Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Lánský (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 6. července 1924 ve Staňkově

• dětství v chudých poměrech na jihočeském venkově

• v letech 1939–1943 vyučen krejčím v Praze

• 1943–1945 totálně nasazen v pražské Waltrovce, též na letišti v Ruzyni

• v květnu 1945 zapojen jako odbojář do Pražského povstání

• od 1. června 1945 členem KSČ

• v letech 1945–1949 studium na Vysoké škole politické a sociální

• v létě 1946 vedoucím studentů na uhelné brigádě v Souši u Mostu

• zaměstnán v ÚV ČSM

• v různých obdobích zaměstnán v Českém svazu tělesné výchovy (50. léta, 60. léta, 80. léta), příprava spartakiád

• od roku 1956 pracovníkem ÚV KSČ

• v roce 1961 vyloučen z KSČ

• dělníkem v Pragovce

• v letech 1968–1969 zaměstnancem Československého rozhlasu

• na jaře 1968 obnoveno členství v KSČ

• aktivní účast na protiokupačním vysílání v srpnu 1968, dočasným ředitelem rozhlasu

• výpověď z rozhlasu

• od roku 1969 – dělnické zaměstnání v podniku Montované stavby

• v roce 1984 – odchod do penze

• v roce 1989 – účast ve vládní komisi pro vyšetřování událostí roku 1968

• v letech 1990–1992 – ředitelem zahraničního vysílání Československého rozhlasu (Radia Praha)

• spoluautorem knihy Rozhlas proti tankům, společně s Jiřím Dienstbierem

• zemřel 25. ledna 2019

„Ty vole, ty máš tak dobrej třídní původ!“ žasl po válce kolega Karla Lánského z Českého svazu mládeže. „Proč si ho kazíš tím, že chodíš na vysokou školu?“ V době, kdy být nevzdělaným dělníkem patřilo k nejlepší aprobaci pro každou zodpovědnější práci, se Karel Lánský rozhodl vystudovat. Po vzdělání jako něčem nedostižném, co mu pomůže z nuzných poměrů jeho dětství, velmi silně toužil. Přesto (nebo později v době jistého zmoudření společnosti právě proto) ho jeho schopnosti dovedly až do vedení Československého rozhlasu. Jeho životní cesta ale byla křivolaká. „Je to trochu klišé, ale moje písnička by byla: jednou jsi dole, jednou nahoře,“ usmívá se pamětník. „To by mi měli zahrát na pohřbu.“

Nejdříve je třeba vysvětlit, že pamětník se narodil 6. července 1924 jako Karel Landštofl a příjmení užíval prvních třiadvacet let svého života. Proč si ho po válce změnil, o tom později. Dostal ho po otci, který ale s rodinou nežil. Už když přišel na svět, otec bydlel a pracoval v Praze, zatímco jeho matka Jana vychovávala dva syny na jihu Čech ve Staňkově u Domažlic. Protloukali se těžko, maminčina situace nebyla jednoduchá, takže Karel Lánský jako starší ze dvou synů se už jako dvanáctiletý rozhodl mamince pomáhat a přivydělával si prodejem droždí. „Od jara do podzimu jsem sice chodil bos, ale na zimu byly boty potřeba a podrážky se prochodily, takže jsem si tímhle způsobem vydělal na nové,“ vysvětluje.

Podšité hvězdy

Pamětníkovi šlo učení ve staňkovské obecné i měšťance dobře a rád by šel studovat na střední školu. Matčini příbuzní přislíbili pomoc, pokud půjde do Domažlic nebo do Plzně. Jenže pak začala v roce 1939 válka a ze slibů sešlo. Co dál? Strýc Čeněk Hodík měl ve Štěpánské ulici krejčovskou živnost a nabídl, že pamětníka vezme do učení. Neměl vlastní děti a doufal, že Karel jednou řemeslo převezme. Pamětník tedy odešel do Prahy, ale tajně doufal, že při řemesle nezůstane a bude při učení moci vystudovat nějakou večerní školu.

