Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková (* 1954)

• narozena 1. června 1954 v Šumperku

• rodiče Otto a Zdenka Ficnerovi byli během normalizačních prověrek vyloučeni, respektive vyškrtnuti z KSČ

• roku 1973 maturovala na Slovanském gymnáziu v Olomouci

• v letech 1973–1978 vystudovala filozofickou fakultu v Olomouci, obor Dějiny umění se specializací na vzdělávání dospělých

• během studia hrála v prostějovském HaDivadle a v amatérském souboru při olomouckém Divadle Oldřicha Stibora

• v letech 1978–1988 pracovala jako referentka na kulturním okresním středisku

• od roku 1990 vyučovala na katedře filmových a divadelních studií na filozofické fakultě v Olomouci

Tatjana Lazorčáková se narodila 1. června 1954 v Šumperku. Její tatínek Otto Ficner pocházel z komunistické rodiny, maminka Zdena zase z evangelických středostavovských poměrů. Přestože mezi oběma rodiči ležela propast třídní příslušnosti, našli v sobě zalíbení. „Maminka mě nechala, aby to tatínek nevěděl, tajně pokřtít. Takže já jsem celým jménem Tatjana Marie,“ říká s úsměvem pamětnice.

To nepůjde, ona je nezvladatelná

Dětství, na které ráda vzpomíná, prožila Tatjana v Olomouci, kam se rodina odstěhovala za prací. Již ve školce byla divoké dítě a občas utíkala domů za maminkou. Když přišli do třídy filmaři vybírat děti pro nový film, měli okamžitě jasno. „Byla jsem kudrnaté dítě, vybrali si mě. Po nějaké půlhodině zkoušení se mnou řekli: ,To nepůjde, ona je nezvladatelná.‘ Takže to byla moje první prošvihnutá šance,“ říká Tatjana Lazorčáková.

Přestože odmala tíhla spíše k chlapeckým hrám, jako je fotbal či vybíjená, během páté třídy na základní škole již zpívala ve sboru a intenzivně se věnovala kreslení. V tu dobu probíhal ve třídách nábor na nově otevřený literárně dramatický obor na lidové škole umění v Olomouci. Tatjana byla přijata. Její život se již tehdy začal ubírat směrem, kde divadlo bude hrát jednu z hlavních rolí. „Na druhém stupni měla maminka předplatné. Tatínka zajímal spíš fotbal, tak jsem chodila s ní a od té doby mě začalo divadlo obklopovat,“ vypravuje pamětnice.

Tank okupantů nám mířil do oken

Psal se rok 1968 a Tatjaně Lazorčákové bylo čtrnáct let. Během letních prázdnin pracovala jako brigádnice v obchodě s potravinami v olomoucké čtvrti Černovír. „Vím, že jsem toho jednadvacátého šla normálně do práce, ale vzápětí jsem už měla ten strašný pocit, že začíná válka, protože v tom Černovíře před obchodem stály ty babičky a ženský s dvoukolákama a skupovaly mouku, cukr a sůl. Já jsem nestačila doplňovat a všichni mluvili o tom, že bude válka. Vím, že to byl pro mě stresující pocit, nevěděla jsem, co bude a jestli z toho obchodu ještě normálně odejdu. A vím, že druhý den tam stál na rohu tank a mířil nám přímo do oken. Byla jsem hrozně vnitřně naštvaná,“ vzpomíná na den, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy Tatjana Lazorčáková.

Druhá promarněná šance

O rok později nastoupila na gymnázium. Vedle toho i nadále navštěvovala dramatický kroužek při lidové škole umění. Divadlo jí učarovalo natolik, že po úspěšně složené maturitní zkoušce neváhala a podala si přihlášku na DAMU. Podařilo se jí postoupit do závěrečného třetího kola, ale když po ní komise chtěla, ať předvede krátkou etudu na téma Jsem krotitelka dravé zvěře v cirkuse, byla již ze všeho tak vyčerpaná, že řekla: „Ne, už mě to nebaví.“ S úsměvem k tomu dodává: „To byla moje druhá promarněná šance.“

Na začátku 70. let bylo možné hlásit se pouze na jednu vysokou školu a výjimku zde tvořily právě umělecké obory. Tatjana Lazorčáková podala tedy druhou přihlášku na zahradní architekturu, ale ani tam nenastoupila. Na radu třídní učitelky a doporučení svého otce, který přišel s informací, že na filozofické fakultě v Olomouci se právě otevírá nový obor Dějiny umění se specializací na vzdělávání dospělých, přepsala přihlášku z DAMU právě na tuto školu. Přijímací zkoušky složila jako druhá nejlepší. Když ale otevřela obálku s rozhodnutím komise, stálo v ní: „Nepřijata.“

Tatjanin otec se totiž během pražského jara roku 1968 přidal k reformnímu stranickému křídlu a po prověrkách, které počátkem 70. let následovaly, jej vyloučili z komunistické strany. Maminka, která pražské jaro prožila na mateřské dovolené a neměla tedy prostor se v reformním hnutí významněji angažovat, byla ze strany pouze vyškrtnuta. A právě kvůli tomu nesměla Tatjana na filozofickou fakultu nastoupit. Otto Lazorčák měl však stále ještě živé kontakty z doby před svým vyloučením ze strany, a tak se na základě jeho intervence podařilo na odvolání dosáhnout toho, že se Tatjana nakonec stala studentkou.

