Michael Lax

„Po patnácti letech přijeli příbuzní z Izraele a tehdy se rozhodli: požádáme o vystěhování. Samozřejmě požádali, když se naše máma vrátila, ale dostali jsme zamítnutí. Na zamítnutí se rodiče odvolali, ale dostali zase zamítnutí, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom odjeli. Potom na policii řekli mámě: ,Vás dospělé bychom pustili, ale děti si tady necháme, protože jsme do nich investovali, studia a vzdělání. My je k tomu Ben Gurionovi nepustíme,‘ řekli.“

„Bylo to rozpolcené. Ve škole pionýři a indoktrinace komunistického režimu, že náboženství je opium lidstva, to všechno jsme slyšeli. Ale vlastně jsme byli malé děti, takže jsme věřili tomu i tomu, tak nějak rozpolceně. Chodili jsme na náboženství a potom jsme chodili do Pionýra. Dělali jsme všechny akce Pionýra, rudé šátky, slib, slib pionýra si ještě pamatuju dodnes, protože ta indoktrinace je tak veliká, že si to člověk pamatuje. ,Já, malý pionýr lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit tak, abych se stal platným občanem své vlasti.‘ Tečka. Úplně to zůstává v hlavě i ve stáří. Takže to všechno tam bylo. My jsme mysleli, že socialismus je takový, že Gagarin je takový… Všechno jsme oslavovali, ty oslavy byly. Rodiče ani do toho nemluvili.“

„Trvalo to chvíli, kvůli byrokracii a tak dále, v létě jsme dostali povolení k vystěhování. Měli jsme dostat pasy a tak dál. Dostali jsme vyrozumění, přišel 21. srpen a spadla klec. Byly tanky v ulicích a tak dál, tak jsme mysleli, že se už ven nedostaneme, a já jsem ještě za okupace jel do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, přes Hradčanské náměstí. Ptal jsem se, jestli dostaneme ty pasy. Oni mi řekli, že všechno je normální, že pasy dostaneme. Také jsme je dostali a v říjnu 1968 jsme se vystěhovali, legálně s vystěhovaleckými pasy, většina jiných v té době utekla. My jsme se sem dostali legálně. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, protože do Česka jsme se nemohli dostat, až po revoluci.“

„Nemůžu říct, že jsme měli nějaké potíže. My jsme vyrůstali jako Židé, všichni to věděli, v naší čtvrti, v celém okolí, ve třídě jsem byl jediný Žid. Rodiče věděli o dalších Židech, kteří se k tomu nehlásili tehdy po válce, byli tam v okolí. Většina lidí v okolí se k židovství nehlásila. Moji rodiče to ale považovali za důležité, tak mě posílali na hodiny náboženství k doktorovi Federovi. Ten nás vychovával, říkal nám pohádky z bible, učil nás trochu hebrejsky. Velký pedagog nebyl, on si to šeptal, takže my jsme to poslouchali a opakovali, takže jsme se nenaučili vůbec nic z hebrejštiny, protože jsme všechno po něm opakovali. Chodili jsme k němu rádi, slavili jsme u něj židovské svátky a chodili jsme do synagogy na svátky s rodiči. Takže židovský život v Brně byl.“