Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Leiva (* 1947)

• narodila se 5. dubna 1947 ve městě Villa Clara v Kubánské republice

• v roce 1956 se s rodiči přestěhovala do Spojených států amerických, odkud se po třech letech vrátili zpět na Kubu

• od roku 1971 do 1975 pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí Kubánské republiky

• v roce 1987 Státní bezpečnost zadržela jejího manžela Oscara Espinosu Chepe a nemohli se vrátit do Jugoslávie, kde v té době reprezentovali Kubu v obchodních záležitostech

• v roce 1995 se začala věnovat žurnalistice

• v roce 2001 se podílela na založení nezávislé organizace „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ [Sociedad de Periodistas Manuel Márquez Sterling]

• během „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba] v březnu 2003 zatkli a odsoudili jejího manžela a dalších 74 oponentů vlády, nazývaných později jako „Skupina 75“ [Grupo de los 75]

• je zakladatelkou hnutí matek a manželek politických vězňů nazývané „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco]

• spolupracuje s nezávislými periodiky, například s „Cubanet“ a založila svůj vlastní blog „Smíření na Kubě“ [Reconciliación Cubana]

• je vdova a žije v Havaně

„Budoucnost Kuby je jeden velký otazník, už jsme si protrpěli své, nevěděli jsme, co se stane s Kubou až zemře Fidel Castro, ale neposunuli jsme se ani o kousek dál,“ uvádí k současné situaci na Kubě Miriam Leiva, jedna ze zakladatelek hnutí za práva kubánských vězňů „Dámy v bílém“.

Zoologická zahrada u nás doma

Miriam Leiva se narodila 5. dubna 1947 ve Villa Claře v Kubánské republice. Miriam měla šťastné dětství. Otec byl veterinář a když byla Miriam ještě dítě, měli doma spoustu zvířat: „Zemědělci platili mému otci zvířaty, měli jsme doma takovou malou zoologickou zahradu,“ vzpomíná Miriam na spokojené dětství. Když jí bylo 9 let, v roce 1956, emigrovala kvůli ekonomické krizi a politické situaci se svými rodiči do Spojených států amerických (USA), kde se rychle naučila anglicky. Její otec byl aktivním členem „Hnutí 26. července“[1] v USA a když se k nim roce 1959 dostali zprávy o pádu režimu Fulgencia Batisty[2] na Kubě, vrátili se do své vlasti. Po návratu na Kubu Miriam pokračovala ve studiu jazyků, kde se mimo angličtiny učila češtinu. Z důvodu nedostatku překladatelů do českého jazyka na Kubě byl otevřen intenzivní kurz, do kterého Miriam přijali. Následně začala pracovat jako tlumočnice pro Polytechnický ekonomický odbor a doprovázela české techniky při jejich oficiálních návštěvách Kuby. Miriam byla od mala ovlivněna revolučními idejemi a stala se členkou „Asociace mladých odbojníků“ [Asociación de los Jóvenes Rebeldes][3] a podporovala kubánské milice.

Ředitelství socialistických zemí

Jelikož Miriam vyrůstala v rodině s ideologií Kubánské revoluce, automaticky se v dospívání účastnila dobrovolných prací. „Podle mě ale nebyly v ničem užitečné, nebyly produktivní. Navíc jsme tam vždy měli hlad, 15 dní v kuse,“ vzpomíná Miriam na brigády. Netrvalo dlouho a Miriam vstoupila do „Unie mladých komunistů“ [Unión de Jóvenes Comunistas], avšak na konci 70. let si Miriam začala uvědomovat, že ne vše, co si myslí, může říct nahlas. V té době doprovázela delegaci českých lékařů, kteří byli na Kubu pozvání Ministerstvem zdravotnictví, současně také studovala Politické vědy. V roce 1971 začala pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí Kubánské republiky pro „Ředitelství socialistických zemí“ [Dirección de los países socialistas]. Na starosti měla vzájemné vztahy s Maďarskem a později s Východním Německem. V té době Miriam vstoupila do „Komunistické strany Kuby“. Miriam hodně cestovala, doprovázela zahraniční i kubánské vyslance a politiky na misích. Následně byla povýšena na vedoucí „Ředitelství afrických zemí“ [Dirección de los países africanos] a měla na starosti vztahy se zástupci Somálska, Etiopie nebo Džibuti. Celkem pro ředitelství pracovala čtyři roky. V roce 1975 se provdala za ekonoma Oscara Espinosu Chepeho[4], který řídil Ekonomický odbor spolupráce s Maďarskem, Československem a Jugoslávií. Oscar Espinosa měl časté rozepře s režimem za své názory o ekonomických nástrojích státu a byl obviněn z hanění osoby prezidenta Fidela Castra. „ Oscar vedl poradenskou kancelář pro ekonomické záležitosti Fidela Castra, ale otevřeně vyjadřoval svůj nesouhlas s nastolenou strategií: ´Jak je možně, že zakázali všechny živnostníky? Proč zavřeli Úřad pro státní audit, kdo bude kontrolovat státní finance? Proč zrušili fungující bankovní systém?´“ popisuje Miriam příčiny problémů svého manžela s Fidelem Castrem.

