Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Lamková (* 1934)

• narozena jako Hana Ryšánková 11. dubna 1934 v Praze na Vinohradech

• otec Václav Ryšánek pracoval jako vedoucí úředník v nakladatelství Šolc a Šimáček

• jako dítě byla svědkem bombardování v Praze na Vinohradech 14. února 1945

• byla svědkem událostí Pražského povstání v květnu 1945

• otec Václav Ryšánek byl roku 1949 byl z politických důvodů odsouzen k nuceným pracím. Po půl roce ho propustili na odvolání

• na počátku 50. let věřila komunistické ideologii a roku 1952 vstoupila do KSČ

• 1952 - 1956 vystudovala loutkářskou katedru na DAMU

• s manželem Josefem Lamkou se věnovala tvorbě pro loutkové divadlo a animovaný film

• podílela se na zrodu fenoménu černého divadla

• pod vlivem vpádu vojsk Varšavské smlouvy vystoupila z KSČ

• je autorkou komiksových příběhů publikovaných ve Čtyřlístku

Hana Lamková se narodila jako Hana Ryšánková 11. dubna 1934 a celý život strávila v Praze na Vinohradech, kde se jako jedenáctiletá stala přímou svědkyní dramatických událostí konce druhé světové války. 

Její maminka Ludmila, za svobodna Homolová, pocházela z rodiny venkovského učitele. Jeden čas působil jako řídící učitel v malotřídce ve Studnici u Vyškova. Ludmila se tu ve školních lavicích seznámila se svým budoucím manželem Václavem Ryšánkem. “Znali se už od dětství, ale potom načas ztratili jeden druhého z očí,” vysvětluje Hana Lamková. Ludmila šla studovat do brněnského lycea řízeného ženským vzdělávacím spolkem Vesna a stala se učitelkou v dívčích rodinných školách. 

Václav Ryšánek pocházel z rodiny venkovského stavitele a později přesídlil do Prahy, kde pracoval v nakladatelství Šolc a Šimáček. Po první světové válce vystoupil z katolické církve, což Ludmilin otec, zbožný katolík, nesl velmi těžce: “Rodiče měli svatbu jenom na radnici a dědeček to neschvaloval, považoval to za život v hříchu.” 

 

500 židovských sousedů zmizelo 

Rodiče se vzali v roce 1929 a rok po svatbě se jim narodil syn, Hanin starší bratr Václav. V té době bydleli na Vinohradech v ulici Ve Pštrosce (dnes Anny Letenské) a byt s nimi sdílela také Ludmilina sestra Marie. Před narozením dcery se přestěhovali do většího bytu pár kroků odtud, na rohu ulic Mánesovy a Třebízského. 

Hana Lamková se později zajímala o historii tohoto domu, ve kterém žije dodnes. “Ve třicátých letech ho koupila židovská rodina Baumannových, ale ti před druhou světovou válkou odešli do Jižní Ameriky. Dům byl zabaven ,ve prospěch Velkoněmecké říše’, jak stojí v dokumentech. Na základě Benešových dekretů byl dům navrácen Baumannovým, ale ti se z Ameriky už nevrátili a těsně před rokem 1948 ho prodali nějakému šestnáctiletému chlapci z Hradce Králové. Další záznamy svědčí o tom, že dům byl soudním nařízením zabaven ve prospěch městské části,” vysvětluje Hana Lamková. Dodává, že v Mánesově ulici před válkou žilo mnoho židovských rodin, z celé ulice bylo do koncentračních táborů deportováno asi pět set lidí. Nevrátil se z nich téměř nikdo. 

 

Pod křídly Dismanova souboru

První vzpomínky Hany Lamkové sahají do období konce třicátých let, kdy chodila do školky v Šumavské ulici. V té době často navštěvovala představení Loutkového divadla Umělecké výchovy, které sídlilo v Raisově škole ve Slezské ulici a působila zde celá řada tvůrčích osobností. Když začala Hana Lamková chodit na základní školu, zapojila se do činnosti pěveckého sboru učitelky Olgy Puckerové, který byl později sloučen s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem. Díky tomu se vyhnula členství v Kuratoriu pro výchovu české mládeže, což byla masová organizace zaměřená na výchovu českých dětí a dospívajících v duchu nacistické ideologie. “U členů Dismanova souboru se tolerovalo, že jsme do Kuratoria nechodili,” vzpomíná Hana Lamková. Často účinkovali v představeních v malostranském Intimním divadle (dnes Divadlo Na prádle). 

