Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Natálie Laštovičková (* 1930)

• narodila se 17. května 1930 v Užhorodě

• oba rodiče pocházeli z Ruska, ale ve 20. letech dostali československé občanství

• odstěhovali se do Užhorodu

• na podzim 1938 byla rodina evakuována do Chustu

• na jaře 1939 byli transportováni dobytčáky přes Polsko do Prahy

• při Pražském povstání se rodina přátelila s rudoarmějci

• v roce 1946 získali sovětské občanství

• z obdivu k SSSR prozřela v roce 1950

• v roce 1953 emigroval bratr Rafael do Kanady

• v roce 1958 navštívila poprvé SSSR

• v roce 1968 byla svědkem invaze vojsk z NDR u Sloupu v Čechách

• v roce 1969 dostala československé občanství

Natálie Laštovičková, za svobodna Kuftinová, se narodila 17. května 1930 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi jako jediné dítě manželů Jevgenije a Olgy Kuftinových. Oba rodiče pocházeli z Ruska. Otec byl námořní důstojník carského (později bělogvardějského) námořnictva, které za ruské občanské války utržilo porážku a uniklo do Tunisu do Bizerty. Odtud Jevgenij Kuftin přijal pomocnou ruku od Československa, které v rámci Ruské pomocné akce nabízelo ruským utečencům zázemí. V Praze posléze přijal československé občanství. Maminka byla původně herečka a členka MCHAT (Moskevské umělecké akademické divadlo), jehož část souboru po roce 1921 emigrovala. S Jevgenijem Kuftinem se Olga Polievktová setkala začátkem 20. let v Praze. Oba již byli rozvedení a měli ze svých prvních manželství každý jedno dítě. Nový společný život začali v Podkarpatské Rusi, kam se ve 20. letech přestěhovaly za výhodných podmínek tisíce Čechoslováků z vnitrozemí.

„Rodiče měli československé občanství, žili tedy jako čeští občané v Užhorodě a účastnili se života české i ruské menšiny. Nestali se z nich Češi přes noc,“ vypráví dnes již šestaosmdesátiletá pamětnice. Své dětství považuje za nesmírně šťastné a láskyplné. Maminka v Užhorodě založila ochotnické divadlo, tatínek chodíval s myslivci na lovy, celá rodina navštěvovala pravoslavný kostel, pro který maminka vyšívala ikonu. Milovala pravoslavné Velikonoce, které se svou výpravností a krásou vyrovnaly českým Vánocům. Otec pracoval jako zeměměřič, vyměřoval sedlákům pozemky. Letní období s ním trávili na venkově a užívali si krásné bujné přírody, lesy bohaté na houby, maliny a lesní zvěř.

Veškeré úspory jsme posílali příbuzným do Ruska

„Tatínek jako řadový inženýr bral asi dva až dva a půl tisíce korun. Z toho by se dalo našetřit na vilu, ale rodiče nic nenašetřili, protože hodně peněz, včetně rodinných šperků, které si přivezli z Ruska, posílali zpět do Ruska příbuzným, kteří tam trpěli hlady. Peníze tam padaly jak do černé díry.“ Vzpomíná, že lid na Podkarpatské Rusi byl chudší než v Čechách. Mohla srovnávat, protože otec po příjezdu do Čech také pracoval na venkově. Na některé obyvatele v Podkarpatské Rusi vyšla jen kamenitá políčka a po otci chtěli, aby jim vyměřil lepší pole, což nebylo možné.

Byla demobilizace, ale já vůbec nechápala, co se děje

Doma mluvili rusky, venku s dětmi si Natálie hrála česky, a tak ani neví, jakým jazykem mluvila lépe. Chodila do české školy, protože ruská v Užhorodě nebyla. Stihla však jen první a druhou třídu. Mnichovská dohoda 29. září 1938 odstartovala sled událostí, které její takřka idylický život převrátil na ruby.

O čtrnáct let starší bratr Rafael (zvaný Ráfek) byl odvelen na vojnu, ovšem krátce po mnichovské dohodě se objevil se svým vojenským kufříkem zpátky doma. „Byla demobilizace, ale já vůbec nechápala, co se děje.“ Pro malou Natálii to byla doba plná nepochopitelných událostí. Sotva začala chodit do třetí třídy, náhle se škola zavřela. Začalo se mluvit o evakuaci. Rodiče poslouchali rozhlas, sousedé – Rusové i Češi – si podávali dveře, diskutovali, co budou dělat. Natáliina maminka stále něco balila, chystali se pryč. Mohli si vzít všechen majetek, včetně nábytku. Jednoho dne tedy vše naložili na přistavěný náklaďák, maminka s Natálií a psíkem Mufíkem se posadili na korbu a rodina odjela do velkého neznáma.