Zadrženi

Kvůli otevřené kritice režimu přemístili manžela Miriam do zemědělského sektoru, zatímco Miriam vyslali na zahraniční misi. Nakonec systém svolil a manželský pár mohl společně reprezentovat Kubánskou republiku na Velvyslanectví v Jugoslávii, i když Miriam nabídli pracovní místo neodpovídající jejím dosavadním zkušenostem a vzdělání – tajemnice Komunistické strany Kuby. V roce 1987 navštívili Kubu, ale když se chystali vrátit se do Jugoslávie, Státní bezpečnost zadržela Oscarovi Espinosovi cestovní pas a nedovolila mu vycestovat z Kuby. „Byla to těžká situace, musela jsem sama na mé vlastní náklady vycestovat do Jugoslávie a tam zabalit naše věci. Vzpomínám si, že jsem se strašně bála o Oscara,“ vybavuje si Miriam se smutkem. Jelikož chtěl mít Castrův režim jejího manžela plně pod kontrolou, přemístili ho do Národní banky Kuby a zakázali mu jakýkoliv kontakt se zahraničím, Miriam mezitím udržovala kontakty se svými kolegy z Ministerstva zahraničí. V roce 1992 ji nabídli post zástupkyně ministra zahraničních věcí, což ale nakonec nebylo schváleno „Ústředním výborem Komunistické strany Kuby“[5]. Miriam popisuje důvod odmítnutí pracovního místa: „Nařídili mi, abych se okamžitě rozvedla, protože nemůžu vykonávat důležitou funkci a být vdaná za kontrarevolucionáře.“ Brzy obvinili Miriam z šíření protirevoluční a propagandy a musela se dostavit „na kobereček“ před Ministra zahraničních věcí, který ji sdělil: „´Pokud takto budeš smýšlet dál, nemůžeš už pracovat na ministerstvu´. Tak jsem odešla, z důvodu politické nedůvěryhodnosti,“ dodává Miriam.

Kubánské černé jaro

Miriam má v živé paměti, kdy se během „speciálního období“ [periodo especial][6] potýkali nejen s ekonomickou krizí, ale i s potížemi v osobním životě, k čemuž Miriam dodává: „Nikdo se s námi nebavil, často k nám chodila policie, lidé se báli nás jenom pozdravit, sousedi, ale i naše rodina. Byli jsme obklopeni donašeči a každou chvíli předvoláni Státní bezpečností.“ Na začátku 90. let se Oscar začal věnovat opozičním aktivitám jako nezávislý novinář, Miriam až kolem roku 1995, když se začala zajímat o problematiku lidských práv a smír v kubánské společnosti. Miriam je signatářkou politického projektu proti komunistické vládě „Varela“, jehož podněcovatelem byl opoziční politik Oswaldo Paya Sardíňas[7]. Cílem projektu byly politické a ekonomické reformy na Kubě, o kterých Miriam intenzivně psala ve svých článcích. V roce 2001 se s ostatními novináři podílela na vzniku nezávislé organizace „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ [Sociedad de Periodistas Manuel Márquez Sterling][8]. Sdružení usilovalo o vytvoření prvního nezávislého časopis vydaného na Kubě. “Kubánská vláda se nechala slyšet, že to nikdy nedopustí, že nás potlačí a zavře do vězení,” popisuje Miriam. První číslo časopisu „Z Kuby” [De Cuba] vyšlo v prosinci roku 2002. V magazínu se nacházel ekonomický oddíl, který editoval Oscar Espinosa Chepe a zahraniční sekce pod vedením Miriam. Časopis se velmi rychle rozšířil po celé Kubě a představoval velký úspěch pro kubánské disidenty. Navíc odrážel tehdejší náladu ve společnosti – nespokojenost lékařů, novinářů a umělců. V únoru 2003 vyšlo druhé vydání časopisu, které už vyprovokovalo vládu k reakci. Mezi 18. a 20. březnem 2003 státní orgány tvrdě zasáhly proti všem oponentům. „Odvlekli 75 oponentů na výslech, později je odsoudili k odnětí svobody. Mezinárodní organizace je okamžitě označily za ´vězně svědomí´. Někteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody ve výši 28 let, můj manžel Oscar Espinosa ve výši 20 let,“ vzpomíná Miriam na události „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba][9].