Školní výuka podle ní nacismem příliš poznamenána nebyla. “Projevovalo se to jen tím, že od třetí třídy jsme měli němčinu,” konstatuje. Vzpomíná také na oblíbeného učitele hudební výchovy Ottu Redla, který byl ze školy vyhozen kvůli protiněmeckým vtipům. 

 

Služebná musela do totálního nasazení k cirkusu

Od Hanina narození se v domácnosti Ryšánkových vystřídalo několik služebných, což bylo v rodinách na Vinohradech v té době běžné. Hana Lamková vzpomíná na “Lidušku z Kozlan”, která se vrátila domů v době mobilizace roku 1938, nebo na “Anežku, která si namluvila nějakého Jouzu a chodili tancovat k Netukům”. Služebná Anežka, které přezdívali Agnes, od Hanina otce žádala, aby jejímu snoubenci sehnal zaměstnání v tiskárně. Nepochopila, že Václav Ryšánek nemá pravomoc najímat zaměstnance, a vyhrožovala, že rodinu udá protektorátním úřadům za ukrývání zásob potravin. Rodiče jí nakonec dali výpověď, přestože se ukázalo, že její výhrůžky byly plané. Další služebnou, Anči z Podkarpatské Rusi, našla paní Ryšánková přes agenturu. Hana Lamková uvádí, že Anči později musela do totálního nasazení a pracovala jako uvaděčka v německém cirkusu na Letné. “Díky tomu jsme pořád měli volňásky zdarma,” usmívá se pamětnice. 

V době atentátu na Heydricha bylo malé Haně osm let. “Dozvěděla jsem se to od bratra, který už v té době chodil na gymnázium na Žižkov. Byli jsme prakticky děti, ale okamžitě jsme si uvědomili, že je to něco závažného,” konstatuje. Zavedení stanného práva ji osobně příliš nezasáhlo, ale atmosféra v rodině byla dosti napjatá. Vyústila v otcovy hádky s matčinou sestrou, tetou Mařenkou, kvůli každodenním banalitám. Mařenka se nakonec odstěhovala. 

V nakladatelství, kde Václav Ryšánek tehdy pracoval, čelili německé cenzuře. Přesto se jim podařilo vydat dvoudílnou publikaci o českém divadle České umění dramatické, kde ovšem chyběli významní autoři jako Karel Čapek nebo František Langer. 

Ryšánkovi intenzivně vnímali deportace Židů do koncentračních táborů, protože právě v Mánesově ulici žilo mnoho židovských rodin. “Chodila k nám nějaká paní Korecová, Židovka, která doma šila kravaty a podobné věci. Znala se s maminkou z kurzů šití. Nosila mi odstřižky kravatového hedvábí. Když přišla naposledy, schovala si u maminky spoustu krásné tkané vlny, aby jí ji nezabavili. Potom už nikdy s odstřižky nepřišla,” uzavírá Hana Lamková. 

 

Detonace vyrazila okno, střepy padaly do talířů s obědem

V necelých jedenácti letech Hanu Lamkovou zastihl 14. únor 1945, kdy Prahu postihlo masivní spojenecké bombardování. (Podle historiků šlo o navigační chybu, letadla měla v úmyslu bombardovat Drážďany.) 

