Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edeltrude Landová (* 1913  †︎ 2010)

• narodila se 5. července 1913 v Ostravě do rodiny s židovskými kořeny

• doma se mluvilo německy, v dětství Edeltrude česky neuměla

• po roce 1918 se rodina přestěhovala na Slovensko, do Trnavy

• maturovala na Slovensku na soukromé obchodní škole

• pracovala v administrativě

• před válkou vycestovala do Anglie na studijně-pracovní pobyt

• v Sheffieldu vystudovala tříletou zdravotnickou školu

• do konce druhé světové války působila v československé vojenské nemocnici v Londýně

• na konci války se v Anglii provdala za Čechoslováka židovského původu

• její rodiče zahynuli v koncentračním táboře

• po válce se shledala se svou o devět let starší sestrou

• pracovala jako zdravotní sestra

• zemřela 25. března 2010

Edeltrude Landová se narodila 5. července 1913 v Ostravě do rodiny s židovskými kořeny. Její otec byl elektrotechnik, maminka byla převážně v domácnosti a přivydělávala si jako švadlena. Tatínek byl sociální demokrat s pokrokovým smýšlením, doma nedrželi žádné židovské ani náboženské tradice a mluvilo se jen německy. Edeltrude měla o devět let starší sestru, která se narodila ve Spojených státech amerických, kde rodiče pobývali čtyři roky, než se pamětnice narodila. Otec tam vycestoval kvůli vzdělání a odborným zkušenostem.

V dětství měla blízký vztah ke zvířatům. Milovala psy, chtěla chovat kuřata a králíky. Po vzniku Československa se rodina přestěhovala na Slovensko, do Trnavy, kde otec dostal zajímavou pracovní příležitost. Edeltrude nastoupila do první třídy v Trnavě a poprvé se také setkala se slovenštinou. Absolvovala obecnou školu i měšťanku a pak vystudovala soukromou obchodní školu. Po škole získala místo v administrativě ve firmě, kde pracoval i její otec.

Jela jsem na poslední chvíli

Na začátku druhé světové války, v době sílících protižidovských represí, si Edeltrude na úřadech vyběhala potřebné dokumenty a z Bratislavy se přes Německo vydala do Londýna. Jak říká, vyjela na poslední chvíli. Ve vlaku se seznámila s Helenou Fischovou, s níž se pak dlouho přátelila. „Jely jsme přes Mnichov, kde už málem zavřeli hranice a nechtěli nás pustit dál. Pobyly jsme tam pár dnů. Tam jsem se seznámila s německým židovským propuštěným vězněm, sociálním demokratem, který byl také odeslán do Anglie. Tenkrát se angličtí lordi složili (za každého zaplatili 2000 liber) a vykoupili je z německého vězení. Pak mi dlouho psal a stále mě žádal o ruku, já jsem ale měla úplně jiné starosti. Nakonec vstoupil do anglické armády,“ vypráví pamětnice.

V nemocnici v Sheffieldu panovala ohromná přísnost

Edeltrude odjela do Anglie s tím, že tam bude studovat a pracovat jako zdravotní sestra. Díky tomu také dostala potřebná povolení k cestě od britského konzulátu. Po příjezdu do Londýna ji u sebe ubytovala židovská rodina, pak ji přijali ve státní nemocnici v Sheffieldu. „Byl to obrovský komplex budov. Ve městě byla ještě jedna nemocnice, menší, soukromá, ale ta nebyla tak dobrá,“ říká pamětnice. Musela se už na Slovensku řádně vybavit dle předepsaných požadavků. „Musely jsme mít určitý počet různého oblečení a obuvi. Nebylo to nic jednoduchého a rodiče to stálo dost peněz. Všechny věci musely být velmi kvalitní, pokud možno ručně šité. Panovala tam velká přísnost ve všech ohledech. Vše se muselo přesně dodržovat. Každá studentka byla ubytovaná v samostatném pokoji. Nepovolovaly se ani návštěvy děvčat na pokoji, neboť se vedení nemocnice obávalo lesbických kontaktů mezi studentkami. Měly jsme jednu stálou učitelku na teorii. Byly i studijní materiály pro sestry. V celé Anglii se studovalo podle stejných učebnic. Škola trvala tři roky a byla velmi náročná. V týdnu bylo několik hodin vyhrazeno na praxi. Jeden den v týdnu bylo volno. Já jsem se také musela hodně zdokonalovat v angličtině, i když jsem už trochu uměla od maminky,“ vypráví Edeltrude. Vzpomíná na vysoké studijní nároky a pracovní nasazení, na únavu. Někdy musely přenášet pacienty, které dívky sotva uzvedly. Škola byla zakončena státními zkouškami, u kterých prý nebylo snadné uspět.

Vojenská nemocnice v Anglii

Po absolvování zdravotní školy pracovala Edeltrude v nemocnici v Londýně, kde byl blok vyhrazený pro československé vojáky. Jak říká, působila tam jako sálová vrchní sestra. Personál byl český, přibližně šest lékařů a další sestry. „Ostatní sestry neměly takové vzdělání jako já. Byla mezi námi také jedna anglická sestra, což bylo povinné. Ona toho ale moc neuměla a k nám ji Angličané dali proto, že se jí chtěli zbavit. Pacienti byli hlavně vojáci, kteří se chtěli ulít,“ vypráví pamětnice.

Cesta zpět do vlasti a válečné manželství

Ještě v Anglii se Edeltrude seznámila v Československém klubu v Londýně se svým pozdějším manželem, Čechoslovákem, který byl také židovského původu. „Manžel původně studoval v Německu a pak emigroval do Anglie. Po válce se stal komunistou. Uměl hodně jazyků, a snad i proto se na konci války věnoval repatriaci Čechoslováků,“ říká pamětnice. Do vlasti ji odeslal manžel ještě před skončením války, a tudíž cestovala přes Střední východ, Egypt a Sovětský svaz. „Manžel ovšem ještě před odjezdem trval na sňatku, abych mu snad neutekla... Pak jsem se dostala zpět do Bratislavy,“ říká pamětnice.

S rodiči se po válce neshledala, zahynuli v koncentračním táboře. Její sestra ale přežila. Edeltrude Landová pracovala jako zdravotní sestra v různých nemocnicích, například na Bulovce. Poslední roky prožila v Domově Sue Ryder. Zemřela 25. března 2010.