Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Lejsková (* 1954)

• narodila se 4. prosince 1954 v Praze

• její matka Věra Lejsková byla během 50. let vězněna v Pardubicích a Železovcích na Slovensku

• 1969 – 1972 chovankyně výchovného ústavu v Černovicích

• svědkyně lokálních událostí spjatých s pražskou prostitucí a kuplířstvím

• svědkyně poměrů v ženské věznici v Pardubicích

V létě roku 1959 cestovaly Zuzana s babičkou jako obvykle do Pardubic. Pokaždé tam čekaly na vlak do Košumberku, kde Zuzanina starší sestra Vlaďka už druhým rokem ležela v sádrovém krunýři. Vlaďka trpěla tuberkulózou kostí. Ale toho dne to bylo jiné. Místo toho, aby šly na důvěrně známé nástupiště, vedla ji babička ven z nádraží a potom městem až k budově s mříží na oknech. Zuzana si prohlížela prostornou místnost, kde byly ženy v hnědých teplákových soupravách. Jedna z nich se na ni usmívala. „To je tvá maminka,“ řekla Zuzaně babička, když spolu došly až ke stolku, u kterého ta cizí žena seděla.

 

Babička mě vychovala od plenek

Zuzana Lejsková má v rodném listě uvedeno datum narození 4. prosince 1954 a je přesvědčena, že se své matce Věře narodila v kriminále. „Babička vždycky říkala, že mě vychovala od plenek. Že si pro mě jela do porodnice, kam mě odněkud převezli. Cítím v tom spoustu nesrovnalostí. Ale víc o tom nechtěla mluvit. Když se mi později maminka snažila něco říct, babička ji pokaždé zarazila. Také mi nikdy neprozradily, za co maminka těch pět let seděla,“ říká Zuzana Lejsková, která se z útržkovitého vyprávění matky dozvěděla akorát to, že pochází z dvojčat a že její bratříček hned po narození zemřel. „Byla jsem pátrat na Ďáblickém hřbitově, kde jsou tyhle děti pochované, ale nikdy jsem nic nezjistila,“ dodává k tomu. Jméno otce nemá zapsané v rodném listu a přikládá to skutečnosti, že se její rodiče nejspíš nepohodli. „Možná to byl Emanuel Pokorný. Občas mě za ním, když jsem byla malá, vodili a říkali, že to je můj tatínek. Víc o něm nevím,“ říká Zuzana Lejsková.

 

Spala jsem pod stolem s vlčákem Astou

Po matčině propuštění z kriminálu zůstaly obě sestry i nadále v péči své babičky, Růženy Lejskové ze Skochovic. „Maminka byla hodná, ale neuměla se o svoje děti postarat. Víte, jak to myslím. Dítě potřebuje, ať mu někdo uvaří, vypere, vyžehlí, ale to ona nedokázala. Pořád měla nějaké pány, se kterými žila, a spíš jsme se jenom občas navštěvovaly,“ vypravuje pamětnice. Jednou si ji matka vzala k sobě na statek v Souticích. Po týdnu však vezla Zuzanu zpátky k babičce. „Maminka tam bydlela s nějakým pánem a často chodili večer pryč. Byl to velký starý dům a já jsem se tam v noci strašně bála. Spávala jsem pod stolem s vlčákem Astou, abych neměla takový strach,“ říká Zuzana Lejsková. A pokus svěřit obě sestry na rok do péče matce, zda se osvědčí, nevyšel. Po nějaké době pobytu u matky se zjistilo, že Zuzana i Vladimíra trpí značnou podváhou. Vrátily se k babičce do Skochovic.

