Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všude samé zatýkání
narozena 18. července 1926 v Ostravě-Přívoze
členka Sokola Přívoz
otec Bedřich Bárta vězněn gestapem
strýc Antonín Bárta 12. února 1942 zahynul v Mauthausenu
svědkyně zatčení učitele Bohumila Kolovrata
Židé v Ostravě
osvobození Ostravy
znala Jana Masaryka
perzekuce otce za komunismu
žije v Ostravě
Danuše Lelitová, rodným příjmením Bártová, se narodila 18. července 1926 v Ostravě-Přívoze. Život její rodiny byl spjat se Sokolem a s prvorepublikovými ideály. Během okupace se tak otec Bedřich Bárta a další členové rodiny zapojili do odboje. Otec nakonec skončil na několik týdnů v nacistické věznici a strýc Antonín Bárta zahynul 12. února 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Danuše Lelitová se za války stala svědkem mnoha dalších zatýkání. Gestapo odvezlo jejího třídního učitele z dívčí školy, později profesory z obchodní školy a také její židovské sousedy. Po roce 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, byl otec opět kvůli zapojení do sokolského odboje perzekvován. I Danuše Bártová měla prý jako dcera bývalého sokolského činovníka s komunistickým režimem problémy.
Velcí sokolové
Otec Danuše Lelitové se jakožto velký národovec hned po skončení první světové války dobrovolně přihlásil do nově organizované československé armády. Zúčastnil se pak bojů o zachování celistvosti státu na Těšínsku a Slovensku. Stejně jako rodiče se i Danuše Lelitová již jako malá holčička stala členkou sokolské organizace. Vzpomíná, že už ve čtyřech letech vítala v sokolském kroji prezidenta T. G. Masaryka při návštěvě Ostravska. Často také recitovala při různých státních svátcích a výročích a pravidelně se zúčastňovala všesokolských sletů v Praze. Celá rodina tak těžce prožívala mnichovskou dohodu a následné obsazení pohraničí nacistickým Německem. Ani ne o půl roku poději ale Němci již okupovali celé Čechy a Moravu. Zatímco na většinu území vstoupila vojska wehrmachtu 15. března 1938, do Moravské Ostravy vjely jednotky Leibstandarte SS Adolf Hitler o den dříve. „Když jsme šli další den do školy, tak u přívozského nádraží byl vystaven malý Berlín, kde žili němečtí obyvatelé v jednoposchoďových družstevních domech. Že už o tom předem věděli, bylo zjevné z toho, že ten malý Berlín byl okamžitě všude ověnčený německými vlajkami,“ vzpomíná Danuše Lelitová, které tehdy ještě nebylo ani dvanáct let. Přesto ji prý krátce poté s prosbou o pomoc kontaktoval její třídní učitel z dívčí měšťanské školy Bohumil Kolovrat, aby před Němci zachránila knihu se seznamem členů Sokola Přívoz a sokolský prapor ukrytý v podlaze přívozské sokolovny. „Srdíčko mi sice velice tlouklo, ale podařilo se mi to odnést,“ vzpomíná pamětnice, která prapor i knihu předala starostovi Sokola.
Třídní učitel Bohumil Kolovrat byl nakonec gestapem zatčen, odsouzen a odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. „Do Mauthausenu jsem mu napsala asi tři dopisy a bratr pana učitele Kolovrata přišel k nám domů a poprosil, abych už žádný dopisy nepsala, protože mu povolili jen jeden dopis a ten posílá jeho maminka. V Mauthausenu, kde byl pan učitel, se zamilovala jedna německá vězeňkyně do československého vězně. Neuměla ani slovo česky a pan učitel Kolovrat uměl perfektně německy a dopisy jí překládal. Dopadlo to tak, že Němci ho nechali roztrhat psy. Chtěla bych, aby všichni věděli, jakým způsobem nakonec zemřel,“ vzpomíná pamětnice na svého třídního učitele, který zahynul 3. března 1943.