Čtyři roky se v Praze učil. Chlapec z venkova poznával metropoli tak, že když „odváděl práci“ – vozil zákazníkům ušité šaty – dostával od strýce peníze jen na jeden tramvajový lístek – se zbožím tam. Zpátky se musel dostat pěšky. S krejčovskou živností za války souviselo i šití pro židovské zákazníky. „K Hodíkovi chodili ředitelé Lenderbanky Kurzweil a Schwarzkopf, nějaký pan disponent, zkrátka postavení pánové, kteří si mohli zakázkovou krejčovinu první třídy dovolit.“ Mezi nimi byla i část Židů a na ně samozřejmě dopadla německá rasová opatření. „Někteří ještě stačili k Hodíkovi zajít, aby jim třeba malinko zúžil oblek, protože oni za tu dobu také někteří spadli o deset kilo. A Hodík jim prokázal ještě jednu poslední službu, že jsme jim hvězdy, které vyfasovali, vypodšívkovali. A to dalo velkou práci. Ale díky tomu, že měly podšívku, tak si ji ten dotyčný mohl jenom připíchnout za podšívku, pak ji odepnout a použít jinde. Tohle se mi od strýce líbilo.“

Ty taky musíš u všeho bejt!

Na večerní školu nakonec vůbec nedošlo, protože 31. srpna 1943 pamětník dostal výuční list a hned 13. září byl totálně nasazen do jinonické Waltrovky, továrny na letecké motory. Podnik rodiny Kumperových v té době řídil německý správce a byl zcela podřízen zájmům nacistického státu. Při vstupu do továrny vítal každého plakát o popravě dělníka-sabotéra. Karel Lánský prováděl demontáž motorů a poznal, co je to pořádná práce. „Někdy to byly galeje, ale pak v roce 1945 při náletech se to zase podobalo spíš prázdninám.“ Poslední týdny války prožil na ruzyňském letišti, které ovládal wehrmacht. S partou dalších totálně nasazených pomáhali stěhovat letecký personál. „Výkonní piloti, elita, se stěhovali z Ruzyně pryč.“ I tady docházelo k pravidelným leteckým poplachům. Malý neznamenal přímé nebezpečí, ale když došlo na velký poplach, měli se jít schovat do Šáreckého údolí. Pamětník to jednou neudělal a zaujatě sledoval honičku spojeneckých letadel s německými messerschmitty. Náhle ho pokropila sprška střepin, jen taktak, že se stačil ukrýt do nedaleké odtokové roury. „Ozval se takový pronikavý svist a já jsem viděl, že tady, tam, tam – těsně kolem mě něco dopadá. Ty střepiny, to byly kousky obalu letadlové střely, které se roztříštily o trup letadla. Kdyby mě některá zasáhla, tak bych tam zůstal. Udělal jsem přískok, který se mi v životě povedl jen párkrát. Říkal jsem si pak: ‚Ty taky musíš u všeho bejt!‘“

Karel Lánský od mládí smýšlel levicově. Vliv na něj mělo prostředí chudého jihočeského venkova, Waltrovka a také mj. bratr strýce Hodíka, který jako komunista za války spolupracoval s odbojem a v květnu během povstání patřil k prvním zastřeleným. Mimochodem, i vlastní otec, s nímž ale pamětník neudržoval kontakt, byl za války v odboji. A také kamarádi, se kterými na Vyšehradě společně bydlel, byli komunisté. Pamětník se tedy na konci války také přihlásil do Komunistické strany Československa, jeho členská knížka má datum 1. 6. 1945. V době povstání už do Waltrovky nedocházel a účastnil se bojů. Byl členem Revolučních gard. Jeho skupina měla zázemí ve škole ve Vratislavově ulici v pražském Podolí a tady se nešťastnou náhodou při noční hlídce zranil, když elektrárna vypnula proud – ustřelil si prst na noze. „A boty jsou v háji!“ pomyslel si prý v prvním okamžiku. Víc než nohy litoval bot. Z vlastní zkušenosti dobře věděl, co to dá práce vydělat si na opravu podrážek.

Začínáme v kině, pokračujeme v cirkuse!

