Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Laštůvka (* 1943  †︎ 2018)

• narozen 8. června 1943 ve Strážnici

• 1962 maturita na gymnáziu v Uherském Hradišti

• po maturitě přijat na Fakultu jaderné a technické fyziky

• členem studentské revoluční skupiny – sledování Západu

• 1967 promoce, nástup na A1 – Jaslovské Bohunice

• vzápětí svatba a nástup základní vojenské služby

• 21. srpna 1968 u tankistů v Šumperku

• 1971 akce proti volbám

• 1977 zatčen v Praze s podpisy Charty 77, vězení za „podvracení státu“

• 1989 zakládajícím členem OF v Děčíně

• 1990 v únoru kooptován do ČNR

• 1996 zvolen do Poslanecké sněmovny za ČSSD

• 1996–1998 členem sněmovního výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí

• 1996–2006 zasedal v zahraničním výboru Sněmovny

• 1998–2002 členem výboru organizačního a místopředsedou výboru pro evropskou integraci

• 2002–2004 řadový člen výboru pro evropskou integraci

• 2004 byl kooptovaným poslancem Evropského parlamentu

• zemřel 28. září 2018

Dětství a gymnázium

Ačkoli prožil většinu života v severních Čechách, jeho kořeny tkví na opačné straně republiky. „Su ze Strážnice, su hrdý Slovák – Slovácko, moja milovaná vlast, i když už tam od roku šedesát sedm nejsem, tak vždycky, když tam přijedu znovu a znovu, tak mi buší srdíčko rychleji.“  

Ze Strážnice na Hodonínsku pocházela i jeho maminka. Otec byl ze Slezska, ale po záboru pohraničí roku 1938 odešel do Strážnice. Tam si našel manželku, narodila se jim dcera Maruška a 8. června 1943 syn Vladimír. Otec, původem z hornické rodiny, levicového zaměření, prošel složitějším vývojem. „Když v roce čtyřicet osm vyhrála ‚kompartija‘, … když mu položili na stůl, že je z té levicové rodiny, přihlášku do ‚kompartie‘, tak ji odmítl, což se s ním samozřejmě neslo do jisté míry celý život, i když nakonec tam stejně skončil.“ Mimo jiné i kvůli tomuto incidentu se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště, kde Vladimír vychodil jak základní školu, tak gymnázium (tehdy střední všeobecně vzdělávací školu – SVVŠ).

Na studentská léta vzpomíná, stejně jako jeho tehdejší spolužáci s vděčností: „Shodujeme se v tom, že nás hodně ovlivnilo v dalším životě prostředí, které tam pro nás vytvořili naši profesoři. Vzpomínáme unisono na našeho tehdy mladého třídního Jana Haška. Byl čerstvým absolventem univerzity, když se stal naším třídním. Byl plný zážitků, kdy začínaly malé formy divadla, literatura, a s tím vším nás seznamoval, to všechno nám přinášel a to pro nás byl v prostředí maloměsta takový vhled do jiného světa. A ten druhý, kdo nás hodně ovlivnil, byl starší pán, profesor Měšťánek, který nás učil dějepisu.“ Profesor Měšťánek viděl svět s velkým nadhledem a jeho vztahy ke studentům byly značně neformální a založené na oboustranné důvěře. „Ty, Laďo, já už učím třetí dějepis.“ Říci v 50. letech takovouto větu mladému studentíkovi bylo velice odvážné. Práce s mládeží byla pod přísným dohledem a jakékoli „selhání“ bylo tvrdě postihováno.

Velkou důležitost přikládá také učitelům matematiky, fyziky a chemie, protože už někdy v patnácti letech dospěl k rozhodnutí, že se chce zaměřit na jadernou fyziku. Po maturitě v roce 1962 byl přijat na Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT (FJTF, studenty nazývané důvěrně „fujtajfl“).

Na vytoužené fakultě

Když se dávný sen splnil, bylo to úžasné. „Vydrželo mi to asi týden, když jsem začal přemýšlet, jestli jsem se nezmýlil. Protože na tabuli, když nám psali povinnou literaturu, tak všechno bylo v ruštině. A já s tou ruštinou jaksi nebyl přítel. No, a tam došlo k tomu přerodu během krátké doby, kdy jsem to – zvládnul.“ Nedalo se jinak, v ruštině byly za velmi lidové ceny knihy špičkových vědců-nobelistů: Landau, Lifšic, Kapica. To byly hvězdy na nebi teoretické fyziky, symboly vědění a poznání. Ke studiu patřily i výjezdy na zahraniční vědecká pracoviště, jak do Sovětského svazu, tak i do Varšavy či do Německa.

