Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianna Langerová (* 1920)

• narozena 6. ledna 1920 v Praze, na Královských Vinohradech

• rozená Pollaková

• v květnu 1939 rodina emigrovala do Řecka

• září 1939 Marianna a bratr Egon odpluli na lodi Ionia do Francie

• červen 1940 útěk z Paříže do Agde za bratrem, následná plavba lodí do Liverpoolu

• 1940-1943 práce v Londýně, Cholmondeley Park, Leamington Spa

• 21. srpna 1943 se v Londýně provdala za Arnošta Langera

• květen 1945 návrat rodiny do Československa

• 1945-1972 vyučovala jazyky, pracovala v Akademii věd, v kanceláři

S Mariannou se známe víc než 20 let. Seznámily jsme se ve vlaku cestou na konferenci učitelů angličtiny v Českých Budějovicích, kde Marianna přednesla svůj příspěvek „Fun in the Classroom“, o kterém dnes říká: „To byl highlight mojí učitelské kariéry.“Tehdy jí bylo přes 70 let.

Česko-německo-židovská Praha

Ne všichni Mariannini generační vrstevníci pocházející ze stejného kulturního a sociálního prostředí měli takové štěstí. Marianna Pollaková se narodila 6. ledna 1920 na Královských Vinohradech, jak s oblibou zdůrazňuje, v ulici Nerudově číslo 52 (dnes Slezské) do dobře situované asimilované židovské rodiny. „Já jsem se narodila v předválečné Praze, která byla česko-německo-židovská. Já už jsem vyrostla dvojjazyčně.“ Marianna je živým dokladem toho, jaká byla Praha ve 30. letech minulého století po stránce jazykové a kulturní. Chodila do německé obecné školy, současně měla soukromou učitelku češtiny a pravidelně na konci roku skládala zkoušky na české obecné škole. Tatínek obchodoval s cukrem a měl obchodní kontakty po celém světě, především exportoval do Řecka a na Blízký východ. Tato skutečnost rodině za okupace zachránila život.

Když bylo Marianně šest let, tatínek povýšil a rodina se přestěhovala do většího bytu do ulice Lützowovy (dnes Opletalovy). „Měli jsme šestipokojový byt. Vzpomínám si, že jsem tam zabloudila. Byly tam tři velké pokoje, potom chodba, v jejím rohu byla toaleta. Pak se šlo k našim pokojům – bratrovu a mému – a před tím byla koupelna. Naproti jídelně byla kuchyň a malá komůrka pro služebné. Měli jsme kuchařku a panskou. Kuchařka spala v kuchyni a panská v tom kamrlíku.“

Kdo přijde do nebe?

Mariannina kamarádka číslo jedna se jmenovala Věra. Rodiče se vzájemně znali, pocházeli ze stejného prostředí. Ale ačkoli Věřin dědeček ještě nosil jarmulku, Věru už nechali pokřtít a dali ji do školy k jeptiškám. Jednoho dne oznámila Věra Marianně: ‚Kdo není pokřtěn, nepřijde do nebe.‘ Pro sedmiletou Mariannu to bylo strašné zjištění, jak říká, byla to pro její dušičku velká zátěž. Svěřila se mamince, která vždycky pomohla a všechno urovnala. Mariannina středostavovská pečující rodina pro ni představovala pevné zázemí. „Já jsem měla všechno, co si může mladá dívka přát: pěkné oblečení, v zimě lyžování, v létě prázdniny s plaváním, tenis, stolní tenis. Vždycky říkám, že jsem bejvalá sportovkyně.“ Až v deseti letech se dívka dozvěděla, že její milovaný, o šest let starší bratr Egon je z tatínkova prvního manželství. Otec měl za manželku starší sestru Marianniny maminky, která podlehla chřipkové epidemii.

V rodině Pollakových hrálo náboženství malou roli, ale ani to je neuchránilo před osudem, který prožili jejich židovští přátelé. S Věrou se pak Marianna znovu setkala během války v Anglii, ale už si neměly co říct. Její rodina nevěřila, že by je pokřtění mohlo zachránit, a radši včas emigrovala. 

Z Československa přes Řecko do Francie

O tom, že se na sklonku 30. let blíží z Německa velké nebezpečí pro Židy, věděl kde kdo. Rychle odjet už nebylo tak snadné. Otec obezřetně, než v roce 1938 odjel na služební cestu, nechal dát rodině do pasů řecká víza. Přikázal své ženě, aby okamžitě odjeli, pokud usoudí, že hrozí nebezpečí. Po mnichovské dohodě vystoupila Marianna ze školy a soukromě se věnovala studiu několika jazyků. Věděla, že emigrují, ale nevěděla kam. Její bratr, právě dostudovaný lékař, prohlásil: „A jedeme!“ Marianna dnes mluví o maminčině váhání takto: „Maminku dnes chápu: měla u sebe svoji maminku, velký byt, zaměstnance a rodinu.“ Nakonec se Pollakovi ocitli v nekonečné frontě na německé výjezdní povolení. To, že nakonec uspěli, bylo zásluhou krásné Heleny, Řekyně, které se Mariannin bratr, pohledný mladík, dvořil a která povolení opatřila tvrdíc, že je v zájmu Řeckého království, aby Pollakovi vycestovali. Babička s nimi neodjela, rozhodla se nebýt na obtíž a vzala si život – ale o tom se v rodině jen šeptalo.

