Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Laudátová (* 1947)

• narozena jako Svobodová 13. dubna 1947 v Bosonohách u Brna

• 10. ledna 1949 byl zatčen její otec Zdeněk Svoboda a převezen do věznice v Uherském Hradišti

• v roce 1955 se vrátil z vězení

• 1962 – po skončení základní školy nastoupila do učení jako soustružnice

• 1967 – složila maturitu na gymnáziu a začala studovat dálkově průmyslovou školu

• v roce 1975 se provdala na Zdeňka Laudáta

• 1990 – nastoupila do zaměstnání do cyrilometodějské základní školy v Brně

Marta Laudátová je dcerou profesora Zdeňka Svobody z Bosonoh u Brna. Jako člen Orla byl v roce 1949 zatčen a v Uherském Hradišti byl mezi prvními vězni, které mučili elektrickým proudem. Po soudu strávil více než šest let v uranových dolech v Jáchymově. Pamětnice se aktivně zabývá pohnutými osudy dalších přátel svého tatínka. Upozorňuje na to, že o skutečných osudech politických vězňů je potřeba mluvit: „Je hrůza, že se po nich dochovávají jen ty protokoly z vyšetřování, kde doznání byla získávána mučením. Jen to zůstává, to je hrozná představa. Snažím se očistit jméno tatínka i jeho přátel.“

Byl mi rok a kousek, když tatínka zavřeli

Marta Laudátová se narodila 13. dubna 1947 v Bosonohách manželům Zdeňkovi a Marii Svobodovým. Tatínek byl profesorem matematiky a chemie, na celý týden odjížděl přednášet na gymnázium v Uherském Brodě. „Jezdívali jsme za ním, na naše návštěvy později vzpomínala i tatínkova kolegyně Květa Legátová.“ Z uherskobrodského gymnázia byl později tatínek odveden a uvězněn. Pamětnici nebyly ani dva roky.

Ráda bych, aby se jeho památka neztratila

Zdeněk Svoboda, tatínek pamětnice, se narodil v roce 1913. Po svém otci zdědil vztah ke katolické tělovýchovné organizaci Orel a od patnácti let byl jejím aktivním členem. Před druhou světovou válkou se seznámil s Vojtěchem Jílkem a stal se členem náčelnické rady. „V době války byli v odboji, šli do Obrany národa. Jílek jim to navrhl a oni šli, tím pádem dali hlavu do oprátky.“ Svoboda učil v Praze na arcibiskupském gymnáziu, když přišlo gestapo a zatklo Jílka. „On byl náčelníkem, ostatní nevěděli, co se bude dít. Zavřeli ho do Kouniček, a když přišel Heydrich, byl mezi prvními popravenými.“ Jílkovi se podařilo z vězení poslat po manželce moták. Stálo tam, jak se mají ostatní orlové zachovat, co přiznal. „Nikdo z dalších nebyl zavřen, ani tatínek. Vojtěcha Jílka máme stále v srdci jako inspirativního člověka i pro dnešek. Našemu tatínkovi záleželo na tom, aby vzpomínka na něho zůstala živá.“

V době druhé světové války byla orelská činnost utlumena. V roce 1944 se otec pamětnice oženil a dostal práci v Uherském Brodě. Po válce začal Orel znovu fungovat. „V roce 1948 se situace vyostřovala, komunisti začali mít ramena a přemýšleli, jak zlikvidovat ty velké skupiny lidí.“ Na tradiční orelské pouti na Hostýně v létě 1948 byla podle pamětnice spousta provokatérů. „Po pouti komunisté zkonstruovali několik obvinění, že se svolávalo na pouť, že se tam plánoval převrat. Nebyla to pravda.“