Co ale připadalo mladému studentovi jako nejdůležitější, bylo neobyčejně otevřené a svobodné ovzduší. Vysoce náročné studium a špičkoví učitelé – to by se rozhodně nesnášelo s oficiální ideologií. Mladí lidé se živě zajímali o dění ve světě. „Studenti nejenom v Československu, ale po celém světě byli jakýmsi fenoménem volání po změně – bez ohledu zda Východ či Západ. Začalo to v Americe, v Kalifornii, v Berkeley, přeskočilo do Paříže, do Berlína, do Prahy, do Varšavy a to byly ty studentské bouře, revolty. Byly i jakési kontakty, Cohn-Bendit v Paříži, dnes je v Evropském parlamentu, Rudi Dutschke v Berlíně, ten už je na pravdě boží, Adam Michnik, Jacek Kuroň ve Varšavě, a ta naše parta, která se zformovala tady v Praze, do jisté míry existuje a potkáváme se s těmi, co jsou ještě na světě, do dneška.“ K pochopení vývoje západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století doporučuje Vladimír Laštůvka knížku Jaroslava Pažouta Mocným navzdory.

Liberálnímu ovzduší fakulty odpovídala kupodivu i katedra marxismu-leninismu, kterou vedl docent Gembala a asistent Smíšek. „To jsou dvě jména, na která si ještě dnes vzpomínáme, kteří s námi mluvili velmi otevřeně a velmi věcně, a ta otevřenost a liberální atmosféra se projevovala třeba v tom, že … při těch srazech, které byly třeba na Petříně, u Máchy, každoročně, kdy z jiných fakult vyhazovali ty, které tam zadržela Bezpečnost, tak náš děkan řekl: ‚Nepřipadá v úvahu!‘ A nikdy nikdo z naší fakulty nebyl postižen za účast na něčem takovém.“  

Na fakultě se v roce 1963 zformovala řada převážně levicově orientovaných studentů do „skupiny X“, nazvané podle jiného označení pro rentgenové záření. „Náš pocit, můj pocit dodneška je, že to nebylo hnutí protirežimní v tom, jak se to dneska v mnoha směrech chce interpretovat, to byl protest ne proti obsahu, ale proti formě. Ideál krásný, ale realita za ním v mnoha směrech pokulhává, když to velice zobecním.“

Samozřejmě „fujtajfl“ nebyl jedinou fakultou, ve které fungovalo studentské hnutí. To vzniklo na jediné organizační bázi, která tehdy byla myslitelná – fungoval Československý svaz mládeže. Hnutí zapustilo kořeny na různých dalších fakultách různých vysokých škol: strojní, filozofie, zemědělská, novinářská… Mnozí z tehdejších bouřliváků se politice věnovali i po roce 1989 a zůstali v kontaktu, i když nyní zastávají různé politické názory.

Přes vysokou politickou angažovanost se pamětník ještě „stihl“ oženit s dívkou z Děčínska a na krátkou dobu pracoval v jaderné elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích.

Vojenská služba

Jakožto způsobilý vojenské služby absolvoval student Vladimír jeden rok vojenského výcviku na tzv. vojenské katedře. Po škole ale procházeli „absíci“ dalším výcvikem přímo u bojového útvaru. Absolventi FJTF zpravidla sloužili v technicky náročnějších vojenských specializacích. Běžně byli umisťováni na velitelských stanovištích protivzdušné obrany jako tzv. planžetisté. Této „cti“ bylo dopřáno i Vladimírovi, ale jen krátkodobě. Na letišti Žatec probíhala vojenská služba velmi snesitelně, vojenská kázeň mu ovšem – mírně řečeno – činila potíže. Postupně si však svobodomyslný svobodník vybudoval v útvaru velmi dobrou pozici. Setkal se rovněž s lidmi, kterých měl nejlepší důvod si vážit. S jedním z nich, velitelem posádky podplukovníkem Veleckým, zažil také dramatické událostí srpna 1968.

Srpnová invaze v Šumperku

Vpád invazních vojsk byl pro šumperskou posádku velkým překvapením. Díky rozvaze velitele posádky podplukovníka Veleckého se nicméně podařilo předejít vážnému incidentu. K poradě štábu se dostal i svobodník Laštůvka, který měl v té době již velkou důvěru velitele. Pravděpodobně též jeho racionální pohled přispěl k rozhodování.

