Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Látal (* 1950)

• narodil se 5. září 1950 v Černošicích

• rodina žila ve vile Sakrabonie

• jeho babičkou byla malířka a ilustrátorka Marie Fischerová-Kvěchová

• vystudoval gymnázium v pražském Radotíně

• v roce 1968 nastoupil do Československé televize

• vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU

• v Československé, respektive České televizi do roku 1994

Fotograf Ivan Látal se narodil do krutých 50. let, jen pár měsíců po popravě Milady Horákové, a do, jak sám říká, kruté vlády prezidenta Klementa Gottwalda. Nemilou dobu mu pomohlo překonat právě krásné dětství. „Díky tomu jsem nezanevřel, nezapšknul a snažil jsem se to ostatním dětem vracet,“ vzpomíná dnes v úvodu svého vyprávění.

Ivanův tatínek ale od rodiny odešel asi dva roky po svatbě rodičů, takže když se Ivan 5. září roku 1950 narodil, otec poslal pouze telegram. Jeho rodným domem byla rodinná vila s názvem Sakrabonie, která se nachází v Černošicích u Prahy v ulici Vrážská a postavená byla po roce 1903. 

Rodinná vila Sakrabonie

Ivan ve vile mimochodem žije dodnes a právě Sakrabonie dokládá, z jak zajímavé rodiny pochází. Právě tady žili prarodiče – Ivanův děda Jan Fischer, známý porodník, který byl u narození nejen samotného Ivana, ale i mnoho jeho spolužáků; a babička Marie Fischerová-Kvěchová, známá česká malířka a ilustrátorka.

Druhý jeho dědeček žil na Moravě, kde v Prostějově vedl družstvo Budoucnost. Režim ovšem, vypráví Ivan, hledal záminku, jak dědečkův podnik rozprášit. „Bylo to družstvo na principu první republiky, sháněli drobné zemědělce, měli své prodejny a tam to vykupovali,“ vysvětluje pamětník. Režim ale babičku s dědečkem začal podle Ivana nutit, aby vstoupili do JZD. Když odmítali, nastala velká šikana. 

Když prostějovský dědeček marodil a potřeboval se uzdravit, přijel za rodinou právě do Černošic, kde měl strávil nějaký čas mimo jiné i s vnoučaty. To se psal zhruba rok 1951. „Pak ho tady estébáci na zahradě chytili a odvezli pryč,“ popisuje Ivan.

Nadto pak jeho děda dostal trest původně patnáct let vězení, jeho proces byl ale revidovaný a rehabilitace se dočkal v roce 1968, pouhé dva měsíce předtím, než zemřel. „To už chudákovi moc nepomohlo,“ hodnotí dnes Ivan.

Škola života

Od svých pěti let chodil Ivan Látal cvičit do Sokola. Jeho velkým vzorem a guru byl architekt Jaroslav Fröhlich, žák Jana Kotěry, který v Černošicích bydlel právě ve vile od Kotěry a sám byl vášnivým sokolem. Navíc projektoval černošickou sokolovnu. „Vedl nás k všestrannému sportu,“ popisuje Ivan Látal s tím, že se se skupinou věnovali plavání, lyžování, atletice nebo míčovým hrám.

Srpnovou invazi roku 1968 zažil Ivan jako čerstvý maturant z gymnázia v Radotíně a vzápětí nastoupil do prvního zaměstnání. „Práce v Československé televizi byla škola života, která mi dala hodně,“ říká k tomu dnes. Fotografii a krátkému filmu se ale věnoval ještě před dovršením osmnácti let, tedy před vstupem na vysokou školu. 

„Dělal jsem si takovou praxi před FAMU, na kterou jsem se poté hlásil, strašně jsem to chtěl. Dva roky předtím jsem pracoval v televizi, protože jsme museli mít praxi. Hráli jsme si vzájemně mezi sebou, produkovali, dělali kameru, stříhali. Ty profese se vyměňovaly, takže jsme je poznali všechny. Bylo to úžasné prostředí,“ vzpomíná dnes Ivan.

V době studií pracoval například i v paláci Metro na Národní třídě jako noční uklízeč, aby si přivydělal a mohl si koupit více filmů, které tehdy patřily k nedostatkovému zboží.

Tak jsem mu poděkoval a pak už jsem se nikam nepodíval

Ivan Látal se v létě roku 1968 během cesty do Jugoslávie seznámil s mladíkem ze Švýcarska, který pro Ivana na podzim roku 1968 přijel s tím, že ho odveze, aby mohl emigrovat. Láska k natáčení ale u Ivana zvítězila. 