Kdyby bylo peklo takový, tak by to bylo strašný

Někteří členové Orla byli zatýkáni už od Vánoc 1948. „Pro tatínka přišli v poledne 10. ledna ‚kožeňáci‘, že potřebují něco vysvětlit, a už mu dali želízka a odvedli ho pryč.“ Skončil ve vězení v Uherském Hradišti, ve skupině vězňů, kteří byli při výsleších mučeni elektrickým proudem. „Napřed, když chtěli přiznání, tak je mlátili přes šlapky, a když to nepomáhalo, tak jim zaváděli elektrický proud do bot. To byla nějaká mašina, která byla ve vedení, a mělo to drátky a plíšky, to jim dávali do bot a tím je mučili. Když se jim nelíbila odpověď, tak to zapnuli. Tatínek říkal, že to bylo něco tak strašného, že prosil Pána Boha, aby umřel.“ Tato bolest ho ovlivnila do konce života, nezašrouboval ani žárovku. „Říkával, že kdyby bylo peklo takový, tak by to bylo strašný.“

Později vyšlo najevo, že vězně při výsleších nahrávali. „Když pak přišli do Brna k soudu, tak jim řekli, že když budou mluvit jinak, než co přiznali, vrátí je do Hradiště a bude zle.“ Vězni se báli cokoliv u soudu říct. „Je hrůza, že se po nich dochovávají jen ty protokoly z vyšetřování, kde doznání byla získávána mučením. Oni byli rehabilitováni, ale ty elaboráty šesti- až osmistránkové zůstaly. Zůstalo to, co si vyšetřovatelé vymysleli.“ Profesor Zdeněk Svoboda byl souzen v procesu Bohuslav Koukal a spol. za velezradu. Byl mezi osmnácti orly, které soudili v jednom z prvních velkých procesů po únoru 1948. Na soud čekal ve věznici v Brně na Cejlu. Nejprve byl odsouzen na jeden rok, později dostal deset let. Kromě vazby si celý výkon trestu odbyl v nápravném pracovním táboře v Jáchymově, nejprve při práci na povrchu a později v uranových dolech.

Maminka nám pořád říkala, že tatínek je ve vězení nevinně

Dva týdny po otcově zatčení se narodila pamětnici sestra. „Člověk musí být vděčný mamince a babičce, které se o nás staraly. Nepěstovaly v nás nenávist. Denně jsme se za tatínka modlily. Maminka nám říkala, že tatínek nic neudělal a že je ve vězení, ale že je tam nevinně.“ Pomoc přicházela i od širší rodiny, strýcové a tety se snažili rodině pomoci. Když byl soud nebo potřeba jet něco vyřídit, nemusela maminka jezdit sama. „Na druhou stranu jsme ale vnímaly, že část rodiny nevidí, že tatínek nic neudělal. Viděly jsme i tu druhou stránku, napětí v rodině bylo, a to cítí i dítě.“ Rodina žila v domě s babičkou. „Dozvěděla jsem se, že babička chtěla dům přepsat na oba mé rodiče při jejich svatbě. Tehdy tatínek navrhl přepsat to jen na maminku. To bylo velké štěstí, protože kdyby byl majitelem, tak by nám dům po jeho zavření sebrali a někam nás vystěhovali.“

Tatínek byl v Jáchymově a podle prvního soudu se měl po roce vrátit domů. „Vzpomínám si, jak maminka napekla buchty, čekala, a tatínek nikde.“ Při odvolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze byl odsouzen k nepodmíněnému trestu deseti let odnětí svobody za zločin velezrady. Soudního řízení se nezúčastnil, trest mu oznámili ve vězení. „Tatínka to vzalo, prý tři měsíce s nikým nemluvil. Jeho to tak zranilo... Byl nevinný, a oni mu napařili deset let za velezradu.“

Rodina jezdila do Jáchymova na návštěvy. „Trošku si to pamatuju, protože už jsem povyrostla. Jeli jsme vlakem, byla zima, někde jsme přespávali. Přijeli jsme tam, tatínek mě radostí zvedl v náručí nad hlavu, já jsem se bouchla o nějaké dřevo a musela jsem jít ven, kde jsem to proplakala.“ Návštěv v pozdějších letech se účastnit nemohla, těžce onemocněla a musela zůstávat doma.

