Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Langrová (* 1944)

• narozena 24. května 1944 v Prostějově

• dcera činovníka Československé strany národně sociální Františka Bureše

• otec František Bureš politicky aktivní v poválečném Jeseníku

• v červenci 1950 otec v politickém procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství k dvaadvaceti letům vězení

• matka roku 1951 zemřela

• pamětnici vychovávala babička

• nemohla studovat, měla problém najít práci

• otce propustili z vězení po jedenácti letech

• po roce 1989 se stala členkou Konfederace politických vězňů a spolku Dcery, který sdružuje dcery politických vězňů

Otec Evy Langrové František Bureš byl v roce 1950 odsouzen v politickém procesu k dvaadvaceti letům vězení spolu s lidmi, které vůbec neznal. Její matka neunesla domovní prohlídky a šikanu a rok poté zemřela. Sedmiletá Eva se musela přestěhovat k babičce, která jí tvrdila, že otec byl obyčejný zločinec. Nemohla studovat a trpěla psychickými problémy. Až po roce 1989 se v archivech přesvědčila, že otec byl nevinný.

Poštovní úředník František Bureš dostal po druhé světové válce příkaz přestěhovat se s manželkou a dcerou do Jeseníku, odkud bylo odsunuto německé obyvatelstvo. Pro malou Evu tím začalo šťastné dětství. Do Jeseníku se k nim přistěhovali příbuzní, často chodili na procházky a na fotbal. František Bureš byl aktivní národní socialista, měl hodně přátel, jeho zásluhou ve městě vzniklo kino. Maminka pracovala v obchodě jako prodavačka a účetní. Eva Langrová byla jedináček a rodiče jí věnovali velkou pozornost.

Přestože občas slyší, že dítě si takové věci nemůže pamatovat, je přesvědčena, že po roce 1948 začala vnímat mezi rodiči napětí a neshody. Otec jezdil často do Prahy, matka jej prosila, ať zůstane doma, že má strach. Babička mu vytýkala, že se stará o kulturu ve městě a o jiné více než o rodinu. 

Krátce před Vánocemi roku 1949 byl otec zatčen v obchodě, kde čekal na ženu a odkud vždy společně chodívali domů. Odvezla ho Státní bezpečnost, domů se vrátila jen matka.

„Pak u nás před domem stávalo auto. Byly jsme s maminkou stále hlídané. Když jsme večer zhasly světlo, ti muži z auta u nás zazvonili a začala vždy prohlídka. Vyházeli nám knihy, sundali obrázky ze zdi a vytahali rolety z oken, jestli tam něco není schované,“vypráví. Zabavili všechno, co patřilo jejímu otci, včetně jeho spodního prádla a ponožek.

„Slyšela jsem, jak pak maminka s tetou přemítají, nač jim to bylo, zda ty tátovy ponožky estébáci nosili, nebo je zlikvidovali,“ dodává Eva Langrová.

Její matku příslušníci Státní bezpečnosti sledovali všude, kudy chodila. Snažila se sehnat pro otce advokáta a peníze, které by složila jako kauci za jeho propuštění z vazby. „Věřila, že tatínek u soudu prokáže svou nevinu, že se bude moci normálně hájit. Ona ani tatínek tehdy netušili, že vůbec nic takového nebude možné, že výsledek soudu už je předem daný,“ říká.

František Bureš byl odsouzen v procesu, který probíhal ve dnech 11. až 13. července 1950 v Olomouci. Dostal dvaadvacet let za velezradu a vyzvědačství, tedy za fiktivní zločiny, za něž tehdy komunisté odsuzovali nevinné. Spolu s ním stálo před soudem ve společném procesu dalších šestnáct lidí. Neznal je, jen jednoho z nich zběžně. Tak se tehdy uměle vytvářela soudní líčení, která měla mezi občany Československa vyvolávat strach a pocit, že se někteří lidé snaží rozvrátit republiku a znovu vyvolat chaos, válku.

Maminka zemřela

Matka pamětnice nakonec ze stresu začala mít problémy se žlučníkem. Dostala chřipku, z ní zápal plic. Lékař ji označil za simulantku. Eva Langrová si to vysvětluje tak, že nechtěl mít potíže s komunisty, protože v Jeseníku tehdy každý věděl, že František Bureš je zatčen, a s jeho rodinou se nikdo nechtěl stýkat. Nakonec její matku odvezli do Fakultní nemocnice v Olomouci. Pamětnice tam za ní s babičkou přijela na návštěvu, ale musely uprosit personál, aby se s ní vůbec mohla setkat, protože děti tehdy na návštěvu za nemocnými nebyly pouštěny. Matka jí řekla, ať už za ní příště nejezdí, že je to z Jeseníku daleko a že se za pár dní vrátí. Tehdy ji viděla naposledy. Zemřela. V šestatřiceti letech. Přesnou diagnózu se pamětnice nikdy nedozvěděla, lékaři ji tehdy rodině odmítli říct.

