Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Martin Laštovička (* 1965)

• narozen 9. června 1965 v Jihlavě

• studoval Střední průmyslovou stavební školu v Brně

• od roku 1985 studoval na Fakultě architektury VUT Brno

• během sametové revoluce organizoval okupační stávku

• zvolený předsedou stávkového výboru Fakulty architektury VUT

• dlouhá léta čelil žalobě ze strany Jana Snášela, bývalého pedagoga a předsedy základní organizace KSČ na fakultě

• zaměstnaný jako architekt – asistent u firmy ATELIER 90

• v roce 1996 získal autorizaci architekta a založil Atelier Na Stoupách

V prvních dnech sametové revoluce tehdejší student brněnské stavební fakulty Martin Laštovička zažil vyhrožování a atmosféru plnou strachu. Se spolužáky ale neustoupili z požadavků na ukončení totalitní vlády komunistů. Svojí neústupností nastartovali studenti změnu režimu. Ta ale neproběhla úplně, jak se později přesvědčil. Dalších dlouhých dvacet tři let Laštovička čelil před soudy žalobě od bývalého pedagoga, kterému během studentské stávky vyjádřili nedůvěru.

Babička mu ukázala, na jakou stranu se má přidat

Laštovička se narodil 9. června 1965 v Jihlavě. Od dětství ho formovaly životní postoje příbuzných. Dědečka Josefa Laštovičku popravili nacisté za spolupráci s odbojem. Babička Marie Veverková zase měla problémy v 50. letech, když se jako učitelka při prověrkách přihlásila ke křesťanství. Laštovička na ni vzpomíná jako na rebelku proti komunistům, plnou elánu a živé víry v Boha, ke které ho vedla. Formovala také jeho vnímání normalizované společnosti ovládané komunisty. „Pokrytectví ve společnosti bylo strašné v tom, že jí vadil jiný názor. Vadil jí jiný názor i u dětí. To znamená, že když babička chtěla, abychom chodili do náboženství, tak škole to vadilo,“ vzpomíná Laštovička na nátlak na rodiče. V občanské nauce musel psát protináboženské testy a poslouchat učitelku, jak hanobí víru a domlouvá dětem, které do náboženství chodily.

Když Laštovička nastoupil na Střední průmyslovou stavební školu v Brně, automaticky se stal členem Socialistického svazu mládeže (SSM). Spolužáci ho zvolili předsedou třídy a on měl za třídu organizovat prvomájový průvod. Rozhodl se jít za učitelkou, že chce ze SSM vystoupit. „To byl můj první krok, kdy jsem se přihlásil k tomu, že jsem trošku jinačí než celá komunistická společnost. Bylo to pro mě důležité rozhodnutí, na jakou stranu chci jít a co chci dělat,“ vypráví. Učitelka byla rozumná a jeho vystoupení ze SSM oficiálně odůvodnila zdravotními problémy, jinak by ho nepřijali na vysokou školu.

Laštovička v roce 1985 začal studovat na Fakultě architektury VUT Brno. Se spolužáky měli skvělý kolektiv, ale brzo zjistili, že škola je na špatné úrovni, dobří učitelé museli z politických důvodů odejít a na škole zůstali jen komunističtí kádři. Začali se tedy vzdělávat sami tím, že navštěvovali dobré architekty a neoficiální přednášky.

Naštvaní esenbáci připravení k zákroku

Zlom v Laštovičkově životě nastal po 17. listopadu 1989, kdy příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) brutálně zasáhli proti manifestaci studentů na Národní třídě v Praze. Den nato za nimi na koleje přišla spolužačka, která zásah prožila, a v úplném šoku jim o tom vyprávěla. Hned začali připravovat okupační stávku, sepsali požadavky na řádné vyšetření zákroku a v pondělí ráno obsadili fakultu.

„Přišel soudruh děkan a říkal: ‚Tak studenti, kdo to tady vede? Co to tady děláte? Protistátní akce, všechno to schytáte. Vaši rodiče, myslete na ně,‘ takové vydírání. A za ním ta všemocná komunistická strana,“ vzpomíná Laštovička. Jako jeden ze zástupců studentů šel s děkanem do kanceláře a tam prožil další tvrdý nátlak. Vedení fakulty svolalo studenty do auly, kde jim předseda Základní organizace (ZO) KSČ Jan Snášel vyhrožoval vyloučením a tvrdil, že žádná jiná fakulta v Brně nestávkuje. Situaci zachránil student, který vpadl do auly a zakřičel, že filozofická fakulta je také ve stávce. Do stávky vstoupila i JAMU a další vysoké školy v Brně.

