Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Lebduška (* 1966)

• narodil se 3. ledna 1966 v Čáslavi, vyrůstal ve vesnici Závratec

• otec i matka pracovali v JZD, původně soukromě hospodařili

• spolu s přáteli vytvořil ve vsi nezávislou komunitu mladých lidí

• účastnil se tajných pobytů Salesiánského řádu zvaných „chaloupky“

• trampoval, jezdil na festivaly nezávislých kapel a písničkářů

• zúčastnil se pouti na Velehrad roku 1985, kde se věřící otevřeně postavili režimu

• vojenskou službu u Pohraniční stráže odsloužil jako kotelník a krmič prasat

• od roku 1987 žil v Praze v prostředí opozičních iniciativ

• podílel se na přípravě, tisku a distribuci samizdatových Informací o církvi

• věnuje se práci s mládeží v dětských domovech, v roce 2023 žil v Pečkách

„Byl to zvláštní podzimní den. Šel jsem do lesa, kreslil stromy a vůbec netušil, že by ten systém mohl padnout. No tak co, no? Nějaká demonstrace. Takových bylo a zase bude,“ vzpomíná Václav Lebduška. Víkend poté, kdy v pátek 17. listopadu 1989 ztloukli v Praze policisté studenty na Národní třídě, strávil doma v Závratci na procházce krajinou. „Takhle jsem přemýšlel. Nějak v tomhle duchu. Možná už jsem se také propadal do takového toho stavu přizpůsobení, kterým jsme do jisté míry opovrhovali u generace našich rodičů. Kdy kvůli dětem a práci dělali kompromisy. Tak já jsem je možná už ty ústupky také začal dělat. Pomaloučku by mě ten systém asi semlel. Zaplať Pán Bůh, že přišel ten listopad.“

Příběh Václava Lebdušky sepsaný ze vzpomínek natočených pro Paměť národa je svědectvím o dospívání mladého člověka z české vesnice nedaleko Prahy v době normalizace.

Každé ráno do fabriky? Tak to teda ne!

„Píchačky cinknou a on vyjde ze dveří / tisíce takových večer fabriky zvrací / tramvají domů s jedinou myšlenkou na teplou večeři / a ráno znovu, znovu, znovu... Nechápu tě nejčernější proletáři / miluji tě, tak jak ty miluješ mě / jsi svatý s propocenou svatozáří / jsi svatý a nevíš hodiny a nevíš dne.“  Písničkář a výtvarník Vlastimil Třešňák žil už tou dobou ve vynucené emigraci, když Václav Lebduška vyvěsil na obecní nástěnku papír s Třešňákovou písní Dělník. „V pondělí tě potkám ve starém saku záplatovaném starou celtou / a vonět budeš jako před týdnem / salámem, solvinou a meltou / v pondělí, stejně jako v pátek / starý budeš, starší / o jeden jarní svátek...“

Byl únor a komunistický režim slavil výročí svého vítězství. Václav Lebduška měl dlouhé vlasy, zelenou bundu zvanou vaťák a voněl dezertním vínem. „Šumavské bylinné. Chutnalo až po několik doušcích.“ Vína za pár korun popíjel s kamarády v bývalé pastoušce, kterou kluci proměnili ve svazáckou klubovnu a své „doupě neřesti“. Pod záštitou Socialistického svazu mládeže se tam socialismu vysmívali a snili o tom, jak buzeraci v Sověty okupované zemi uniknout. „Chodit do fabriky každé ráno? Vonět meltou? Tak to teda ne!“

Vesnice Závratec leží východně od Čáslavi. Tam v dětském kočárku, přivázaný, aby neskončil v brázdě, pozoroval mámu a ostatní ženské, jak na družstevním poli sbírají brambory. Václav má ten obraz už hodně zamlžený, přesto věří, že je to jeho první vzpomínka z dětství. Do 50. let byl Závratec obcí sedláků a malých rolníků. Hospodáři kolektivizaci nejprve odolávali, potom sami založili družstvo. Otec Josef vstoupil do strany, stal se předsedou, matka Marie krmila krávy. Své koně měli v družstevní stáji a nosili jim vlastní seno na přilepšenou.

