Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Langer (* 1924)

• narozen 8. prosince 1924 ve Štěpánově

• krátce před zabráním Sudet žil v Ráječku nedaleko Zábřehu

• v roce 1944 absolvoval obchodní akademii v Olomouci

• následně povolán na nucené práce do Německa

• během totálního nasazení v Tailfingenu podnikl s kamarádem výlet do Kostnice a dva dny strávil ve vazbě

• po dovolené v létě 1944 se už do Německa nevrátil

• osvobození Československa prožil ve Štěpánově

• v letech 1945 - 1947 absolvoval základní vojenskou službu

• pracoval jako účetní

• v letech 1951 - 1979 působil jako důstojník Československé lidové armády

• roku 1958 absolvoval Vojenskou technickou akademii Antonína Zápotockého v Brně s titulem inženýr

• po odchodu z armády působil ve vedení podniku Sigma Olomouc

• po roce 1989 samostatně podnikal

• v 80. letech cestoval do zahraničí, čímž si vysloužil pozornost StB

• roku 2021 žil v Olomouci

„Dva tanky byly asi 50 metrů od domu, kam jsme zašli do sklepa, a střílely na kraj do Březců. Pak přijel další německý tank a schoval se mezi ty dvě vily,“ vypráví Jaroslav Langer o chvíli, kdy ho během osvobozovacích bojů na hranici Štěpánova dělil od pásů německého tanku jen několikametrový pruh hlíny a sklepní okénko. „Tank se schoval, a jak zjistil, že tam jsou Sověti, vyjel, vystřelil na ně, zničil je a zase zajel zpět. V jednu chvíli dokonce přiletělo i sovětské letadlo,“ vzpomíná na chvíle, které zachytil i ve svém vyprávění pro štěpánovské Naše noviny.

 

Cesta tam a zase zpátky

Štěpánov jako rodnou obec opustil Jaroslav do dospělosti dvakrát. Poprvé, když dostala v létě roku 1938 jeho maminka nabídku vést obchod v Ráječku (dnes část moravského Zábřehu). Přestěhovali se a dařilo se jim až do doby, než došlo k záboru Sudet. Po prázdninách nastoupil Jaroslav v Zábřehu do posledního ročníku měšťanské školy. „Když se tam šlo na náměstí, byl tam vysoký kandelábr a na něm oběšenec - panák, henleinovec. Měl tralalák, šráky [kšandy], kalhoty s padacím mostem, bílé podkolenky a na prsou nápis: ‚Třetí říše dobře izolována. Po našem boku stojí Francie, Anglie a Sovětský svaz.‘ To tam bylo ještě 28. září, než nastal Mnichov,“ říká Jaroslav k tehdejší atmosféře v pohraničí. Když došlo na mobilizaci, vzpomíná, s jakým nadšením nejen ráječtí muži rukovali do zbraně a před cestou se v jejich obchodě zastavovali pro suchý salám a bochníky chleba, kterými plnili své kufry. „Národ byl nadšený, skutečně. Pamatuju si, jak se ti chlapi smějí. Tak byl národ odhodlán bránit naše hranice,“ říká. O výsledku jednání zástupců evropských států v Mnichově 29. září 1938 se tehdy čtrnáctiletý Jaroslav dozvěděl z vysílání rozhlasu. A když druhý den zahlédl v Ráječku pochodující německou jednotku, na nic nečekal a zaběhl do tamější cihelny a domluvil pomoc se stěhováním. Na nákladním autě se pak společně s maminkou vrátili zpět do Štěpánova, kde maminka krátce nato zavedla svou vlastní cukrárnu. Po vzniku protektorátu ale přišla o cukráře, a tak bylo třeba znovu najít nový způsob obživy. Jelikož byla Jaroslavova maminka prototyp moderní ženy, která se máločeho zalekla, zařídila si sběrnu vajec a od drobných zemědělců je svážela na malém náklaďáčku.