Výsledkem náročných jednání s velením invazní jednotky bylo, že se vojska rozmístila mimo město a Šumperk samotný držela naše armáda. Po krátkém čase byl podplukovník Velecký zavolán na velitelství divize do Havlíčkova Brodu a po návratu řekl „fujtajflovému“ svobodníkovi: „Sbal si věci, jdeš domů. Takové, jako jsi ty, budou zavírat. Já nechci, aby tě zavřeli tady.“ Formality k předčasnému propuštění z vojny prozíravý velitel včas vyřídil, takže se novopečený civilista mohl vrátit s řadou neobyčejných zážitků domů. Útvar v Šumperku byl posléze zrušen a kasárna převzala okupační armáda.

Cesta na sever

Po skončení vojenské služby se již začaly objevovat problémy způsobené jeho dřívějšími politickými aktivitami. Ty by asi nevadily v případě elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích, ale jeho žena v Děčíně očekávala potomka a rodičovství na dálku mu nepřipadalo vhodné. Dostal i zajímavé nabídky v Praze, avšak brzy poznal, že stigma opozičníka nemůže být vyváženo jakýmikoli odbornými kvalitami. Usoudil, že mimo Prahu unikne nežádoucí pozornosti soudruhů kádrováků a hlavně bezpečnostních orgánů.

V Děčíně, kde bydleli rodiče jeho první manželky, byl dokonce podnik, který byl z odborného hlediska vysoce zajímavý. Národní podnik Ferox měl vědecko-výzkumné pracoviště, které se zabývalo fyzikou velmi nízkých teplot, nepatrnými zlomky stupně od absolutní nuly. „… což je významné pro jaderný výzkum, protože takhle se vytvářejí terčíky pro urychlovače – orientované spiny, všechno je definováno. Když se ten terčík, do kterého jde třeba proud protonů, drží při této teplotě, tak je plně definovaný, a všechno, co se z toho změří, se dá potom vyhodnocovat. … To se tam dělalo ve spolupráci se Sovětským svazem, protože autorem toho procesu byl ruský vědec Kaganěr.“

Díky této práci zůstal v kontaktu s Ústavem jaderného výzkumu v Řeži, kde dělal diplomovou práci. Na téma fyziky velmi nízkých teplot pak také zahájil aspiranturu. Protože se jednalo o vysoce zajímavý a důležitý obor s významem například pro kosmický výzkum, byla tato aspirantura všeobecně vítána a podporována.

Když se tak vše zdálo být na nejlepší cestě, zasvítila náhle velká červená stopka: „Aspiranturu jsem ovšem nemohl a nesměl dokončit, vyhodili mě z ní rozhodnutím strany a vlády, neboť mi nedali, jak bylo tenkrát zvykem, souhlas k obhajobě aspirantury. Když jsem tam nastoupil, tak tam byly zpočátku liberální poměry a kluci v té ‚myslivně‘, to bylo opravdu liberální prostředí, ale jak nastupovala normalizace, šedesát devět a později, tak i tam samozřejmě nastoupily tyhlety ‚pokrokové síly‘ z Lidových milicí a tak dále, prověrky… Při prověrkách ocenili, že jsem takový soudruh, že vyslovuji nesouhlas s jednadvacátým, že tady žádná kontrarevoluce nebyla a že se s tím nemohu nikdy smířit. ‚Soudruhu, my si tvé odvahy vážíme, ale…‘ Zaražený postup. Já jsem současně s tou aspiranturou učil na fakultě v Ústí nad Labem na katedře fyziky jako externí učitel, pracoval jsem v tom vývojovém středisku ve Feroxu, ale pak přišla chvíle, kdy mi soudruzi zakázali učit, že prý nejsem hoden, abych učil mladou generaci. Tak mě vyhodili z fakulty, vyhodili mě z aspirantury a tím jsem je samozřejmě miloval víc a víc!“