Dámy v bílém

Během „Kubánského černého jara“ poslala Státní bezpečnost manžela Oscara do 900 kilometrů vzdáleného vězení „Kombinovaná věznice“ [El Combinado] v Guantánamu. „Zabarikádovali celou naší ulici, vpadli k nám domů a všechno si odnesli, vše převrátili vzhůru nohama. Policie s sebou měla naše sousedy jako svědky,“ komentuje Miriam okamžik, kdy byl zadržen její manžel. Oba je obvinili ze spolupráce s imperialismem – zrovna když probíhala domovní prohlídka, přišel jim domů fax od Reportérů bez hranic, který policie vzala jako důkazní materiál. Zabavili jim celoživotní úspory z Jugoslávie, auto a sbírku známek. Miriam zůstala na svobodě a začala se stýkat s ostatními manželkami vězňů z Kubánského jara. Vídaly se vždy u někoho doma, kvůli odposlouchávání se nemohli bavit přes telefon. „Scházely jsme se, abychom si vyměnily informace, nejen o zavřených mužích, ale celkově o tom, co se na Kubě zrovna dělo,“ vysvětluje Miriam důvod schůzek. Ženy se postupně seznamovaly, zvaly k sobě další a společně se modlily za životy svých otců, synů a manželů. „To se na Kubě ještě nikdy předtím nestalo. Hnutí se na začátku jmenovalo ´Ženy, dcery a matky 75 zadržených´, později ´Dámy v bílém´ [Las Damas de Blanco][10],“ popisuje Miriam začátek jednoho z nejdůležitějších nezávislých hnutí na Kubě, jehož je spoluzakladatelkou. „Dámy v bílém“ se oblékají do bílé barvy a v ruce drží květinu jako symbol lásky a míru. Často zpívají národní písně, hlavně takové, které se zpívaly během bojů z a nezávislost Kuby. Hnutí obdrželo několik mezinárodních cen a uznání za úsilí v boji za lidská práva na Kubě, mezi nimi například ocenění od Evropského parlamentu nebo organizace „Human Rights First“[11].  

Jeden velký otazník

V roce 2008 se Miriam opustila hnutí „Dámy v bílém“ a začala se věnovat hlavně psaní a svému manželovi, který byl propuštěn z vězení kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Oscar Espinosa Chepe zemřel v roce 2013 ve Španělsku. Miriam nikdy nesouhlasila s metodami řízené státní ekonomiky, označuje je za neúčinné a za nástroj kubánské vlády, který znemožňuje Kubáncům mnohé příležitosti. Na začátku nového tisíciletí pozvali Miriam na seminář „Rady zahraničních otázek“ do Senátu USA ve Washingtonu, kde diskutovala o ekonomických nástrojích s tehdejším prezidentem USA Barackem Obamou. V tomto období se věnovala hlavně konferencím a přednáškám o nutnosti postupného otevírání kubánského trhu. „Miguel Díaz Canel [současný kubánský prezident] a jeho skupina – pokud oni doopravdy neuvolní naši ekonomiku, centrální plánování zašlape jakoukoliv občanskou iniciativu do země. Je potřeba respektovat mechanismy trhu,“ zdůrazňuje Miriam. V současnosti spolupracuje s nezávislým deníkem „Cubanet“ a pracuje na svém blogu „Smíření na Kubě“ [Reconciliación Cubana][12]. Miriam pochybuje o budoucnosti Kuby: „Velmi mě znepokojuje, že Díaz Canel je zpátečnický, nehledí dopředu. Říká, že slouží lidu, měl by tedy podporovat kubánskou společnost, dát jim příležitost podílet se na kubánské ekonomice. Je to veliká výzva pro nás pro všechny. Jinak se z Kuby stane země frustrovaných, kteří nemohli odejít, země hloupých, kteří zůstali a starých. Bohužel,“ uzavírá Miriam žádost o rychlé změny v ekonomickém řízení Kuby.

 

[1] Více informací o Kubánské Revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

[2] Generál Fulgencio Batista y Zaldívar (16. ledna 1901–6. srpna 1973) byl kubánský voják, politik a diktátor. Více informací zde: http://orientalismus.cz/texty/Batista.html

[3] Oficiální stránky „Asociace mladých odbojníků“ zde: http://www.somosjovenes.cu/articulo/asociacion-jovenes-rebeldes-ajr

[4] Oscar Espinosa Chepe byl uznávaným kubánským ekonomem, zadrženým během „Kubánského černého jara“ v roce 2003. Více informací zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/kubansky-disident-obrat-cechu-je-pro-nas-bolestny/r~i:article:608951/

[5] Více informací o „Ústředním výboru“ naleznete zde: https://www.ecured.cu/Comit%C3%A9_Central_del_Partido_Comunista_de_Cuba

[6] Období počátku 90. let na Kubě se také nazýváno „Speciálním obdobím“ [Periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[7] Oswaldo Paya Sardíñas byl kubánským aktivistou za lidská práva. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.diariodecuba.com/etiquetas/oswaldo-paya-sardinas.html-0

[8] Více informací o „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ zde: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y09/mayo09/29_C_2.html

[9] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[10] „Dámy v bílém“ je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě: Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

[11] Více informací o mezinárodním ocenění hnutí „Dámy v bílém“ zde: https://www.diariolasamericas.com/opinion/merecido-reconocimiento-damas-blanco-n4122362

[12] Oficiální stránka blogu „Smíření na Kubě“ Miriam Leivy: https://reconciliacioncubana.wordpress.com/