Rusínská škola v Chustu byla horor

„Nevím proč, ale nějakou dobu jsme museli zůstat v Chustu, kde zastavilo více evakuovaných ruských i českých rodin, i když jsme všichni jeli po vlastních osách,“ vzpomíná pamětnice. V Chustu dostali do pronájmu byt, dva pokoje a kuchyň. Nábytek sice nastěhovali dovnitř, ale nevybalovali, protože věděli, že to není konečná stanice. Rodiče nepracovali, žili z úspor a Natálie tam zažila první dva životní otřesy. Ten první způsobila místní rusínská škola, kam nastoupila do třetí třídy. Poprvé zažila, co je to bití od učitele. Když si otec na učitelku došlápl, šikana od dětí i učitelky se zintenzivněla. „Děti i učitelka mě nesnášely o to víc, že mě učitelka na žádost tatínka nesměla bít.“ Poté co ji nechali přes hodinu zamčenou na páchnoucím záchodě, ji otec ze školy odhlásil a rodiče ji učili doma.

Druhý otřes zažila na jaře 1939, když měli z Chustu pokračovat dál do Prahy. Nábytek museli nechat na místě a směli si každý vzít jen asi dva kufry. Dál museli pokračovat v dobytčáku a nesměli s sebou vzít žádné zvíře. „Psík Mufík byl můj největší kamarád, se kterým jsem prožila celé dětství. Miláček rodiny. A my ho tam museli nechat u nějaké Rusínky, která se o něj určitě tak dobře nepostarala. Pro mě to bylo trauma a můj pláč byl k nezastavení.“ Přicházely však stále nové a nové starosti a Mufík ustoupil do pozadí.

Čekaly nás jen dobytčáky

Do dobytčáku si každý mohl vzít jeden příruční kufřík, Natálie ho vybavila svými nejmilejšími knížkami. „Dobytčák byl prázdný, jen kolem stěn byl žlab pro dobytek. Tam rodiče ukládali k spánku své malé děti. Ostatní seděli na zemi, těsně jeden vedle druhého. Byla to vyčerpávající cesta a brzy jsme byli na hranici svých sil,“ vzpomíná Natálie Laštovičková na zhruba týdenní cestu, která vedla přes Polsko. Do paměti se jí z ní vryl strašný zážitek.

„Vlak zastavil v polích, otevřely se dveře vagonu, vstoupil polský důstojník a další asi čtyři vojáci a důstojník začal strašně řvát. Děti dostaly hysterický záchvat. On řval, děti řvaly, bylo to strašné. Rodiče pobledlí na něj vyjeveně zírali. Řval polsky, nerozuměla jsem mu, ale tatínek mi později řekl, že řval, že pokud někdo bude mít nějakou zbraň, bude na místě zastřelen.“

Otec u sebe měl revolver, ale ani necekl. Na další stanici měla být osobní prohlídka. Po odchodu důstojníka zbraň tajně vyhodil z okénka.

Z hladu jsem si spálila hltan

Po několika dnech cesty dorazili na polskou stanici Polska. „Vítaly nás nějaké ženy a plakaly nad námi, jak zuboženě prý vypadáme. Jídlo jsme sice měli s sebou, ale když došlo, nastal velký hlad.“ Ženy přivezly k vlaku kotel s horkým, připáleným mlékem a vyhladovělá Nataša pila tak rychle, až si spálila hltan. „Nedokázala jsem pak ze sebe vydat hlásku, byla jsem němá a trvalo to ještě v Praze, kde mě z toho dostali v nemocnici.“

Ruský gympl byl za války flákárna

V březnu 1939, již po příchodu Hitlera, dorazili konečně do Prahy. Po období provizorních ubytování otec konečně našel byt 1+1 v Praze 6 v ulici U Francouzského gymnázia, kde prožili v relativním klidu celou válku.