Cesta do emigrace začala jízdou nočním vlakem do Terstu a starostí o 14 kufrů. „Bratr pořád běhal a počítal kufry.“ Přenocovali u jednoho z mnoha otcových obchodních přátel a pokračovali v cestě. Poté nějaký čas pobývali v Řecku. Po italské invazi ale nemohla Marianna s bratrem v zemi zůstat. Neměli pracovní povolení, nemohli tedy dostat práci a situace se pro ně stala nebezpečnou. Rodiče s podporou přátel zůstat mohli a po nějaké době se jim podařilo odejít do bezpečí do Palestiny, kde přečkali válku. „Kde se bojuje proti Hitlerovi, tam vlastně patříme,“ prohlásil Egon a vydal se s Mariannou do Francie.

Šťastně přistáli v Marseille, Egon okamžitě narukoval do armády a Marianna odjela vlakem do Paříže. Chtěla pracovat pro Červený kříž, ale když zjistila, že jako dobrovolnice by nedostávala zaplaceno a neměla by z čeho žít, musela plány změnit. Začala pracovat načerno jako zubní asistentka u pražského zubaře dr. Františka Krause a ten jí vlastně zachránil život. „Když se blížili Němci, řekl mi: ‚Přijdeš zítra balit nářadí.‘ Já jsem namítala: ‚Vždyť je neděle!‘ ‚To nevadí,‘ odpověděl. Vyjeli jsem ráno ve dvě hodiny a v sedm už byly zablokované silnice. Táhli uprchlíci z Belgie a Holandska.“ Všichni utíkali na jih.

Sestru mi tu nenecháte

V Agde, kam měli namířeno, sloužil bratr Egon v československé jednotce jako lékař. Aby se mohli nalodit a odjet do Anglie, potřebovali nová a nová razítka. Francouzská byrokracie byla neúprosná i vůči lidem v ohrožení života. Bratr Egon měl odjet lodí z jihofrancouzského Sète, Mariannu jako pouhou sestru na palubu odmítali vzít. Bratr se, jako ve filmu, spustil z paluby po laně dolů, postavil se před generála a řekl: „Já jsem se dobrovolně dal do armády neutrální země a vy mně tu sestru nenecháte. A nenechali.“ 

Poměry na britském parníku S.S. Northmoor byly stísněné: vojáci spali na uhlí, civilisti na palubě, Marianna spolu s dalšími dvěma dívkami sice v kabině, ale na podlaze, kde ještě spala maminka s šestiletým synem na posteli a paní plukovníková na pohovce. Sladká voda byla pouze ve formě čaje, na mytí se používala voda z moře. V Gibraltaru loď dlouho stála. Jídlo docházelo, měli hlad, takže když přivezli bílý anglický chléb, kterého by se dnes Marianna nedotkla, byla to pro ni delikatesa. Další loď S.S. Neuralia, velká zaoceánská loď, je po nekonečné třítýdenní plavbě, kdy se s konvojem dostali až téměř k americkým břehům, dovezla do Liverpoolu. „Byly jsme zvyklé, že na nás čeští důstojníci pořád řvali. V Anglii, kde všechno organizovali, neřval nikdo.“ Přes strádání hladem a špínou plavba nepostrádala romantiku: „Byly jsme tři holky a jedna z nich - Madeleine se později stala mojí švagrovou.“

Nechal v domku úplně cizí lidi - válečné uprchlice

Po lékařské prohlídce, která sestávala z vyplazení jazyka a nahlédnutí do krku, odvezli Angličané uprchlíky autobusy do Londýna a internovali je v Emperor‘s Hall. Než utečenci ulehli na armádní lehátka a přikryli se dekou plnou blech, museli se povinně osprchovat. Ráno je pracovnice Červeného kříže rozvážely do rodin, které se uvolily přijmout válečné uprchlíky. Zvonily, ale nikdo nebyl doma. „Vyšla ven sousedka a říká: ‚Vy vezete ty válečné uprchlice? Pan Ryan tady nechal klíč.‘ Dovedete si to představit? Úplně cizí lidé. Nechal nás v domku. Uvnitř bylo prostřeno na tea a sousedka nám ukázala, kam se máme jít uložit. Pan Ryan se vrátil až o půlnoci, byl řidičem autobusu.“ Nepřetržité bombardování - tzv. Blitz, kdy hořelo nebe, přežila Marianna šťastně. Jelikož se rozkřiklo, že má celkem bezpečné bydlení, přespávali u ní další čeští uprchlíci a vojáci. Leželi na stole, na podlaze, různě, kde se dalo. Přesto o ni měl bratr Egon strach a rozhodl, že se přestěhuje za ním do Cholmondeley Park u Chesteru. Marianna s kamarádkou Madeleine se ubytovaly v soukromí. Váleční uprchlíci měli některé věci zapovězené. Například nesměli z nějakého důvodu jezdit na kole. „Musely jsme se pravidelně hlásit na policii. Někde jsme si sehnaly kola, jezdily jsme, trhaly maliny a ostružiny a jednou za měsíc jsme jely do Chesteru se vykoupat a hlásit se na policii. Policajt vyšel ven a povídá: ‚Milé slečny, když už sem jedete na kole, tak ho prosím vás postavte dozadu, abych ho neviděl.‘“