„V rodině vypukla panika, protože děti politických vězňů byly často dávány na výchovu do dětských domovů. Kdyby se to dozvěděl tatínek ve vězení, nepřežil by to. Tak se mě ujala babička z Ludgeřovic na Hlučínsku,“ vypráví Eva Langrová. 

Babička byla matka její maminky. Byla přesvědčena, že František Bureš si za své uvěznění může sám a že zavinil smrt její dcery. Pamětnici vštěpovala nenávist k němu. Byla na ni přísná. Když zemřel její muž, dědeček Evy Langrové, bývalý horník, zůstaly téměř bez prostředků. Sama neměla nárok na důchod, a než jí přiznali ten po muži horníkovi, trvalo to dva roky. Pro tehdy sedmiletou Evu to byla obrovská změna. Z pěkného bytu v Jeseníku se rozmazlovaný jedináček ocitl v rozpadlém domku se záchodem na dvoře a studnou, kam se chodilo pro vodu s vědrem. 

„V Jeseníku jsme žili jako rodina, ve které se o všem diskutovalo. Tatínek byl národní socialista, další sestra si vzala Němce, který měl být odsunutý, manžel další sestry kandidoval do komunistické strany. Vyměňovali si názory, ale jako rodina všichni fungovali. Babička žila přesně opačně. Když řekla, že je něco černé, bylo to černé, i kdyby to bylo bílé. Tvrdila, že mě rodiče špatně vychovali, a teď mě má na krku a musí se o mě starat. Jakýkoli můj prohřešek hodnotila jako ukázku toho, že jsem po tatínkovi, který zavinil neštěstí v rodině,“ shrnuje. 

Eva Langrová začala být zamlklá, nejistá a uzavřená. Veškerý čas trávila čtením. I za to jí babička nadávala. Zastávala názor, že dívka má umět jen vařit a 
starat se o rodinu, že vzdělání přináší jen potíže.

Návštěvy v uranových dolech

Pamětnice jezdila za otcem na návštěvy do vězení, nejdříve do Jáchymova, poté do Příbrami. Jednou ročně dostala povolení, na něm bylo vypsáno datum, 
hodina a lidé, kteří mohou otce navštívit. Většinou jezdila s tetou a babičkou z otcovy strany. Jely přes noc, ráno byly v Ostrově nad Ohří. 

Na parkovišti vedle nádraží čekaly autobusy s označením „Zájezd“, které odvážely od vlaků návštěvy vězňů. „V Jáchymově to bylo nejhorší. Zatímco dříve, v olomoucké věznici, byl tatínek za pletivem, v Jáchymově byl za sklem. Nemohli jsme se ani dotknout, ani jsem ho neslyšela. Z každé strany dozorce, jeden vedle nás, jeden u tatínka, a dávali pozor, co říkáme,“ vzpomíná Eva Langrová.

Zatímco doma od babičky stále slyšela, že její tatínek je lump, který zavinil katastrofu v rodině, ona snila o tom, že se vrátí: „Žila jsem četbou knih a tatínka jsem si představovala asi jako prince na bílém koni, který jednoho dne přijede a vysvobodí mě.“

Babičce na sociálním odboru řekli, že její muž, horník, sice pracoval na šachtě čtyřicet let, ale velkou část z toho pro kapitalisty, takže má nárok na menší penzi než vdovy po hornících, kteří už fárali za komunismu. Babička úředníkovi vynadala. Nakonec dostávala za to, že vychovávala svou vnučku, sto dvacet korun na měsíc, rohlík tehdy stál třicet haléřů. Z toho žily obě. Babička si přivydělávala tím, že pekla a vařila lidem na svatbách. Pozvali ji na národní výbor a byla tam upozorněna, že provádí nezákonnou činnost, protože soukromé podnikání je zakázáno. „I když jsme si nerozuměly, zpětně ji obdivuji za to, že dělala vše pro to, aby mě uživila a postarala se o mě,“ říká pamětnice.

Tatínka jsem odepsala

Eva Langrová ukončila osmiletou základní školu. Přišel další náraz v jejím životě. Úřady práce tehdy, koncem padesátých let, rozdělovaly podle vlastního uvážení absolventy školy do dalších učebních oborů. Dítě si nemohlo vybrat, prostě dostalo příkazem, kam půjde. Eva Langrová měla jít do učení do továrny Armaturka Dolní Benešov na Opavsku. Měla z ní být soustružnice. „Teta se zděsila, jak to řekneme tatínkovi na návštěvě. On stále mluvil o tom, že musím studovat. Všichni mi říkali, že továrna není prostředí pro mě, že se tam sprostě mluví,“ vzpomíná.

Nakonec se její spolužačka dostala na studia a zároveň měla zamluvené místo v drogerii v ostravském obchodním domě Horník. Eva Langrová se na to volné místo šla přihlásit. Personalistka ji nechtěla, protože měla v posudku, že otec je ve vězení. Vyptávala se jí, zda máma spáchala sebevraždu, kladla jí nepříjemné otázky. Pamětnice se z opakovaných pohovorů psychicky zhroutila. Babička šla personalistce vyhubovat a nakonec přišla překvapivá zpráva: byla přijata. 