Praha jí po příjezdu nepřipadala jako cizí prostředí. Životní úroveň byla jiná. V Užhorodě měli banány a mandarinky, tady v Praze nic takového nebylo, ale to bylo dáno asi válkou. Chodila do české školy v Sušické ulici až do páté třídy a pak nastoupila do ruského gymnázia. Ruské školy a gymnázia založené ve 20. letech v Československu měly poskytnout ruským dětem vzdělání v duchu patriotismu postaveného na pravoslavných základech a připravit je pro budoucí demokratické Rusko. Proto se také lišily od tehdejších gymnázií v Sovětském svazu i od těch českých. Jejich cílem nebyla pouze příprava studentů na vysokou školu, ale hlavně pro praktický život. Natálie vzpomíná, že škola byla za války stále více „flákárna“. „Před koncem války už se skoro neučilo. Pořád k nám chodili nějací agitátoři a verbovali nás do různých akcí, například k vlasovcům. Často jsme se ulejvali.“

Když po válce školu zavřeli, musela Natálie na čas přestoupit na české gymnázium a nastal velký problém. „Propadala jsem snad ze všech předmětů, protože jsem byla dost pozadu.“ Když pak vzniklo sovětské gymnázium, přešla Natálie tam. Dali je všechny do nižší třídy a všechno museli dohnat. To už flákárna nebyla. „Chemii a matematiku jsem pak uměla tak dobře, že jsem mohla jít pracovat jako překladatelka na ministerstvo chemického průmyslu,“ říká pamětnice.

Otec chtěl pomáhat ruským partyzánům a českým odbojářům

„Naše rodina naštěstí prožila spoustu dobrých náhod, ale stále jsme měli namále, často jsme se ocitali na křižovatkách, které nás mohly vrhnout do neštěstí.“

Jednoho dne v dubnu 1945 například Natálie zaznamenala, že se děje něco, o čem nemá vědět. Táta nebyl ráno oblečený jako do práce a s maminkou se loučil neobvykle dlouho. Později vyšlo najevo, že šli s bratrem navštívit ruské partyzány do voznických lesů. Dohodli se s jejich kápem, že budou dělat spojku mezi ruskými partyzány a českým odbojem. Nikdo z Rusů se do těchto nebezpečných aktivit nehrnul, ale oni byli hrdí, že mohou pomoci v boji proti Němcům. Pak už je ale do konce války nikdo nekontaktoval. Možná tato ochota pomoci partyzánům otci zachránila život. Až později se totiž dovtípili, že kápo měl možná něco společného s NKVD či organizací Smerš, která těsně po osvobození v květnu 1945 zatýkala antibolševické ruské emigranty coby nepřátele Sovětského svazu a odvlékala je do SSSR, kde mizeli v pracovních táborech.

Přátelský výslech partyzánského kápa rok po válce

Rok po válce, v zimě roku 1946, měla totiž rodina nečekanou noční návštěvu. S lahví vodky v ruce, už pěkně pod parou, si s rodinou Kuftinových přišel přátelsky popovídat onen kápo ruských partyzánů, kterému Natašin otec s bratrem kdysi přislíbil spolupráci jako spojka.

„Táta měl z jeho návštěvy upřímnou radost, protože byl (tak jako zbytek rodiny) hodně prorusky orientovaný. Ten člověk působil velmi přátelsky a cenil si toho, že za partyzány tenkrát otec přišel. Teď se ale hodně vyptával na příbuzné a naše vazby v SSSR a táta mu všechno naprosto bezelstně vyklopil.“ Nakonec se podivný host, už naprosto opilý, prořekl, že o jejich příbuzných v SSSR toho ví více než oni sami. Kuftinovi pochopili, že je v podstatě velmi přátelsky vyslýchal. Při loučení jim nakonec poradil, aby si vzali sovětské občanství, které bude nabídnuto všem emigrantům, a nic se jim nestane.

Vzhlížela jsem k Sovětském svazu, ale nevěděla jsem, co to je

Jak Natálie říká, rodina byla velmi prorusky naladěná. Dílem i pro to, že měli dobrou zkušenost s rudoarmějci, s nimiž se spřátelili v květnu 1945 v Praze, dílem proto, že nostalgicky tíhli ke starému Rusku, z něhož prchli před bolševiky a v jehož duchu byli rodiče vychovaní a vychovávali tak i svou dceru. O tom, co je Sovětský svaz ve skutečnosti, moc nevěděli.