„Zprvu to bylo takové sedlácké družstvo. Snad jakýsi kibuc z trucu,“ vypráví Václav Lebduška. „Když do družstva museli, tak ho tedy založili. A pak si to užívali.“ V neděli jezdila rodina červeným embéčkem na mši do farního kostela v sousedním Ronově nad Doubravou. Otce kvůli tomu zvali na okresní výbor strany, kde mu to soudruzi vytýkali. Lebduškovi však nebyli v Závratci jediní, kdo chodil do kostela. „V jézédé doznívala selská tradice, v rodinách katolická.“  Třešňákův text o znaveném dělníkovi visel na obecní nástěnce ještě dlouhé týdny po únoru. Nikdo ho nesňal. Nikdo za něj Václava netrestal. Jako by mírný vzdor vůči komunistickému režimu ze Závratce přece jen úplně nezmizel.

Jak Bůh získal indiánský rysy

„Stál jsem na dlaždicích nad kryptama / v chrámu svatého Víta / a vzteky skřípal malejma zubama / protože v tu chvíli Gojko dostal svýho šedesátýho zlosyna / a držel ho pod kostěnou kudlou / nebyl jsem přitom / počítal jsem čas / pohled upřený někam / ta trpící zmučená tvář / najednou se na mě usmál / dřevo ožilo / z hořících ran sálal plamen / stál jsem tam.“

V básni „Indiánský rysy“ se básník a spisovatel Jáchym Topol vrací do dětství, stejně jako ve svém vyprávění Václav Lebduška. Oba chlapci hltali východoněmecké filmy o indiánech. Oba znali jugoslávského herce Gojka Mitiče. Oba milovali hrdiny s havraními vlasy, které v těch filmech Gojko hrál. A oba v neděli trpěli, když ty filmy vysílala televize a oni museli na mši. Jáchym do Chrámu svatého Víta v Praze, Václav do kostela svatého Vavřince v Ronově.

„Modlit jsem se začal později / i když Bůh má pořád indiánský rysy / my byli ve třídě čtyři křesťani / Kremerová... / Holý emigroval / Dub je u fízlů, každej to říká / a já se tu pořád motám mezi kostelem a westernem,“ napsal Topol a nebyl v tom sám. S počátkem normalizace začal Václav Lebduška chodit do školy a už tušil, že tu „něco nehraje“. U Lebdušků se ještě sousedky scházely při draní peří a tam poprvé slyšel o Janu Palachovi. Ve škole však musel mlčet. Jména slavných cestovatelů Hanzelky a Zikmunda byla v hodinách zeměpisu tabu. Četl foglarovky, chtěl chodit do skautu, ale nikde žádný oddíl nebyl. „Rusáci všiváci,“ zapsal si do deníku po hokejovém utkání se Sovětským svazem.

Filmy o indiánech uchvátily celou generaci chlapců i děvčat. Gojko Mitič patřil k dětským idolům a Václav Lebduška je přesvědčený, že nedělní vysílání vytoužených „indiánek“ byla ideologická křivárna. Staré ženy s šátkem na hlavě režim v kostele toleroval. „Pro koho jiného je Bůh, než pro staré báby.“ Ale pro děti? To raději Synové Velké medvědice než učedníci Syna Božího. Místo modlitby válečný pokřik. Místo kříže a Golgoty divoký Západ. Indiáni, dolary a whisky se zlosyny, které Gojko mydlil hlava nehlava. Lepší čelenka než trnová koruna. Lépe Gojko, nežli Ježíš. „U nás doma ale zůstávala v neděli televize vypnutá, já musel do kostela a kázání se strašně vlekla,“ vzpomíná Václav na dobu, kdy komunisté, aniž by to tušili, vtiskli Kristu „indiánský rysy“.