Z Cholmondeley Park se Marianna ocitla krátce v Leamington Spa. Pracovala v malé továrně, kde se vyráběly soupravy kartáčů, hřebínků a zrcátek. Ale nelíbilo se jí tam a ráda se vrátila do Londýna. V té době se bratr Egon a Madeleine vzali. Svatba se konala ve Warwicku a následně v birminghamské synagoze.

Marianně se splnil původní plán a začala pracovat v nemocnici zvané German hospital, protože v ní původně pracovaly německé diakonistky. Když vypukla válka, internovali je a místo změnili na Emergency Hospital s velkým sálem pro 29 pacientů. V té době Marianna těžce onemocněla, penicilin nebyl, musela práci opustit. Později krátce pracovala v cateringu.

Knedlo-vepřo-zelo ve Friendship Clubu

Politicky patřila Marianna k levicové části emigrace. Komunisté a sociální demokraté všech národností bývalého Československa měli Klub československo-britského přátelství, kde se scházeli. „Byly tam schůze, přednášky, ale hlavně tam byla restaurace. V tomhle Friendship Clubu bylo možné jíst knedlo-vepřo-zelo. Když počítáte: anglická strava, válka a nemocnice, tak si dovedete představit, jak jsme (si pochutnávali).“ V tomhle prostředí se Marianna seznámila s Arnoštem Langerem, sudetským Němcem z antifašistické rodiny, svým budoucím manželem. „On byl z úplně jiného světa. Skutečný dělnický kádr. Pocházel z dělnické rodiny, jenže on byl dobrodruh. Byl ve Španělsku v občanské válce a to byli pro nás tenkrát superhrdinové. On utíkal z domova, třeba sjezdil celou Evropu na kole. Já jsem vyrostla v prostředí, kde bylo všechno nalajnované.“ Vzali se po tříměsíční známosti v roce 1943 a za rok se jim narodila dcera Věra. Zůstat v Londýně bylo nebezpečné, nálety neustávaly, a tak byly matka s dcerou evakuované. Odjely do Llanwrtyd Wells ve Walesu, kde bratr Egon pracoval jako lékař v československé internátní škole.

Otec přisluhovač kapitalistů, manžel interbrigadista

Manželé Langerovi dlouho neuvažovali, jestli se po válce vrátit do Čech, nebo ne. „Lidi nás varovali. Ale když žiješ šest let s tím, že se vrátíš…“ Marianna vzpomíná na film s Gary Cooperem: „Já jsem na tom pitomým filmu byla asi čtyřikrát, protože on tam kráčí přes Karlův most a jsou vidět Hradčany.“

Bratr Egon s rodinou se vrátili taky. Zpočátku neměli kde bydlet. Marianna s manželem a dcerou se nastěhovali do Vejprt, do Arnoštova rodiště. Její rodiče, kteří přijeli z Palestiny, bydleli v podnájmu v jednom pokojíčku. Po únoru 1948 se bratr rozhodl vrátit do Anglie. Také Marianna s rodinou se později pokoušela emigrovat do Austrálie, ale marně. Její otec restituoval letní vilku v Želízích, kam se celá rodina nastěhovala a žila pohromadě. „Můj otec byl přisluhovač kapitalistů a můj muž interbrigadista, což byl v 50. letech taky prohřešek. Ale jelikož jsme byli na tom venkově uklizení, (nechali nás na pokoji).“ Státní bezpečnost sice předvolala Arnošta k výslechu, který trval dvanáct hodin, ale další perzekuce nenásledovala.

Marianna a Arnošt spolu mluvili německy - i za války v Anglii. „On se nikdy pořádně česky nenaučil. Doma jsme pochopitelně potom mluvili česky, protože německy směl mluvit jen ten, kdo měl bílou nebo červenou pásku.“ Marianna jako mnoho jejích vrstevníků neměla čas složit v Čechách maturitu, splnila pouze její písemnou část. Na pobyt v Anglii však byla dobře jazykově připravená. Ještě před emigrací složila tzv. univerzitní zkoušku, takže uměla anglicky natolik, že mohla „tomu inteligentnímu policejnímu úředníkovi vysvětlit, že to – ová mají jenom ženy a že by si to nepřála mít. A on mi vyhověl! Byla jsem Pollak a Langer, kdežto moje kamarádka měla chlapečka a ten tam měl napsáno Liebenová.“ Koncovku – ová vnímá Marianna jako pejorativní. Jako silná osobnost chce zůstat sama sebou a nikoli, ani fomálně, patřit otci nebo manželovi.

Marianna měla a stále si uchovává svůj obdivuhodný smysl pro humor a jemnou ironii, což demonstrovala nejednou během rozhovoru.