 

S kufrem a československým lvem na klopě kabátu

Podruhé opouštěl Jaroslav Štěpánov v době po absolvování studia na olomoucké obchodní akademii. 15. března 1944 byl vyzván přikazovacím výměrem k nástupu do zaměstnání v Německu a 1. dubna již stanul s kufrem na perónu olomouckého nádraží. Už tam ho společně s dalšími chlapci a děvčaty čekalo první překvapení. Původně měli mít namířeno do malého městečka Meiningen (na jihozápad od Erfurtu), ale už na nádraží se dozvěděli, že pojedou do Stuttgartu. O takovou změnu nikdo nestál – Německo v té době prožívalo několikrát do měsíce bombardování a zvěsti o mrtvých z řad civilního obyvatelstva se šířily i prostřednictvím totálně nasazených Čechů. Jedinou možností, jak se pracovnímu nasazení vyhnout, bylo utéct. „Jak to zjistil můj kamarád Vašek Šulc, syn řídícího učitele ve Velké Bystřici, tak zmizel a už ho nebylo,“ vzpomíná Jaroslav na chvíli, kdy se na nádraží dozvěděli o změně cíle jejich cesty. Takový čin vyžadoval nejen odvahu, ale také potřebnou dávku vytrvalosti a štěstí, protože Václav Šulc se musel poté až do konce války ukrývat. Nic takového ale nenapadlo ani Jaroslava, ani nikoho dalšího ze skupiny patnácti mladých chlapců a dívek, kteří nakonec nastoupili do vlaku a skutečně se vydali na cestu do neznáma. Ani v Praze, kde měli navečer přestávku a dokonce rozchod. Jelikož měl Jaroslav v Praze strýce, ke kterému od dětství jezdíval na prázdniny a který provozoval na Žižkově restauraci Ve Mlýně, mohl se klidně sebrat a o takové dobrodružství se pokusit, ale nestalo se. Další pauza přišla až druhý den ráno v Norimberku, který byl jen o pár dní dříve, 31. března, bombardován. „Podívali jsme se rozespalí z okna a zůstali jsme užaslí. Všechny domy rozbořené. Jen komíny a obvodové zdi stály. Čekalo se asi tři hodiny, až budeme mít volnou kolej. Ten pohled nás nepotěšil, protože jsme si v Olomouci žili, jako by ani válka nebyla,“ říká.

Když nakonec odpoledne utrmácení vystoupili ve Stuttgartu z vlaku, byli rádi, že je cesta za nimi. Nákladními auty je převezli na místo, kde měli být ubytovaní. S kamarádem ze Štěpánova, Josefem Pavlákem, si našli postele vedle sebe a vybalili si. Jen co zalezli na kutě a usnuli, ozval se alarm. „Vyběhli jsme v pyžamech – přehodil jsem si přes sebe jen kabát s odznáčkem československého lva na klopě, popadl jsem ruksak a zapadli jsme do zákopů. Ale slyšeli jsme jen flaky, protiletadlová děla. Nakonec to byl jen přelet letadel. Létávalo jich tak šest set sedm set. Konec poplachu, zalehli jsme, ale do rána už jsme se nevyspali.“

 

Výlet za Mistrem Janem Husem

Jaroslavova cesta získala brzy po prvním seznámení s tím, jak to chodí v Německu, nový směr – byl vybrán pro práci ve firmě Gebrüder Consonant (později Konrad Mayer) v Tailfingenu, asi 80 km jižně od Stuttgartu. Bohužel se tím rozešel i s kamarádem Pepou, který zůstal u firmy Bosch ve Stuttgartu. Získal ale na poměry dobré zázemí, jelikož byli ubytováni v soukromí, a také bezproblémové pracovní prostředí. Nebylo výjimkou, když se během nočních směn mohli u stroje i hodinu prospat opřeni o zeď. Brzy si našel nové přátele. Spolu s Čechoslováky ve firmě potkával i Belgičany, Holanďany a Dány a poznal i jednoho francouzského a polského zajatce. S belgickým vysokoškolským studentem Jimmym hrával fotbal a pomohl mu například přes protektorátní poštu s maminčinou pomocí poslat zprávu jeho babičce do Belgie. A s polským zajatcem Pietro Kotkowiczem si i po válce dlouhá léta dopisovali.

Po práci měl Jaroslav stejně jako druzí „auslendři“ volný režim. Ne všude byly ale podmínky tak příznivé – řada jiných pamětníků líčí své zkušenosti z totálního nasazení spíše jako internaci v pracovním táboře včetně špatného zacházení a hladu. Dobré pracovní podmínky a relativní komfort života vybízel k aktivnímu trávení volného času. Jaroslav si vzpomíná, že proto na nápad kamaráda Kvido Kolomazníka zajet si vlakem do Kostnice k samým hranicím Německa se Švýcarskem a pokochat se pohledem na Bodamské jezero bez váhání kývl. Smluvili se, že si květnové volno, které navazovalo na víkend, užijí do sytosti.

