Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

André Lenard (* 1940)

• 21. února 1940 se narodil v Paříži

• v říjnu 1945 byl s maminkou repatriován do Vizovic

• v letech 1945 až 1949 chodil do obecné školy ve Vizovicích

• v roce 1949 po tom, co byl majetek rodiny – pálenice Rudolf Jelínek – znárodněn, se přestěhoval s maminkou do Bratislavy

• v letech 1949 až 1957 studoval a maturoval na gymnáziu v Bratislavě

• od roku 1957 žil v Paříži, pracoval pro různé banky specializoval se na země východní Evropy

• v letech 1970 až 1973 pracoval pro přední francouzskou banku v Moskvě

• v březnu 2023 dostal českou státní příslušnost, žije v Praze a ve Francii

Se vznikem Československa se otevřely do té doby nečekané možnosti jak rozvinout podnikavost a obchodní talent jeho obyvatel. Duch moderní doby, inspirující se často v Americe, dal vzniknout například zlínskému Baťovi, opavskému Weinsteinovi, vršovickému Waldesovi, ale také vizovickému Jelínkovi. Ačkoli všechny tyto rodiny o svůj majetek i jméno firmy v důsledku znárodnění v únoru 1948 přišly, pálenici Rudolfa Jelínka se podařilo původní jméno si udržet.

 

Vizovice, synonymum Jelínkovy slivovice

Dnes je Rudolf Jelínek akciovou společností a největším producentem slivovice ve střední Evropě. S otcem zakladatelem je dnešní firma spojena osobou Jelínkova prasynovce André Lenarda narozeného 21. února 1940 v Paříži, který je členem dozorčí rady společnosti. Propojení Paříže s Vizovicemi je tvořeno spletitou a bolestnou historií, ve které velké dějinné události ovlivňují a přímo se dotýkají osobního příběhu našeho pamětníka.

Vizovice na Valašsku byly odedávna proslulé velkou úrodou kvalitních švestek. Kdysi se švestky pouze sušily a vyvážely, později se pálily a vyráběla se z nich slivovice. Palírny ve Vizovicích byly původně vlastněny šlechtou, která je pronajímala židovským rodinám, židovským proto, že se křesťanům zapovídalo zabývat se výrobou a prodejem alkoholu. Rodina Jelínkova se přestěhovala do Vizovic na samém konci 19. století a během následujících padesáti let se jim podařilo stát se nejznámějším výrobcem slivovice v širokém okolí i v zahraničí. Velký obchodní průlom učinil Rudolf také tím, že zajistil výrobu a odbyt svojí košer slivovice mezi zbožnými americkými Židy těsně po zrušení prohibice ve 30. letech. Košer produkce se úspěšně udržela dodnes. „Košer slivovice se od té běžné nijak chuťově neliší, jen tím, že se švestky nesbírají v sobotu a ani výroba neběží v sobotu a nádoby na slivovici musí být schválené,“vysvětluje André Lenard a upřesňuje, že k získání certifikátu je potřeba dobrozdání rabína.

S manželkou Irenou měl Rudolf Jelínek šest dětí. Téměř všichni byli v lednu 1943 deportováni ze shromaždiště v Uherském Brodě do Terezína a zavražděni v Osvětimi. Celá rodina, kromě dvou synů: Zdeněk odmítl nastoupit do transportu, po dobu války byl činný v odboji, a mladší syn Jiří prošel koncentračními tábory a přežil.

Židovská komunita v předválečných Vizovicích nebyla početná, čítala 50 až 60 členů. Scházeli se v židovském spolku Sion, mnozí z nich pracovali u Bati anebo v místních pálenicích, cvičili v Sokole, vlastnili větší či menší obchody, žili svůj běžný život v podstatě stejně jako jejich nežidovští sousedi.

Karola (Karla), babička André Lenarda, byla Rudolfovou sestrou. 

Krásná, veselá a originální žena, se vdala za Hugo Lustiga, střídmého, spořádaného bankéře, ředitele pobočky Unionbanky nejprve ve Vrchlabí (Hohenelbe) v Sudetech a posléze v Bratislavě. „Měla vytříbený vkus, sbírala starožitnosti a měla talent, navrhovala vybavení interiérů. 14. 2. 1909 se v Praze Lustigovým narodila dcera Gertrude, maminka André Lenarda. „Hugo byl vášnivý lovec,“ dodává André Lenard o svém dědečkovi, se kterým se později Karola rozvedla a který byl, stejně jako ona, zavražděn v Osvětimi.