“V té době už jsme neměli vyučování, všechno vázlo, ve školách byli ubytovaní němečtí vojáci. Chodili jsme si do školy jen pro úkoly a pak zase domů,” vzpomíná. Ten den si přinesla domů úkoly a šla si hrát s kamarádkou Věrou pár kroků od domova do Riegrových sadů. Věřin tatínek zde byl zahradníkem a bydlel přímo v parku, v domku určeném pro údržbáře. “Byl nádherný den, svítilo sluníčko a my jsme si hrály na trávě vedle toho baráčku. Potom přišel Věřin tatínek a volal ji k obědu,” vypráví Hana Lamková. Najednou uslyšely letadla a detonace. “Shazujou bomby!” volal tatínek. Hana se zadívala na oblohu a opravdu viděla, že z letadel něco padá. Věra s tatínkem vběhli do domu. Hana běžela za nimi, ale nevěděla, že v domě mají kryt. Místo toho šla do kuchyně, kde si předtím odložila kabát. Právě v tu chvíli začaly okolo padat bomby: “Natlačila jsem se do škvíry mezi zeď a skříň. Pamatuji si, že jsem se modlila, i když jinak moje náboženské city nebyly nijak intenzivní. Detonace vyrazila okno a sklo se rozletělo po celé místnosti. Napadalo i do talířů s obědem, které už byly připravené na stole. Byly to bramborové knedlíky se zelím. Okny lítaly dovnitř i šutry a zemina. Pak nastalo úplné, děsivé ticho. Pohybovaly se jenom kroužky na tyči se záclonkou, která povívala ve větru.” Teprve poté přišel do kuchyně Věřin otec, který už malou Hanu hledal. Rodina se totiž mezitím schovávala v prádelně, využívané jako kryt. 

Věřin tatínek potom malou Hanu doprovázel domů. Bylo to jen pár bloků. Po cestě míjeli sokolovnu v Riegrových sadech, která v té době sloužila jako ubytovna německých vojáků. Věřin otec jim zahrozil pěstí. Ale později se Hana Lamková dozvěděla, že němečtí vojáci právě v té době pomáhali hasit vinohradské činžáky zasažené bombardováním. “V tu chvíli to bylo tak, že nenávidění Němci pomáhali Čechům hasit domy zasažené bombami spojenců. Oni to brali tak, že jsou ve Velkoněmecké říši,” konstatuje Hana Lamková. 

Na Vinohradech bylo mnoho zasažených domů a zahynulo asi sedm set lidí. Dům v Mánesově 62 na rohu s ulicí Třebízského, kde žili Ryšánkovi, sice nedostal přímý zásah, ale výbuchy v sousedství vyrazily všechna okna. “Maminka v té době byla sama doma, pekla buchty. Když začaly padat bomby, nešla do krytu, jenom uhasila oheň v kamnech, protože to byl předpis. Teprve později během náletu běžela do sklepa,” říká Hana Lamková. Bratr se mezitím vracel od kamaráda, který bydlel na Jarově, a o náletu neměl tušení. Otec zase prožil bombardování na Karlově náměstí a schoval se poblíž v činžovním domě.

Nedaleko domu, kde žili Ryšánkovi, byl těžce zasažen palác Maceška, dům vybudovaný uzenářem Maceškou na druhé straně Vinohradské, v sousedství Vinohradské tržnice. “Hořel až dlouho do noci. V podzemí domu se navíc v krytu schovali lidé, kteří v tu chvíli projížděli okolo tramvají. Ti byli zasypáni. Až v roce 1971 objevili jejich pozůstatky,” dodává Hana Lamková. 

V prvních hodinách po bombardování podle ní Vinohrady působily, jako když člověk rozhrábne mraveniště: “V ulicích byla spousta lidí, běhali ze zasažených domů, utíkali se podívat ke známým a příbuzným, hledali se navzájem.” 

 

“To nás teď všechny zabijou?” ptal se německý chlapec 

O necelé tři měsíce později, od pátého května, se Hanin otec a bratr aktivně účastnili Pražského povstání. “Pomáhali stavět barikádu. Ty byly tehdy všude. U nás je stavěli z dlažebních kostek, taky na ulicích káceli kaštany, které používali na stavbu. Barikády byly velmi dobře vymyšlené, byla v nich taková cik cak ulička, kterou se dalo projít,” vzpomíná. Maminka v té době šila československé vlaječky, které v době povstání vyvěsili do oken. “Dívali jsme se z okna, jak Slezskou a Vinohradskou ulicí jezdí směrem k rozhlasu nákladní auta plná chlapů se zbraněmi,” říká Hana Lamková. 

Kritické okamžiky ovšem s maminkou trávila v krytu, kde se v té době ukrývaly i dvě německé rodiny. Nastěhovaly se v průběhu války do bytů, které opustili deportovaní Židé. Hana Lamková vzpomíná, že když v době povstání seděli v krytu, jeden malý německý chlapec se ptal svého tatínka: “To nás teď všecky zabijou?” 

