Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Landovský (* 1936  †︎ 2014)

• významný český herec a dramatik

• narozen 11. 9. 1936 v Německém (Havlíčkově) Brodě

• vyučil se nástrojařem, pak studoval SŠ v Teplicích

• hereckou kariéru začal v Šumperku

• přes Klatovy a Pardubice se dostal do Prahy

• v 60. letech hrál v Činoherním klubu

• signatář Charty 77

• aktér bytového divadla

• po dvou letech v Burgtheatru (od r. 1979) donucen zůstat v Rakousku

• po r. 1989 střídavě na českých a německých pódiích

• řada rolí na divadle i ve filmu

• zemřel 10. října 2014

Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém, dnes Havlíčkově Brodě v rodině ing. Jaroslava Landovského (nar. 1900). „To bylo historický místo, kde se brodili Bavoři, když táhli na Prahu, ale nikdy se tam nebrodil Karel Havlíček Borovský.“ Přejmenování v roce 1949 byl dle pamětníka projev nenávisti „vůči všemu německému“.

Ruské kořeny

Dědeček Pavla Landovského přijel do vlasti s rodinou ze sovětského Ruska v roce 1921 přes Finsko a Polsko. Do Ruska rodina odešla v 80. letech 19. století. Maminka pocházela z rodiny nadlesního v Sázavě. Po návratu otec pracoval na stavbě, v roce 1928 ale dokončil studia jako inženýr – odborník na stavbu lihovarů. Později se stal profesorem na hospodářské škole.

Dětství prožil Pavel Landovský v protektorátu. „ Já jsem šel do školy v roce 1942. Nevzali mě, protože německá správa byla pregnantní, ale sehnali mi protekci, že mě šoupli k dědovi a do šesti let jsem chodil do školy do jeho vsi. Přes další protekci mě po dvou týdnech zase přeložili do Německého Brodu. Moc se neučilo, bylo bombardování… Učila se němčina – das ist ein Papagei, das ist ein Wolf.“ Landovský již v dětství uměl i rusky – mluvit rusky mu ovšem doma zakazovali.

Konec války si Landovský pamatuje jako dobu, kdy mohl člověk snadno a rychle přijít o život: „Víš, co to je válka? To se vždycky začalo řvát: ,Vražděj český lidi!‘“ Šlo asi o 15 lidí, kteří přišli někdy 1.-2. května převzít vládu do lazaretu SS za městem. „Nějakej blbeček si myslel, že když na ně houkne, že se vzdaj. Nenávist pak byla proti Němcům, kterých tam taky pár utloukli klackama.“ Mrtvé za války – „to si člověk ani neuvědomuje. Dyť jsem byl desetiletej…“ Podle Landovského všichni dobře věděli, jaké hrůzy se odehrávají: „Já jsem v devíti letech věděl, že z Židů dělaj mejdlo!“ Stejně jako později se „v týhle posraný zemi“ o podobných věcech podle Landovského zbaběle mlčelo.

Po osvobození podrobně Jaroslavu Landovskému vyprávěl o osudu a životě v SSSR sovětský důstojník Kravčenko. Rozhovorům naslouchal i malý Pavel, v té době se dozvěděl o Katyni a dalších stalinských zločinech.

Jaroslav Landovský byl po válce popotahován za dezerci z Rudé armády, jejímž byl členem po revoluci 1917: vojáci tehdy v revolučním chaosu nosili výložky různých armád v botách, aby mohli operativně měnit příslušnost během dezerce a bojové situace (uniformy měli všichni podobné – „co stáhli z mrtvol, přeprali a usušili“. V roce 1945 jej udal „ňákej místní sráč. Udavačství, to je tady povolání.“

Z vojny utíkal k rozvodu

Pavel Landovský absolvoval měšťanku, rodina se stěhovala do Pardubic, kde otec dostal ještě před rokem 1948 místo ve Svazu čs. zemědělců. Po únoru 1948 byl vyhozen, pracoval ve skladu a jako účetní. Jako „syn bývalého člena agrární strany“ nesměl Pavel Landovský studovat.na střední škole a vyučil se nástrojařem v Pardubicích. „O tom, že bych dělal v životě něco jinýho, jsem si vůbec nedovolil přemejšlet.“ S uznáním vzpomíná na svého mistra.

