"To jsme se dozvěděli od rodičů, protože byla ze začátku mobilizace v tom 1938 roce. My jsme všechny doma plakaly, jestli tatínka vezmou na vojnu. Bylo to hrozný, byly jsme malý děti. Když se tatínek vrátil, tak jsme byli rádi."
"Žádné zábavy, to dospělí neměli, to bylo všechno zakázané. A večír se muselo zatemňovat okna. Lidi taky některý neměli dostatek jídla, tak chodili po venkově a každý, když mohl, tak jim pomohl. Když byly nálety na Kolín, na Pardubice, tak muselo být zatemníno všude. Jako dítě, nebylo to pro nás jednoduché. Už jsme chápali, že v roce 1945 byl konec. A to jsme si představovali, že už bude všechno růžové. Ale ono to tak nebylo. "
"Sebrali rodičům do JZD. Právě ti, co byli u Němců, tak se potom dali ke komunistům a zakládali JZD. Tatínka dali na obecní úřad, drželi ho tam do noci, pokud jim to nepodepsal. To bylo, to ty pole dali, všechno, dobytek sebrali. Všechno se dalo do toho družstva společnýho. A potom naši, už jim bylo přes sedmdesát, museli pořád chodit ještě do práce, protože měli každý 400 korun důchodu jenom."
Růžena Lebedová se narodila 13. února 1930 do selské rodiny. Vyrůstala v Červených Janovicích na Kutnohorsku. Do školy nastupovala v době ohrožení předválečného Československa, rok poté vnímala, jak ze třídy zmizeli její židovští spolužáci. V 50. letech rodina musela pod nátlakem odevzdat hospodářství do vznikajícího jednotného zemědělského družstva. Růžena nastoupila jako dělnice do podniku Praga, brzy se vdala a vychovávala dvě děti. Poté vystřídala řadu zaměstnání. Růžena Lebedová zemřela v roce 2020.