Hana Lamková osobně na konci války nebyla svědkem žádných násilností na německých civilistech, ale odsun Němců její rodina schvalovala: “Zejména v Praze byly případy Němců, kteří se teprve za války přistěhovali z Říše. Ale i spousta německých starousedlíků musela odejít. Člověk si tehdy říkal: Dobře jim tak, zavinili válku, tak ať jdou domů.” 

 

„Brzy se to může obrátit,“ řekl otec. Za pár dní si pro něj přišla bezpečnost

Po válce maminka Hanu zapsala do gymnázia na náměstí Jiřího z Lobkovic. Bezprostředně po smrti Jana Masaryka bylo gymnázium pojmenováno po něm. „To přejmenování se uskutečnilo opravdu velice rychle a papalášům bylo asi trapné to hned zakázat. Nevěděli, jak se s tím vypořádat, báli se škole vzít to jméno. A tak zrušili celou školu! V budově zřídili obecnou školu, ačkoli byla před válkou koncipována jako nejmodernější gymnázium, a nás rozstrkali do nejrůznějších škol po Praze,“ vypráví Hana Lamková.
Ve dnech únorového převratu roku 1948 byla se třídou na lyžařském výcviku, ale, jak říká, po návratu domů změnu postřehla okamžitě. „Už se zase poslouchá zahraniční rozhlas jako za války,“ řekl jí bratr.
Otec Václav Ryšánek v té době pracoval jako ředitel v malém nakladatelství Šolc a Šimáček. Část zaměstnanců prosazovala, aby se nakladatelství začlenilo pod jiný podnik, aby přesáhlo limit padesáti zaměstnanců a mohlo být znárodněno. Václav Ryšánek s tím nesouhlasil, mimo jiné před zaměstnanci prohlásil, že „za chvíli se to může obrátit a pak by všichni litovali.“ Jeden z jeho podřízených ho udal a na podzim 1949 v časných ranních hodinách si pro Václava Ryšánka přišla Státní bezpečnost.
„Druhý den jsem nešla do školy, běhala jsem po jednotlivých policejních služebnách a snažila se sehnat informaci, kde tatínka drží,“ vypráví Hana Lamková. Až později se rodina dozvěděla, že otec je v jakémsi táboře nucených prací poblíž Pardubic. Rozhodnutím komise, která podle slov pamětnice zasedala přímo v budově policie v Bartolomějské, byl odsouzen k jednomu roku nucených prací. (Podle Hany Lamkové se nejednalo o klasický soudní proces, nicméně otec byl odsouzen podle paragrafu 231 na „ochranu lidově demokratické republiky“.) Proti rozhodnutí komise se Václav Ryšánek odvolal; v jeho prospěch svědčil i zaměstnanec, který ho původně udal. Inkriminovaný výrok nyní interpretoval tak, že oním „obrácením“ prý Ryšánek nemyslel změnu poměrů v Československu, ale změnu situace ve firmě.
Odvolání nakonec uspělo a Václav Ryšánek byl po půl roce z tábora propuštěn. Do původního zaměstnání se už vrátit nemohl, pracoval jako úředník v Drutěvě a v dalších organizacích, později v důchodu si přivydělával provázením turistů na hradech a zámcích. Zemřel v roce 1976.

 