Tatínek o kriminále nemluvil

„Tatínka jsem znala z obrázků, když přišel z vězení, bylo mi skoro osm let. Na to si ráda vzpomínám.“ Stalo se to 9. února 1955 a o jeho návratu nikdo nevěděl. Rodina byla doma, maminka psala tatínkovi dopis do vězení. „Najednou někdo zazvonil a maminka říká: ‚To ten dopis teda nedopíšu‘, a odešla otevřít. Uslyšely jsme maminčin šťastný výkřik, tak jsme si stouply my tři dívky do řady a čekaly na tatínka. Vím, že jsme se na něho pověsily.“ Zpráva o návratu z vězení se brzy rozšířila po Bosonohách, přišli příbuzní a vítali ho. „Nemohly jsme se tatínka nabažit, to byla strašná radost.“

O kriminále tatínek moc nemluvil, ale všechno sepsal. „Je to nesmírně zajímavé. Hlavně pro nás pro rodinu. Já jsem nemohla zkraje vůbec číst, jak ho ve vězení trýznili, tomu jsem se vyhýbala. Dlouho mně trvalo, než jsem se k tomu odhodlala.“

Radost po tatínkově příchodu domů vystřídaly běžné starosti, především ty pracovní. Otec se vrátil z vězení s podmínkou, byl hlídaný a musel se každý měsíc hlásit na policii. Nemohl najít práci, až po mnoha intervencích byl přijat jako pomocný dělník do cihelny v Bosonohách. V září 1956 rozezněl dům ještě jednou dětský pláč: manželům Svobodovým se narodil syn.  

Budeme mít doma soustružnici

Pamětnice a její sestry chodily na základní školu v Bosonohách, učily se výborně. „Končila jsem se samými jedničkami. V posudku bylo, že jsem šikovná, ale že chodíme do kostela a že jsme proti režimu. Tatínek se odvolal, protože se angažoval ve všem možném.“ Odvolání šlo od Svobodových na okres, na kraj a až k prezidentovi. „Odevšad se to vracelo, poslední dopis byl od pana prezidenta. Došel průvodní dopis, kde bylo napsáno, že platí všechno, co napsaly instituce před nimi.“ Psal se rok 1962 a Marta Laudátová dostala na výběr vyučit se pánskou krejčovou, nebo soustružnicí. Tu první profesi absolvovala starší sestra, pamětnice tedy nastoupila do učení na soustružnici.

„Byla jsem z toho vyděšená, z prostředí, ze všeho, ale na všechno si člověk zvykne. Železo bylo hodně studené a emulze, kterou se opracovávalo, smrděla. Bylo to cítit ve vlasech.“ Marta Laudátová se vyučila při Elektrotechnických závodech Julia Fučíka (dále jen EJF) a po vyučení v roce 1965 dostala možnost doplnit si středoškolské vzdělání na dvouletém gymnáziu. Maturovala v roce 1967. Začaly se uvolňovat politické poměry a ona dostala práci v kanceláři jako kreslička. Při práci ještě vystudovala večerní průmyslovou školu.

V té době pamětnice a její sestry problémy neměly. „To už nám pak dali pokoj, akorát když jsem měla rok učení za sebou, přišel mistr a říká: ‚Víš, my ty tvoje rodiče nepředěláme, ale ty máš život před sebou.‘ Chtěl, abych řekla, že věřím jen kvůli rodičům. Já už jsem to měla srovnané, řekla jsem, že je to moje záležitost.“ V Elektrotechnických závodech byla spokojená, měla štěstí na dobrý kolektiv.

To byla doba, kdy člověk byl rád, že je rád

Přišel srpen roku 1968. „Já si vzpomínám akorát, že nejezdily autobusy, museli jsme pěšky do práce, letadla nad náma létala. Nosili jsme trikolory, nikde jsme se nezdržovali, protože jsme nevěděli, co bude.“ O invazi vojsk se Marta Laudátová dozvěděla od tatínka, který poslouchal rádio a situaci sledoval.