Dlouhé vlasy a Pomatená misl

„Vážení rodiče, sděluji Vám, že Váš syn Václav Lebduška se opětovně dopustil přestupku proti školnímu řádu a za nevhodný grafický projev mu byla dne 5. 9. 1983 udělena třídní důtka. Školní řád porušuje také nevhodným účesem. Upozorňuji, že všechny jeho přestupky jsou evidovány a odrazí se v jeho osobní charakteristice. Božena Kvasníková, třídní profesorka.“

Václav už si nepamatuje, co graficky nevhodného na nástěnku začátkem čtvrtého ročníku gymnázia v Chrudimi nakreslil. Desítky fotek z jeho archivu však svědčí o tom, že vlasy tehdy nosil až na ramena. V batikovaném tričku chodil do školy i do kostela a nikde z toho nebyli nadšení. Zatímco však věřící i farář u svatého Vavřince nad tím dokázali mávnout rukou, písemné upozornění s hlavičkou gymnázia dokládá, že ve škole byly všechny jeho přestupky evidovány do osobní charakteristiky, aby mu jednou byly sečteny.

Nejsvobodněji se cítil s kamarády v Závratci. Vstoupili do Socialistického svazu mládeže a založili ve vsi základní organizaci. Věděli, že tím přizvukují režimu, ale byl to způsob, jak uniknout permanentnímu dozoru ve škole. Založili kapelu „Pomatená Misl“, a když třeba spolužáci z gymnázia museli na 1. máje v Chrudimi slavit svátek dělníků a rolníků, Václav s kapelou zkoušel v klubovně písně o tom, že oni nikdy do továrny každé ráno chodit nechtějí. V normalizovaném Československu sehrával Socialistický svaz mládeže, jeho organizace a fungování, zvláštní roli. Byl promyšlenou součástí systému, přípravkou mladých lidí na vstup do komunistické strany, jedním z klíčových nástrojů propagandy, nástrojem vymývání mozků a kariérního růstu. Funkcionáři SSM patřili k vrstvě nedotknutelných papalášů, ti nejvýše postavení byli členy ústředních stranických orgánů.

Běžní svazáci však pouze platili členské příspěvky, občas se účastnili svazáckých schůzí, aby na sebe neupozornili a pokud možno neměli s režimem nějaký problém. A část z nich se členstvím v SSM snažila režim obalamutit. Vrstevníci z undergroundu se řadovým svazákům vysmívali a opovrhovali jimi. Odmítali jakýkoli kompromis, který ani dlouhé vlasy a náznaky nekonformního myšlení nemohly v jejich očích ospravedlnit. Členů SSM, jakými byl Václav Lebduška, však byly tisíce. Věděli, že participují na kolaborantském systému a styděli se za to. Současně však věřili, že jim ten šedivý závoj umožní alespoň zčásti dospívat tak, jak by možná dospívali ve svobodné společnosti. Že jim ty dlouhé vlasy a „pomatená mysl“ takhle projdou.

Organizace černé budoucnosti

Jenže Václavovi neprošly. V osobní charakteristice měl nastřádáno, některými předměty prolézal jen tak tak, a když se po maturitě ucházel o studium na Vysoké škole zemědělské v Praze, nepomohlo mu ani otcovo členství v KSČ. Přijímací zkoušky neudělal a nastoupil ve své vesnici jako závozník v družstvu. Už to ovšem nebylo to malé družstvo hospodářů jako v 60. letech. Počátkem normalizace byl Závratec pohlcen kolosem, který JZD z okolí sloučil do jednoho a začalo skutečné socialistické hospodaření.