Hledání domova Ady a Jiřího Krupičkových

K rodinným přátelům Ryšánkových patřila rodina Krupičkových. Seznámili se v chatové osadě Na Hradcích v Posázaví, kde obě rodiny vlastnily chatu. Osudy Krupičkových Hanu Lamkovou tak zaujaly, že o nich v roce 2019 vydala životopisný román s názvem Hledání domova: Ada a Jiří v neklidném století.
Ada Krupičková se narodila v Itálii jako nemanželská dcera českého hudebníka Hudečka a manželky italského kapelníka. Její matka při porodu zemřela a její biologický otec, který vystupoval jako její kmotr, ji svěřil chorvatské chůvě. Když se o pět let později rozhodl znovu oženit, dívenku začala vychovávat jeho tehdejší snoubenka z bohaté německé rodiny. Ale začala první světová válka a Hudeček musel narukovat do armády. Jeho snoubenka mezitím zasnoubení zrušila a chtěla se provdat za jiného. Malou Adu proto poslali do Čech, kde vyrůstala u Hudečkových rodičů a později u svého biologického otce a jeho další partnerky. Vystudovala obchodní školu a pracovala jako sekretářka v Národním divadle. S Jiřím Krupičkou se seznámila před druhou světovou válkou na společném cvičení YMCA a YWCA.
Jiří Krupička vystudoval před válkou angličtinu a němčinu a později ještě geologii. Po druhé světové válce napsal v angličtině knihu Člověk a lidstvo, filozofickou úvahu o stavu společnosti. V roce 1950 se rozhodl odejít do emigrace s úmyslem, že později se vrátí pro manželku a obě jejich dcery. Na cestu přes hranici si vzal s sebou i svůj anglicky psaný text, ale na poslední chvíli propadl obavám a knihu schoval do betonové roury v lese. Přechod se mu podařil tak snadno, že nakonec se pro svůj rukopis vrátil. Při druhém pokusu o přechod hranice ovšem narazil na pohraniční hlídku. Vzhledem k tomu, že měl u sebe text v angličtině, nemohl použít  původně připravednou výmluvu, že zabloudil při geologickém průzkumu, a byl odsouzen na šestnáct let. Později mu trest zmírnili na deset let. Byl propuštěn několik měsíců před amnestií v roce 1960.
V roce 1968 celá rodina Krupičkových emigrovala do Kanady.

 

Věřila jsem, že je možné vybudovat spravedlivější společnost

Přestože Hana Lamková vnímala, že její otec je nespravedlivě perzekvován, stejně jako další lidé v jejím okolí, ona sama záhy podlehla komunistické ideologii. Stala se členkou Československého svazu mládeže, horlivou pionýrskou vedoucí a ještě před maturitou v roce 1952 vstoupila do KSČ. „Vnímala jsem to tak, že v dřívějším systému přicházely hospodářské krize, byla bída a nezaměstnanost. Věřila jsem, že je možné společnost zařídit jinak. Byla jsem přesvědčena, že jednotlivé nespravedlnosti, kterých se komunistický režim dopouští, jsou jenom chyby jednotlivých lidí, které se dají překonat,“ vysvětluje Hana Lamková. Ostatně i to, že její otec byl na odvolání propuštěn z tábora nucených prací, ji utvrdilo v názoru, že komunistický režim je spravedlivý. Nelíbilo se jí, že její rodiče doufají v další válku, která by měla režim svrhnout: „Nám, mladým lidem, to připadalo zrůdné, zvlášť, když jedna válka přednedávnem skončila,“ konstatuje. Politické procesy padesátých let ji sice děsily tvrdými rozsudky, ale věřila v pravdivost vynucených doznání, která zaznívala před těmito soudy.
V roce 1952 nastoupila Hana Lamková na loutkářskou katedru AMU. I zde byla členkou fakultní organizace KSČ a ČSM, ale na konci studia, v roce 1956, jejím dosvadním přesvědčením otřásla Chruščovova kritika kultu osobnosti.
V druhé polovině padesátých let se zapojila do rodícího se hnutí divadel malých forem. „Během šedesátých let se všechno zlepšovalo. Pracovali jsme v divadle, žili jsme úplně jinými starostmi. Ten stranický zápal vymizel,“ říká Hana Lamková.
Bezprostředně po absolvování DAMU pracovala v loutkovém divadle v Českých Budějovicích. Po seznámení s budoucím manželem Josefem Lamkou, který byl výtvarníkem v Divadle Spejbla a Hurvínka, České Budějovice opustila a později oba nastoupili do Černého divadla. To nejdříve působilo v rámci Semaforu, později přešlo pod Divadlo Na Zábradlí, poté se stalo součástí zastřešujícího Státního divadelního studia.
Víru v komunistickou ideologii Hana Lamková definitivně opustila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy vystoupila ze strany. „Člověk musel získat určité životní zkušenosti, které mu pomohly to prohlédnout. Časy se mění a my s nimi,“ konstatuje.