V roce 1946 celá rodina dostala sovětské občanství. „Byla jsem naprosto šťastná. Byla jsem ruštější než Rusové žijící v SSSR,“ směje se dnes Natálie a dodává: „Ale to neznamenalo, že jsem fandila bolševikům.“ Nikdy nevstoupila do KSČ, a dokud to šlo, odmítala vstoupit i do svazu mládeže. „Provokativně jsem říkala, že jsem Ruska, a proto chci vstoupit do Komsomolu. Ale žádný Komsomol u nás samozřejmě nebyl.“ Přesto byla ráda, když v roce 1947 přestoupila z českého gymnázia, kde jí to moc nešlo, do nově založeného sovětského gymnázia. „Ředitelkou byla sovětská stalinistka a sovětští učitelé, někteří přijeli do Prahy rovnou z fronty. Byli jiní než ti profesoři z řad emigrantů, kteří nás učili dříve v ruské škole. Tihle neměli ani pořádné oblečení, oblékali se nuzně, do střihů jak z 20. let a my jsme se jim smáli. Po nějaké době ale všichni odjeli zpátky do Sovětského svazu a gymnázium přešlo pod české vedení. Nebylo to ale o nic lepší.“

Prozření

Nataša byla školou i rodinou vedena v duchu ruského vlastenectví a mezi její nejoblíbenější hudbu patřili například písně sboru Alexandrovců, na které chodívala s kamarádkou. Z nekritického obdivu všeho ruského ji i její kamarádku vyléčili až čeští gymnazisté – vrstevníci sdružující se kolem bratrů Koptových, později proslavených svými texty a básněmi. „Měli mnohem větší přehled a byli chytří. Pavel Kopta mi rozšiřoval obzory. Začala jsem číst jinou literaturu, poslouchat jinou hudbu, přemýšlet v souvislostech. Měli to v hlavě mnohem líp srovnaný. V roce 1946 vstoupili z nadšení do KSČ, ale v roce 1948 hodili komunistům legitimaci na stůl, což bylo velmi odvážné.“

Rosťa, který se upil k smrti

Největším poučením ale byly osudy zničené totalitním režimem, které viděla Natálie kolem sebe. Vypráví například příběh synovce slavného spisovatele Vladimira Nabokova. Jmenoval se Rostislav Petkevič a byl to Natašin blízký kamarád, vzdělaný, sečtělý, hrající na klavír, který ji také intelektuálně ovlivňoval. Po roce 1948 už se nemohl dostat za strýcem do Ameriky a po gymnáziu nesměl dál studovat. Přesto se mu podařilo najít vcelku příjemnou práci prodavače ruské a sovětské literatury v Melantrichu. Jeho spolužák aktivní komunista ho ovšem udal, protože takový antikomunista přeci nemůže prodávat sovětskou literaturu. Petkevič byl vyhozen a totálně nasazen do kladenské železárny, kde nedokázal mezi dělníky zapadnout. Jeho bývalí spolužáci se mu vzdalovali čím dál více a zůstal sám. Upil se a zemřel v 29 letech.

Emigrace bratra Rafaela

Natašin bratr Ráfek úspěšně obchodoval s použitými psacími stroji, a tak měl i dost peněz na to, aby mohl z vlastního podpořit Klub sovětských občanů, který vznikl ve Slovanském domě. Nakoupil tam nábytek a koberce a zprovoznil i ruskou restauraci, kde vařili Rusové své speciality.

Dobrovolníci v domě pořádali umělecké kroužky. Ráfek se stal ekonomickým ředitelem. „Pak někdy kolem měnové reformy v roce 1953, když brácha jako živnostník přišel skoro o všechno, náhle bylo řečeno, že Klub sovětských občanů se příliš rozmáhá a že to tedy ne. Měl být zvolen předseda klubu, ale byly to už nedemokratické volby. Dosazen měl být nějaký pan Bareš. Ruští členové klubu ho odmítli volit, byl z toho skandál, ale nakonec byl Bareš proti ostatním stejně dosazen,“ vzpomíná pamětnice na počátek dalších problémů. Rafaela z Klubu vyhodili a musel ho vyklidit. Postupně začali být zatýkáni různí lidé. Když se k Ráfkovi doneslo, že chtějí sebrat i jeho, rozhodl se emigrovat. „Utekl se svou přítelkyní pěšky, přes kopečky, s pomocí pašeráka, který nás pak navštívil a opatrně v jinotajích naznačoval, že by mohl pomoci převést i nás. Rodiče to ale nepochopili. Ráfek se pak docela úspěšně uchytil v Kanadě.“

Natašino sovětské občanství v kombinací s bratrem žijícím v zahraničí mělo zvláštní moc, konstatuje Natálie. „Když se mě úředníci ptali na rodinné poměry a zda mám někoho venku, odpovídala jsem, že mám v zahraničí polovičního bratra a že víc o něm nemůžu nic říct, protože nic nevím. Většinou se dál neptali a nechtěli si to se mnou moc rozházet, kdoví, co si mysleli.“

