Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Lafuntálová (* 1927)

• narozena 1. ledna 1927 v Kosově u Jihlavy

• otec Václav Skořepa se za války kvůli práci přihlásil k německé národnosti

• po válce měla být rodina odsunuta

• otec po válce krátce vězněn kvůli údajné kolaboraci

• vyučila se prodavačkou v Jihlavě

• pracovala jako obchodní příručí

• v době natáčení rozhovoru (2021) žila v domově pro seniory v Šanově

Vyrůstala v Kosově na Jihlavsku. Ve svých vzpomínkách popisuje bezproblémové soužití Čechů a Němců, nenásilný průběh válečných let i poklidné osvobození. Válečné i předválečné dění v malé vesničce však nebylo jen relativně klidné, ale především hubené. „Jak jsme vyrůstali? To ví snad každej, jak jsme vyrůstali. Bída, všeho málo, na pomeranče jsme stáli. Jeden pomeranč jsme dostali na Vánoce, pro děcka. Jeden pomeranč – a tři děcka byly. No, tak jsme živořili, jak se dalo,“ vypráví Františka Lafuntálová.

Prosila ho, a tak to podepsal

Františka Lafuntálová, rozená Skořepová, se narodila 1. ledna 1927 v Kosově u Jihlavy. Rodiče, Marie (nar. 1905) a Václav (nar. 1898), nejprve pracovali ve fabrice v Malém Beranově a později se nechali zaměstnat na statku v Kosově, díky čemuž získali deputátní domek. Rané dětství za první republiky má Františka spojené především s prací. „Víte, práce byla jenom ručně – dřina na poli i v domácnosti.“ Odmalička tak rodičům pomáhala. „Ale neměli jsme se špatně. Ta paní [statkářka] potom ovdověla a tatínek tam zastupoval její rodiče, aby ta dcera jejich věděla. Ten tatínek jí v tom pomáhal a radil. A maminka pomáhala v kuchyni a v domácnosti. A já, ze školy, když jsem přišla, tak jsem taky pomáhala.“ 

V první polovině třicátých let nastoupila Františka do první třídy kosovské základní školy. Když jí bylo dvanáct let, vypukla druhá světová válka. „Měli jsme to tak všelijak, ale u té paní, kde naši sloužili, tak si nemůžu naříkat. Všechna čest, ta paní byla vdova, a když ovdověla, tak jí otec radil, co dělat na polích. […] Na tom poli potřebovala podporu, tak vždycky šla za našima a tam se domlouvali a poradili jí. Byly perný chvíle, ale my si nemůžeme naříkat.“ Otec Václav se za války přihlásil k německé národnosti: „Protože ta selka ho strašně moc prosila, že zůstala sama, ta hospodářka. Tak to podepsal. A pak přišli, ale nic se nedělo, šlo to všechno dál.“

Dalo se to přežít

Obyvatel, kteří se za války hlásili k německé národnosti, bylo podle vzpomínek v Kosově poměrně dost, přičemž údajně převládaly dobré vzájemné vztahy. „Půl Kosova bylo český a půl německý, jak se dá pomalu říct. Ale nemůžu nic říct. Když někdo něco potřeboval, tak šel k druhým a domlouvali se. Jedna rodina druhou potřebovala, tak šli poprosit a něco si vypůjčili. Bylo to takový dobrý, až potom to najednou přišlo tak, že tam bylo trochu napětí. Ale dalo se to přežít, chvála bohu. […] Hospodu postavili, dobře se měli – zatancovat si mohli Němci i Češi dohromady.“ Dodejme, že otec Václav byl později za svou „kolaboraci“ odsouzen. K této kapitole však Františka nezná prakticky žádné podrobnosti. „Tatínek byl zavřenej, zničehonic, že se dal k Němcům […] Vyprávěl, že sem tam dostal nějakou ránu. Za to, že se k nim dal, tak byl zavřenej.“