Roky normalizační

O době normalizace pamětník vypráví: „Z naší pražské skupiny někteří emigrovali, ostatní drželi pohromadě. Například Jirka Müller jezdil za mnou z Brna i do Děčína, já za ním do Brna. Jedním z velkých počinů byla letáková akce proti volbám v roce sedmdesát jedna, to jsme vytiskli tisíce a tisíce letáků a rozšiřovali je v severních Čechách, kluci tady v Praze a Jirka mi vozil ty balíky, také jezdil s literaturou, samizdaty, do Prahy a já zase za ním do Brna. Ty balíky letáků jsem vyfasoval od něho tenkrát v Praze. To byla ta akce, kdy byly první velké procesy, do dneška neví, jak to bylo, loučili jsme se, kluci odlétali z Prahy do Brna, já jsem je doprovázel na Ruzyň až skoro k odletu. Pak jsem se otočil, šel zpátky a jel domů do Děčína a oni letěli do Brna a tam je sesbírali. Na letišti. Jirka Müller pět let, Jaroslav Šabata pět let, Jarda Jirát dva a půl roku. Prostě to byl první velký proces, který byl po tom šedesátém devátém před volbami v sedmdesátém prvním. To jsme vyzývali k neúčasti v těch volbách…“

Kromě toho rozšiřovali literaturu samizdatovou i propašovanou ze zahraničí, jako Listy, Svědectví, Škvoreckého, Index z Kolína nad Rýnem a další. Dodavateli zvenčí byl například Jan Kavan a další lidé z někdejší studentské party.

„Dvacátého ledna 1977 při cestě do Prahy – vezl jsem zpátky tašku literatury, která musela jaksi cirkulovat, bylo po Chartě 77 a jeden muž, ani ho nejmenuju, z těch abonentů, kteří tu literaturu ode mne dostávali, tak patřil k jinému břehu. Přišel za mnou, že by chtěl tu Chartu také podepsat, protože my jsme tu Chartu měli u sebe, opisovali a rozdávali, že by ji chtěl taky signovat, jestli bych to mohl zařídit. Tak jsem vezl taky takovéhle podpisy, což soudruzi věděli – od něho, nebo byl naveden, aby tak provedl, protože soudruzi chtěli vědět, kam to povede. Na severu jsme byli dva, kteří tak spolupracovali: Aleš Macháček v Ústí, já v Děčíně… Tak mě sebrali, já jsem si říkal, co to je v té Praze za policejní manévry, to jsem nevěděl, že platí mně. Sebrali mě na Staroměstském náměstí v bytě Jiřího Holuba a Jany Koulové, to byli ti naši kámoši z filozofické fakulty z těch studentských let. Vešel jsem dovnitř, vběhli za mnou dva soudruzi v civilu. No, a vynesli mne ven a dva a půl roku jsem… Tak to začalo v roce sedmdesát sedm. Václav Havel tenkrát říkal: ‚Macháček a Laštůvka, vy jste byli první, co šli po Chartě do kriminálu.‘ Ale my jsme ani Chartu nestačili podepsat, protože jsme už byli jaksi v péči,“ upřesňuje pamětník.

Paragraf 98

„Za Chartu nebyl nikdo zavřený, to je omyl. Hledali důvod za co. Tak nakonec to bylo za podvracení, paragraf 98 za rozšiřování literatury a opisování a tak dále a to trvalo, od zatčení do odsouzení, rok. Půl roku pak k prvnímu odvolání, pak k Nejvyššímu soudu a pak teprve odvoz k výkonu trestu odnětí svobody. Po roce. Říkám to občas proto, že my jsme nebyli ve vazbě tak dlouho jako třeba zločinec Rath – dnes. … Když jsem byl souzen za to, že jsem (jednal – pozn. ed.) z nenávisti k socialistickému státnímu zřízení – já jsem levičák, byl jsem a budu –, tak jsem říkal tomu svému vyšetřovateli nadporučíku Dlouhému: ‚Já nejsem nepřítel socialismu, vy jste nepřátelé socialismu. Vy ho zdiskreditujete tak, že už ho po vás nikdo neobhájí.‘ A na má slova došlo.“

Možná to byl duch rodné jižní Moravy, který umožnil tehdejšímu vězni Laštůvkovi vnímat oba své trestanecké „pobyty“ s nadhledem a vybírat si z nich světlé, nebo dokonce i humorné okamžiky. Rok v Litoměřicích, jeden a půl roku v Plzni na Borech.

„Na Borech byl s námi Petr Cibulka, blahé paměti, Aleš Macháček, ten odsouzený se mnou, Aleš Březina, ten je teď v Kanadě, Honza Šimsa, evangelický farář z Brna… To byla taková komunita, která se tam potkávala, byl to zase zážitek, který nás potom doprovázel dál,“ vypráví pamětník.