Ruským národem jsem rozčarovaná nebyla

Poprvé v životě navštívila Natálie Sovětský svaz v roce 1958, když jela do Moskvy pracovně na konferenci států RVHP. Z celé výpravy měla nejvíce kufrů. Vezla věci pro své příbuzné. „Tehdy už jsem samozřejmě byla dávno vystřízlivělá ze svého obdivu k současnému Rusku. Ale ani tak jsem nebyla tím národem rozčarovaná. Jak jsem mohla být, když jsem se tam poprvé setkala s některými svými příbuznými, kteří měli hrozné osudy. Byli stejné oběti režimu jako my. Bylo to plné emocí.“

Například její tetě Anně, matce šesti dětí, zabili manžela v gulagu, ona sama byla vězněna. Celá rodina ztratila občanská práva a nesměla se přiblížit k Moskvě na vzdálenost 101 kilometrů. Anna se usadila v Malém Jaroslavci, přesně na 101. kilometru od Moskvy. Když tudy nyní po železnici projížděla Natálie do Moskvy, vyhodila kufry s dárky z okna, sotva je příbuzní stačili pochytat. „Ani jsem nevystoupila z vlaku, jen jsme si během pěti minut prohodili pár slov a vlak jel dál,“ vzpomíná Natálie. V Sovětském svazu byla poté ještě několikrát, většinou pracovně.

Natálie vzpomíná, jak ji na návštěvě v SSSR obyčejní lidé na ulici vřele přijímali. Musela však předstírat, že není Ruska. „Mluvila jsem záměrně s českým přízvukem a říkala jsem, že jsem z Československa. Byla jsem totiž oblečená lépe než místní, a kdybych ještě mluvila perfektní ruštinou, padlo by podezření, že jsem například špionka. Neměli by ke mně důvěru. Ale Čechoslováky měli Rusové upřímně rádi.“

Jako občanka Sovětského svazu jsem si nesměla vzít Čecha

V roce 1966, na tehdejší dobu v poměrně pozdním věku 36 let, se provdala za sochaře a restaurátora Jiřího Laštovičku. „Tak pozdě i proto, že jsem se jako sovětská občanka nemohla provdat dříve. Sňatky s cizinci nebyly Sovětským svazem povolené. Až po politické oblevě v polovině 60. let se to změnilo,“ říká pamětnice. Pro mnohé může být také překvapivé, že i když měla sovětské občanství, nemohla do SSSR cestovat na vlastní pěst. „Hranice do SSSR byly zavřené pro všechny. Naše občanství bylo pro Sověty druhořadé a ještě dlouho jsme tam mohli jezdit jen se zájezdy či pracovními výjezdy, o všechno se muselo žádat, museli jsme mít například pozvání do země a na cestu zpět do Československa jsme potřebovali výstupní vízum.“

Nepotkali jsme ruské, ale německé vojáky

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 prožívala se stejným rozčarováním jako ostatní Češi. I když přece jinak. Byla na mateřské dovolené, léto zrovna trávila na chalupě ve Sloupu v Čechách. V noci 21. srpna slyšeli zdálky nezvyklý hukot. Nejdříve si mysleli, že jsou to kombajny. Ale manžel Jiří, který se vydal na průzkum, se setkal s německými vojáky. „Jestli se dnes tvrdí, že Němci tady nebyli, tak jsme asi jedni z mála svědků, kteří je viděli. Mluvili německy, nabízeli manželovi cigarety, ale protože nekouří, dali mu aspoň německý bonbon, který mi pak celý vyděšený přinesl.“

Pro Natálii nastalo hektické období. „Sundávali jsme názvy ulic a otáčeli směrovky, abychom Rusy zmátli, v garáži jsem vyráběla rusky psané plakáty ‚Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša‘, což jsem musela brát s humorem, protože ironií osudu, sama jsem Nataša.“

A do toho očekávali dlouho plánovaný příjezd ruského strýčka ze Soči. Vlaky ze Sovětského svazu v kritické dny po okupaci nepřijížděly, místo toho bylo hlavní nádraží plné lidí, kteří na poslední chvíli utíkali za hranice. Když nakonec strýc přece jen dorazil a Natálie ho měla převézt autobusy z Prahy do Sloupu, raději nemluvil, aby se se svou ruštinou nestal terčem rozrušených lidí. „Nikdy jsem neviděla český národ tak sjednocený jako tehdy. Nikdy se to už neopakovalo,“ vzpomíná pamětnice.

Opět československou občankou

Natálie Laštovičková ještě před invazí zažádala o československé občanství a bylo jí vyhověno.