Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Lažanová (* 1942)

• narodila se 21. listopadu 1942 v Hradci Králové

• její otec Ladislav Chmelař byl největší sedlák ve Starém Bydžově

• 5. července 1947 byl zatčen během tzv. Nechanické aféry

• 23. února 1948 byl znovu zatčen a půl roku vězněn

• statek ve Starém Bydžově byl rodině znárodněn

• v letech 1950 až 1953 otec sloužil u Pomocných technických praporů

• děti měly ztíženou možnost studovat

• Zdeňka pracovala jako zeměměřička, později kreslička a konstruktérka

• v polovině 70. let dálkově absolvovala stavební fakultu

• po roce 1989 rodina statek restituovala

• Zdeňka si založila soukromou projektovou kancelář

• v roce 2022 žila v Praze

Narodila se 21. listopadu 1942 v Hradci Králové jako třetí ze čtyř dětí statkáře Ladislava Chmelaře. Rodinný statek ležel ve Starém Bydžově a šlo o největší hospodářství ve vsi – patřilo k němu devadesát hektarů polností. Ladislav Chmelař měl ve venkovské komunitě autoritu a byl výrazným organizátorem vesnického života. Komunisté ho pronásledovali už od tzv. Nechanické aféry, která předznamenala komunistický puč.

Rodina hospodařila ve Starém Bydžově od první pozemkové reformy v roce 1919, tehdy statek získal Zdeňčin dědeček. Její otec Ladislav ho převzal krátce před druhou světovou válkou. Choval dobytek i koně a zaměstnával mnoho lidí z vesnice. Kromě toho se angažoval u místních hasičů, hrál fotbal nebo pořádal hony. A jako milovník koní a aktivní sportovní jezdec byl také činovníkem jezdeckého spolku – tzv. Selské jízdy. Ta vznikla z někdejších vesnických banderií a za první republiky se stala součástí branné výchovy státu, podobně jako Sokol. Blízko měla k agrární straně, jejímž členem ostatně byl i Zdeňčin otec.

Nechanice prověřily připravenost komunistů na únorový puč

Za druhé světové války nacisté vlastenecké spolky zakázali – mezi nimi vedle Sokola právě i Selskou jízdu. Když válka skončila, Selská jízda zamýšlela svou činnost obnovit a požádala ministerstvo vnitra o povolení. „Jenže ministerstvo vnitra to nepřipustilo,“ vysvětluje Zdeňka Lažanová. „Obrátili se tedy na Ústavní soud, který potvrdil, že mají právo na obnovu. Po tomhle rozhodnutí Ústavního soudu činovníci začali připravovat sjezd v Nechanicích v roce 1947.“

Komunisté ale od počátku spatřovali v emancipovaných sedlácích jedny ze svých úhlavních nepřátel. Sama agrární strana byla po válce nařčena z kolaborace a zlikvidována a pod záminkou, že jde o branné složky zakázané strany, ji měla následovat i Selská jízda. Nechanický sjezd, tedy víkendová zemědělská slavnost doprovázená přehlídkou jezdců i jezdeckými závody, se měl konat ve dnech 5. až 6. července 1947. „Do Nechanic přijeli všichni ti sedláci s koňmi a s výstrojí a spousta lidí. Jenomže krajští komunisté povolali do Nechanic asi čtyři sta ozbrojených příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří měli závodům zamezit.“

Příslušníci SNB obsadili přístupové cesty a do Nechanic nepustili několik tisíc lidí mířících na slavnosti. Zároveň ráno zatkli organizátory akce, mezi nimi i Zdeňčina otce. „Odvezli je na krajské velitelství do Hradce Králové a tam je drželi celý den. V Nechanicích zatím vznikla panika, co se vlastně děje, když tam viděli ty ozbrojené příslušníky.“ Zatčené činovníky propustili 5. července večer poté, co pod nátlakem přistoupili na kompromisní dohodu, že slavnost proběhne jen ve značně okleštěné podobě. „Chtěli zabránit ozbrojenému střetnutí, takže přistoupili na to, že závody se druhého dne nebudou konat a že se provede pouze slavnostní nástup jezdců na koni. Tomu velel můj otec.“

Po slavnostním nástupu se jezdci skutečně, sice „s nechutí, ale poklidně“, rozjeli do svých domovů. Komunistické ministerstvo vnitra tak proti výnosu soudu zabránilo konání mírumilovné akce svých politických protivníků. Nechanická aféra prověřila připravenost komunistických bezpečnostních složek na převzetí moci v únoru 1948, komunistický tisk akci popisoval jako „slet reakce“, kterému orgány hrdinně zabránily. A Ladislav Chmelař se stejně jako další vrcholní představitelé Selské jízdy ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti.

