Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Lamačová (* 1947)

• narozena 30. května 1947 v Semilech

• její otec Čeněk Lamač byl v 50. letech odsouzen ke dvouletému trestu

• v letech 1965–1972 vystudovala germanistiku na FF UK

• živila se jako učitelka v jazykové škole a překladatelka filmových libret pro dabing a titulky

• v roce 1981 se seznámila s Janem Patočkou ml., za kterého se později provdala a založila s ním rodinu

• v 80. letech se sblížila s prostředím disentu

• v 90. letech se stala místopředsedkyní Unie katolických žen

Zlatnictví

Lidmila Lamačová se narodila 30. května 1947 v Semilech do rodiny místního zlatníka. Její tatínek Čeněk Lamač provozoval svůj krámek téměř u náměstí a jeho nejvýraznějším artiklem byly šperky s českými granáty, které se ještě ve druhé polovině 20. století hojně vyskytovaly v okolí hory Kozákov, jen pár kilometrů za městem. Jelikož bylo zlatnictví v Semilech jediným obchodem svého druhu, znamenalo pro jeho provozovatele slušně fungující živnost už v letech první republiky. Dle Lidmilina svědectví měl tatínek dokonce zaplacenou reklamu, která se promítala před filmy v místním kině. I navzdory charakteru své obživy byl Čeněk Lamač už ve třicátých letech přesvědčeným členem Komunistické strany Československa (KSČ). To se mu stalo s příchodem znárodňování po roce 1948 osudným. Za okolností, které pamětnice nedokáže ve svém svědectví přesněji specifikovat, jej totiž místní funkcionáři strany využili jako loutku a odsoudili ke dvěma letům vězení i přesto, že se svůj podnik chystal ochotně vydat do rukou národního správce.

Rodina jej při výkonu trestu mohla přijít několikrát navštívit. Lidmila si však vzhledem k tomu, že jí v té době bylo pět let, nedokáže vybavit více než několik dílčích obrazů. „Taťka tam lezl po čtyřech na kolenou a snažil se mě jakoby vozit na koni. Sebe už však v té vzpomínce nevidím, pouze jeho na čtyřech,“ říká a dodává, že po návratu se její otec proměnil především po mentální stránce. Trauma, které mu popisované události způsobily, se postupně projevilo na jeho psychice a brzy se u něj projevila stařecká demence. Ta mu znemožnila rozeznat své blízké, kromě manželky Ludmily. K této skutečnosti se postupně přidávaly další zdravotní komplikace, které vedly k tomu, že v létě roku 1967 zemřel ve svých jedenašedesáti letech. „Upřímně nenávidím bolševiky, protože mi zabili tatínka, který to s nimi myslel dobře,“ uzavírá smutný příběh svého otce pamětnice a z toho, co říká, je možné vycítit bolest, jež v sobě nese dodnes.

Podrobnostmi celé kauzy z počátku padesátých let se však Lidmila zabývat příliš nechce především proto, že pro ni jde o citlivé téma. Ve svém vyprávění se tedy věnuje popisu soudobé podoby maloměsta, ve kterém vyrůstala, ale také tomu, jak těžké bylo pro její maminku uživit rodinu poté, co otec přišel o svůj podnik. Ludmila Lamačová byla totiž domácí švadlenou, která se této práce, stejně jako většina podobně pracujících žen ve městě, postupem času vzdala a nastoupila do místní textilní továrny Kolora. Stejný osud potkal i její dceru Lidmilu. Ta musela během své docházky na střední všeobecně vzdělávací školu začít chodit na brigády do místního textilního podniku, a to především proto, aby vydělala peníze na živobytí rodiny, která v té době bydlela stále jen o dva domy dál od znárodněného zlatnictví.

Do Prahy za němčinou

V rodině byla díky maminčinu vlivu udržována rovněž silná katolická tradice, a Lidmila proto chodila i v první polovině padesátých let na hodiny náboženství na místní faru. Sama při svém vyprávění upozorňuje na to, nakolik se pro ni stala katolická víra určující v dalším vývoji. Stalo se tak i přesto, že se vlivem totalitního potlačování církevního dosahu ve společnosti ocitala na hodinách liturgie stále více osamocena. „V první třídě nás tam sedávalo plno. Ve druhé už jsem tam byla jen s několika dalšími spolužáky,“ říká pamětnice a dodává, že je ve své víře dodnes konzervativní. Svědčí o tom rovněž i fakt, že většinu modliteb, které zná, používá ve znění starého církevního duktu tak, jak ji to naučila právě její maminka.

„Ta němčina byla v Semilech normální. Nic jiného jsem neuměla. Rodiče spolu běžně mluvili německy, když nechtěli, abychom jim my děti rozuměly,“ popisuje tehdy osmnáctiletá dívka z města na hranici Sudet motivaci pro nástup na studia germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam se úspěšně přihlásila v roce 1965. Znovuobnovený obor věnovaný německé literatuře a jazyku se tenkrát netěšil příliš velkému zájmu, a Lidmila se proto ocitla v ročníku společně s dalšími sedmi studenty, z nich dva byli rodilí mluvčí a potomci neodsunutých sudetských Němců. V pedagogickém zázemí katedry se pohyboval i profesor Eduard Goldstücker, bývalý komunistický politik, který byl v rámci stranických čistek zatčen a odsouzen. V důsledku toho strávil v první polovině padesátých let dohromady dva a půl roku v lágrech Jáchymov a Leopoldov.