 

Bratislava bylo místo matčina dětství a mládí

Trude Lustigová prožila svoje nejhezčí roky - dětství a mládí, studium na státním reálném gymnáziu a svoje první krátké manželství - v Bratislavě. Jako velice mladá se provdala za svého profesora přírodopisu Vojtěcha Nábělku z vážené rodiny kroměřížských přírodovědců, lékařů a botaniků. Nadšený cestovatel a sběratel flory, později profesor na Komenského univerzitě v Bratislavě, zemřel na následky choroby, kterou se nakazil při vědeckých výzkumech v Egyptě.

Trude, stejně jako její mladší bratr Karel (alias Carlos) byla velkou sportovkyní: jezdila na koni, byla přebornicí v tenise, vyhrávala sportovní turnaje, jezdila závodně auto- rallye. Rodině nečinilo potíže pořídit své dceři ve 20. letech, v počátcích automobilismu, auto.

S příchodem nacismu se Carlosovi podařilo včas utéct z Bratislavy do Terstu, tam se nalodit a pokračovat v cestě do Paraguaye, Argentiny a nakonec se usadit v Los Angeles v USA a získat americké občanství. Není překvapením, že se v počátcích živil tenisem. „Španělsky neuměl, ale byl dobrý tenista. Carlos byl introvert, ale když už něco řek, tak to sedělo,“ vzpomíná na svého strýce André Lenard.

 

Předválečný Lvov a osud otcovy rodiny

Roman Lenard, Andrého tatínek, se narodil 6. června 1902 ve Lvově, který byl tehdy součástí Rakouska-Uherska. „Celá rodina pocházela ze Lvova, byli to víc intelektuálové, jeho otec byl lékárník, v rodině byli lékaři, tatínek měl starší sestru, která holocaust přežila, zemřela v 60. letech na rakovinu.“ André nikoho ze svých prarodičů nepoznal. V roce 1939, po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, byl Lvov spolu s východní částí Ukrajiny přičleněn k SSSR a asi 300 000 polských Židů bylo vysídleno do sovětského vnitrozemí. Někteří, jako např. prarodiče Lenardovi, až do Střední Asie, do Kazachstánu. V roce 1941 po napadení Sovětského svazu fašisty směli polští Židé a Poláci, ti, co přežili, pokračovat v cestě pokračovat přes Kaspické moře do Persie a dále do Palestiny, které obě byly pod britskou správou. Cesta trvala téměř rok. V Teheránu v roce 1944 oba, Marinia i Adolf Lenardovi, po přestálých útrapách zemřeli.

V předválečném Polsku byl zaveden tzv. numerus clausus pro studenty z židovských rodin, proto mnozí z nich odcházeli studovat na univerzity do Prahy nebo Vídně. Tatínek Andrého vystudoval ekonomii na vídeňské univerzitě a s Trude se seznámil v kasinu ve francouzském Dauville asi v roce 1938. Jak se tam oba dostali, není známo, ale svatba se uskutečnila v Praze okupované německými vojsky v onom nešťastném březnu 1939. Zpět do Francie odjeli zřejmě kvůli otcovým pracovním záležitostem a půl roku poté, co se André narodil, Francie v červnu 1940 padla. Na přání svého muže přijala Trude jméno Helena. „Otec jako patriot, obyčejný voják, narukoval do polské armády, ale moc nebojoval, Němci je smetli rychle, pak byl ve vojenském lágru, ve vězení, ale utekl a do roku 1942 se skrýval doma pod falešným jménem, až ho nějaký soused jako Žida udal,“ vypráví pamětník. Roman Lenard byl převezen z Oranienburgu do Bergen-Belsenu a tam, v posledním týdnu války v dubnu 1945, když už byl tábor osvobozen britskou armádou, zemřel na tyfus.

 

André Lenard se narodil v Paříži

Po obsazení Paříže nastal potupný exodus, město se vylidnilo, všichni utíkali, i maminka Andrého, který říká: „Jela na kole až do Orleansu, měla s sebou šperky, ale ty ztratila, ale nakonec se vrátila, když se zjistilo, že se Němci chovají slušně.“ André strávil prvních pět let života v Paříži. Byly to nebezpečné časy. Maminka tajila svůj židovský původ, jméno Lustig bylo Němcům podezřelé a nejméně třikrát byla gestapem vyslýchána. Byla statečná, pomáhalo i to, že německy uměla plynně, byl to vlastně její první jazyk. Že se jí a Andrému podařilo v Paříži plné udavačů a kolaborantů přežít, byl zázrak.

Na dobu války má André dvě vzpomínky: Když mu byly dva roky, vytáhl tatínek klíč a otevřel kredenc, dal mu jeden čokoládový bonbón a kredenc zase zamkl. Později pochopil proč: „Čokoláda nebyla a maminka by to snědla na posezení.“ Druhá vzpomínka je na to, jak s kamarády sbírali šrapnely.