Všude samé zatýkání
Otec Bedřich Bárta se hned od počátku války zapojil do odbojové skupiny pod vedením úředníka firmy Budoucnost Hynka Kožušníka. Organizoval podporu rodin zatčených a uvězněných odbojářů a rozšiřoval ilegální letáky a brožury. Dne 17. srpna 1941 ho zatklo gestapo a odvezlo do vazební věznice v Ostravě. Rodina pak musela německé vojenské správě odevzdat svého vycvičeného německého ovčáka Rita. „S dědečkem jsme přišli na přívozské nádraží. Čekal tam na nás pán v uniformě německého důstojníka a člověk, který bydlel o tři domy od nás. Ten chlápek se jmenoval Zavadinský a řekl: ,Tak co, starý Bárto? Jeden už ti chcípl v Mauthausenu, kam jsem ho poslal, a toho druhého tam pošlu v nejbližší době. Ten je na krajzáku.‘ Jak to řekl, Rit skočil a chytl ho. On by ho nepokousal. Byl cvičený a věděl, že mluví proti jeho pánu. Ten říšský Němec měl strach, že ho zakousne, tak ho zastřelil. Rit se svezl na zem a já jsem v tom momentu začala plakat. Dědeček mně šlápl na nohu. Šli jsme potom na hřbitov v Přívoze a dědeček mně tam říkal: ,Danuško, slyšela jsi, jak mluvil o strýci Tondovi a o tvém otci Bedřichovi? To je ten udavač. Nesměla jsi tam plakat, vždyť jsi viděla, s jakou radostí mně oznamoval, že nechal zavřít moje syny.‘“
Rodina následně dostala výpověď z bytu, ale otce nakonec po několika týdnech 3. listopadu 1942 z vězení propustili. Otcův bratr a sokolský činovník Antonín Bárta, který se také zapojil do odboje, se však již domů nevrátil. Zahynul 12. února 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
V okolí Danuše Lelitové zatkli za války mnoho lidí zapojených do odboje. V roce 1942 pamětnice navštěvovala obchodní školu, kde gestapo přímo z vyučování odvleklo profesory a tajemníky školy. Danuše Lelitová měla tehdy službu na chodbě a vzpomíná, že šla rychle varovat profesora Josefa Nekolu. Profesor jí prý poděkoval a řekl, že je bohužel již pozdě. Josef Nekola pak prošel nacistickými koncentračními tábory a krátce po válce, 16. května 1945, zemřel na tuberkulózu v sanatoriu v Jevíčku.
V září roku 1942 se zase Danuše Lelitová stala svědkem zatčení jejich židovských sousedů. „Vedle nás bydleli staří Židé Kohnhäuserovi, velice čestní a hodní lidé. A už v pozdním věku měli dceru, která byla moje spolužačka. Jmenovala se Betynka. Ta Betynka toužila ještě po bratříčkovi. Takže ten se narodil, právě když nás Němci obsadili. Nejhorší bylo to, že potom přijelo nákladní auto, paní Kohnhäuserová měla čtyřicet devět let a malého chlapečka a oni to dítě vzali a na to nákladní auto ty mimina, malé židovské děti, všechny házeli. Bylo to tady v Ostravě Na Spojce. Ještě kousek vedle je takový kulatý dům, tam bydleli Židé Linsnerovi. Manžel byl důstojník československé armády a odjel zajistit, aby s jejich malým dítětem mohli odjet do Anglie. Místo toho Němci paní Linsnerové sebrali dítě a taky jí ho tam hodili. To byli také hodní a čestní lidé,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že pan Linsner z Československa odjel někdy v období kolem mnichovské dohody, kdy jeho synovi Jiřímu nebylo ještě ani deset měsíců. Jeho manželka odmítla s tak malým dítětem odcestovat, a i s dcerou proto zůstala doma. Podle databáze obětí holocaustu zatkli 26. září 1942 celkem čtyři členy rodiny Linsnerových. Šestašedesátiletou Adolfine Linsnerovou, třicetiletou Bedřišku Linsnerovou a její osmiletou dceru Hanu a čtyřletého syna Jiřího. Všichni zahynuli v koncentračních táborech. Babička Adollfine 12. ledna 1943 v Terezíně a Jiříček, Hanka a jejich maminka Bedřiška ve stejný den, 23. října 1944, v Osvětimi.