„Říkali jsme tomu ostrá tužka. Místo jedné fůry obilí zapsaly se tři. Kdo nefixloval, ten si nevydělal. Předsedou počínaje, závozníkem konče.“ Václav Lebduška rozvážel krmivo do kravínů a také on podváděl. „Kdyby všechno bylo, jak se psalo do papírů, bylo by družstvo ze zlata. Vůbec nechápu, jak to mohlo fungovat. Odkud se ty peníze pořád braly.“ Aniž by na to tenkrát příliš myslel, pozoroval zánik tradičního venkova. „Lidé přestavovali chalupy ve stylu břízolitových omítek. Selské baroko úplně pryč. Vstupní brány statků pryč. Nahrazené železnými vraty. Můj rodný dům to také odnesl. Vyházený starý nábytek. Místo toho umakart. A tradiční krajina mizela. Pole postříkaná chemií. Ruiny velkých starých statků se rozpadaly. Propadaly se jim střechy. Zdi se bortily.“

Václav roztrhal svazáckou legitimaci, ve svazácké klubovně se však s kamarády scházeli dál. Založili tajný spolek OČEBU. Organizaci černé budoucnosti, neboť byli přesvědčeni, že zítřky jim příliš nakloněné nejsou. Ve vzduchu viselo peklo vojenské základní služby, a byť dostal Václav roční odklad, bylo jisté, že se vojně nevyhne. Předstírat pomatenou mysl ani fingovat sebevraždu nedokázal. Na vysokou školu neměl šanci. Tak si život před vojnou užíval, jak nejlépe uměl. Vyrážel na čundry, na hudební festivaly, koncerty legální i zakázané.

A potkával tam lidi, kteří na tom byli stejně jako on. Nesnášeli systém, ve kterém žili, smáli se mu, a přesto byli jeho součástí. Přepisovali a šířili text Ivana Martina Jirouse „Zpráva o třetím hudebním obrození“. Věřili, že v něm je pravda, kterou hledají, ale k otevřenému vzdoru neměli odvahu. „Establishment může přiskřípnout jenom toho, kdo se chce mít lépe než druzí. Na toho, kdo chce líp žít, ne ve smyslu hmotného zabezpečení, ale ve smyslu hledání a sledování pravdy, má establishment malé drápky,” napsal Jirous ve svém manifestu undergroundu.

Když se v červnu 1985 desítky tisíc poutníků na Velehradě bouřily proti komunistickému ministru kultury Klusákovi, děkoval Václav Pánu Bohu, že může být u toho. Národní pouť na Velehradě přerostla v největší protestní shromáždění před listopadem ´89. V hloučku mániček pokuřoval před bazilikou, pozoroval babičky, kluky a holky v krojích, pískal, když opilý Klusák žvanil na pódiu, provolával slávu papežskému vyslanci Casarolimu a byl šťastný. Bůh měl zase „indiánský rysy“.

Černé lesy, samopal a rozkaz zabíjet

Po Velehradu vyrazil na vandr do bulharských hor, a když se přes Maďarsko vracel domů, viděl v Budapešti muzikál Miloše Formana „Vlasy“. Za několik týdnů seděl v klubovně, na stole láhve dezertního vína, nůžky a chomáče dlouhých vlasů. Stejně, jako se Mr. Berger nechal ve filmu rituálně ostříhat, aby pak zmizel ve Vietnamu, také Václav Lebduška shodil „háro“ rukou svého kamaráda. Než si nechat holit hlavu v kasárnách, raději si to užít s přáteli, jako v tom filmu.

V Závratci vyrůstal v krajině, které uhnívaly kořeny pomalu a zvolna. Zato pohraniční rota v Zadním Chodově ležela v Sudetech znásilněných brutálně a rychle. Tady se statky vyhnaných Němců nerozpadaly desítky let. Tady je buldozery srovnaly během několika měsíců. Václav Lebduška tam narukoval na podzim roku 1985 a propadl depresi tak hluboké, jakou dosud nepoznal. Organizace černé budoucnosti byla směšnou recesí. Tady na něj čekaly černé lesy, samopal s plným zásobníkem a rozkaz zabíjet. Pokud myšlenky na pokus o sebevraždu dosud odmítal, tady na to myslel ve dne v noci.