Laštovička upozorňuje, že z dnešního pohledu může sametová revoluce vypadat snadně a přímočaře, tehdy ale žádný výsledek nebyl jistý a postavení se na odpor v prvních dnech provázel velký strach. V pondělí 20. listopadu šel na první demonstraci v Brně na náměstí Svobody, kterou obklopili příslušníci SNB připravení zasáhnout. „Viděl jsem, jak byli esenbáci z pohotovostního pluku naštvaní, že nás nemůžou zmlátit. Jak tam devastovali jejich autobus pendreky, naštvaní, že primátor jim to znemožnil. Předtím, kdy oni čekali, že vyběhnou a zmlátí nás, ten strach se dal krájet,“ popisuje Laštovička. K požadavkům demonstrujících lidí se kromě vyšetření zásahu na Národní třídě rychle připojily i další požadavky na zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a konec jejich totalitní vlády.

Nejdřív vítězství, potom deziluze

Stávkujícím studentům lidé začali pomáhat. Na fakultu architektury jim neznámý pán přinesl cyklostyl s blánami a barvou. „Celou první noc okupační stávky jsme tiskli plakáty. Byl na nich prvorepublikový pořádný dvouocasý lev a pod ním bylo napsáno: ‚Za naši hrdost.‘ My jsme opravdu chtěli žít jiný život, ne takovýto pokrytecký, ale chtěli jsme žít barevný život, na který budeme hrdí a budeme hrdí i na náš národ,“ vysvětluje Laštovička. Další den plakáty vylepovali po Brně. Obsadili také kancelář SSM, který se ke stávce nepřidal. I když jim odpojili meziměstské hovory, měli kontakt s dalšími vysokými školami a nejčerstvější informace. Dostali darem tiskárnu, na které letáky s informacemi rozmnožovali ve velkém nákladu a ty pak rozdávali třeba na křižovatce do oken aut. Pořádali také další demonstrace, navštěvovali továrny a přesvědčovali lidi, aby se k sametové revoluci přidali.

V následujícím týdnu zvolili studenti Laštovičku předsedou stávkového výboru Fakulty architektury. Roli brněnských studentů během sametové revoluce považuje za zásadní v tom, že pokračovali ve stávce i poté, co 24. listopadu rezignovalo celé vedení Ústředního výboru KSČ v čele s Milošem Jakešem a na místo generálního tajemníka nastoupil Karel Urbánek. Nechtěli jen obměnu vedení komunistické strany, ale především konec totalitní vlády. Až zvolení Václava Havla prezidentem představovalo záruku změny režimu a uspořádání svobodných voleb.

Zásadní chybu ale Laštovička vidí v tom, že nedošlo k žádnému potrestání komunistů, kteří sami trest očekávali. Nepřerušily se jejich penězovody a kontakty na majetek, což zdevastovalo Československo divokou privatizací. „Opravdu, pro nás to byla strašná deziluze. My jsme to brali, že nás využili. Myslím, že Martin Mejstřík si zažil podobné věci. Prostě využili vysokoškolské studenty, aby nastartovali něco, co se rozjelo, do čeho nastoupili lidé, kteří už přemýšleli jinak,“ vysvětluje.

Vleklý soud o revoluci

Po změně režimu studenti fakulty architektury na valné hromadě odhlasovali vydání prohlášení o nedůvěře některým učitelům. Jedním z nich byl předseda ZO KSČ Jan Snášel, kterého v prohlášení odsuzovali za „demagogické, arogantní a kariéristické vystupování“. Ten musel ze školy odejít a rok nato zažaloval za urážku na cti Laštovičku a další dva studenty, kteří prohlášení za všechny ostatní podepsali.

„My jsme to ze začátku brali, když nás zvali na soudy, jako nějakou legraci, že to snad není možné. Byli jsme rádi, protože se zase viděli po nějakých letech studenti z revoluce. Brali jsme to tak srandovně, říkali jsme si: ‚To je úlet.‘ Ale přestala to být sranda, protože ten soud trval dvacet tři let,“ vzpomíná Laštovička a popisuje kolotoč soudních řízení. Krajský soud je opakovaně odsoudil a zachránil je až nález ústavního soudu, který rozhodl v jejich prospěch. Podpořila je také řada významných osobností, mezi nimi i Václav Havel. Nakonec se jim za vleklé soudní líčení omluvil jménem republiky ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

V roce 1991 Laštovička dokončil studium architektury. Dva roky pracoval ve firmě ATELIER 90 a poté sám začal podnikat jako architekt. V roce 1996 získal autorizaci a založil vlastní Atelier Na Stoupách. Věnuje se především sakrálním stavbám a jedním z jeho úspěchů je rekonstrukce kostela Povýšení sv. Kříže v Jihlavě.

I když Laštovička po sametové revoluci prožil těžkou deziluzi a za prohlášení studentů byl popotahovaný dvacet tři let po soudech, svého jednání rozhodně nelituje. Přestože transformace hospodářství nedopadla dobře, zůstala nám svoboda a barevnost, kterou změna režimu přinesla. Laštovička na závěr dodává, že nemáme věřit všemu hned na poprvé, ale že to pravdivé se vyjeví až časem: „Je potřeba udělat si svůj názor na věc opřený o skutečnosti, které se dotýkají srdce člověka a pravdy. Je potřeba zažít tu pravdu. A po tom, co jsme zažili v revoluci, už s námi nehnou nějaké dezinformace a populistické řeči.“