Konečně mohl studovat. Bez ohledu na to, že neměl střední školu, natož maturitu, mohl se přihlásit na nově vzniklou Vysokou školu politickou a sociální (VŠPS). Škola vznikla se souhlasem prezidenta Edvarda Beneše a měla prý napodobit vzor slavného francouzského lycea v Dijonu. Stala se z ní ale škola marxistická, byť se v ní marxismus jako předmět podle pamětníka nevyučoval. Škola zahájila výuku hned na podzim roku 1945, a protože ještě neměla vhodné prostory, první přednášky se konaly v kině Na Knížecí, kde levicový estetik Ladislav Štoll, tehdy děkan politické fakulty, výuku zahájil. Později se učilo v cirkusovém stanu na Letné, kam odpoledne a večer diváci běžně chodili na cirkusová představení, ale dopoledne sloužil stan prosycený vůní pilin a mláta výuce. „Tam byla tak příjemná atmosféra, že jsem tam po ránu v tom teploučku a vůních občas usnul,“ přiznává se pamětník.

Škola byla v prvním roce velmi otevřená, co se přijímání studentů týká. Později vznikly další vysoké školy, školství bylo reformováno a zpětně se mohlo zdát, že studium na VŠPS bylo „zadarmo“, podle Karla Lánského to je ale nesprávný odhad. „Pravda je, že se pak nevědělo, co s tou školou dál. Zrušit a dělat, že nebyla? To nešlo, jejími absolventy byli i lidé, kteří byli ve ‚věrchušce‘, například Galuška, kvalitní novinář z Tvorby. Nebo Klement Lukeš.“ Proto později školu nezrušili, ale sloučili s Vysokou školou obchodní (VŠO). Pamětník dostal titul inženýr na VŠE až sedm let po dokončení studia – v roce 1956.

Rok 1945 je pro Karla Lánského důležitý z osobního hlediska ještě jednou událostí. Pár dní před Vánocemi zemřela náhle maminka, Jana Landštoflová. Bylo jí pouhých osmačtyřicet let. Pamětník se tehdy vydal za vlastním otcem, aby mu to oznámil, a výsledkem tohoto setkání bylo, že s ním navždy ukončil jakékoliv kontakty.

Lék na antisemitismus

Karel Lánský musel při studiu pracovat, aby se uživil. Od mládí přirozeně inklinoval k práci s lidmi. Našel si zaměstnání na Ústředním výboru Českého svazu mládeže. O prvních poválečných prázdninách, v létě roku 1946, vedl skupinu 120 studentů na uhelnou brigádu do Souše u Mostu. „Tady jsem dostal první školení proti antisemitismu. Já jsem znal ze Staňkova jenom bohaté Židy, taky u Hodíka byli Židé movití zákazníci, takže se přiznám, že jsem inklinoval k antisemitismu.“ Ve skupině studentů bylo asi deset Židů, kteří měli za sebou těžké válečné zkušenosti. Byl mezi nimi například Bedřich Weiner a budoucí spisovatel Arnošt Lustig. Jednou dostal pamětník požadavek na dva studenty, kteří by byli ochotni zastoupit důlní údržbáře. Práce to byla pochopitelně méně namáhavá než samotná těžba. 

„Přihlásil se Arnošt Lustig a jeden z dalších židovských kluků. Já jsem k tomu mlčel, ale vzal jsem si bokem toho Piži Weinera – oni mu mezi sebou říkali Piži, to přízvisko si přinesl z koncentráku – a říkal jsem: ‚Bedřichu, považuješ za správný, že Arnošt, o kterém se ví, že než ho dali do koncentráku, se učil krejčím, že se přihlásí jako údržbář? Není to trochu podfuk, jenom aby se ulil z té manuální práce, že bude jenom takhle chodit s tornou?‘ A ten mě poctivě vyučil, to byla první lekce proti mému antisemitismu: ‚Karle, já vím, že to myslíš dobře, ale máš ty představu o tom, co třeba ten Arnošt prožil?‘“ A vysvětlil pamětníkovi, v jakých podmínkách všichni v ghettu Terezín a v nacistických koncentračních táborech žili. Tehdy Karel Lánský poprvé slyšel o lidském utrpení v koncentračních táborech a na židovskou problematiku změnil názor.