O šest let dříve narukoval do Zadního Chodova vojín Miloš Kukla. Nebyl tu ještě ani dva měsíce, když z útvaru v Tachově zběhl jiný voják Milan Myšlovič a blížil se k Chodovu. Velitelé dobře věděli, že Myšlovič může být nebezpečný, přesto mu Kuklu poslali v ústrety. V přestřelce zemřeli oba. Režim, který mladíkům vymyl mozky a poslal je proti sobě, stvořil z Myšloviče zlosyna, z Kukly hrdinu. „Padnul při obraně socialistické vlasti,“ hulákali vojáci, když při nástupu vyvolávali důstojníci Kuklovo jméno ještě léta po masakru. „Já na hranici nejdu. Dejte mě jinam. Jinak za sebe neručím,“ otravoval Václav lampasáky tak dlouho, až ho poslali do kotelny.

Před československou pozemkovou reformou ve dvacátých letech 20. století patřil zámek v Libdějovicích u Vodňan Schwarzenberskému rodu. V padesátých letech tam lidová armáda zřídila výcvikové středisko služebních psů. Zrodilo se tu plemeno československý vlčák. V kotelně zámku měl Václav útočiště tak dlouho, dokud ve službě nezaspal a přehřátý kotel nepraskl. Z armádního kotelníka se stal krmičem armádních prasat a nakonec armádním vězněm. Když přijely sestry s kamarádkami za Václavem na návštěvu, ubytoval je ve svém kutlochu, který si v prasečáku zařídil. „Přechovávání civilních osob v armádním objektu,“ znamenalo dva týdny vězení a o dva týdny delší vojnu.

Co tady dělají ti vidláci?

Domů se vrátil na podzim roku osmdesát sedm. Komunistickému režimu zbývaly dva roky u moci a Závratec už byl Václavovi malý. Nevěděl sice, že se blíží konec, ovšem táhlo ho to do Prahy. Dostal místo vychovatele střediska pro mládež na Klíčově a začal se zajímat o práci s mladými lidmi, kterým se život příliš nedařil. Speciální pedagogika byla tehdy v počátcích a Václavovi dávala naději na smysluplnou práci.

Bydlel na Malé Straně v bytě disidenta Tomáše Dvořáka. Znali se už z Velehradu a Václav nebyl jediný, kdo u Dvořáka našel střechu nad hlavou. Tou dobou založil Dvořák s Hanou Marvanovou Nezávislé mírové sdružení, opoziční spolek usilující o „demilitarizaci společnosti a zrušení povinné vojenské služby“. Po demonstraci 21. srpna 1988 svolané k dvacátému výročí okupace, skončili Tomáš Dvořák i Hana Marvanová ve vězení, ovšem byt na Malé Straně sloužil dál k setkávání lidí z nově vznikajících iniciativ. Spolu s nimi organizoval petice za propuštění Marvanové, Dvořáka a dalších disidentů. Psal komentáře, úvahy a výzvy pro samizdatové oběžníky. Zapojil se do iniciativy žádající propuštění na svobodu vězněného katolického aktivisty Slováka Ivana Polanského.

Do Nezávislého mírového sdružení však se svými přáteli nevstoupil. „Mám pocit, že jsme v tom pražském disentu působili trochu jako venkovani. My jsme pro ně byli jiná kategorie. ‚Co tady dělají ti vidláci,‘ prohlásil jednou někdo z nich,“ vypráví Václav Lebduška. „Nosili jsme zelené vaťáky. Byli jsme pro Pražáky asi fakt venkov. Měli jsme jiný styl myšlení. Ne tak komplikovaný. A zároveň jsme si prošli vojnou, které oni se báli. Ale my už jsme to měli za sebou.“