Pamětnici se jej na konci studia podařilo přesvědčit, aby se stal vedoucím její diplomové práce, ve které analyzovala tvorbu Thomase Manna. Dohodnutá školitelská spolupráce však nevydržela příliš dlouho, neboť to byl právě Goldstücker, kdo se stal jedním z nejvýraznějších kritiků invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a v měsících, které následovaly po srpnu 1968, byl nucen odejít nejen z univerzity, ale rovnou i z vlasti. V létě 1968 se rovněž u Lidmily projevily závažné zdravotní komplikace se slinivkou břišní a sovětskou okupaci a následující události prožila na lázeňském pobytu v Karlových Varech. Prodělala závažnou operaci břicha a svá studia v důsledku toho dokončila až v roce 1972.

Hrobka a Brčko

V následující dekádě se živila jako překladatelka filmových libret pro titulky i dabing a výukou němčiny na jazykových školách. Zlom v jejím životě znamenal rok 1981, kdy v hospodě U Modré štiky na Starém Městě potkala svého nastávajícího muže Jana Patočku mladšího, syna profesora filozofie a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky. Ve zmíněném lokále se tehdy scházela skupina lidí spojených s disentem, do které Patočka patřil, a bylo tedy logické, že se v rámci tohoto okruhu začala v následujících letech pohybovat i Lidmila. Sňatek, který uzavřeli o dva roky později, „Sněhurku“, jak se jí v komunitě přezdívalo, přitáhl ke světu disentu.

„Já jsem se prostě s Chartou vdala,“ říká rázně Lidmila, která však nikdy nepřijala příjmení svého manžela, a pokračuje vyprávěním o tom, jak se skupina žen z disentu scházela každý týden v takzvané Hrobce. Tak se nazývalo neformální společenství kolem Olgy Stankovičové a Olgy Havlové. Při dlouhých sezeních se prý diskutovalo o všem možném a řečené bylo následně zapisováno ve volné interpretaci s pomocí psacího stroje. Následný a ničím nekorigovaný záznam večera namnožila Olga Stankovičová přes průklepový papír na několik kopií a následně vydávala jako specifické samizdatové periodikum pod názvem Brčko. Pamětnice uvádí, že už bohužel nemá žádný exemplář tohoto svérázného periodika: co měla, odevzdala prý knihovně Libri Prohibiti. Lidmila se tak na setkáních seznámila třeba se spisovatelkou a literární historičkou Marií Rút Křížkovou nebo Blankou Dobešovou, manželkou politického vězně z padesátých let Jiřího Křivánka.

Společenský život disidentské komunity se odehrával také na chalupě Havlových, tedy na Hrádečku u Trutnova. Pan Václav, jak Lidmila dodnes říká Václavu Havlovi, zde totiž několikrát do roka pořádal rozsáhlé společenské události spojené buďto se zabijačkou, nebo s určitým druhem tematické koncepce, kterému podléhaly i masky zúčastněných. Charakter akcí podle doloženého svědectví rovněž ovlivňovala svou osobností manželka budoucího prezidenta. „Olga po ránu moc nemluvila. Většinou si někde stranou četla noviny, takže zábava začínala až odpoledne,“ vzpomíná Lidmila. 

V roce 1987 se Patočkovým narodila dcera Jana, jejímiž kmotry se stali Václav Havel a Václav Malý. Šlo o období, kdy se Lidmilin manžel živil jako čerpač vody, a byl proto často kvůli zaměstnání mimo Prahu. Charakteristický je na jeho příběhu fakt, že jej režim kvůli postavení i aktivitám otce nenechal dostudovat ani gymnázium. Jeho tehdejší manželka to ilustruje vyprávěním o tom, jak v prvním ročníku výběrové školy udělal jakýsi kázeňský přestupek, který byl okamžitě použit proti jeho otci přímo při výslechu StB: „Rovnou mu řekli, že když s nimi nebude spolupracovat, tak jeho syn studovat nebude. Profesor Patočka jim prý tehdy odpověděl: ‚Jsem již příliš stár na takové dobrodružství.‘“

Lidmila se v osmdesátých letech stýkala s předními odpůrci komunistického režimu, větší perzekuce se jí však vyhnula. Na StB prý absolvovala jediný výslech. Rok před sametovou revolucí se jí dokonce podařilo vycestovat do Vídně, kam se několik let předtím přesunul Jiří Němec. Právě jemu tam při své cestě vezla samizdatové knihy. Společně se setkali také s Karlem Krylem v Nachtasylu, oblíbené hospodě vedené dalším exulantem Jiřím Chmelem, kde prý celá společnost vydržela až do rána.

Události podzimu 1989 pamětnici zastihly v Semilech. V té době tam trávila několik měsíců se svou dvouletou dcerou, a u prvních událostí revoluce proto nemohla být osobně. Do Prahy se vydala až v období velkých letenských demonstrací a rovnou se zapojila do tlumočení pro západoněmecké a italské novináře ubytované v hotelu Intercontinental. I přes střemhlavý vývoj následujících měsíců a let se jí podařilo zachovat kontakty s velkou částí přátel z disentu. Stalo se tak i navzdory tomu, že se s Janem Patočkou mladším na počátku devadesátých let rozvedla. Stejně jako většina jejích přátel z okruhu manželů Havlových se však zapojila do porevolučního veřejného života a zastávala například funkci místopředsedkyně Unie katolických žen.