V říjnu 1945 byli Helena Lenardová a André repatriováni a odjeli vlakem do Vizovic. Cesta trvala pět dní, teprve se obnovovaly poničené koleje, byla už zima, topilo se v kamnech dřevem, okna byla rozbitá a nebylo divu, že André onemocněl silným zápalem plic.

 

Poválečné Vizovice a co se stalo s palírnou

Ve svých pěti letech neuměl česky ani slovo, maminka na něj od narození mluvila francouzsky. Ale když šel ve Vizovicích do první třídy, za necelý rok od příjezdu, už se česky domluvil. Aniž by se nějak systematicky učil, pochytil češtinu od dětí, se kterými si hrál. Jeho nejlepším kamarádem byl syn řezníka Herman a syn majitele mlékárny Bolf. Lenardovi bydleli na Razově, v 1. patře v budově Jelínkovy továrny. Strýc Zdeněk sice přežil válku na svobodě v ilegalitě, ale měl podlomené zdraví a za rok zemřel na neléčenou TBC. Jiří, asi osmnáctiletý, byl příliš mladý na to, aby vedl továrnu, spíš se snažil dohnat v životě to, co mu tak dlouho bylo v koncentrácích odepřeno, navíc neměl do té doby možnost se vzdělávat. Nechtěl se starat o firmu, oženil se a se ženou a dcerou se legálně vystěhovali do Izraele a později do Kanady.

André o sobě jako žáku obecné školy říká: “ Byl jsem dobrý žák, ale tehdy jsem neměl žádné hobby, sporty přišly až později.“

Bezprostředně po Únoru 1948 se pro Lenardovy nic nezměnilo, až v roce 1949: se znárodněním továrny přišli i o byt a museli z Vizovic odjet. Maminka, která měla krásné vzpomínky na Bratislavu svého mládí a přátele z té doby, rozhodla, že odjedou na Slovensko.

 

Jak se žilo v socialistické Bratislavě 50. let

André se musel rychle naučit další jazyk, slovenštinu. Začal chodit do katolické školy v centru města poblíž Národního divadla. Zpočátku tam vyučovaly jeptišky, než je vyhodili, škola měla dobré jméno. Bydleli v podnájmu, do školy měl blízko. André jako dobrý katolík i ministroval: „Nejradši jsem měl pohřby, dostával jsem dobré spropitné,“ říká. O tom, že je židovského původu, se dozvěděl, až když mu bylo 17 let. Jako teenager odmítal s maminkou mluvit francouzsky, chtěl být jako ostatní kluci. „Stal jsem se dobrým pionýrem, předsedou třídního oddílu a sekretářem školy. Vzali mě na Počúvadlo na mezinárodní tábor, byli tam i rakouští pionýři. Byla to velká čest. Tam mě bratr Fedora Gála naučil plavat,“ vzpomíná André Lenard. Rychle si zvykl, do Prvního slovenského gymnázia  byl přijat bez potíží, měl svoje kamarády a léto s nimi obvykle trávil u Luhačovické přehrady, stanovali nadivoko. „Ve 14 letech jsem už začal mít rozum a do ČSM jsem nevstoupil. Navíc jsem byl francouzským státním občanem,“ říká, což nikterak nebránilo, aby byl vystaven všudypřítomné indoktrinaci, kterou se slovenská socialistická škola v 50. letech vyznačovala. „Žil jsem stejně jako moji spolužáci.“  Na gymnáziu si vybral němčinu a francouzštině se stále více vzdaloval. „Mluvil jsem sice bez přízvuku, ale neuměl jsem číst ani psát a měl jsem slovní zásobu pětiletého kluka,“ přiznává. Kromě němčiny se ve škole povinně učila ruština, takže na gymnáziu už měl André nakročeno k zvládnutí několika nejen slovanských jazyků, což se později ukázalo jako jeho velká výhoda.

Maminka v Bratislavě začala pracovat jako cizojazyčná korespondentka v angličtině, němčině a francouzštině v PéZetce KOVO (PZ - Podnik zahraničního obchodu). Ředitelem byl bývalý dělník. „Běhal zlostně po kanceláři a křičel: ‚Robiť, robiť!‘ Nevěděl, že člověk může taky myslet,“ vypráví André Lenard. Později vyučovala cizí jazyky soukromě, ale stále toužila se vrátit do Paříže. Na rozdíl od Andrého neměla francouzskou státní příslušnost, a tudíž nemohla vycestovat. Nakonec se rozhodla napsat československým úřadům dopis: použila svoji silnou krátkozrakost k tomu, aby argumentovala, že  nechce být státu v budoucnu na obtíž. To pomohlo. V závěru roku 1956 pod podmínkou, že se zříká veškerého majetku, se směla vystěhovat. André až do srpna 1957 zůstal sám v Bratislavě, aby odmaturoval. Říká, že se neměl špatně: “Maminka mi posílala balíčky, a tak jsem prodával žvejkačky a těch pár měsíců jsem si užíval, dokonce jsem si koupil kolo Favorit.“