Na svůj venkov se pravidelně vracel. Od roku 1988 se zapojil do vydávání samizdatu „Informace o církvi“. Tak, jako známější Infoch přinášel aktuality z prostředí disentu a signatářů Charty, šířil Václav s přáteli zprávy ze světa katolické církve. Vždy jednu sobotu v měsíci se scházeli na půdě mlýna v Třemošnici nedaleko Závratce, kam kdysi chodil do školy. „Podle manuálu z Polska vyrobil truhlář rámeček, na rámeček se napnula blána, válečkem se přejíždělo a tiskli jsme. Byla to úmorná práce. Občas to bylo nečitelné, my upatlaní od barvy, ale tiskli jsme desítky kusů. Když přišel listopad a my pochopili, že už to nebudeme muset dělat, moc se nám ulevilo. Bylo to fakt úmorné, ale brali jsme to jako poslání.“

Vachrlaté nohy hydry

Listopad přišel, ovšem Václav v pátek sedmnáctého na Národní třídě nebyl. Pozvánku na shromáždění ke Dni studentů má ve svých archivech schovanou, ale svazácké akce ho nezajímaly. V říjnu 1988 utíkal před vodními děly, když Veřejná bezpečnost rozháněla shromáždění k oslavě vzniku republiky. „Masaryk! Masaryk!“ skandoval zástup, zpíval hymnu, do toho štěkali policejní psi a lidi srážely k zemi vodní děla. Před budovou Československé tisková kanceláře v Opletalově ulici křičel Václav: „Pište pravdu!“ a měl strach. Takové násilí zažil na vlastní kůži poprvé. Stovky lidí prchaly na Staroměstské náměstí, když se na ně z radnice pod orlojem vyřítili policisté v bílých helmách, a pak zděšeně hleděli, jak Pařížskou přijížděly obrněné transportéry a nikdo nevěděl, zda nespustí palbu.

V lednu 1989 byl stíhaný za účast na demonstraci během Palachova týdne. Nejprve Státní bezpečnost sebrala Václava Havla a Danu Němcovou, když v neděli 15. ledna pokládali na Václavském náměstí květiny k uctění Palachovy památky. Od pondělí do pátku pak na Václavák přicházeli lidé a byť byli biti, nazítří přišli znovu. Stejný policajt, který Václavu Lebduškovi kontroloval občanský průkaz v Praze, dopadl Václava při cestě do Všetat, když se vydal na setkání do jeho rodné vesnice. Skončil ve vyšetřovně StB v Bartolomějské ulici.

„Dítě. Motejl. Lidner. Sokol. Truhlář,“ poznačil si na kousek papíru jména advokátů, kteří tehdy pomáhali lidem z disentu. Za účast na protestech proti režimu byl obžalován a nakonec ho obhajoval právník Zdeněk Dítě. „Hrozila podmínka, ale té jsem se nebál. Ovšem mohli mě vyhodit ze střediska pro mládež. A to jsem nechtěl. Ta práce mě bavila.“ Před soudem byl osvobozen, dál šířil samizdat i petice. Ovšem shromáždění na Albertově ho nechalo chladným. Připadalo mu zbytečné. Netušil, že na Národní budou 17. listopadu svištět obušky, téct krev a praskat kosti tak, že se národ konečně zvedne, zazvoní klíči a vyzpívá si svobodu. Na víkend odjel do Závratce a tam v lese kreslil stromy.

„Vy jste tenkrát v tom osmdesátém osmém či devátém roce skutečně netušil, že už to nebude trvat dlouho? Řekněte mi, prosím, jak jste to prožíval,“ ptám se ve studiu Paměti národa. „Praha byla zvláštní společenství lidí, kteří v tom systému žili relativně svobodně. Já bych to nazval jako veselé ghetto a vize nějakého konce se mi teda nikde nejevila. Spíš jsme se adaptovali na ty podmínky a v rámci toho jsme se snažili nějak bojovat proti systému. Ale že bychom měli očekávání, že za dva měsíce bude konec, to mě teda ani nenapadlo. Vlastně mě to nenapadlo, ani když východní Němci začali utíkat. Pořád se zdálo, že ta hydra má pevné nohy. Ona je ale ve skutečnosti měla velmi vachrlaté.“