Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vincent Laš (* 1927  †︎ 2018)

• narozen v roce 1927 v obci Skalité na Slovensku

• v roce 1936 odešla rodina do Slavonie (Mali Rastovac)

• partyzán v Jugoslávii

• VI. Slavonský sbor

• v roce 1946 reemigrace do Československa

• v současnosti Nové Lublice

• zemřel 27. června 2018

Vincent LAŠ

Vždycky jsme se hlásili k Československu

Vincent Laš se narodil v roce 1927 v obci Skalité, která leží v severovýchodní části Slovenska u hranic s Polskem. Velkou část dětství ale prožil v obci Mali Rastovac ve Slavonii, kam se rodina přestěhovala v roce 1936 v době hospodářské krize. Vincent Laš tam za války v pouhých šestnácti letech vstoupil do komunistických partyzánských jednotek vedených Josipem Brozem Titem. Ke konci války byl při přestřelce s Němci raněn do nohy a nějakou dobu se léčil v podzemním krytu, který sloužil jako nemocnice, než byl převezen do nemocnice v Pančavě. V roce 1946 celá rodina reemigrovala zpět do Československa a usadila se v malé obci Nové Lublice v blízkosti Opavy.

Odešli kvůli hospodářské krizi

Oba rodiče Vincenta Laše byli Slováci. Matka pracovala v domácnosti a starala se o malé hektarové pole. Otec většinu času trávil v práci v uhelných dolech v Ostravě. V horských oblastech Kysuckých Beskyd, kde stojí Skalité, nebylo nikdy jednoduché uživit rodinu, zvláště pak v období světové hospodářské krize. Otec Jan v první světové válce bojoval v řadách rakousko-uherské armády v Jugoslávii a získal tam přítele, se kterým si pravidelně dopisoval. Ten mu poradil, aby i s rodinou odešel do Jugoslávie, a nakonec mu v obci Mali Rastovac ve Viroviticko-podrávské župě zajistil i koupi chalupy a polností. Rodina odešla v roce 1936. Vincentovi bylo tehdy osm let a musel hned nastoupit do školy. Vzpomíná, že se tam velmi rychle aklimatizoval. „Hned jsem mezi děti zapadl. Ta řeč byla podobná.“

Mali Rastovac měl tehdy kolem dvou set obyvatel a žilo v něm několik národností. „Byli tam Chorvati, pravoslavní Srbové a taky hodně Čechů a Slováků. Byla to malá vesnice, ale u partyzánů nás potom bylo sedmnáct,“ vypráví Vincent Laš a dodává, že si nevzpomíná, že by před válkou byly mezi jednotlivými národnostmi nějaké třenice. „Jak jsme měli Vánoce, tak je drželi i pravoslavní. Když je měli o čtrnáct dní později oni, tak jsme je zase drželi všichni. I v odboji byli později pravoslavní, Chorvati a Slováci a jeden za druhého by dal život.“ Když už měli jako děti šarvátky, tak se jednalo o klasickou rivalitu mezi obcemi. „Jak se šlo ze školy, tak jsme se jako děti prali, protože tam chodily děti z více vesnic. Házeli jsme po sobě hroudy. Já jsem byl malý, a tak jsem vždycky pobral školní tašky a ti větší se bili a já jsem odnášel tašky.“

Rodičům se vlastní pílí během krátké doby podařilo vytvořit poměrně prosperující hospodářství. „My jsme se hned usadili a začali pracovat.“ Vincent Laš vzpomíná, že i v Jugoslávii se cítili jako občané československého státu a podobné vnímání měli i ostatní Češi a Slováci v Malem Rastovaci, kteří se často scházeli na zábavách a tancovačkách. „Jak umřel Masaryk, tak na veřejných budovách, třeba na kapli, visel černý prapor, že zemřel československý prezident. Měli jsme pravidelné spojení s domovem a někteří dostávali i československé noviny.“

Malý partyzán

Rodina prý vnímala jak mnichovskou dohodu, rozpad Československa, tak začátek druhé světové války. Válečný konflikt nakonec zasáhl i Jugoslávii, kde se od roku 1939 velmi rychle měnily režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy nebo Spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující Spojence. V dubnu téhož roku následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Vincent Laš vzpomíná, že Srbové z Malého Rastovace byli ustašovci vyhnáni. „Hned odstěhovali pravoslavný Srby. V Rastovaci byla taková osada, kde bylo pět nebo šest srbských rodin a ty odsunuli a někteří šli přímo do koncentráku.“