Otce zavřeli, polnosti si rozdělili sousedé

„Od těch Nechanic byl tatínek neustále sledovaný. Když se pak připravoval únorový puč, chtěli si zajistit ‚reakční síly‘, aby nedošlo k nějakým nepokojům. Takže si tatínka zajistili, dali ho pod zámek,“ dál vypráví Zdeňka Lažanová. Už 23. února 1948 byl Ladislav Chmelař zatčen znovu. Tentokrát strávil půl roku ve vazbě v pražské Bartolomějské ulici. „Pamatuji si, že můj bratr, který byl ještě o něco mladší než já, všude vykládal: ‚Mýho tatínka odvedli kradaři.‘“

Už v době otcova věznění komunisté zároveň dosadili na statek rodiny Chmelařových národního správce. Ten začal statek dělit a rozprodávat. „Když se tatínek vrátil z vězení, statek už nebyl celý. Z devadesáti hektarů tatínkovi ponechali jedenáct a zbytek rozdělili mezi lidi ve vesnici. Přitom tatínkovi nasadili velké odvody, které vlastně s takovým zázemím nemohl plnit, neměl k tomu prostředky. Takže všechno spělo k tomu, že tatínek pak takzvaně dobrovolně předal i těch zbylých jedenáct hektarů.“

Většina jejich sousedů prý tehdy byla naladěna proti otci a ostatním velkým statkářům. Jen málo jejich bývalých zaměstnanců jim v době otcova věznění zůstalo věrných a pomáhalo matce obhospodařovat stále se zmenšující statek. Mnoho lidí se naopak ztotožnilo s komunistickým výkladem popisujícím statkáře jako „vesnické boháče“ žijící rozmařilým životem. „Je pravda, že tatínek pořádal ty hony. Nějaké návštěvy na statku taky byly. A že třeba my děti jsme měly chůvy. Ale maminka chodila pracovat na pole s ostatními. Takže že bychom se nějak vyvyšovali – to asi ne,“ přibližuje Zdeňka Lažanová, jak před rokem 1948 žili „vesničtí kulaci“.

Po únorovém převratu se prý ve Starém Bydžově vyrojilo mnoho „zapálených komunistů“, ti pak zasedli v rolnické komisi, která definitivně rozhodla o vyvlastnění statku Chmelařových. Zdeňčin otec, jenž se jako jezdec dvakrát účastnil závodu Velká pardubická, se tak mimo jiné musel rozloučit i se svými milovanými koňmi.

Zažívali skutečnou bídu

Už počátkem roku 1949 Ladislav odešel z Bydžova a hledal si nové zaměstnání. Začal působit jako vedoucí hřebčince na statku v Pecínově u Benešova a rodina se tam za ním po několika měsících přestěhovala. Azyl, který zde získali, jim ale dlouho nevydržel: otec byl nejdřív sesazen z pozice vedoucího do pozice pouhého chovatele. „V roce 1950 pak přišlo nařízení od náměstka ministra zemědělství a ředitele Československých státních statků Smrkovského, že bývalí sedláci nesmějí pracovat na státních statcích. Museli jsme se do 24 hodin vystěhovat.“

Tentokrát jim pomohla židovská rodina Foglových, která jim poskytla k užívání půlku svého letního sídla v osadě u Čerčan. Osadě se říkalo „Jericho“ – prý proto, že po válce si zde letní vily pořídilo více židovských rodin, které se seznámily v Terezíně. Foglovi do vily jezdili na víkendy a prázdniny, Chmelařovi se ubytovali v hale, ze které vedlo schodiště do pokojů Foglových. „Byl to pro ně šok. Protože oni měli krásně upravovanou zahradu, a my jsme se tam nastěhovali s prasetem a se slepicemi,“ říká Zdeňka Lažanová. „Zpočátku od nich rodiče měli trochu odstup, hodně se respektovali, ale pak se z nich stali velcí přátelé.“

V Jerichu zůstali více než patnáct let, překonali tu nejhorší dobu, kdy zažívali skutečnou bídu. Ladislav Chmelař musel ještě v roce 1950 narukovat k Pomocným technickým praporům. U této jednotky pro „politicky nespolehlivé“ osoby strávil tři roky a domů neposílal žádné peníze. Maminka Marie si sice našla zaměstnání, ale vzali ji jen na podřadnou úřednickou práci. V této době také rodinu sledovala Státní bezpečnost. „Zajímalo je, jestli nemáme styky z bývalé éry. A jestli nám někdo nevozí jídlo. Je pravda, že v noci občas někdo přijel a jídlo nám přivezl – protože maminka na to neměla.“