Po smrti Stalina a Gottwalda dostal návrh studovat, takže „jsem jako dělnickej kádr šel do Teplic na průmyslovku. Tam jsem začal chodit s Mirkou Hanzlíkovou a mně se v devatenácti letech narodila dcera, takže mě z tý průmyslovky vyhodili.“ Svou dívku si Landovský vzal, ale během vojenské služby (od r. 1956) se rozvedli. „To už jsem byl gauner, to nemáš ponětí. Na každej rozvod jsem přijel, poněvadž to znamenalo dovolenku.“ Landovský vzpomíná, jak se „dokázal otáčet“: v Teplicích rozprodávali šicí stroje ze skladu, později prodával uhlí ze sloje v lese u Chotějovic, o níž mu řekl kamarád, bývalý člen RAF, na základě německé mapy. „Kradli jsme to uhlí a vydělávali jsme.“

V Činoheráku jsem dokonce bydlel

Po vojně se Landovský stal „tajemníkem Jana Koblasy a Mikuláše Medka“. Během sympozia lékařů se mu podařilo „pomocí různejch podvodů“ uspořádat výstavu, z níž si účastníci sympozia na Západ odváželi díla alternativních malířů. „Teplice, Praha, Pardubice a Brno byly enklávy protikomunistickýho dění.“ V Teplicích se začal „motat“ kolem divadla, seznámil se s Františkem Vláčilem a řadou jiných lidí od divadla i filmu. Přes Šumperk, Klatovy (manželství s Helenou Albertovou, v letech 1962 a 1964 se jim narodily dvě děti) se dostal za pomoci Havla a Krejči na Zábradlí a do Činoherního klubu (1967). „Smoček mě miloval v tý době. To byly dvě hry: Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. V Činoheráku jsem dokonce bydlel.“

Landovský staví do protikladu „režisérismus“ O. Krejči (ale i V. Havla) a svůj zájem o „podstatu člověka, proč vůbec někdo něco řekne nebo má potřebu říct na jevišti“. Podobně na jiném místě zpochybňuje herectví a především příběh a dialogy a jejich uvěřitelnost v sentimentálních televizních seriálech.

Nepotrvá to dlouho

O šancích pražského jara si nedělal žádné iluze, Pavlu Landovskému bylo jasné, že je to sice příjemné, ale nepotrvá to dlouho. Hodiny po okupaci strávil s Pavlem Juráčkem, u ÚV KSČ byl svědkem střelby a zatýkání, pokusu Smrkovského o projev z balkonu, viděl, jak na Václavském náměstí přikryli mrtvolu „toho kluka zkrvácenou vlajkou“, přes jejich hlavy létaly střely na Národní muzeum. Vzpomíná na řidiče, který se s náklaďákem rozjel a z boku vrážel do tanků: „Několik jich vyřadil, ale prý mu to později dali k úhradě… Pak jsem tam viděl ty mrtvý, ty byly v průjezdu postřílený.“

Z hotelu Alcron přivedl Landovský do Činoherního klubu Heinricha Bölla, který v té době pobýval v Praze. Za pomoci techniků odtud slavný spisovatel podal opakovaně zprávu do Mnichova o situaci v okupované zemi. „Až do 11. září jsme vysílali z téhle improvizované stanice.“ V září odjel na cestu po Západě, během níž hovořil např. na Svobodné Evropě.

V sedmesátým šestým už se mnou zatočili

Pavel Landovský vzpomíná, jak ho v srpnu 1969 zmlátili policisté, a proměnu (chování) policejního sboru: zatímco v roce 1968 se policie stavěla na stranu Čechů a lidí na ulici, v roce 1969 již tvrdě potlačila nepokoje: „Tam byli policajti částečně v civilu, mezi nima Rusové a mlátili, normalizovali lidi.“