V sobotu nenastoupili do práce a vyrazili. Výlet se skutečně vydařil, prošli si město a už to i vypadalo, že se jim podaří najít nocleh prostřednictvím slovenské jednotky, na kterou narazili, ale nakonec strávili noc v čekárně na nádraží. Nepočítali ovšem s tím, že je objeví pohraniční hlídka. Nádraží bylo v těsném sousedství státní hranice a hoši dokonce na chvíli zauvažovali, jestli se nepokusí jednoduše zmizet do Švýcarska, protože přechod nebyl nijak viditelně střežen a na Kostnici ve Švýcarsku plynule navazovalo město Kreuzlingen. „Byla půlnoc a najednou přijdou dva členové Pohraniční stráže. 

‚Průkazky, bitte.‘ Přišli i k nám, ukázali jsme naše kenkarty. – ‚Co tady děláte?‘ Zkusil jsem tu o našem Husovi, ale moc nám nepomohl,“ vzpomíná Jaroslav. Tak se stalo, že namísto klimbání na tvrdé lavici na nádraží byli vyzváni k odchodu, a s rukama vzhůru dopochodovali až před brány Zemské věznice v Kostnici, kde na cele strávili noc. „Měli jsme strach. Člověk nevěděl, co bude následovat. Nikomu jsme neřekli, kam jedeme. Nikdo o nás nevěděl a byli jsme zavření gestapem. Měli jsme všelijaké myšlenky,“ říká o noci z 30. dubna na 1. května 1944. Celý další den prožili v nejistotě. Klidu jim nepřidal ani Čech, který jim přibyl na celu a několik hodin zatvrzele mlčel a jen sledoval užmoulanou chlebovou kuličku, kterou si přilepil na zeď.

 

Poučení od gestapa

Po dni, kdy se nic nedělo a hoši nakonec z dlouhé chvíle sledovali krásné Němky za oknem věznice, nastalo druhé ráno a to už si pro Jaroslava a Kvida přišla policie a odvedla je k výslechu na ústředí gestapa. Tam je rozdělili. Na zdi si Jaroslav všiml vyrytého nápisu: Češi, držte hubu! Ve výslechové místnosti na něj čekali dva muži. „Jeden se soustředěně podíval na mne a pravil: ‚Vaše jméno, příjmení, bydliště a škola. A ještě jednou zopakovat!‘ A zas. Myslel si, že to mám nacvičené, a čekal, jestli se spletu. Ten, co byl vedle něho, se tvářil mírně. Když jsem to řekl správně, kývl hlavou. A když jsem to řekl správně potřetí, tak se na mě podíval a zeptal se: ‚Víte, proč jsem se na to ptal?‘ Vysvětlil mi, že byl sestřelen bombardér, létající pevnost, a většinu posádky pochytali, ale neměli pilota, tak po něm pátrali,“ vypráví Jaroslav. Když si policie ověřila telefonem, že jsou v Německu skutečně totálně nasazeni, vyprovodili je zpět do věznice, kde si vyzvedli své věci, a s důrazným poučením, že se mají neprodleně vrátit, je propustili.

 

V Německu jako doma

Po návratu z výletu nebyli pochopitelně ani Jaroslav ani Kvido pochváleni. Nepříjemně zareagovala i Jaroslavova bytná, která zdůraznila, že do Německa přijeli na práci a ne jako turisté, a tak se rozhodl, že si najde jiný podnájem. Díky polskému příteli Pietrovi našel volný podkrovní pokoj v domě ve Friedhofstraße. Žila zde mladá paní, jejíž manžel zrovna bojoval ve wehrmachtu, s dcerou Lili a babičkou. Dostalo se mu laskavého přijetí a brzy se stal zcela přirozeně novým členem domácnosti. Zvlášť si ho oblíbila stará babička, která si s ním ráda vyprávěla. „Paní Bolay mi jednou řekla: ‚Pane Langere, podívejte se, tady je rádio. Tady máte svoji Prahu, Moskvu a Londýn. Nemusíte to pouštět moc nahlas, ale máte to k dispozici,‘“ vypráví Jaroslav, jaké důvěry se mu v německé rodině dostalo. Zde strávil zbytek svého pobytu až do doby, kdy se mu podařilo pod záminkou výpomoci rodině o žních vyřídit ve Stuttgartu žádost o dovolenou. Rozloučil se, rodina ho obtěžkala dárky pro maminku a se slovy díků a s větou: „Po válce se ještě vrátím,“ odjel. A skutečně, po více jak čtyřiceti letech se tak stalo. Když pak dcera paní Bolay Lili napsala o Jaroslavově návštěvě bývalému polskému zajatci Pietrovi, přišlo obratem pozvání do Kanady. Roku 1988 se přátelé znovu setkali a Jaroslav tam prožil dlouhých šest týdnů.