Učili jsme se, jak má vypadat toaleta ve hvězdárně

„Na vysoké škole to bylo výborné, měli jsme o pět let starší spolužáky, co zažili nástup na výšku v roce šedesát osm, kdy to všechno ještě bylo uvolněné. A oni pak prožili to postupný utahování. V roce 1973, kdy jsem nastoupila, už to bylo všechno režimně stabilizované, ale pořád tam byly některé persony, které stály za to,“ vypravuje Tatjana Lazorčáková a dodává, že k jejím oblíbeným pedagogům patřila Eva Foglarová, žačka filozofky Jiřiny Popelové, která byla sama v rámci normalizačních čistek v roce 1970 vyhozena z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Přednášky této hrstky kantorů, kteří dali přednost objektivitě a kritickému myšlení před probíhající normalizací, byly prý životním zážitkem. Pokaždé šly k jádru věci a stály na etických a morálních hodnotách. Skladba předmětů i učitelské osazenstvo se však pomalu, ale jistě měnily k obrazu doby. „Oklešťovalo se to, co mělo souvislost s divadlem, vnímala jsem to velmi intenzivně, ten přerod do pevných mantinelů,“ říká Tatjana Lazorčáková. Jako vrchol absurdity jí přišlo, když se na přednášce učili, jak má vypadat hvězdárna, včetně rozvržení a umístění toalet. A také pět let povinného studia marxismu-leninismu, kterému prý nikdo nerozuměl, ale všichni z něj museli mít hotovou zkoušku. „V životě jsem to nepotřebovala, v životě jsem to nepoužila. Ani jedno, ani druhé,“ uzavírá pamětnice.

Normalizace byla promyšlenou manipulací s lidmi

S divadlem se nedokázala rozloučit ani během vysokoškolského studia. Hned v prvním ročníku založila se spolužáky amatérský soubor D 74, který názvem odkazoval na divadlo D 34, jehož zakladatelem byl v předválečných letech Emil František Burian. Zároveň úspěšně absolvovala konkurz do nově vzniklého HaDivadla v Prostějově, kde odehrála tři sezony. Soubor se však postupně profesionalizoval a pro Tatjanu bylo nemožné spojit dopolední zkoušky, výjezdy a večerní představení s denním studiem na filozofické fakultě.

Přestoupila tedy do amatérského souboru při olomouckém Divadle Oldřicha Stibora a zároveň dostala nabídku psát divadelní recenze. Divadelní dramaturgii z normalizačního období, kdy se divadlu aktivně věnovala, hodnotí Tatjana Lazorčáková takto: „Normalizace, kterou jsem prožila, byla jiná. Ta manipulace s lidmi byla promyšlenější, už nebyly ty náborové budovatelské hry, ale byly hry, které také měly určité schéma, více to mířilo k něčemu, co míří k dnešním televizním seriálům, komunální všednodennost, kde člověk zapomíná, že žije v nesvobodě, a kde se ukazuje, že se vlastně mají všichni dobře.“

Po sametové revoluci začala skvělá doba

Po úspěšném ukončení vysokoškolského studia pracovala Tatjana Lazorčáková až do sametové revoluce jako referentka na kulturním okresním středisku. Sedmnáctý listopad 1989 a s ním spojené revolučně divadelní události prožila na mateřské dovolené. „Když se to trošku z nejdivočejšího revolučního týdne stabilizovalo do setkávání politiků a veřejnosti a herců, to už jsem se účastnila a byla to tehdy skvělá doba, povznášející, že se může otevřeně a svobodně komunikovat,“ vzpomíná Tatjana Lazorčáková na konec roku 1989.

O rok později ji zaskočila nečekaná nabídka. „Byla jsem z učitelské rodiny, tak jsem se zapřisáhla, že nikdy učit nebudu, ale pak jsem u toho skončila,“ říká Tatjana Lazorčáková o svém nástupu na nově obnovenou katedru literatury, divadla a filmu na olomoucké filozofické fakultě. S divadlem se nikdy nerozloučila, a i když jej aktivně sama nehrála, věnovala se psaní recenzí, kritik, divadelní historii a teorii.

Když po roce 1989 uvedlo Státní divadlo v Ostravě zapomenuté budovatelské drama z 50. let Parta brusiče Karhana, nenechala si Tatjana Lazorčáková představení ujít: „Bylo tam různě rozvrstvené diváctvo, studenti i staré publikum. Studenti to brali jako parodii, smáli se, zatímco ostravská starší generace, která to skutečně prožila, to brala jako strefování se do nich samotných. Pro mne to byl hořký a úlevný smích, že ta doba už skončila, ale s vědomím, že to takhle opravdu bylo.“