSD v Kolíně. Mistr učně poslal domů. Jeli zpět do Kouřimi a šli se podívat, co se děje. Do města vede směrem od Prahy středověká brána. Tanky jezdily okolo ní a nechávaly za sebou hluboké koleje. Hoši do nich házeli, co jim přišlo pod ruku, a ztěžovali tak armádním Zilům a tankům průjezd. Ty mířily dál na náměstí, kde totálně zdemolovaly historickou dlažbu. „Jezdili přes to naše krásné město s tanky a my kluci jsme jim stavěli barikády. Ti pitomci seděli na sajtně a mířili na nás samopaly. No trvalo to celý den i druhý den jezdili, celé náměstí rozmlátili, dlažební kostky lítaly na všechny strany!“ Pamětník vzpomíná, jak jeden tank najel přímo do brány. „Že to ta brána vydržela, se dodneška divím. Naproti je dům, jak se snažil vyrvat ven, nacouval jim přímo do kuchyně. Čtvrt baráku rozboural!“ To ovšem přihlížející dav rozzuřilo: „Už lítaly dlažební kostky, kameny, staré krámy, co jsme našli, popelnice a gumy, staré lavičky. Jenže přijel tank, udělal vrr vrr, odjel a bylo to všechno pryč.“ 

V Kolíně to bylo ostřejší

Další den už se učňům podařilo dostat autobusem zpátky do práce. „Stejně se nedělalo, diskutovalo se, nikdo nevěděl, co a jak bude, a tak jsme se šli podívat, co se děje v Kolíně. Tam už to bylo trochu ostřejší, tam už ti Rusáci byli naštvaní, unavení, tak si občas vystřelili. Zrychtovali to tam asi jako u nás v Kouřimi.“ Lidé tu protestovali, házeli pod tanky sovětské vlajky, tanky na oplátku mířily hlavněmi do davu. Situace v zemi se poté pozvolna uklidnila. Jak vzpomíná pamětník, do práce se muselo, praxi dokončit také. Přišel rok 1969. S kamarády vyrazili do Prahy na legendární hokejový zápas, kdy hrálo Československo proti Sovětskému svazu, prožili si na místě euforii z vítězství. Následoval srpen 1969. Zrazená společnost se ještě jednou vzedmula k předem marnému odporu. Protestovalo se opět i v Kolíně. Milice a policie davy rozehnaly. Z okupace se stalo „osvobození od plíživé kontrarevoluce“. A doma čekal na pamětníka povolávací rozkaz. 

Rovnou k parašutistům

Karel Ladýř vzpomíná, jak vtipkoval s kamarády, kam narukuje: „Stáli jsme s tou naší kouřimskou partičkou na nádraží u mapy a já klukům říkám: ‚Hele, tady je Prešov, tam narukuju.‘ No ze srandy, z legrace. A přijel jsem domů, táta stál na schodech ve dveřích, zasalutoval a říká: ‚Tak tě tady vítám, tady máš povolávací rozkaz, tak to otevři.‘ Já jsem ho otevřel a šel jsem do kolen, ono tam bylo napsáno Prešov!‘‘ V Prešově absolvoval půlroční výcvik v poddůstojnické škole. „To nebyl ani prapor, to byly dvě roty. Velitel tam byl nějaký kapitán Bodnarík Josef, takový správný slovenský podsaditý človíček, přísný, ale dobrý chlap. Trénovali nás absolventi vysokoškoláci, kteří měli vojnu jenom na rok.“ Vojáci byli cvičeni pro vysazení v týlu nepřítele, hluboko za obrannou linií, aby podávali zprávy o dění v nepřátelském území. 

Vimperk? Kde to je?

Po půl roce absolvoval třítýdenní závěrečné zkoušky – pět seskoků, testy přežití, fyzické testy, znalost bojových prostředků protivníka. Dostal 14 dní dovolenou a rozkaz hlásit se v Táboře. „Tak jsme se rozjeli s kluky a že se sejdeme po dovolené v Táboře na nádraží. Já přijel skoro jako poslední, tam sedělo devět chlapů na lavičce, hlavy dole. ‚Co je, co se děje? Žádná sranda? Vždyť jsme v Táboře !‘ A oni říkali: ,Jo, to by ses divil, pojď sem, vidíš tady tu mapu?‘ Tam byla zase ta nádražní mapa. ,Žádný Tábor, hele, Vimperk!‘“ Nahlásili se v Táboře v kasárnách, naskákali do dvou připravených véesek a v osm hodin večer vyjeli směr Vimperk. Dorazili kolem půlnoci, všude byla tma. „‚Aha, to je Vimperk, no, uvidíme ráno.‘ Tak jsme se šli vyspat. A ráno kouknu z okna – les! Říkám: ‚Ježíšmarjá!‘ Z druhého okna – les ! Tak naproti – tam les! Říkám: ‚Těbůh, kam jsme se to dostali?‘ Ohromná kasárna, buzerplac jako hrom. Potom se to trošku srovnalo a my jsme si pomalu zvykali na ten život v lese.“

