Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Lapišová (* 1941)

• 1941 – narozena ve Štítarech u Kolína

• 1967 – stěhování do Karviné za manželem

• 1968 – svědkyní příchodu armád Varšavské smlouvy přes polské hranice

• 1971 – stěhování zpět do Štítar

• 1990 – vrchní sestrou v nemocnici v Kolíně

Chtěla jsem dělat chirurgii

Marie Lapišová se narodila 14. září 1941 ve Štítarech u Kolína. Její otec Josef Mikuš pracoval jako dělník v továrně Korom, která za války vyráběla benzin pro německá letadla. Maminka Marie Mikušová pracovala na místní farmě. Marie se narodila za války a během ní prožívala svá první léta. Z konce války si pamatuje především to, že továrnu Korom bombardovali Spojenci, aby oslabili německé zásobování. V době náletu byl v práci její otec, ale naštěstí se mu podařilo utéct do okolních lesů a zachránit si život. Během náletů se obyvatelé Štítar schovávali ve sklepech.

Na obecnou školu nastoupila ve Štítarech do tzv. jednotřídky. V jedné třídě byly čtyři ročníky najednou. Od páté třídy dojížděla do nedalekého Kolína. „Museli jsme chodit pěšky, protože žádný autobus nejezdil. V zimě i v létě jsme každý den chodili.“ V tu dobu už v zemi převzali moc komunisté a na školách zřídili pionýrské oddíly. I pamětnice chodila do Pionýra a vzpomíná na to ráda.

Po základní škole se rozhodla stát se zdravotnicí a složila zkoušky na čtyřletou zdravotnickou školu v Kolíně. Nastoupila ke studiu na všeobecnou dětskou sestru. Už během školy chodila na praxe do nemocnice. „Hrozně jsem chtěla pracovat na chirurgii. Na praxi jsem to tam milovala. Skončila jsem ale na interně.“ Na interně nakonec pracovala Marie Lapišová až do důchodu. „Jedna sestra měla na starost čtyřicet pacientů, což bylo hrozně moc.“ Po dokončení studia dostala umístěnku do nemocnice v Českém Brodě. To bylo pro ni poměrně náročné, protože musela jezdit každý den do práce hodinu vlakem.

Byla tam tvrdší práce i tvrdší lidé

V roce 1966 se na dovolené v Mariánských Lázních seznámila s mladým horníkem Miroslavem Lapišem. Začali spolu chodit, ale vídat se mohli jen jednou za dva týdny. Miroslav pracoval totiž v ostravských dolech. Za rok od seznámení se Marie a Miroslav vzali. Pamětnice chtěla odjet za manželem do Ostravy, ale nejprve ji nechtěli pustit z nemocnice, protože měli nedostatek sester. Až po několika týdnech se jí povedlo uvolnit a získat práci v ostravské nemocnici. Miroslav dostal v Karviné byt, kam se manželé přestěhovali. „Nebylo to tam lehký. V Ostravě byla jak tvrdší práce, tak tvrdší lidi.“

V Ostravě bylo pro Marii Lapišovou náročné najít si práci a nakonec získala zaměstnání opět na interně. Vzpomíná, že si musela dlouho zvykat na výrazné ostravské nářečí a občas svým pacientům nerozuměla. Věděla však, že v Ostravě bude muset nějakou dobu zůstat. „Manžel totiž podepsal závazek na deset let, že bude dělat v dole, aby nemusel na vojnu.“ V době, kdy se Lapišovi vzali, Miroslavovi chybělo odsloužit ještě pět let v OKD.[1]

V srpnu 1968 byla pamětnice v pokročilém stadiu těhotenství. „V sedm hodin ráno, manžel už byl pryč, já jsem byla sama doma. Koukla jsem z okna a viděla jsem letět bombardéry nad naším domem a od hranic s Polskem jet tanky s děly namířenými přímo na ten náš panelák. Úplně jsem se rozklepala.“ Marie Lapišová utíkala za kolegy do nemocnice, kde už všichni sledovali televizi s informacemi o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Ti pacienti, co mohli chodit, tak okamžitě chtěli domů ke svým rodinám. Všechny jsme je propustili, jen ty ležící jsme nechali v nemocnici.“

Odpoledne se vrátil Miroslav z práce a vyprávěl, že jel spolu s dalšími stovkami horníků demonstrovat před ostravskou radnici. „Měla jsem strach o svý rodiče, který byli hrozně daleko. Když se to uklidnilo, tak jsme jeli za nima do Kolína. V Přelouči nám do cesty najel obrněný transportér. Naštěstí manžel stačil zabrzdit.“

Ti, kteří vstoupili do strany, šli nahoru

Na konci roku 1968 se Lapišovým narodila první dcera Miroslava a v roce 1971 další holčička Ivana. Miroslavovi v té době vypršel desetiletý závazek práce v ostravských dolech. Lapišovi se rozhodli přestěhovat zpět do Štítar. Pamětnice byla totiž jedináček a musela se postarat o své rodiče. Ti zakoupili mladé rodině ve Štítarech rodinný domek. „Všechny dovolený jsme pak pracovali na tom domku.“ Po mateřské dovolené nastoupila Marie Lapišová do kolínské nemocnice.

Byla ve své práci úspěšná a chtěli ji povýšit na staniční sestru. Problém však byl v tom, že nebyla členkou KSČ a do strany vstoupit ani nechtěla. „Musela jsem jet na čtrnáct dní do Čelákovic na komunistické školení a pak mě mohli udělat tou staniční sestrou.“ Od roku 1983 působila tedy Marie Lapišová jako staniční sestra ženského oddělení. Na oddělení občas bojovala s lidmi, kteří na rozdíl od ní byli členy strany. „Oni byli takoví nadřazení. Chodili na schůze i v pracovní době a my jsme to za ně museli odpracovat. Nám se to nelíbilo. Dost sester tam nevstoupilo a ty, co tam vstoupily, tak šly nahoru.“

Velká změna přišla s tzv. sametovou revolucí v roce 1989. V kolínské nemocnici vzniklo Občanské fórum, do kterého Marie Lapišová vstoupila. Komunistické vedení nemocnice bylo odvoláno a muselo se rychle nahradit novými lidmi. „Pan primář za mnou přišel, jestli bych nechtěla dělat vrchní sestru. Mně se do toho ale moc nechtělo, protože u nás na interně bych měla pod sebou šedesát lidí.“

Nakonec se pamětnice konkurzu zúčastnila a byla vybrána. Od roku 1991 nastoupila jako vrchní sestra, čímž získala v nemocnici velkou zodpovědnost. „Rádi jsme pomáhali lidem a byli jsme šťastní, když od nás odešli uzdravení a děkovali nám. Z toho jsme měli radost... Brali jsme to jako poslání, ne jako povolání. Člověk zachází s lidskými životy.“

Kromě práce, kterou pamětnice dělala celý život ráda, byla pro ni nejdůležitější rodina. S manželem hodně cestovali. V roce 2017 oslavili manželé Lapišovi zlatou svatbu a dnes se věnují hlavně zahradě, kde pěstují ovoce a zeleninu pro svou potřebu. Dalším generacím dává Marie Lapišová tuto radu: „Důležitý je vzdělání, aby člověk něco dokázal a něco v té naší malé republice znamenal.“

[1] Ostravsko-karvinské doly.