Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Etela Laňková (* 1943)

• narozena 15. listopadu 1943 v maďarském Diósgyőru u města Miskolc

• rodina se po válce přestěhovala do českého pohraničí na Kadaňsko

• bratr Jan Kristofori se na začátku 50. let zapojil do protikomunistického odboje v Semilech v rámci skupiny ILPKORG 1

• sedm let strávil v nápravně pracovním táboře v Jáchymově a ve vězení v Plzni na Borech

• Etela Laňková vystudovala gymnázium v Kadani a později v Chebu pedagogickou školu

• působila v chebském kulturním a společenském středisku, učila děti v mateřské škole, studovala loutkářství

• v listopadu 1989 se stala jednou z prvních členek chebského Občanského fóra

• malovala obrazy, vystavovala s Janem Kristoforim

• zastávala místo vedoucí odboru školství kultury a tělovýchovy na chebské radnici

• v roce 2022 žila v Chebu a stále se věnovala výtvarné činnosti

Bratra Etely Laňkové Jana Kristoforiho, známého malíře, grafika a ilustrátora, zatkla Státní bezpečnost za šíření antikomunistických letáků a členství v protikomunistické skupině, když jí bylo jen sedm let. Kristoforiho odsoudili v politickém procesu na deset let. I ve vězení se mu ale nějak podařilo sehnat temperové barvy a dát je při návštěvě rodiny své malé sestře s prorockým slibem: „Etelo, maluj. Jednou spolu budeme vystavovat.“ Splnilo se jim to ale až za 30 let – poté, co se během sametové revoluce zhroutil komunistický režim.

Etela Laňková se narodila 15. listopadu 1943 a vzpomíná, že za jejího dětství rodina Kristofori mluvila pouze maďarsky. Do jejího rodného Diósgyőru se přistěhovali z Mukačeva, které před válkou bylo ještě součástí Československa a kde se narodil její bratr Jan. Rodina tam zůstala do jeho 13 let. V Diósgyőru prožili konec druhé světové války, maminka Rozálie Etele později vyprávěla, že během leteckého poplachu a útěku do krytu v panice svou malou dceru ztratila. „Já jsem později žertovala, jestli jsem opravdu jejich a nenašli nějaké cizí dítě,ׅ“ vypráví Etela Laňková.

Po válce otec Etely, Michal Kristofori, přijal nabídku Československých úřadů osidlovat české pohraničí. Rodina dostala statek po vysídlených sudetských Němcích v Přísečnici u Kadaně, vesnici, která později v sedmdesátých letech skončila na dně přehradní nádrže Přísečnice. „Nedoléhala tam okna, dostali jsme jednoho volka, jednu kozu a to bylo celé hospodářství,“ vybavuje si Etela Laňková.

Přísečnici se nikdy nepodařilo zcela dosídlit. Děti si tehdy procházely prázdné domy vyhnaných sudetských Němců a hrály si tam. Z Přísečnice se odstěhovali do Prunéřova, kde otec pracoval na státním statku jako údržbář zemědělských strojů. Přidělili mu ale byt, který rodině nevyhovoval.

„Tatínek vstoupil do KSČ [Komunistická strana Československa] v roce 1948. Na velkém statku dostal malý byt, který byl celý vlhký. Ten suchý byt, který mu slíbili, dali jednomu funkcionáři.“ Michal Kristofori potom na protest roztrhal stranickou legitimaci.

Tempery z lágru

Etela Laňková vzpomíná, že v roce 1952 potkala rodinu pohroma v podobě zatčení jejího bratra, který se zapojil do akcí odporu proti komunistickému režimu. „Tatínek ho chtěl zachránit, sháněl advokáty, ale nešlo to,” uvádí.

Jan Kristofori byl za šíření protirežimních letáků a členství ve skupině ILPKORG 1 odsouzen na deset let vězení, propuštěn byl nakonec po sedmi letech. Protrpěl je mimo jiné v pracovním táboře v Jáchymově, kde se těžila uranová ruda. Etela Laňková vzpomíná, že později byl vězněn ve Věznici Plzeň (Borech). Výtvarnou činnost nepřerušil ani v lágru. Jeho kresby z vězení později vyšly ve výboru Motáky. Dva z jeho kamarádů, kteří se zapojili do tisku a rozšiřování protikomunistických letáků, věznění nepřežili. Ostatní se vrátili s podlomeným zdravím.

Rodina Jana Kristoforiho navštěvovala i s malou Etelou. „Byl tam dřevěný tábor. Pustili nás do jednoho baráku, bylo to v zimě. V rohu stála jedna kamna a jinak strašně moc lidí, žádné soukromí. S bratrem jsme mohli mluvit u jednoho stolu, bylo to strašně smutné. Byl v zuboženém stavu, ale snažil se to nedávat moc znát,“ vybavuje si Etela Laňková.