Zdeňka a její sourozenci chodili do školy v Čerčanech, a jak říká, ze strany vedení školy a některých kantorů tu kvůli svému „kulackému“ původu čelili určité šikaně. „Třeba když jsem chodila do třetí nebo čtvrté třídy – tenkrát byl První máj velká slavnost – a ve školním rozhlase se ozvalo: ‚Chmelařovi a Pekařovi se zařadí na konec průvodu.‘ Takže jsme museli jít v prvomájovém průvodu, ale museli jsme se zařadit na konec.“

Její starší sestry Hana a Marie nemohly studovat střední školu, ona sama v roce 1956 již směla pokračovat po základní škole na tzv. jedenáctiletku. Na tomto „gymnáziu“ už prý její rodinný původ nehrál roli; když však v roce 1959 odmaturovala a chtěla jít studovat stavební fakultu, učitelka jí prý sdělila, že „nemá nárok“, a nevydala jí ani přihlášku. Odjela tedy do Karlových Varů, kde na ubytovně bydlela nejstarší sestra Hana, a našla si práci v geodézii – nosila trasírky geodetům z Agroprojektu. Později se posunula na pozici kresličky a konstruktérky a dodělala si nástavbu stavební průmyslovky.

Náhrada za to, co jsme vytrpěli

Po sovětské invazi odjela v září 1968 se sestrou Marií do Itálie. Cestovaly vlakem a stopem, spaly po hostelech a těšily se ze solidarity Italů s okupovaným Československem. „Třeba když jsme byly v hostelu, daly jsme pas a pak jsme si ho vyzvedly, tak oni nám do něj vložili peníze jako dar pro lidi z Československa. To se stalo v několika hostelech.“ Otec, který si vždy vyčítal, že kvůli němu dcery nemohly studovat, je prý přesvědčoval, aby na Západě zůstaly. Pohrávaly si s tou myšlenkou a jakýsi Ital jim prý zprostředkoval kontakt na rodinu ve Švýcarsku, která by se jich bývala ujala. Sestra Marie ale odmítla, a tak se nakonec obě vrátily.

Procestovat západní Evropu ale stihly ještě i v roce 1969, kdy už se proslýchalo, že se hranice znovu uzavřou. Projely Německo, Belgii, Francii, Anglii. Zdeňka pak cestovala stopem i sama – její sestra totiž musela v Londýně na delší dobu do nemocnice, ovšem „díky Dubčekově popularitě“ se jí prý také zde dostalo nadstandardního zacházení.

Vrátily se a začalo dvacet let normalizace. S Marií, která nejdřív pracovala jako dělnice v porcelánce a později díky „získanému dělnickému původu“ mohla dálkově vystudovat novinářskou fakultu, se přestěhovala do Prahy do bytu po jejich sestřenici a bratranci, ti na rozdíl od nich na Západě zůstali. Zdeňka v roce 1975 absolvovala dálkové studium stavební fakulty – a byla ráda, že svému otci dokázala, že se i přes ztíženou počáteční situaci nakonec prosadila. Tatínek Ladislav Chmelař zemřel o rok později, v roce 1976, poté co třiadvacet let pracoval jako dělník v kamenolomu. Maminka Marie, od roku 1950 zaměstnaná jako úřednice, zemřela v roce 1988.

Konec komunismu přinesl Zdeňce Lažanové úlevu a svobodu. „Byla to náhrada za to, co jsme si jako rodina vytrpěli,“ říká. Po sametové revoluci si založila soukromou projektovou kancelář a se sourozenci také zažádala o restituci statku ve Starém Bydžově. Dostali nazpět nejdřív vlastní statek, který se však nepodobal tomu, co opouštěli – budovy byly zbořené, dvůr vyasfaltovaný, rybníček zasypaný; jen obytná budova, kde mělo jednotné zemědělské družstvo kanceláře, byla prý relativně zachovalá. Později se jim vrátila ještě menší část z původní rozlohy polností – půdu, kterou v roce 1950 komunisté rozdělili mezi místní bezzemky a někteří z nich za ni zaplatili symbolický peníz, už zpátky nedostali.

Nikdo z rodiny – ani sestry, ani nejmladší bratr Ladislav, jenž se stal chovatelem koní – už ale stejně nechtěl v Bydžově hospodařit. Restituovaná pole tedy nejdřív pronajímali a později prodali, stejně jako samotný statek. Zdeňka Lažanová má jednoho syna a tři vnuky, je v důchodu a žije v Praze.