 

Na Vánoce jsem z pasťáku byla vždy doma

Po základní škole měla Zuzana nastoupit do učení. Protože tam nechodila a ani se nepřihlásila do zaměstnání, umístili ji do Výchovného ústavu v Černovicích na pomezí Vysočiny a jižních Čech. „Špatné to tam nebylo, ale volnost mi chyběla,“ vzpomíná Zuzana Lejsková na svůj tříletý pobyt v „pasťáku“, jak všechna děvčata svorně svůj vynucený domov nazývala. Ráno se vstávalo časně. Následovala rozcvička, snídaně a nástup do zaměstnání. Zuzana pracovala v zahradě, jiné dívky chodily zase do šicích dílen. Kolem poledne návrat na „barák“, oběd a někdy i další odpolední práce. Vycházky se přidělovaly za odměnu a vždy se odehrávaly v přítomnosti doprovodu. Za dobrou práci a chování směly dívky do kina. „Některé holky měly i návštěvy, ale za mnou babička nejezdila. Máma přijela občas. Musím však říct, že na Vánoce jsem byla vždy doma na propustku. U babičky ve Skochovicích,“ říká Zuzana Lejsková. Z ústavu ji propustili v prosinci 1972. Několik dní nato zatkla Zuzanu poprvé policie.

 

Šlo to se mnou z kopce

„Táhlo mě to na Václavák, do Prahy. Našla jsem si tam kamarády, ale to byly různé partičky lidí, co se kamarádí s každým, to nevedlo nikam. Spousta z nich neměla kde bydlet, někteří byli až ze Slovenska. Začalo to se mnou jít z kopce,“ vzpomíná Zuzana Lejsková. Série zatčení vyústila až k prvnímu pobytu ve vyšetřovací vazbě, později k vězeňským celám. Z vyprávění pamětnice je patrné, že šlo především o drobnou trestnou činnost a hlavně, podle tehdejšího paragrafu 203, o tzv. příživu. Komunistický režim jej uvedl v platnost roku 1957 ve snaze, aby byli trestně postihováni ti, kteří se vyhýbají „poctivé práci“, dávají se někým vydržovat anebo si prostředky k obživě obstarávají jiným nezákonným způsobem.

 

Každý policajt měl svoji holku z ulice

Zuzana Lejsková v rozhovoru pro Paměť národa mluví otevřeně o tom, že za úplatu poskytovala byt, jejž měla po matce v pražských Modřanech, prostitutkám a jejich klientům. Nejstarší řemeslo na světě se v Praze provozovalo také v Rytířské a Perlové ulici. Zuzana Lejsková vzpomíná na zajímavé kulisy událostí s tímto spojených. „V té Perlové, tam měli policajti svůj autobus a do toho si ty holky vodili. Každý policajt měl svoji holku, o kterou se staral. Když pak nějakou zatkli, ona se na toho svého odkazovala, ať mu zavolají, a ten ji z toho nějak vysekal. To víte, ale držet nad ní ochrannou ruku dlouho nemohl, maximálně pár měsíců. Pak ji stejně sebrali a zavřeli za příživu.“

V kriminálech za éry komunismu prožila Zuzana Lejsková asi šest let. Dva a půl roku si odseděla ještě dávno po sametové revoluci, v roce 2002 v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. „Tehdy a teď, to se nedá srovnat. Dneska je to dovolená, úplné hody. Akorát nejhorší je, že je člověk oddělený od rodiny. O člověka je postaráno a nehrozí mu, že do kriminálu přijdete jako mladistvý do první nápravně výchovné skupiny, a vylezete po letech ven ze třetí, ta byla nejhorší,“ říká Zuzana Lejsková, která se v ženské věznici v Pardubicích, kde prožila i nejdelší část svého pobytu za mřížemi, potkala i s disidentkou Ottou Bednářovou.

 

Hlídala jsem koně

V prvních dnech vazby se Zuzana seznámila s „koněm“, tedy s ilegální poštou, kterou si vězeňkyně spolu s vězni z vyšších pater posílali na provázku, improvizovaně vyrobeném z vytrhaných nití vězeňských dek. „Byla jsem na cele čerstvě s jednou holkou a ona říkala, ať hlídám okno, že přijde kůň. Sama že bude stát u dveří, aby bachař neviděl okýnkem. Já jsem koukala z okna a pořád jsem čekala, že se objeví nějaký kůň, a místo toho přišla na provázku namotaná ponožka a v ní bylo psaní. Holky si takhle s klukama, co byli v horních patrech, posílali třeba i chlupy, víte, ze spodku. Nebo čokoládu. Holka třeba napsala, že je hezká, a přitom to byla stará čarodějnice,“ usmívá se pamětnice. Vězni se prý také často dorozumívali vyťukáváním Morseovy abecedy na zeď.