Ustašovci ale neovládali celý stát, zejména odlehlé horské a zalesněné oblasti byly v rukou povstalců. V celé Jugoslávii se zvedla vlna protifašistického odporu. Mezi četnými povstaleckými frakcemi byli nejsilnější komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita. V národnostně pestrých obcích Slavonie se často stávalo, že v jedné ulici bydlelo několik partyzánských a ustašovských rodin. Ani Mali Rastovac prý nebyl výjimkou. „Ustašovci byli i z naší vesnice. Mezi sousedy jich bylo několik. Pak tam trpěli i jejich rodiče. Pak se řeklo ustašovským rodinám, že pokud budou chránit nás, pak budou z naší strany chráněni oni. (…) V jedné rodině byli bratři. Jeden byl u ustašovců a druhý u partyzánů a třetí u domobrany, což byla státní armáda, a někdy třeba ještě v německé armádě a jeden proti druhému...“

Násilnosti a vraždy byly čím dál častější a všechny rodiny žily v neustálém strachu. Jak vypráví pamětník, i v Malem Rastovaci došlo k několika vraždám. Jednu z nich prý provedli vojáci wehrmachtu, kteří mluvili česky. „Jak byl založený odbojový výbor v Rastovaci, tak přišli ustašovci. Otec byl u partyzánů, syn u ustašovců. Přišli a otce a ještě jednoho tajemníka odbojové organizace sebrali, uvázali za vůz a táhli. Konkrétně se jmenovali Karič a Levar. Nebo potom se z Německa z pracovního nasazení vrátilo několik mužů domů na dovolenou. Přišli na brigádu na žně domů. Tři z naší obce zabili Němci. Šli totiž pomoct Srbům na žně ve vedlejší pravoslavné vesnici. Tak je pozabíjeli, naházeli do stodol, zapálili a tam shořeli. Ženský, co tam byly s chlapama, se zachránily a slyšely, jak němečtí vojáci mezi sebou mluvili česky.“

Partyzáni se často pohybovali v okolí Maleho Rastovace a Vincent Laš vzpomíná, že jim jako děti nosili zásoby. „Jako děti jsme chodili pást krávy k lesům a v lesích. Byly tam samé listnaté lesy a trávy tam bylo dost. Už tam byli partyzáni a už jsme jim tam nosili chleba.“ Koncem roku 1942 vstoupil do partyzánských jednotek Vincentův bratr Stefan, který pak celou válku bojoval v XIV. vojvodinské brigádě, kde se nacházelo velké množství Slováků.

Na jaře roku 1943 přišli partyzáni do Maleho Rastovace, aby získali nové muže do svých jednotek. Vincent měl tehdy pouhých šestnáct let, byl malé postavy a vzezřením vypadal spíše na třináct. Přesto se v březnu 1943 do partyzánské jednotky dobrovolně přihlásil a byl přijat. „Nebylo možné zůstat doma. Všechna ta omladina šla do hor. U mě to bylo horší, ale povídali, že pušku unesu. Z naší vesnice nás tenkrát šlo asi sedm.“

Šestnáctiletý Vincent byl zařazen do VI. Slavonského sboru a jako spojka pak sloužil u posádkového velitelství u města Donji Miholjac a později u města Orahovica. Zatímco města a velké obce ovládali ustašovci, okolní lesy byly pod kontrolou partyzánů. Partyzáni vedli pohyblivou válku, a i když měli v zázemí štáby, nemocnice, dílny a později školy, neustále se přesouvali z místa na místo. „Někdy jsme spali jenom v lese při ohni. Z jedné strany člověk skoro hořel a z druhé strany mrznul. Já jsem měl nohy omrzlé, a jak jsem si na ně chytnul, tak to maso bylo zespodu úplně omrzlé. Ještě dneska s tím mám potíže. Jako kdyby mně lezli mravenci po nohách.“ U partyzánů byly celé rodiny a také mnoho žen. „Byly ostřejší jak chlapi. Při útoku se bez milosti první hlásily do akce. Třeba taková ženská, co jí povraždili rodinu.“ Pohyb partyzánům ztěžovaly neustálé přestřelky s ustašovci a německými vojáky. „V noci jsme se vrátili do města a přes den jsme utíkali pryč. Útočili Němci, ustašovci. Furt jsme byli pod palbou.“