Na svobodě

„Odešel jsem za dva a půl roku, rozešel jsem se se svou první chotí a hned po propuštění jsem nastoupil na teplárnu do Brna. Rodiče byli v Brně, tak jsem žil nějakou chvíli u nich. Na svobodě mě vítali lidé z minulosti – Jirka Müller, Táňa Fischerová, Věra Roubalová – oba Roubalovi, to jsou takové významné osobnosti dneška.“

Do teplárny se dostal díky tomu, že jeho sestra se znala s jejím ředitelem. Přijetí bylo velmi přátelské, v teplárně pracovali rovněž jiní politicky postižení lidé, například jeho nejbližším nadřízeným byl vrchní topič JUDr. Pešl. Zábavným momentem bylo třeba i to, že mu místní organizace ROH vzhledem k jeho prožitému utrpení přidělila odborářskou rekreaci.

Asi by tam vydržel déle, vyskytl se i příslib pozdějšího zaměstnání v jaderné elektrárně Dukovany, ale asi po půl roce se vrátil k rodině do Děčína, kde měl desetiletého syna. I tam jej lidé přijímali se sympatiemi a pomáhali mu nalézt v rámci možností co nejsnesitelnější zaměstnání. Po krátkém období na strojním zařízení v ústecké betonárce přišla změna k lepšímu: „Nabídli mi, abych šel do Chirany v Ústí jako servisní technik zdravotní techniky – EKG a takových věcí. Šéfoval tam nějaký Peml, jeho bratr byl vysoký činitel krajského výboru, takže tam jsem byl pár roků… A jak jsem jezdil po těch nemocnicích, tak docent Tichý v nové nemocnici v České Lípě mi nabídl, jestli bych tam nešel na interní oddělení jako technik jejich zařízení, jako koronárky a podobných.“

Tato práce Laštůvkovi vyhovovala, s lékaři si rozuměl velmi dobře, neboť jim mimo jiné vyhovoval jeho odborný i všeobecný rozhled. Tam také potkal druhou manželku, lékařku Helenu. Asi po roce nicméně dostala ředitelka nemocnice po stranické linii pokyn ho propustit. Stalo se, důvodem byla nadbytečnost. Samozřejmě nesmyslná, vedoucí oddělení jej hned povzbudil, aby se soudil, protože ho potřebují.

K tomu pamětník vypráví: „Šel jsem k soudu, obhajoval mě doktor Franta Penk, který mě hájil už tenkrát v sedmdesátém sedmém a průběh byl takový: ‚Jste propuštěn pro nadbytečnost a ředitel OÚNZ a lékaři z toho oddělení, odkud vás propustili, svědčí, že bez vás nemůžou pokračovat.‘ Měla to na starosti nějaká mladá soudkyně, holka, která samozřejmě nevěděla, co s tím, která ještě nevěděla, jak se rozhoduje ‚správně‘. A Franta Penk mi říká: ‚Ta to odloží, uvidíš!‘ Opravdu to odložila a příště už tam byl novej soudruh. Bylo jasné, že ten už ví, jak na to, to bude jiný řízek. A tak za půl hodiny jsem byl již odsouzen s tím, že to je všechno v pořádku, a vyhodili mě s požehnáním okresního soudu v České Lípě. A docent Tichý mi říká: ‚Hm, tak já jsem to domluvil na nukleárním oddělení v Ústí. Není to sice interna, ale rádi tě tam přijmou. Tak jsem přišel do Ústí do krajského špitálu. Tam už se na mě chystali a děsně se těšili, že konečně budou mít na nukleární medicíně jaderného fyzika, ale strana a vláda rozhodla, že ne. Takže ani to nedopadlo.“

Nakonec mu šéf ústecké Chirany Peml zprostředkoval přijetí do pražského centra Chirany, kde pracoval jako servisní pracovník. Uváděl do provozu lékařskou techniku v nemocnicích v Chomutově, Mostě a v jiných místech v severních Čechách.

Politický život před Listopadem a po něm

„Druhá etapa, která přišla po kriminálu, období bytových seminářů, setkávání v různých okruzích, a ty dva nejvýznamnější byly tenkrát Litoměřice - Zdeněk Bárta, evangelický farář a okruh lidí, který se tam scházel, to byli lidé okolo Honzy Sokola, Václava Havla a Honzy Volka, prostě široké spektrum lidí – a pak taky evangelický farář v Děčíně, Petr Čapek a okruh lidí kolem něho. Tak to byly etapy, které stojí za to připomenout i detailně se k těm lidem vrátit, protože tam byla spousta mimořádně zajímavých lidí, byly to takové klasické bytové semináře těch 70. a 80. let,“ vypráví pamětník.