„Do té doby jsem malovala ve škole jen vodovými barvami. A od bratra v tom lágru jsem dostala moje první tempery. Netuším, kde je tam sehnal. A pronesl zásadní větu: ‚Etelo, maluj, a jednou spolu budeme vystavovat.‘“ To se ale splnilo až po revoluci v roce 1989, kdy se Jan Kristofori vrátil z emigrace, do které odešel v šedesátých letech.

Mučili v Semilech řeholníky?

Jan Kristofori byl před svým zatčením v květnu roku 1952 členem ilegální semilské protikomunistické skupiny ILPKORG 1 (akronym názvu „Ilegální protikomunistická organizace“). Ta měla 28 členů a ne všichni věděli o celém rozsahu činnosti skupiny, někteří, jako Hana Krsková-Dvořáková, dokonce slyšeli jméno ILPKORG 1 poprvé až po zatčení při výslechu. V Semilech tehdy komunistický režim v rámci Akce K, zaměřené na likvidaci klášterů a řeholních řádů, internoval řeholníky a kněze, kteří měli vážné zdravotní problémy. Ti byli v době svého tamního pobytu v podstatě vězni v internačním oddělení semilské nemocnice. Skupina ILPKORG 1 propadla fámě, která se šířila v Semilech, že primář a ředitel nemocnice Alois Pluhař spolupracuje s komunisty na mučení a tajných popravách těchto řeholníků. Zajímavé je, že tato fáma se v Semilech traduje dodnes. Skupina se rozhodla zasáhnout proti pachatelům domnělého zločinu.

Tuto činnost skupiny si vybavuje také Etela Laňková: „Co se dělo za zdmi toho sanatoria, jaká zvěrstva, to se tihle sedmnáctiletí kluci dozvěděli od sestřiček. Dali se dohromady, a protože bratr maloval, tak dělal plakáty a letáky. Roznášeli je po Semilech a upozorňovali na to, co se tam děje. A estébáci je vychytali a byl z toho monstrproces.“

Jak doložil historik Tomáš Chvátal ve své knize Internace v Semilech 1950–1953, představa, že Alois Pluhař mučil a zabíjel injekcemi řeholníky ve svém sanatoriu, se nezakládala na pravdě, nicméně zřejmě už samotný fakt, že zde byli řeholníci internováni proti své vůli a vypadali často velmi nemocně, působil na představivost místních obyvatel. Ve skutečnosti zemřeli v semilském internačním oddělení pouze čtyři kněží, a to i podle dochovaných dokumentů na následky nemoci.

Z pozdějších vzpomínek řeholníků internovaných v Semilech, které Tomáš Chvátal cituje, vyplývá, že přestože podmínky internace nebyly vždy dobré, k mučení řeholníků jako takovému nedocházelo. „Svůj pobyt v Semilech a zdejší léčení hodnotí internovaní většinou jako jistý oddech z centralizačních klášterů. Někdo si zdejší pobyt chválil, jiný tak spokojen nebyl – největšími prohřešky však byla v těchto reakcích malá péče ze strany personálu a absence vizit,“ píše Chvátal.

Marné byly naše oběti

Představám o mučení a vraždách však nahrávala i atmosféra v Československu v raných padesátých letech, kdy už došlo k popravě Milady Horákové a rozjížděly se další velké politické procesy. Skupina ILPKORG 1 absolutně věřila tomu, že k týrání a vraždění řeholníků v sanatoriu dochází. Umístili proto do automobilu Aloise Pluhaře výbušninu, ta ale nakonec naštěstí neexplodovala. „Kluci řekli: ‚Vyrobíme bombičku.‘ Udělali bombičku, přidělali ji na auto, zdravotní rada vyšel, nastartoval auto a odjel. Bombička zůstala na zemi nevybuchlá,“ vzpomínala později jedna z členek skupiny Hana Krsková-Dvořáková.

Alois Pluhař byl v Semilech kontroverzní postava. Za první republiky udělal ze semilské nemocnice moderní zařízení s proslavenou chirurgií. Zapojil se do protinacistického odboje a za spolupráci s organizací Obrana národa skončil postupně v několika nacistických věznicích, z nichž se vrátil ve vážném zdravotním stavu. Poté se stal aktivním komunistou, přesto někteří řeholníci, internovaní v Semilech, vzpomínali, že s některými z internovaných udržoval přátelské vztahy a pravidelně je navštěvoval, například opata starobrněnského kláštera Benedikta Švandu. Potrpěl si však na luxusní auta, udržoval mimomanželské poměry a v poválečných Semilech zřejmě neměl vždy dobrou pověst.