Otce málem zastřelil opilý sovětský voják
Danuše Lelitová se vždy chtěla stát herečkou. Za války ji sice přijali na konzervatoř v Praze, ale po zatčení otce ji musela z finančních důvodů opustit. Studovala pak již avizovanou obchodní školu v Ostravě, ale ani tu nakonec kvůli nedostatku financí nemohla dokončit. Hrozilo jí pak prý nucené nasazení v Německu, a tak jí rodinní známí rychle zařídili zaměstnání v obchodě s obuví u firmy Baťa. Po několika měsících prý ale do obchodu přišlo udání o napojení rodiny na odboj a pamětnici propustili. Danuše Lelitová tak poslední měsíce války zůstala doma, kde také zažila příchod osvobozujících vojáků 4. ukrajinského frontu. „Všichni muži a ženy z našeho domu jsme byli ukryti ve sklepě. Taťka nás tam chránil. Do našeho bytu vlezl oknem ruský voják. Jakmile taťka slyšel, že někdo chodí v našem malém bytě, tak tam šel a uviděl značně opilého ruského vojáka. My jsme měli doma pěkné věci. Třeba stříbrné příbory. Taťka se toho vojáka zeptal, co tam dělá, a on mu řekl: ,Ty Germán, ty buržuj.‘ A vzal pistoli a chtěl taťku zastřelit, protože si myslel, že je boháč. Bojovali pak spolu mezi dveřmi a tatínek mi tu zbraň podal a já jsem ji podala mládenci, se kterým jsem tenkrát chodila. On ji hodil do beden u jednoho obchodu. Jak se ten voják vzpamatoval, tak šel na velitelství v kině Alfa a taťku udal jako zrádce a oni si pro něj přišli. Na Nádražní třídě chtěli taťku zastřelit. Jel první československý prapor a z tanku vystoupil důstojník a ptal se, co se děje. Matka mu to vysvětlila. Potom chtěli zastřelit toho Rusa a taťka říká: ,Ne, on za to nemůže. Za to můžou ti, kteří je opíjejí.‘“
Svědkem zatýkání se ale Danuše Lelitová stala i po válce. Ještě v květnu 1945 přišly revoluční gardy pro německého souseda pana Koblizka, kterého nejspíš chtěly odvézt do nechvalně známého internačního tábora Hanke v Ostravě. „Pana Koblížka vzali jako kolaboranta a zrádce. Taťka u toho nebyl, jinak by tomu zabránil. Pana Koblížka vzali a pak ho posadili do nákladního vojenského auta. Pan Koblížek z toho auta vyskočil a přejel ho tank. On byl dobrý Němec, co upozorňoval mého tatínka, že jde slyšet, že poslouchá zahraniční rozhlas. Nejhorší byli Češi. Koblížkovi neměli děti a měli krásně zařízený dvoupokojový byt. Češi Sochorkovi, pán byl disponent Budoucnosti. Peněz měli, válkou netrpěli a přišli a začali odnášet porcelán, kožichy a další věci. To bylo to nejošklivější. Potom za mnou přišla paní Koblížková a říká: ,Danuško, pojď ke mně a vezmeš si něco na památku. Já bez manžela žít nebudu.‘ Měli krásné, harmonické manželství. Paní Koblížková si vzala život. Oni prostě přišli ji vystěhovat z bytu a…“ vypráví Danuše Lelitová, která dodnes doma schraňuje darovaný vyšívaný obrázek od paní Koblizkové.
Jako studená sprcha
Po válce Danuše Lelitová dostudovala obchodní školu. Všichni členové rodiny se také opět zapojili do činnosti Sokola. Dne 28. února 1948 měla mít pamětnice velký den. Vdávala se totiž za Vítězslava Lelita, ale svatba nakonec nedopadla podle představ novomanželů. Hostina se měla konat v hotelu Imperial v Ostravě, ale nevyšla zrovna do nejlepšího termínu. Jen tři dny předtím totiž prezident Edvard Beneš přijal demisi dvanácti nekomunistických ministrů a komunistická strana tak fakticky převzala moc ve státě. Nově vzniklé Lidové milice obsadily budovu hotelu Imperial v Ostravě, což se rodina dozvěděla v den svatby. Na poslední chvíli tak hostinu přesunuli do rodinného bytu. „Jako nevěsta jsem nakonec musela umývat podlahu a všechno připravovat,“ vzpomíná pamětnice, které údajně účast na svatbě přislíbil i tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Jednou ho totiž byla navštívit na ministerstvu zahraničí a po krátkém rozhovoru ji později Jan Masaryk vzal na desáté výročí úmrtí prezidenta T. G. Masaryka do Lán. Na svatbu ale nakonec nepřijel. „Jeho osobní tajemník mně poslal telegram, že pan Masaryk vzhledem k situaci, která nastala, bohužel nemůže dostát svému slibu.“ Jen jedenáct dní po svatbě Jan Masaryk za nevyjasněných okolností zemřel při pádu z okna.
V roce 1952 zrušila komunistická strana sokolskou organizaci. Otec jako její bývalý činovník začal mít potíže. Stále byl sice zaměstnancem n. p. Budoucnost, ale poté, co odmítl podepsat přihlášku do komunistické strany, údajně dostával ty nejhorší práce. Danuše Lelitová říká, že ho také několikrát předvolali k výslechu na StB. I ona prý odmítla podepsat přihlášku do komunistické strany a několik let pak měla problémy získat slušnější zaměstnání.
„Važte si svobody a chtějte vědět, co všechno musela naše vlast a vaši předci prožít,“ dodává na závěr Danuše Lelitová, která dodnes ctí masarykovské ideály.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)