„Pracoval jsem v televizi a měl jsem naději dostat se na filmovou fakultu, až budu mít praxi. Tak jsem mu poděkoval a pak už jsem se na dlouhé roky nikam nepodíval,“ vzpomíná na to Ivan dnes.

V televizi mimochodem pracoval už Ivanův otec, kterého ale po roce 1968 vyhodili. Proto Ivanovi řekli, že nemůže točit filmy, a dostal tak místo inspicienta. „Ale když to šlo, tak jsem natáčel filmy, hlavně k výtvarné výchově,“ vysvětluje pamětník.

V televizi se nemohl vyhnout konfrontaci s panujícím normalizačním režimem. „Chtěli, aby tam byli členové strany. A teď jak se z toho vykroutit? To bylo hrozně těžké. Říkal jsem jim, že pracuji s dětmi v Černošicích, tak na to nemám čas. Nic nezabíralo. Školení pro nestraníky, ateistická školení. Jak vás jednou dostali do spárů, napsali, že jste čekatel nebo kandidát, bylo těžké se z toho vykroutit. To bylo mnoho bezesných nocí, prožíval jsem taková kola třikrát a jsem rád, že jsem se tomu ubránil,“ vzpomíná Ivan Látal.

Nezávislá televize podle vzoru BBC

Revoluční rok 1989 prožíval Ivan v televizi. Mocipáni, jak sám říká, v roce 1989 moc dobře věděli, že kdo má televizi, má také moc. „Za každou cenu si ji chtěli uchránit. V garážích, kde byly přenosové vozy, byla vždy shromáždění zaměstnanců. Tehdy jich měla televize asi pět tisíc, kam by se to jinam vešlo,“ vzpomíná Ivan Látal.

Vzpomíná i na první svobodné volby v červnu roku 1990. Byl u toho, když se médium dělilo na televizi českou a slovenskou, nechyběl ani u počátečních debat o tom, jak televizi proměnit ve veřejnoprávní instituci. „V tu dobu nikdo nevěděl, co to je. Četli jsme, zjišťovali – a jako vzor byla BBC v Londýně, televize nezávislá na politických stranách a dění, která má objektivně informovat,“ popisuje Ivan Látal. 

Vyjadřuju se spíš obrazem než mluvou

V rámci své práce se potkal se spoustou zajímavých osobností, například Helenou Třeštíkovou či Janem Horníčkem, synem známého herce Miroslava Horníčka. 

Věnoval se zejména dětem a pořadům pro ně. Právě odchod z televize v roce 1994 nazývá Ivan krokem do neznáma, ačkoli později začal točit to, co vždy chtěl, a to pořady pro děti. „Teprve ve 43 letech jsem se dostal k tomu, co jsem chtěl celý život, a točil jsem pro děti pořad Kostičky, Moudronos a podobné pořady,“ popisuje Ivan Látal, který si nejen psal scénáře, ale pořady také sám natáčel.

Pár let před šedesátými narozeninami odešel pracovat jako OSVČ. Základní umělecká škola s názvem Veselá škola mu tehdy dala nabídku, aby u nich pořádal výstavy. „Tak jsem tam hobloval a brousil podlahy. A pak mi řekli, ať zůstanu, a začal jsem učit jako učitel na základní škole,“ popisuje pamětník. V rámci umělecké školy učil fotografii a založil dokonce vlastní fotoškolu. „Vyjadřuju se spíš obrazem než mluvou. Někdy život tropí hlouposti a my je fotografujeme,“ popisuje svou práci Ivan Látal.

Mezi další osobnosti, které na Ivana zapůsobily, patří například etnograf a sběratel a také fotograf Karel Plicka, znalec národopisu, kterému zhruba od roku 1972 dělal deset let asistenta. Znal se i s malířem a ilustrátorem Karlem Frantou, který je známý pro své ikonické pohádky o čertech. Dále se potkal například s Martou Kubišovou či Pavlem Jurkovičem a s Bárou Munzarovou pořádal tábory pro děti.

V rámci svým aktivit pro děti se podílel na fungování studia komorního tance při černošické základní umělecké škole. S kolegy z letopisecké společnosti pořádá výstavy či semináře. Manželku Marcelu, se kterou má dceru a syna, poznal v pražském souboru lidových tanců a písní Vycpálkovci.