V důsledku Pražského jara Zdeňka Svobodu rehabilitovali. Po odvolání generálního prokurátora rehabilitaci v roce 1971 zrušili a otec musel vrátit částku odškodného ve výši dvaceti tisíc korun. „Před časem jsem našla ještě jednu složenku, jak tatínek peníze vracel na ministerstvo vnitra.“ Otec zemřel v roce 1984, plně rehabilitován byl Krajským soudem v Brně v roce 1990.

Budu dělat to, co mě baví

Pamětnice v roce 1970 dokončila večerní průmyslovku a dál pracovala u EJF. „Řekla jsem si tehdy, že konečně začnu dělat, co mě baví. Chodila jsem do klavíru a začala jsem zpívat v Akademickém sboru.“ Ve sboru, který v Brně fungoval pod taktovkou Lubomíra Mátla, poznala budoucího manžela Zdeňka. „Mátl se snažil dělat starou muziku, poznala jsem renesanční a barokní hudbu, ale i moderní brněnské skladatele. Sbor nás nesmírně formoval, bylo tam hodně lidí, kteří byli věřící.“

Za Zdeňka Laudáta se provdala v dubnu roku 1975 a přestěhovala se do domu jeho rodiny do Brna. V letech 1976, 1978 a 1984 se manželům narodily děti. Nejmladší Maruška se narodila pár dní před smrtí tatínka, jejího dědečka. „Já si vzpomínám, že když jsem byla s dětma doma, na mě osmdesátá léta působila příšerně. To každej měl svých starostí, to jsme se moc nescházeli. Žádný výhled, žádné světýlko na konci tunelu.“

Najednou nám narostla křídla

„Rok 1989 patřil mezi ty velké radosti. Nesmírná vděčnost Pánu Bohu, že jsme se toho mohli dožít.“ Sametovou revoluci sledovali především v rádiu. „Měli jsme radost, ale taky jsme se báli, aby se to zase nevrátilo, aby nebyli nějací mrtví. Musela jsem štrychovat, když jsem to poslouchala. Tak to byla velká radost a ty věci, které byly potom, najednou jsme začali dýchat. Najednou nám narostla křídla.“ Velkého potěšení se dostalo rodině, když byl zvolen brněnským biskupem Vojtěch Cikrle, bratranec pamětnice z tatínkovy strany. „Byli jsme si blízcí od dětství. Ten pocit té radosti, to bylo něco úžasného.“

Marta Laudátová dostala práci v kanceláři nově vznikající cyrilometodějské školy v Brně. „Pracovala jsem s řádovými sestrami, od začátku se škola budovala, byla to radost a naděje.“ Ve škole pracovala deset let, až do svého odchodu do důchodu. Aktivně se zajímá o historii a hlavně o padesátá léta 20. století. Pomáhá přepisovat paměti svého tatínka i dědečka a novou podobu dává i dopisům z vězení. Odkaz svého otce Zdeňka Svobody a jeho dalších přátel z prostředí Orla se snaží šířit, poukazuje na vyšetřovací praktiky u politických vězňů a na jejich dochovaná, ale mučením zkreslená doznání. Shromažďuje, uchovává a dokumentuje.

„Nelituju toho, co jsme prožili. Vidím, že to bylo pro mě dobré a že jsem si z toho něco vzala. Tím, že jsme se nezaprodali, drželi jsme si rovnou páteř. Měli jsme kolem sebe lidi, kteří byli čestní, rovní, snažili se žít dobře, tak to byla kotva, která nás držela. Nelitovali jsme toho, že jsme nemohli to nebo ono. My jsme to zlo a nepřátelství měli blízko, museli jsme v něm žít a věděli jsme, že i když na nás působí, nesmíme mu podlehnout. To je v každé době, možná ta dnešní doba je rafinovanější. Musíme věřit, že Pán Bůh je s námi, že všechno, co se děje, o všem ví. Žijeme v něm, to nám dodává ten klid a radost.“