Nejhezčí na tom mém vojenském životě byly seskoky

Po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy nastaly v československé armádě další rozsáhlé čistky. V důsledku toho se potýkala s nedostatkem personálu. Probíhaly různé nárazové náborové akce. Karel Ladýř dostal po dvou letech základní vojenské služby nabídku zůstat pět let jako tzv. délesloužící. Skákání z letadla byla pro mladého, sportovně založeného mladíka vzrušující zábava, a tak nabídku přijal. „Pět let není zas tak dlouhá doba,“ řekl si. Dostal na starost materiální zabezpečení jednotky – zbraně, padáky atp. „No, a skákalo se, normálně jsme jako útvar jezdili skákat. To bylo nejhezčí! Každý rok, buď červenec, nebo srpen se jezdilo do Chrudimi, celá naše rota, sbalily se padáky ze skladů, zbraně, výstroj, stany vojenské a tři neděle až měsíc jsme se tam potýkali s výcvikem. Já měl ze své funkce na starosti kontrolu padáků, tak jsme učili vojáky balit padáky, jak skákat, techniku seskoků a všechno, to probíhalo celý měsíc. Vojáci si složili padáky, a když bylo přívětivé počasí, tak se skákalo.“

Naskákat si na instruktora bylo fešácké

Na soustředění průzkumných praporů jezdili do Chrudimi každoročně nejen Písečáci z Vimperka, ale také výsadkářské roty z Jindřichova Hradce, Kroměříže – každý, kdo měl v povinnosti zařazené seskoky. „Měli jsme tam velitele, pplk. Janků, správný chlap, který za námi jednou přišel a říká: ‚Kluci, nechcete si udělat instruktory?‘ V tu dobu naskákat si na instruktora, to bylo takové, jak se říká, fešácké, protože to mimo prostějovských výsadkářů málokdo měl. Tak jsme na to kývli, že jo, že rádi. To byla taková pěkná výjimka v tom mém vojenském životě.“ Jako vysazovač měl v letadle za úkol dbát na bezpečnost vojáků při seskocích. „Dole se zabalilo, zkontrolovaly se padáky, vojáci se připravili, a když nastupovali do letadla, tak už byli moji. Já za ně nesl zodpovědnost.“ Armáda v té době používala na běžný výcvik staré padáky, typ PTK 64. Ty byly těžko ovladatelné, při dopadu se musel provést parakotoul. „To nebylo jako dneska, že zatáhl za šnůry a přistál. Vítr si s tebou dělal v podstatě, co chtěl. Dalo se mu vzdorovat, ale se strašným úsilím.“ 

Seskoky do vody, to byla paráda! 

Krásnou vzpomínkou jsou pro Karla Ladýře seskoky do vody na Sečské přehradě. Jako instruktoři je museli absolvovat každý rok povinně. „Bylo krásně, teploučko, sluníčko, přiletěl vrtulník, dal osm lidí do kabiny a šup, už letěl nad Seč. Jeden den se skákalo z vrtulníku, pak z Anduly. Když jste se dívali na to jezírko dole, to byla nádhera! Skákalo se asi tak z kilometru, ani ne, 800 metrů, asi. Skákali jsme i na ruční otvírání, z 1000 metrů se skákalo na volný pád. Bylo to hezké.“ Prostor přehrady vyhrazený pro potřeby armády hlídali vojáci na lodičkách. Ti také hlídali parašutisty, aby se při dopadu do vody neutopili a sbírali z vody nasáklé padáky. Při dopadu na vodní hladinu bylo třeba rychle se vyvléknout z popruhů a zároveň pořád jednou rukou držet padák. „A tak jsme ho drželi a když foukal vítr, vytáhlo vás to nahoru a – fíjů, brousili jsme za tím padákem třeba 15 až 20 metrů, než natáhl vodu a klesnul. Takže to byly takové vodní lyže.“

Chrudim byla nejkrásnější

Pro parašutisty z útvarů hloubkového průzkumu bylo soustředění na letišti světlou chvilkou vojenského života. „Žádná buzerace, vojenský, ale povolený režim. Protože tam šlo o držku.“ Ráno byla rozcvička, potom snídaně, dopoledne balení padáků, odpoledne seskoky. V případě nepříznivého počasí marxismus leninismu. „My jsme si z toho dělali už takovou prču, že jsme říkali: ‚Až sem jednou imperialisti vlezou, tak my k nim přijdeme a řekneme jim o tom, co říkal Marx a Lenin, a oni to pochopí a vrátí se zpátky.‘“ Během let pamětníkovy služby zde k žádnému vážnému neštěstí nedošlo. Zodpovídat za výsadkový program stejně jako skákat z letadla vyžadovalo velkou osobní i kolektivní zodpovědnost za sebe i ostatní. „Pak jsme se vrátili na útvar, tak většinou ti soudruzi z divize přijeli a dělali prověrku celého praporu. Cha, my přijeli z toho výcviku v Chrudimi rozjuchaní. A prověrky – no, většinou jsme dopadli dobře. Nikdy jsme nepropadli, vždycky jsme byli výteční.“

Tati, co mám dělat?

