Antonín Lagryn

* 1947

  • „Ty maringotky, to vzali Cikánům, tam dávali mrtvé. To mi říkal táta, že tam viděl svoji mámu, jak ležela na té haldě těch mrtvol, přes okno, a nemohl k ní jít. A pohřbívalo se tam vestoje, ty mrtvé. Vykopali šachtu a na nohy je stavěli. A když umřeli tátovi rodiče – a zrovna dva tátovi bratranci dělali ty hrobníky – a [táta jim] říkal: ‚Snad jsi nepohřbil moji mámu tak, jak...‘ – ‚Ne, já jsem je položil tak na rovno.‘ To mi táta vykládal.“

  • „Pak jsme neměli ani koně ani traktor a kočovali jsme. A víte jak? Zastavili jsme náklaďák. Chlapi vždycky: ‚Hele, tady máš padesát. Vem nás, zapřáhni nás.‘ Tak nás zapřáhl za auto, odvezl nás. A říká: 'Kluci, já jedu jinam.' Odpojil, a: ‚Chytněte si druhýho.‘ Tak jsme čekali na dalšího, kdo nás zase zapojí za peníze. Tak jsme skákali, jo? A tak jsme kočovali. A když jsme jeli daleko, tak jsme odvezli vozy na nádraží, jak cirkusy, naládovalo se to a jeli jsme třeba čtyři pět dní.“

  • „Vesničani... Vždycky když jsme přijeli, už tam byli čumilové a koukali: ‚Co je, co je?‘ Říkám: ‚Za náma přijde cirkus. Máme tam velbloudy, koně,‘ tak jsme je oblbovali. Koukali. ‚Jo?!‘ – ‚Chceš svézt?‘ – ‚Jo, necháš mě?‘ – ‚A pučíš mi kolo?‘ Jak mi půjčil kolo, už mě tam celý den neviděl. Už jsem jezdil po lesích, po polích, už jsem byl divokej. A kolikrát jsem přišel k vozu a tam už stála máma s tátou toho kluka nebo i policajt a máma s klackem a už jsem utíkal. Zahodil jsem kolo a davaj do lesa. Kolikrát jsem nepřišel ani domů celou noc od strachu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 17.02.2022

    (audio)
    délka: 02:06:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každý Rom by měl jednou za život vykonat cestu do Osvětimi nebo pouť ke Kali Sáře

Na čundru, 1966
Na čundru, 1966
zdroj: Romano Džaniben 1/2013

Antonín Lagryn (řečený Tony) se narodil 17. července 1947 v Chebu rodičům Josefu Lagrynovi (*1903) a Iloně Marii Hauerové (*1923, po válce se určitý čas jmenovala Anežka Laubingerová, později Steinbach) a vyrůstal jako jejich jediný syn. Ze strany matky i otce patří k Sintům (německým kočujícím Romům). Matčina rodina žila v Německu a nebyla za druhé světové války postižena holokaustem. Dva matčini bratři narukovali do wehrmachtu. Pamětníkova matka se živila podomním prodejem a za tuto činnost byla v Sudetech v době protektorátu zatčena a deportována do KT Ravensbrück. Věznění i pochod smrti přežila a po válce se ve Znojmě seznámila s o 20 let starším Josefem, který za války ovdověl. Otec prošel tzv. cikánským táborem v Letech u Písku (zde zahynuli jeho rodiče Willibald Lagrün a Anna Lagrünová), KT Auschwitz-Birkenau (kde zemřela jeho žena Pavlína Šmídová a jejich čtyři děti), KT Buchenwald a KT Mauthausen. Přežil pochod smrti a byl osvobozen Američany. Po válce žil se ženou v pohraničí, v Karlových Varech a Brně. Později, když od něho s malým Tonym odešla, jezdil s Cirkusem Aleš jako hudebník. Se svým synem se otec shledal až v době zákazu kočování, kdy Antonín žil s rodinou otčíma Antonína Weinricha v Berouně. Antonínova matka byla v té době ve výkonu trestu za podomní prodej. Od shledání žil Antonín s otcem v Brně a po letech kočování nastoupil poprvé na delší dobu do jedné školy. Rozdíl a náskok svých vrstevníků se ale nepovedlo vyrovnat. Nakonec absolvoval pět tříd zvláštní školy a kvůli výchovným problémům skončil i v nápravném zařízení pro mladistvé v Brně, později v Novém Jičíně. Roku 1968 vycestoval za rodinou do Německa (na pohřeb). Po 11 měsících se vrátil za svou první ženou a dětmi do Československa, ale podle paragrafu 109 komun. trestního zákona (nepovolené opuštění republiky) skončil ve vězení. V 80. letech se živil jako dělník na stavbách. Po roce 1989 pracoval pro Milana Ščuku. Od roku 1990 se aktivně podílí na připomínání obětí romského holokaustu – roku 1998 se stal jedním ze zakládajících členů Výboru pro odškodnění romského holokaustu v ČR, spolupracuje s brněnským Muzeem romské kultury (MRK), stal se členem poroty pro návrh výtvarné podoby památníku holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku. Bohaté vzpomínky Antonína Lagryna zachytila Jana Horváthová a jsou součástí archivu MRK v Brně. Roku 2022 žil v Brně na Cejlu.