Vincent Laš vzpomíná na jeden útok na ustašovce u řeky Karašica, který nakonec odnesli civilní obyvatelé pravoslavné obce Kapelna, která ležela nedaleko Malého Rastovace. „Ustašovci se šli koupat do řeky Karašica a naši partyzáni je tam potkali a postříleli. Padlo tam asi osmnáct ustašovců. Na úkor toho se ustašovci z Viljeva šli pomstít a vypálili Kapelnou. Postříleli je tam a naházeli do chléva a podpálili. Potom jak se to partyzáni dověděli, tak šli zachránit, co se dalo. Mezi partyzány tam byl i můj bratr Stefan.“ Po celém území Slavonie byly ustašovci nebo Němci vypáleny a vypleněny desítky obcí, jejichž obyvatelé byli zastřeleni nebo odvlečeni.

V říjnu 1944 vojska Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, Rudé armády a Bulharské lidové armády osvobodila Bělehrad. Na dalších územích ale boje dále pokračovaly. Při jednom ze střetů na samém konci války byl Vincent Laš v únoru 1945 zraněn střepinou granátu. Takto na to vzpomíná: „Byl jsem poslaný navrch na určitou kótu, že jsou tam Němci. Přišli jsme na tu kótu a viděli jsme Němce na padesát metrů. Začali po nás pálit z kulometu. Jeden mladý kluk tam zůstal. Padl na místě a dva jsme byli ranění. Já jsem nic nevěděl. Žádná bolest. A rázem se dívám, bylo to v únoru, z boty mi teče krev. Měl jsem ručník, tak jsem si stáhl nohu, ještě tři a půl kilometru jsem šel sám. Doběhl jsem k našim a ti mě potom naložili na koně a odvezli mě do bunkru do polní nemocnice. Ta byla v zemi. Veliký bunkr. Bylo nás tam asi sedmadvacet. A Němci a ustašovci, jak šla fronta, jak utíkali, tak po vrchu bunkru chodili, a nepřišli na ten vchod. Ventilačky byly mezi kořenama, takže tam byl vzduch. Všechno tam bylo připravený. Byl tam jeden partyzán s granátem a se samopalem, a kdyby tam přišli Němci, tak byli všichni pro to, aby to vyhodil do vzduchu. Tehdy bylo horší se Němcům dostat do ruk.“ O čtrnáct dní později byl Vincent Laš poslán do české školy v Daruvaru, která v té době sloužila jako polní nemocnice, a následně byl letecky přesunut do nemocnice v Pančevu u Bělehradu. Tam se také dočkal konce války. Po vyléčení byl poslán do posádky ve městě Donji Miholjac, kde byl demobilizován. Mohl se tak vrátit domů, kam se od partyzánských jednotek v pořádku vrátil i bratr Stefan. Jediná sestra Marie byla ještě v nemocnici, protože ji při pasení krav zranila nastražená mina. „Moje sestra byla tehdy ještě dítě. Pásla krávy v lese a přicházeli vlasovci, jak se jim tehdy říkalo, a zaminovali to tam kolem tratě. Děcka tam nahnaly krávy na pastvu a jedna kráva zavadila o drát a mina vybuchla. Mojí malé sestře to potrhalo nohu, vytrhalo maso.“

Zpátky v Československu

Většina Slováků z Maleho Rastovace v roce 1946 reemigrovala do Československa. Kolem Vánoc odjela i rodina Lašova. Nejprve odešel otec, který dekretem získal zkonfiskované hospodářství po Němcích v Nových Lublicích (německy Neu Lublitz). Později při kolektivizaci venkova rodina dobrovolně vstoupila do JZD Lublice. Vincent Laš pak vystřídal několik zaměstnání, z čehož nejdéle pracoval právě v místním JZD. V roce 1955 se oženil s Annou, která také prožila mládí ve Slavonii (obec Jelisavac) a jejíž vzpomínky jsou také uloženy na portálu Paměti národa. Dodnes jsou oba v kontaktu se Slováky ve Slavonii a po reemigraci byli několikrát tento kraj navštívit. V současnosti spolu manželé Lašovi stále žijí v Nových Lublicích.

Vincent Laš se tak jako celý život i dnes cítí jako občan československého státu, a tak ho velmi zasáhl jeho rozpad v roce 1992. „Tolik lidí padlo za Československo, a nakonec se to rozpadlo. My jako odbojáři jsme bojovali za Československo.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.