Semilská skupina ILPKORG 1 od počátku své činnosti v roce 1950 vyráběla a rozšiřovala stovky protikomunistických letáků. Právě na této činnosti se podílel Jan Kristofori a byl pro ni nepostradatelný. Jako výtvarník v propagačním oddělení Komunálních podniků v Liberci pro skupinu opatřoval nedostatkové a přísně kontrolované blány do cyklostylu. 

Letáky se kupodivu vůbec netýkaly domnělého mučení řeholníků v semilské nemocnici. Upozorňovaly například na komunistické udavače, nabádaly k odporu proti komunismu. Na jednom z nich například stálo: „Marné byly naše oběti, které jsme přinesli v době okupace – pro pravdu byli naši občané mučeni, zavíráni a pro pravdu jsou zavíráni i dnes. Po tyranii fašistů jsme dostali tyranii stejně krutou, komunistickou.“ Většina členů ILPKORG 1 byla odsouzena, stejně jako Jan Kristofori, na dlouhá léta do vězení. 

Ty se nikam nehlas, máš bratra kriminálníka, křičel ředitel

Pojďme se ale po vylíčení podrobností příběhu Jana Kristoforiho vrátit k příběhu samotné Etely Laňkové.

Etela Laňková dokončila základní školu v Prunéřově a chtěla se dostat na gymnázium do Kadaně. „Soudruh ředitel na základní škole na mě křičel: ‚Ty se nikam nehlas, tebe tam nikdo nevezme, protože máš bratra kriminálníka!‘“ Naštěstí byl ale na gymnáziu v Kadani ředitel, který Etele Laňkové studium neznemožnil. Po gymnáziu šla studovat do Chebu pedagogickou školu pro mateřské školy.

Poprvé se vdala v roce 1962 ve svých 19 letech. Vzpomíná, že Cheb tehdy poznamenala demolice historického jádra města, která zničila mnoho původních staveb. Poté se vrátila zpět do Kadaně, kde pracovala v mateřské škole. Narodily se jí dvě dcery, jedna v roce 1963 a druhá v roce 1965. Okupaci a příjezd tanků vojsk Varšavské smlouvy zažila celá rodina také v Kadani.

Manžel Etely Laňkové byl náměstkem v národním podniku Korek a dostal stranický úkol, aby vedl pobočku v Klášterci nad Orlicí, kde v té době postavili moderní továrnu na korek. Podle Etely Laňkové byl vyzván, aby uvedl továrnu do chodu a nalákal tamní obyvatele do práce. Celá rodina se tam tedy odstěhovala. Podle pamětnice se místním příliš v továrně pracovat nechtělo, kromě ruských vojáků z místní posádky. Její manžel se ale obával, že Rusové zničí drahé švédské stroje, které byly v továrně instalovány. Na protest, stejně jako kdysi tatínek Etely Laňkové, vrátil stranickou legitimaci a podal výpověď. A rodina se vrátila zpět do Kadaně.

V sedmdesátých letech se Etele Laňkové podařilo dostat do Norska za bratrem na návštěvu. Jeho přátelé ji přesvědčovali, aby v Norsku zůstala a nabízeli jí práci v divadle, ale kvůli dětem se vrátila do Československa. Přivezla nicméně různé tiskové materiály a nahrávky, například pásky s písněmi Jaroslava Hutky.

Rodina se poté přestěhovala do Chebu, kde Etela Laňková opět pracovala v mateřské škole. V té době ji potkala smrt jejího prvního manžela. Jedna z jejích dcer odešla v roce 1980 do emigrace za strýcem do Norska.

Z mateřské školy odešla pamětnice kvůli neshodám s ředitelkou a nastoupila do chebského kulturního a společenského střediska. Tam setrvala až do sametové revoluce v roce 1989.

A teď už vám zase já nechci říkat „pane“

10. listopadu 1989 se Etele Laňkové narodil vnuk Ondřej a krátce nato začala vnímat, že se ve společnosti něco neobvyklého děje. Když příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti 17. listopadu brutálně potlačili demonstraci na Národní třídě, v Chebu se rovněž začaly organizovat protesty.