„V devětašedesátym a sedmdesátym s tou normalizací jsme se začali srocovat a pak udeřila pěst dělnický třídy.“ Podle svých slov ale tehdy pokaždé utekl: „Já byl mladej, já běhal…“ Konec herecké kariéry v Činoherním klubu se ale rychle blížil. „Tak v roce 1975 mě vyhodili z divadla – to už byla sebranka strašidelná (ve vedení divadla). V roce 1975 jsem ještě něco dohrával, a v sedmdesátym šestym už se mnou zatočili.“

Po vyhození „odevšad“ působil v bytovém divadle. Nápad hrát Macbetha v posteli přišel z jeho hlavy: „Vždyť kde se to odehrává? V posteli. Za čim je ženská, to je v posteli. … Kostým je jednoduchá věc, ale musíš vědět proč a nač a být v tu chvíli tím, kým být máš.“

Dělal jsem šaškárny a oni se začali smát

„S Václavem Havlem jsem se stýkal už od padesátých let, kdy mi zařídil hostovačku ve hře Antigona v Divadla Na zábradlí. Ale třeba Kohoutovi jsme v té době nedůvěřovali. Potom za Charty už jo, ale tehdy on byl generačně jinde, on měl svý kamarády z komunistický strany – Kundera aj. To byli dobrý lidi, ale tehdy byli jinde. Oni byli tak o osm let starší.“

Do poloviny 70. let nebyla podle Landovského opoziční činnost budoucích chartistů nijak organizovaná. Podrobně vypráví historii z počátku Charty, o tom, jak převážel dokument od Pavla Kohouta ke Zdeňkovi Urbánkovi a dál. „Vzali jsme ty charty, naházeli je do tašek a jedem. Měl jsem starýho bílýho saaba. Vyrazil jsem a tam už byli připravený – estébácká křižovatka. Jeli za tim, kdo kam jel. Já jsem to trošku vosolil, vyjel jsem na Hanspaulku a tam jsem jel směrem na Starou faru. To už jsem to pěkně kalil, bylo namrzlo, byl sníh. Za mnou se řítily ty šestsettrojky. Já jsem vlít na tu Starou faru, tam jsem udělal gangsteráka a votočil jsem to směrem na Arcibiskupskej palác. Ty policajti si zapletli ty dlouhý antény a měli hromadnou bouračku. A Havel zařval: ,Nacpem to do poštovní schránky!‘ A všechny došly!“

Honička ovšem skončila zatčením všech aktérů. Jeden z rozčilených estébáků jim vyhrožoval zastřelením, vykřikujícího Landovského poznávali lidé a komentovali to větami: „Pan Landovský už zase filmuje!“ Akce se StB poněkud vymkla a vyzněla dosti ostudně.

Zatčené odvezli do Bartolomějské. „Začali nás vyslýchat, dokonce nás strašili. Dělal jsem ještě šaškárny a voni se začali smát, to nevydrželi – ty největší papaláši estébácký. Po půlnoci nás zase pustili, protože Kohout rozkecal všem cizím médiím, že jsme zatčený. Ale sedmnáctýho nás vzali znova, byli jsme tam do rána a Havla už nepustili.“

Šikana se stupňovala: „Jeden čas jsem byl zatýkanej skoro každej den. To už jsem seděl s Cikánama, bylo veselo.“ Zážitky ze zatýkání zpracoval Landovský ve hře (nemůže si vzpomenout, snad má na mysli vaňkovskou hru Arest z roku 1983).

Estébáky označuje Pavel Landovský za šašky, kteří měli za úkol šikanovat lidi. „Ve vězení máš takový zacházení, jaký si vytvoříš.“

Drzostí si pomůžeš, vzdorem to přebíjíš

„Já jsem řikal: ,Já se nevystěhuju, vystěhujte se vy.‘“ V roce 1979 však dostal nabídku na dva roky do vídeňského Burgtheatru, takže jeho „emigrace“ byla podobná emigraci Pavla Kohouta – po dvou letech se měl ze stáže vrátit. Bylo mu však prý jasné, že stáž bude záminka, jak se ho zbavit.