V práci se jí dařilo, kolegyně ji měly rády a nakonec se vdala za syna jedné z nich. Z Evy Burešové se stala Eva Langrová. 

Jen to, o čem snila, dopadlo jinak. Její otec se vrátil. Byl propuštěn po jedenácti letech práce v uranových dolech. 

Najednou stál u dveří a začalo peklo. Babička mu vynadala, že zničil celou rodinu a že ho u sebe bydlet nenechá. A že nemá své dceři motat hlavu. Byl zlomený. V podstatě bezdomovec, jehož jediným majetkem byl oblek, ve kterém ho před jedenácti lety zatkli. Bylo mu pětačtyřicet let. 

Vztahy v rodině byly tak špatné, až se z toho pamětnice opět psychicky zhroutila.
Otec odešel bydlet ke své sestře. S dcerou si psali a občas se vídali. „Říkala jsem mu, že je mladý, že si třeba ještě založí novou rodinu. Rozzlobil se, řekl, že maminku miloval a že by to nikdy neudělal. Pak mi přišlo svatební oznámení. Ženil se. Brala jsem to jako křivdu a přestali jsme se stýkat. Odepsala jsem ho,“ říká Eva Langrová.

Teď toho pamětnice lituje. Až po jeho smrti se od tety dozvěděla, v jak špatném psychickém stavu po propuštění z vězení byl. Pak potkal paní, která byla také vězněna. Našel někoho, s kým si měl co říct, a tak se vzali.

Nejsem jako oni

Eva Langrová se nikdy nesmířila s tím, že komunisté takto poznamenali život její i jejích rodičů: „Tehdy jsem tomu nerozuměla, neměla jsem nikoho, kdo by mi všechno vysvětlil. To vymývání mozků bylo obrovské, lidé se na mě dívali, jako bych byla dcera zločince, který snad někoho zavraždil.“

Říká, že nikdy v životě před sebou neměla žádný cíl, naděje nebo plány. Doma od babičky slyšela jen, že je třeba posekat louku, shrabat seno, postarat se o kozu a jít do práce. A tak se později upnula na manžela a děti. Má dva syny, tomu staršímu říká, že ji zachránil. Byla totiž už těhotná, když coby zástupkyně oddělení drogerie obchodního domu Horník v Ostravě měla jít k prověrkám, kde měla vyjádřit svůj souhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa v roce 1968. „Vedoucí před komisí naštěstí řekla, že mě už se to nemusí týkat, protože jdu na mateřskou, a to mě zachránilo.“ Pokud by neřekla, že souhlasí, byla by z práce vyhozena.

Když v roce 1989 začala revoluce, znovu se ohlásily psychické potíže. „Já měla hlavu jako v papiňáku, a najednou jako by ten papiňák bouchnul,“ vysvětluje. Začala pátrat v archivech, využila možnosti, které se otevřely. A zjistila, co tušila. Že její otec nikdy nic neudělal, že komunisté v padesátých letech zničili život jeho, její mámy, její a mnoha jejích příbuzných.

„Jsem křtěná, věřící, a tak se nemstím. Souhlasím s panem prezidentem Havlem, který říkal, že nejsme jako oni. Ale očekávala jsem nějakou reflexi. Vadí mi, že strana není schopna uznat, co se tehdy dělo. Jednou jsem u kadeřnice řekla, že bych chtěla zažít, kdyby teď každý přesně řekl, co za komunistů dělal. Ženy tam ztuhly a ptaly se, jak to myslím. Většinou to byly bývalé soudružky. Ptaly se, zda tím chci říct, že jsem se měla za komunismu špatně. Ano, měla. Říkaly, že to není možné. Pak jsem jim předložila všechny dokumenty, co o tatínkovi mám. Jedna se mi dokonce omluvila. Druhá ale byla agresivní a říkala, že teď se budu mít dobře, protože dostanu odškodné. Ano, ale to mi rodiče nenahradí.“

Od roku 2000 chodí na setkání příbuzných politických vězňů. Je členkou spolku Dcery, který sdružuje dcery lidí, kteří byli souzeni v politických procesech. „Když se setkávají bývalí muklové, vyprávějí si zábavné historky, podobně jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Ale když se sejdou jejich dcery, vzpomínají na ty strašné domovní prohlídky, ponižování, odstup lidí, na tu beznaděj,“ říká Eva Langrová.

Svým dvěma dospělým synům teď říká: „Kdyby se někdy znovu k moci dostali komunisté, berte pasy a emigrujte. Neohlížejte se na mě, i kdybych byla na smrtelné posteli, berte rodiny a pryč. Nepřežila bych, kdybyste museli vy žít tak, jako jsem žila já.“