 

Svátek má Jaroslav

Po návratu z totálního nasazení a radostném shledání s maminkou bylo jasné, že se Jaroslav už zpět do Německa nevrátí. Aby se vyhnul potížím, neváhal a našel si v Olomouci zaměstnání. S postupem spojenců přibývalo i naděje na konec války, a tak nebyl Jaroslav jediný, kdo z totálního nasazení sběhl. I tak ale ještě zdaleka nebylo vyhráno, situace byla velice křehká a protektorát a jeho zákony platily dál.
„Hromová rána a vysoký sloup hustého kouře oznámily 7. 11. 1944 v 9,50 hod. vážné neštěstí. Stíhačka Messerschmitt se pro poruchu motoru zřítila před domy č. p. 119 a 84 (Dolní 38, 40) a zaryla se hluboko do silničního tělesa. V troskách zahynula třiadvacetiletá Božena Petříková z č. p. 64 (Horní 118), v nemocnici následně podlehla těžkému zranění její sestra Ludmila, provdaná Kameníčková z Liboše. Společný pohřeb se konal za mrazivého větru dne 10. 11. 1944 a končil na štěpánovském hřbitově až v úplné tmě,“ píše v Historii Štěpánova ve 20. století Jiří Kráčmar. Na pád Messershmittu si vzpomíná i Jaroslav, jelikož se s mladými ženami, které během neštěstí zahynuly, krátce předtím na ulici zastavila na kus řeči Jaroslavova maminka a Jaroslav sám se byl na místě posléze i podívat.

„Měsíc duben se vyznačoval tím, že skutečně denně jsme slyšeli dělostřeleckou kanonádu jakoby z prostoru jižně od Vyškovska. Jinak se nic nedělo,“ říká Jaroslav a pokračuje: „27. dubna má svátek Jaroslav. A v naší partě asi dvaceti pěti chlapců a děvčat byli dva Josefové, ale Jaroslavů pět a navrch šestnáctiletá Jaroslava Daišová, dcera pravoslavného faráře ve Štěpánově.“ Večírek byl domluven ve štěpánské sokolovně. „Když byla oslava v plném proudu, požádal jsem o uklidnění a dal jsem otevřít okna k poslechu dělostřelecké kanonády. Všichni ztichli, a tak jsme ji přijali na oslavu Jaroslava,“ vypráví. „Rozešli jsme se až ráno za světla s přáním: ‚Na shledanou v lepších časech,‘“ píše ve své vzpomínce pro štěpánské Naše noviny pamětník.

 

Zítra tu jsou Ivani

Osvobozovací boje u Ostravy zaznamenaly konečně průlom a největší bitva na území Československa spěla ke svému finále. S přibližující se frontou vzrůstalo ve Štěpánově napětí a lidé se snažili narychlo vykopat úkryty nebo si zajistit místo ve zděném sklepě. 5. května se Jaroslav vydal na kole do Olomouce a sledoval rychlý ústup německého obyvatelstva. Odpoledne se vypravil na partičku karet za kamarády do štěpánovské restaurace, kde je ale po chvíli překvapila německá jednotka v čele s velitelem, který si vyžádal vyklidit sál, aby si mohli odpočinout a najíst se. „Zavolal jsem majitelku paní Spurnou a tlumočil jsem,“ vzpomíná. Svou žádost důstojník zakončil větou: „Zítra tu jsou Ivani,“ a vyzval Jaroslava, aby mu ve vojenských holinkách přinesl neprodleně patnáct vajec. Jelikož v té době maminka stále ještě provozovala sběrnu, stačilo zaběhnout domů a věc byla vyřízena.