„Náš tatínek, vím, že jednou pro něho přišli, tam byl les Svinčák, jestli jste to slyšel. A tam něco bylo, já jsem to nevěděla, ale potom, maminka říkala, že tatínek musel na ten Svinčák, že tam je nějakej voják, že ho musí jít tatínek pohřbít.“ Obdobné události se však odehrávaly jen zřídkakdy. Život na pozadí války probíhal podle vyprávění pamětnice poměrně poklidně, patrně i proto, že Kosov byl a k dnešním dnům stále je vesničkou pouze o několika málo domech. Mezi další válečné vzpomínky patří nečekaná návštěva německých vojáků. „Přišli, že chtějí zabít prase, a ona [hospodářka, která zaměstnávala rodiče] musela jít a musela jim ho dodat. Ale dalo se to všechno přežít, všechno. Nemůžu říct, že ne. Jako holka, já jsem dostávala ledasco od ní. Ona byla velice dobrá a já jsem taky hodně pomáhala – s úklidem a tak.“

Jeli jsme je vítat v meltonkách

Okolo roku 1943 nastoupila Františka na jihlavské učiliště, kde se vyučila prodavačkou. Když se o dva roky později válka chýlila ke konci, blížící se fronta mnohdy výuku přerušila. „Když přišel alarm, tak vedoucí zařval a šlo se do krytu. Tak jsme byli v krytu. Za tejden třeba třikrát. Ale my jsme to ani nepostřehli. Šli jsme do bunkru a za chvilku nás zase odvolali zpátky a zase se dělalo dál.“ A jak probíhalo osvobození Kosova? „Žádný vzrůšo. Na tom venkově, těch pár lidí… To bylo jenom jednadvacet čísel popisných, ten Kosov, to byla strašně malá vesnička. Chodili jsme do školy, náboženství nám dovolili, nezakazovali nic. Jezdil pan farář, vždycky jednou za týden, tak jsme to všechno absolvovali, jak se dalo.“ 

S osvoboditeli Františka přišla několikrát do bližšího kontaktu. „Armáda tam přišla párkrát. Když přišli poprvé, tak toho jsem se bála, no ale byl tam [na statku, kde pracovali rodiče] ještě jeden pán, který tam taky sloužil, nějaký Ivan. A ten, když přišla ta sovětská armáda za paní, že něco chtějí, tak nás postavil do řady, my jsme museli stát jako vojáci, a teď se nás ptali na ledasco. Jak se tam daří a co...“

Po válce následovaly oslavy. „Jeli jsme je vítat se školou do Jihlavy. V meltonkách, botách. A pěšky jsme museli do Kosova. No a zase to šlo dál. […] Jedna paní mi půjčila kroj, poněvadž Pajeráci měli svoje kroje. Tak jsme se do toho vždycky oblíkli a zpívali třeba po vesnici. Ale na zábavu jsem nechodila, protože jsem nechtěla chodit.“ Po válce rodině hrozil odsun. Tomu se však nakonec Skořepovi vyhnuli – zřejmě proto, že k německé národnosti se přihlásil pouze otec. Odsun však neminul tetu z otcovy strany, rovněž obyvatelku Kosova, Gertu Schwartz.

V prosinci 1948 se Františka Skořepová provdala za Josefa Lafuntála (nar. 1919), řezníka z povolání. Tou dobou pracovala jako prodavačka – respektive „obchodní příručí“ – v Jihlavě. „Rodina Brinek, to byla německá firma. […] U toho Brinka, oni tam vždycky dovezli plno jablek a já jsem prodávala celej den. Tam jsem se měla velice dobře. Já nemůžu říct proti nikomu nic.“

Jako prodavačka se živila až do svého odchodu do důchodu v první polovině osmdesátých let. Změny politického klimatu po roce 1948, 1968 nebo 1989 prý příliš nepociťovala. „Nemůžu říct. My žijeme furt stejně.“ V době natáčení rozhovoru (2021) žila Františka Lafuntálová v domově pro seniory v Šanově na Znojemsku. „Tady je to výborný. Na jídlo, na čistotu, na všechno. Všechno máme,“ dodává pamětnice na závěr.