 

Kdo vyšel z rytmu, za trest pochodoval sám

Režim v pardubické věznici byl přísný. Každý měl svoje pracovní zařazení, při kterém musel splnit stanovenou pracovní normu. Nesplnil-li, stal se neplničem a dostal k vyměřenému trestu něco navíc. Zuzana Lejsková vzpomíná na romské spoluvězeňkyně, kterým se přezdívalo „Kongo“ nebo „Bangladéš“. Většinou šlo o negramotné dívky stíhané za příživnictví, které vedle povinné pracovní náplně musely navíc chodit na hodiny čtení a psaní. „Ony neměly hlavu na to, aby plnily nějaké normy, a běžně se stávalo, že přišly s půlročním, ročním trestem a odcházely po pěti letech, právě proto, že neplnily. To nemohu dodnes pochopit,“ vypravuje pamětnice. Každou neděli se vězeňkyně účastnily povinného „pochoďáku“. Nastoupily ve špalíru před věznici a pochodovaly ulicí, které se přezdívalo „Václavák“. Bachaři dbali na přesný vojenský krok a zpěv politických písní. Kdo vybočil z rytmu nebo vykročil špatnou nohou, musel za trest pochodovat sám vedle řady.

 

Když šel bachař s holkou, hlídala jsem

Některé ženy měly ve vězení i poměr. Zuzana pracovala v prádelně s kamarádkou Soňou. Nejednou se stalo, že pro ně přišel bachař a nařídil Zuzaně, ať si stoupne na kovový můstek mezi místnostmi a předstírá, že zametá. Sám se s její kamarádkou ztratil kdesi v útrobách prádelny. Kdyby šel někdo nepovolaný, měla Zuzana přecházet po kovové konstrukci, zvuk kroků se hlasitě nesl a dvojice by tak byla varována. „Nosil jí za to cigára a rybičky v konzervě, ty měla nejradši. A kolikrát se i stalo, že když byly holky na díře, přišel za nimi bachař a nařídil, ať ukážou vršek i spodek. Když ukázaly, hodil jim tabák a sirky,“ líčí pamětnice poměry v ženské věznici.

 

Od myšlenek sametové revoluce se dnes mnoho lidí odklání

Z Pardubic ji definitivně propustili měsíc před sametovou revolucí. „To bylo dobré, když režim padl, měli jsme radost. V pátek 17. listopadu jsem byla v centru, ale měla jsem nemocné ledviny, odvezli mě do nemocnice. Ve středu jsem už byla venku, nechtěla jsem si nechat ujít Letnou. Lidi byli hodně při sobě, tehdy tomu fandili i ti, co se od toho dnes odklání,“ vzpomíná Zuzana Lejsková na události, které znamenaly konec pro vládu jedné strany. Sama se od idejí sametové revoluce také odklonila. Po nástupu Andreje Babiše na post premiéra České republiky v roce 2017 jí začalo vadit, že země spěje do zadlužení: „Všechny ty dluhy, i ty, co vznikly v době pandemie covid-19, zaplatí mladí lidé a děti.“ Zuzana Lejsková si v tu dobu začala hledat přátele z řad radikální levice. „Kamarádím se i s těmi, co jsou za to ve vězení, co jeli bojovat na Donbas,“ říká Zuzana Lejsková a dodává k tomu: „Teď se od toho zase odkláním. Poslední léta jsem volila komunisty, ale když si uvědomuji a dohledávám informace třeba o tom, co v 50. letech páchali za zločiny, nevím, koho budu volit na podzim 2021. Vždyť oni mi nakonec zavřeli i maminku.“