„Cítila jsem potřebu se dozvědět, co se děje, a tak jsem šla k Déčku, což je divadelní klub naproti divadlu. Tam bylo mnoho lidí, chtěla jsem jít dovnitř a bylo zamčeno, protože nahoře už bylo plno. A stála tam soudružka z okresního národního výboru a křičela: ‚Mě tam musíte pustit, víte, kdo já jsem?‘ A seshora se ozvalo: ‚Nevíme a je nám to jedno, sem se už nikdo nevejde!‘“

Etela Laňková se ale nakonec přeci jen dovnitř dostala. „Přijel jakýsi mladý kluk z Prahy a vyprávěl nám, co se 17. listopadu dělo,“ vzpomíná. V Chebu se okamžitě zapojila do revolučního dění a stala se jednou z prvních členek chebského Občanského fóra. V kanceláři v Grünerově domě na náměstí se vytvořila malá skupina lidí, kteří stáli u zrodu chebského Občanského fóra.

„Patřili mezi ně ředitel archivu, architekt Luděk Vystyd, Míra Boháč,“ říká Etela Laňková. „Vytvořili miniaturní kancelář, kde byl jen jeden psací stroj a byla tam Evička Nesledová, která přijímala různé informace. To byla úplně prvotní podoba Občanského fóra.“ Etela Laňková se stala mluvčí, sekretářkou, zapisovatelkou a organizátorkou místní buňky Občanského fóra.

Ředitel kulturního centra, kde byla zaměstnána, který trval na oslovení “soudruhu” a v minulosti pamětnici několikrát káral za oslovení „pane řediteli“, se tehdy snažil zabránit vylepování plakátů na akce Občanského fóra. „Ani Občanské fórum, ani Laňková vám ty plakáty nesundá,“ odmítla to tehdy. „Lidé se musí dozvědět, co se děje nového.“

Tohoto ředitele Etela Laňková potkala nějaký čas po revoluci a tehdy jí nabídl: „Paní Laňková, teď už mi můžete říkat pane.“ – „A teď už zase já nechci,“ odpověděla mu.

Občanské fórum začalo organizovat akce, vylepovalo plakáty a informovalo o dění chebské obyvatele. Pamětnice tehdy osobně poznala i tři budoucí české prezidenty, Václava Havla, Miloše Zemana i Václava Klause.

„S panem Paštikou jsem tu založila Jazz Jam, což je festival jazzu. A na ten přijel i Václav Klaus,“ říká. „Ale nejpříjemnější a nejskromnější člověk byl opravdu Václav Havel. Mluvil s námi otevřeně, povídali jsme si asi hodinu a on byl tak normální! Nedělal ze sebe žádného ‚velkého prezidenta‘.“

Máme svého Havla

První velká demonstrace v Chebu proběhla během generální stávky 27. listopadu 1989. „Na plném náměstí byli všichni, kteří něco znamenali, zaměstnanci různých podniků. Nezaznamenali jsme tam ani jednoho policajta,“ vybavuje si Etela Laňková.

V Občanském fóru se pak také začalo rozhodovat o tom, kdo povede do voleb město jako starosta a jak změnit Veřejnou bezpečnost tak, aby v ní nefigurovali na čelních pozicích komunisté. „Pan doktor Pobežal, psycholog, šel do parlamentu, pan Kuja začal dobrovolně dělat starostu,“ líčí pamětnice.

Jan Kristofori, který se vrátil do Československa, pozval do Chebu na koncert také Karla Kryla, který zahrál na velké akci na stadionu. „Nevím, co ho to napadlo, ale prohlásil: ‚Já chci za prezidenta Jana Kristoforiho.‘ A někdo z publika mu odpověděl: ‚Ne! My máme svého Havla!‘“ vypráví se smíchem Etela Laňková. Karel Kryl se stavěl k vývoji po revoluci skepticky a mluvil o tom také v Chebu. Etela Laňková říká, že na jeho slova později mnohdy došlo.

S humorem vzpomíná na to, že po revoluci lidé považovali Občanské fórum za všemocnou organizaci a chtěli, aby jim členové Občanského fóra přidělovali byty nebo vystěhovali nepříjemného souseda a podobně. „Přišel i člověk, který prohlásil, že neodejde, dokud mu nedomluvím rozhovor s Václavem Havlem,“ směje se pamětnice.

Etela Laňková po revoluci dělala v Chebu na radnici vedoucí odboru školství kultury a tělovýchovy. Po devíti letech odešla a přijala nabídku ředitele galerie, kterého znala z Občanského fóra, aby šla pracovat tam. Později také učila výtvarnou výchovu na základní škole Na Skalce.

Potom odjela za dcerou do Norska, kde jí pomáhala s vnuky, dvojčaty. Po návratu učila výtvarnou výchovu jako záskok za mateřskou dovolenou a pak si otevřela vlastní ateliér a učila děti tam. V roce 2022 stále žila v Chebu a věnovala se už jen své výtvarné činnosti.