„Hrál jsem a měl jsem jet do Ruska, tak mi vzali pas, tam mi dali ruský razítko, ale potom, když jsem měl jet, tak přišel takovej Koroljov a řek, že to vízum je neplatný. Zavolali mi, že musim odevzdat ten pas. Já jsem tam přijel, oni strašili, zamykali mě tam všelijak…“ Landovský ale nechal pas na rakouské cizinecké policii na Beckerstrasse i se sovětským vízem s tím, že pokud se nevrátí do půl hodiny, osvobodí jej rakouská policie. Jakékoli doklady o své stáži atp. odmítl vydat. „To už jsem byl drzej, protože drzostí si pomůžeš. Tim vzdorem to přebíjíš.“

Německy prý dokonale neumí, ale texty her se samozřejmě musel naučit. Hrál často role cizinců apod. V začátcích mu s němčinou pomohl vídeňský Čech a rakouský herec Jaromír Borek, s nímž se poznal při zkouškách Revizora.

Do Československa se snažil dvakrát vrátit. Jednou se pokusil přeplavat Dunaj, ale proud jej unesl asi 6 kilometrů, takže skončil v plavkách na maďarské straně. „Tam je strašnej proud, to je vo držku. Já jsem byl agent-plavec.“ Do Maďarska jezdil na rakouský pas – několikrát jej tam ovšem „přepadli estébáci“. Jednou dopadl v hotelu „celou bandu estébáků, jak se mi hrabali ve věcech, vopisovali věci, fotili…“

Pavel Landovský jmenuje i některé donašeče na něj nasazené – Joska Skalník, Petr Podhrázský, se kterým dokonce bydlel. Landovskému se podezření potvrdilo, když zjistil, že mu Podhrázský ukradl a okopíroval piják, na němž měl Landovský poznamenaná důležitá jména. „On se pak někde ožral, střílel z pušky, prostě mu ujížděly nervy.“ Na počátku roku 1990 se jej podle Landovského zbavila KGB během operace v nemocnici.

Špiony KGB bylo podle Landovského prolezlé i německé a rakouské prostředí. „To nebyla sranda. Protože Rus, to je perfidní mužik. Jednou jsme našli ve slovníku, že Rus je lstivý a podlý…“

V červnu 1989 vycestoval Pavel Landovský do SSSR na Moskevský mezinárodní filmový festival s filmem Marie Knilliové Follow Me, nominovaným na zlatou cenu.

Pocity mám příšerný

Do vlasti se vrátil v prosinci 1989. Před návratem ještě stihl vyjet na hranice a pořádně urazit sprostého českého celníka. „To víš, že jsem měl všelijaký pocity, poněvadž jsem nebyl ozbrojenej, a kdyby on odněkud vytáh samopal…“

Vzpomíná na selekci emigrantů na hranicích při prvním překročení hranic, kdy celníci nepustili např. Pavla Kohouta (který na adresu Landovského podotkl, že ten „zase slízne smetanu“). První cesta vedla do Bratislavy: „Tam už Kňažko a Budaj řečnili, tak už jsem lez na tu tribunu lízat smetanu. Řekl jsem: ,Já jdu z kapitalismu, ale takhle daleko nedojdete, tady tancujete, ale tady jsou zálohy estébáků, který si vás rozeberou.‘ Chvíli jsem se tam ometal a jel jsem do Prahy.“ První kroky vedly do Činoherního klubu, ale tam už nikdo nebyl – všichni byli na Zábradlí. „Všichni byli strašně nadšený. A já jsem lez po těch divadlech a dělal jsem si (zpochybňujícími řečmi) nepřátele.“ Podle Landovského se měl organizovat skutečný odpor, KSČ okamžitě zrušit – podle jeho názoru komunisté organizovaně předali moc tak, že se jim nedostalo žádného postihu a bez problémů přepluli do nového režimu.

Občanství mu vraceli na československém velvyslanectví stejní estébáci, kteří ho předtím sledovali a vyhrožovali mu.

Podle Landovského byl každý člověk povinen pracovat proti utiskující moci tolik, nakolik stačí – ale „ne míň! Já jsem samozřejmě věděl, že jsem trochu krytej tím, že jsem známej, ale zde vládla, my jsme tomu říkali předposranost. Ty se posrali do foroty.“

Vývoj po roce 1989

Pocity z vývoje po roce 1989 má Pavel Landovský „příšerný. Banda zlodějů, lumpů, podvodníků, každej krade, soudy…“