Atmosféra byla jásavá

Karel Lánský byl komunista a jeho přesvědčení bylo zatím pevné. Jako student VŠPS a pracovník ÚV ČSM sledoval 25. února 1948 vystoupení Klementa Gottwalda na Václavském náměstí. Po jednání na Hradě se Gottwald mezi 16. a 17. hodinou dostavil a své krátké vystoupení zahájil známými slovy: „Právě jsem se vrátil z Hradu od prezidenta republiky...“ „Atmosféra na náměstí byla jásavá,“ vzpomíná Karel Lánský. „Zejména my mladí jsme byli nekriticky nadšení, přijímající cokoliv.“ Pak se vrátil do Slovanského domu na Příkopech, aby jako člen instruktorského sboru čekal na pokyny. Navečer se s dalšími instruktory vydal do okolí Prahy. Karel Lánský měl přidělenu obec Lidice na Benešovsku, aby agitoval na veřejné schůzi a seznámil obyvatele obce s jednáním na Hradě.

Jedním dechem ale dodává, že v této vrcholné chvíli také začaly jeho pochybnosti a brzy se objevily i první problémy. Po vojně v roce 1956 sice řadu let pracoval v tiskovém odboru Ústředního výboru KSČ, přesto vše dospělo až k tomu, že byl jako člen skupiny komunistů kolem Klementa Lukeše v roce 1961 vyloučen ze strany pro „protistranické postoje a přemrštěnou kritiku vedení strany“. Skupina Klementa Lukeše, to bylo osm vyloučení a asi šest důtek s výstrahou. „To byl v takovém měřítku jediný politický případ. Proto to také neprošlo tiskem, to věděli jenom lidi v Praze,“ vysvětluje pamětník.

Klement Lukeš jako vedoucí Poradny pro otázky marxismu-leninismu v Celetné ulici byl populární a měl autoritu i v rámci strany. V roce 1961 byl možná právě proto obviněn z protistátní činnosti. Tehdejší praktiky byly příznakem úpadku KSČ, domnívá se dnes pamětník. Názor ale krystalizoval už tenkrát v diskusích mj. s Klementem Lukešem. „To byl začátek upadání vlivu a prestiže komunistické strany. Lze říct, že tím, že Beneš přijal to, čím si vedení KSČ nebylo tak jisto, tak to byl začátek konce. Na jednu stranu škoda, na druhou dobře. Protože když se něco dělá nepoctivě, když je ta stranická masa považována za houf ovcí, které se podřídí a přijmou všechno, tak když ne dneska nebo zítra, tak pozítří už se projeví důsledky.“ Později se pamětník navíc dozvěděl, že Gottwaldova politika byla nelibě vnímána i v Moskvě, takže opravdu měla málo šancí na úspěch.

Po vyloučení ze strany Karel Lánský – připomeňme, že v roce 1948 mu úřady povolily změnu příjmení z Landštofl. Důvodem byly časté potíže s transkripcí příjmení a také snaha jméno zbavit německých souvislostí, které reálně v rodině několik století nazpět nejsou opodstatněné. Navíc se tehdy na změně příjmení dohodlo více příbuzných... – pracoval jako dělník v lisovně továrny Praga. Po dvou letech s pomocí známých našel lepší uplatnění v Českém svazu tělesné výchovy – v úseku propagace, kde spolupracoval s tiskem a s rozhlasem. (Bylo to už podruhé: první krátké působení v ČSTV proběhlo v polovině padesátých let. Tehdy pomáhal připravovat první československou spartakiádu.)

Ten, kdo má čich na události

Stále jako nestraník se Karel Lánský dokonce dostal do rozhlasu. Vývoj poměrů v zemi směrem k demokratizaci pokračoval a období Pražského jara přineslo mnoho personálních změn na nejrůznějších pozicích. Uvolnilo se místo v rozhlasovém tiskovém odboru. Díky příteli z vojny, Jiřímu Kmochovi, který už v té době v rozhlase pracoval, ho nabídli pamětníkovi. „Na té tělovýchově jsem sice dostal státní vyznamenání za vynikající práci, to kvůli té spartakiádě, ale přesto jsem tam měl pocit méněcennosti, že nemám patřičné sportovní vzdělání,“ vysvětluje Karel Lánský důvod svého rozhodnutí. Tak se tedy dostal do rozhlasu. „Miloš Marko, který už byl jako šéf rozhlasu na odchodu, se náhodou dozvěděl, že jsem byl přijat, a bylo mu to velice nemilé, že si mohli dovolit přijmout někoho, kdo je vyloučený z KSČ z politických důvodů. A taky se s tím nevyrovnal.“