V roce 1989 založili s podobně smýšlejícími osobami v Děčíně Občanské fórum. „Dali jsme se dohromady parta lidí a mnozí jsme se tam ani ze začátku neznali, jen jsme se představovali, kdo je kdo, odkud je, co je, co má za sebou. A z toho Občanského fóra jsem byl potom kooptován do České národní rady… A v ČNR jsem začal jako kooptovaný poslanec, už v tom prvním roce do zvolení jsem zakládal a navrhoval založit výbor životního prostředí, posléze jsem se stal jeho předsedou o volbách v červnu devadesát, a tam jsem potkal jednak lidi z minula, které jsem znal – Pepíka Vavrouška, Bedřicha Moldana, Ivana Ryndu, Luboše Voleníka, pozdějšího šéfa NKÚ, už je bohužel na onom světě…“

Ohrožení životního prostředí pociťoval zejména díky životu v oblasti těžce poškozené exhalacemi z hnědouhelné oblasti i z chemického průmyslu. S Jaroslavou Moserovou podporovali založení univerzity v Ústí nad Labem. S René Pisingerem pomohl prosadit ve vládě „antiatomčíka“ Petra Pitharta „shodou okolností“ za jeho nepřítomnosti pokračování ve výstavbě Temelína. To považuje za jeden z největších úspěchů poslední části své politické kariéry. Rovněž s ohledem na životní prostředí severních Čech usiloval o dálnici D8 a z širšího hlediska navrhoval převzetí legislativy liniových staveb ze zemí, kde dokázali využívat dálnice ku prospěchu společnosti, aniž by se zatěžovalo životní prostředí – jako zejména v Německu, Rakousku či ve Švýcarsku.

Ve volbách po rozpadu OF již nekandidoval a v roce 1994 věren svému levicovému smýšlení přijal nabídku vstupu do obnovené ČSSD v Děčíně, kde aktivně působil Jaroslav Foldyna. V roce 1996 úspěšně kandidoval do Poslanecké sněmovny, ve které setrval do roku 2006. „Tam jsem opět spoluzakládal evropský výbor, protože jsem pokládal evropskou cestu pro Českou republiku jako jedinou možnou…, takže jsem se spolupodílel na založení výboru pro evropskou integraci, jehož předsedou se stal Jarda Zvěřina z ODS, nicméně my jsme kamarádi do dneška, já jsem byl jeho místopředseda. Tam jsem se potkal taky s Honzou Zahradilem…, tak jsme se stali oba dva se Zahradilem předsedou a místopředsedou joint committee – společného výboru českého parlamentu a Evropského parlamentu, v tom jsme působili až do našeho přistoupení do roku 2004, v roce 2002, po zvolení, jsem byl nominován a zvolen předsedou zahraničního výboru českého parlamentu a tam jsem byl až do roku 2006,“ uvádí Laštůvka.

Tehdy ukončil veřejnou část svého politického působení, s osobnostmi politického života se však stýká neustále. Říká, že současnému světu přestává rozumět, nicméně snad právě ve světle současných událostí vidí jako velmi dobré a významné, že se v kritické době vyslovil proti přímé účasti našich vojenských jednotek na ozbrojeném spojeneckém zásahu proti Iráku. Jeho hlas přispěl k tomu, že se naše účast omezila na pouhé vyslání polní nemocnice.

Další důležitou částí jeho zahraničně politických aktivit bylo, že byl u zrodu česko-německé deklarace. „Já nemám rád české teze, které dodneška směřují k tomu, že budeme mluvit o tom, jak ti zlí Češi ubližovali těm hodným Němcům,“ říká pamětník. „Stále opakuji, že je třeba mluvit o těch věcech současně a není možné oddělit jedno od druhého. A to už v roce devadesát v ČNR v předsednictvu jsem Dáše Burešové opakoval: ‚Jsem pro, ale nebudu mluvit jenom o české vině, chci, abychom mluvili o kauzalitách toho, co se dělo…‘“

S tímto stanoviskem měl problémy rovněž uvnitř vlastní strany, ale trvá na své tezi: „Sudetoněmeckým sociálním demokratům a komunistům jsme dlužni nejenom omluvu, ale i satisfakci. Oni šli do koncentráků a věznic ještě před námi.“