 

Ze sklepního okénka bylo vidět pásy tanku

Druhý den, 6. května, zapnul Jaroslav časně ráno rádio a zaslechl vysílání z Prahy. Pochopil, že Pražské povstání a výzvy k pomoci bránit budovu rozhlasu a stavět barikády jsou známkou konce válečného konfliktu, který trval dlouhé roky. Na nic nečekali a s pár věcmi se s maminkou sbalili a odebrali do sklepa vily, která sousedila s domem, ve kterém žili společně s maminčiným partnerem Františkem Kráčmarem v podnájmu. Domy stály na okraji Štěpánova ve směru na Březce, kde právě začaly operovat sovětské jednotky. Když vyšli Jaroslav s maminkou na ulici, padesát metrů od nich si všimli dvou německých tanků, které bránily postupu Sovětů od Březců. Na dohled vedla také trať a na kolejích stál sanitní vlak plný německých raněných, o něž se staraly sestry. Lokomotiva nemohla dál, dostala plný zásah. Později, když sovětská jednotka dobyla hranici Štěpánova, byli všichni ve voze bez milosti a rozdílu krutě zabiti.
Dva dny strávil Jaroslav s maminkou, otčímem a dalšími asi dvanácti lidmi ve sklepě vily Vítkových. Německá tanková jednotka se urputně bránila. Březce, odkud stříleli Sověti, hořely. V jednu chvíli se mezi vilu, kde byli všichni schovaní, a sousední dům skryl německý tank. To byly okamžiky, kdy si Jaroslav uvědomil, že právě prožívá chvíle největšího ohrožení svého života.

 

Přes dvacet let v ČSLA

Štěpánov byl po dvou dnech bojů osvobozen. Válečné ztráty ale byly značné. Statistika poničených domů hovoří za vše: dvacet padlých z řad místního obyvatelstva (z toho čtyři děti), vyhořelé železárny, jeden most, který byl vyhozen do povětří. „Souhrnně lze uvést, že byly úplně zničeny čtyři obytné domy, tři hospodářské a dvě tovární budovy. Téměř zničeno bylo čtyřicet dva obytných, pět hospodářských a dvě tovární budovy. Poškozeno bylo sto šedesát čtyři obytných, čtyřicet hospodářských a čtyři tovární budovy,“ píše v Historii Štěpánova ve 20. století Jiří Kráčmar.

Po válce se Jaroslav přihlásil dobrovolně k nástupu základní vojenské služby. Od 15. října 1945 strávil půl roku v důstojnické škole těžkého dělostřelectva v Olomouci a poté pokračoval v Brně. Po návratu do civilu v létě roku 1947 si našel zaměstnání jako hlavní účetní na stavbě přehrady Vír nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. Roku 1951 byl povolán znovu do armády na mimořádné cvičení a byl umístěn ke sborovému dělostřeleckému pluku do Holešova. S příslibem bytu a vyhlídkou na stálé pracovní místo pak kývl na nabídku stát se vojákem z povolání a působil především ve štábních funkcích. Posledních pět let zastával pozici náčelníka učební skupiny na vysoké škole v Martině, na plánované pozici plukovníka. Do výsluhy odešel v únoru roku 1980 v hodnosti podplukovníka.

V 80. letech o jeho cesty do zahraničí projevila zájem StB. Z dochovaného archivního materiálu (z roku 1986) OB-1046 OV z Archivu bezpečnostních složek (ABS) lze číst: „Pramen informoval operativního pracovníka k osobě jistého Jaroslava Langera, bývalého pluk. ČSLA, který v armádě zastával důležité funkce v celostátním rámci. Langer je a byl bez politické příslušnosti a míval vždy kritické připomínky k socialistickému zřízení. Dále pramen uvedl, že jmenovaný vycestoval v letošním roce do NSR a Rakouska, což je ve vztahu k charakteru jeho osoby dosti zvláštní. (...) Podstata zprávy spočívá v tom, že poukazuje na bývalého plk. ČSLA, který vyjíždí do KS. Rovněž skutečnost, že Langer bydlí v CPP VO letiště signalizuje, že by jmenovanému měla být věnována operativní pozornost.“ O žádném takovém zájmu StB o svou osobu pamětník nevěděl.

Za své krédo, kterého se celý život drží, považuje Jaroslav snahu chovat se v životě čestně a spravedlivě. Vzorem se mu v době působení v armádě stal jeho nadřízený major Koška a jeho rovný přístup se Jaroslav snažil aplikovat i při svém působení na podřízené po celou dobu výkonu služby.

V současnosti žije pamětník v Olomouci a i přes svůj vysoký věk devadesáti šesti let (2021) je v obdivuhodné kondici. Naplňuje se tak věštba, kterou mu – kdysi desetiletému chlapci – z ruky vyčetla jedna štěpánovská žena, a to, že se dožije vysokého věku.