Brzy Karel Lánský změnil působiště a nastoupil jako vedoucí zahraničních zpravodajů ve zpravodajské redakci. Srpnové události a okupace ho zastihly po návratu ze zahraniční stáže v BBC. A už opět jako rehabilitovaného člena strany.

Večer 20. srpna mu Jiří Kmoch zatelefonoval zprávu, že Rostislav Běhal z rozhlasu byl pozván na ministerstvo kultury ke Karlu Hoffmannovi. „Oni o mně říkali, že mám čich na věci, tak abych to prostě jenom věděl. Vrátil jsem se do postele, ale už jsem měl tušení, že tahle noc bude dlouhá. Za tři čtvrtě hodiny volal znovu, že do rozhlasu přišla informace, že v Bratislavě jsou Rusové.“ Karel Lánský i se ženou, která byla také zaměstnaná v rozhlase, se vydali do hlavní rozhlasové budovy, přišli tam po půl jedenácté večer. Ředitel Zdeněk Hejzlar byl v těch dnech služebně v Bratislavě. V budově se naopak nečekaně objevil odvolaný ředitel Miloš Marko v doprovodu mužů, mezi nimiž jeden vrátný poznal estébáka. „To bylo znamení, že jde do tuhého. Tak jsme to vyřešili tak, že z lidí, kteří byli k dispozici – z toho hlediska, že jsme byli přítomní a měli jsme navzájem k sobě důvěru – se ustavila taková trojka, která fakticky rozhodovala o dalších krocích rozhlasu. To byl Jirka Kmoch, Igor Kratochvíl a já.“ Cílem bylo znemožnit kolaborantům, aby nad rozhlasem získali moc.

Nejen nad rozhlasem, ale i nad situací v zemi. Chtěli odvysílat prohlášení legalizující pobyt cizích vojsk v Československu. To se jim však nepovedlo. Naopak dočasné vedení kolem Karla Lánského netrpělivě čekalo na usnesení předsednictva ÚV KSČ, k němuž se v tu chvíli jako k nejvyšší vládnoucí síle v zemi upírala pozornost všech. Stanovisko označující příjezd vojsk jako okupaci přišlo do rozhlasu v 1:43 h po půlnoci 21. srpna 1968 a rozhlasoví pracovníci ho tlumočili celé zemi. Ráno příchodem vojáků do budovy pravidelné rozhlasové vysílání skončilo.

Od té doby se byt Karla Lánského na Vinohradech stal náhradní rozhlasovou ředitelnou. Tady se v dalších dnech konaly porady nejužšího vedení a odsud se koordinovala takzvaná „štafeta“, tedy proud vysílání z různých náhradních studií, vysílaných prostřednictvím plzeňského studia do éteru. Tento partyzánský rozhlas trval osm dní.

Déle než dělničtí prezidenti

Osud Karla Lánského ještě jednou zopakoval kotrmelce z předchozích dekád. Z rozhlasu musel samozřejmě odejít. „Ani pro poslední výplatu jsem nesměl sám do budovy.“ Pak pracoval dlouhé roky jako dělník ve stavební firmě Montované stavby jako příčkař. V roce 1984 odešel do penze, ale doma vydržel jen pár dní a zase se na stavbu vrátil. „Dělal jsem dělníka déle než všichni naši dělničtí prezidenti,“ směje se. V závěru osmdesátých let se znovu dostal do ČSTV. A když nastaly politické změny v Československu v roce 1989, začal pracovat ve vládní komisi pro vyšetřování událostí roku 1968. A krátce nato ho Jiří Kmoch a Richard Seeman přemluvili i k návratu do rozhlasu. Karel Lánský se na dva roky stal ředitelem Radia Praha – zahraničního vysílání.