A jak to bylo v armádě s členstvím v Komunistické straně Československa? Při podpisu smlouvy o službě se nedělo nic. Soudruzi přišli až po roce, když už měl Karel Ladýř hotové instruktorské zkoušky. „‚Soudruhu,‘ začali. No, a já jsem potom vstoupil do strany, byl jsem v komunistické straně. Když vám začali naznačovat, že byste tam taky nemuseli sloužit, dokázali to tak oblbnout, že jste vycítili, že když řeknete ne, tak budete mít smůlu. Máte po skákání, máte smolíčka. Já jsem to tenkrát konzultoval s tátou, který už ve straně nebyl, po šedesátém osmém jim vrátil knížku. Táta mi na to řekl: ,Dělej si co chceš, já ti do toho mluvit nebudu. Já už bych do toho nevlezl!‘ Já jsem říkal: ,No jo, tati, ale co mám dělat? Když se vzepřu a řeknu, že tam nepůjdu, tak co já? Kariéra v háji!‘ Bohužel, je to tak.“ 

Hraješ blbě, ale ještě to máš

Harmoniku si do kasáren nepřivezl, to nemělo smysl. Ovšem po čase, už jako délesloužící, si s sebou do kasáren přivezl trubku. Jako staršina měl na starost padákový sklad. Tam vždy po rozkazu troubil, zkoušel se znovu rozehrát. „Jednou se rozlétly dveře a tam stál náš finančák, kapitán Matějka, a říká: ,Co to tady předvádíš? Hele, hraješ blbě, ale ještě to máš. Já si tě vezmu na měsíc do paškálu a vytrénuju tě!‘“ A tak měsíc trénovali. Kapitán Matějka, kapelník souboru vimperské Lidové školy umění, potřeboval trumpetistu. „Hrálo se třeba na 1. máje, lampiony a tak podobně. Takže jsem hrál s těma děckama. A nebyl jsem jediný, mně bylo 22, byli tam i chlapi starší, třicetiletí, ti hráli na klarinety. Takže s nimi jsem měl takovou kapelku, no mně se to docela líbilo. On měl domluveno s velitelem, že když bude potřeba, tak mě musí uvolnit. Tam jsem se poznal s kamarádem Mírou Vyskočilů. Já hrál vždycky první trumpetu, on hrál druhou.“

Pět let, a nazdar, Máňo

Po pěti letech služby si mohl vybrat: zůstat dál, udělat důstojnické zkoušky. „Ale já jsem se zamiloval a říkal jsem si: ,Ty bláho, co by to bylo za život?‘ Byt nenabízeli, tak jsem říkal: ,Nenene, já tady nezůstanu.‘ Pořád vás někdo buzeroval, pořád kontroly, pořád vás někdo stavěl do latě. Jen ta Chrudim, ta byla nejkrásnější! Takže pět let, a nazdar, Máňo.“ Dalších pět let strávil u SNB v Prachaticích. „Co mi zbývalo? Nikde byt nebyl, co jsem se vyučil, tak tu profesi jsem nedělal sedm let. No a teď tady lásku na Šumavě. Tak jsem měl podmínku byt a jestli si můžu udělat maturitu. Dali mě do Prachatic na obvod. V Jihlavě byla policejní škola s maturitou, tenkrát byla taková ta urychlená za dva roky, tak jsme tam s klukama jezdili, udělali maturitu a zase zpátky na obvod. Vrátil jsem se do Prachatic, a to už nám dali byt. Udělal jsem maturitu a je mi dneska k ničemu, protože jsme tam dělali akorát ruštinu a marxismus-leninismus.“

K něčemu to ale přece jen dobré bylo. Přes kamaráda a kolegu od Veřejné bezpečnosti v Prachaticích se shodou okolností po letech opět setkal s kamarádem z Prešova, Josefem Weinfurtem, který tou dobou nastoupil k Veřejné bezpečnosti v Klatovech. Přátelí se dodnes. S vojáky od Průzkumného praporu ročníku 1971–1973 a dalšími kolegy Písečáky z útvaru 3821 pořádají jednou do roka pravidelná setkání.