 

Budování kariéry v Paříži 

První období po návratu do Paříže bylo pro pamětníka velice bolestivé. Za sebou musel nechat kamarády, první lásku, všechno, k čemu si za léta vytvořil vztah. Nejdřív se chtěl dokonce vrátit, byl nešťastný. Bydlel v 6. patře v maličkém pokojíku pro služku, bez topení a vody, v zimě tam byl mráz a v létě vedro. Musel začít od nuly, co nejrychleji se naučit francouzsky. Rok studoval v Alliance Francaise: “Byl jsem snad jediný Francouz, co chodil do téhle školy pro cizince. Rok jsem tvrdě dřel,“ vzpomíná na nelehké začátky, kdy nejsmutnější pro něj bylo, že v Paříži nikoho neznal.  

Neměli peníze, maminka pracovala s dětmi jako guvernantka, André pobíral malé stipendium. Měl ale silnou motivaci: stát se francouzským konzulem v Praze. Nejprve absolvoval Školu pro výuku východních jazyků (Ecole Nationale des Langues Orientales), potom vystudoval Institut politických věd (Institut d´Etudes Politiques), ale napoprvé u zkoušek neuspěl. Za rok to zkusil znovu, ale úředníkem na ministerstvu zahraničí mu bylo řečeno, že jako člověk indoktrinovaný socialistickou školou a výchovou nemůže zastávat místo ve francouzských diplomatických službách. „Jak jste si mohl něco takového pomyslet?“

Po vyvinutí tak obrovského úsilí, včetně získání několika certifikátů ze Sorbonny, zklamání bylo velké, ale náhodou v té době, v roce 1967, Paribas, největší investiční banka v kontinentální Evropě, hledala zaměstnance, kteří by se specializovali na východní Evropu. V tomtéž roce se André Lenard i oženil.

21. srpna 1968 se vrátil okolo půlnoci s manželkou domů, zapnul rádio a slyšel reportáž o tancích v Praze. Říkal si: ‚To je divný, že teď vzpomínají druhou světovou válku.‘ Nenapadlo ho, až když se déle zaposlouchal, že nás vojáci přišli „přátelsky“ osvobodit.

 

Jak se v Moskvě vedl koloniální život

Dva roky po okupaci Československa byl coby expert na východní jazyky vyslán bankou do Moskvy. Odjížděl, a ačkoli se mentálně cítil Francouzem, dobře si uvědomoval tragedii okupace Československa. Nejprve manžele ubytovali v hotelu, později vedl „koloniální život“: dostal k dispozici menší byt, auto, šoféra Sášu a sekretářku. „Ta podle mě byla minimálně kapitánem KGB. Jemu jsem přinášel dárky a on mě měl rád a já jeho vlastně taky. Ale kdybych něco udělal, tak on by mě udal a do vězení by mi nosil pomeranče, protože mě měl rád. To je ten ruský charakter,“ vzpomíná na tři roky strávené v Moskvě. Sáša měl povinnost pravidelně odesílat hlášení o kontaktech Andrého, André mu se sepisováním těchto „raportů“ pomáhal. Byl si vědom, že je sovětskou KGB sledován. V rané brežněvovské éře nemohla dostat Paribas jako banka akreditaci, takže Francouzi nejprve založili obchodní společnost. “Já jsem představoval nejenom francouzský průmysl, ale Bank of America, Unilever a takové firmy, takže to bylo strašně zajímavý, měli jsme jakýsi kvazi monopol,“ vysvětluje André Lenard. Ve třiceti letech zastupoval francouzský průmysl, řadu velkých zahraničních firem, poznal spousty politiků a zajímavých lidí.  

 

Z Gaskoňska není do Prahy daleko

Po návratu podal André Lenard výpověď a nastoupil do Banque Rothschild, kde založil oddělení pro východní Evropu. Pracoval pro banku sedm let, až do roku 1980. Nastoupil jako prokurista a končil jako první zástupce prezidenta banky.

Po přestupu do Royal Bank of Canada před ním vyvstala další velká výzva: naučit se anglicky na velmi solidní úrovni. „Denně jsem se učil 30 nových slovíček“, vzpomíná na svoje lingvistické metody. Za sedm let byla centrála v Paříži zrušena a nabídku, aby přešel do Londýna, odmítl.

V 80. letech už byl „na volné noze“ a pracoval jako poradce generálního ředitele Banque de l´Union Européeanne. V té době se zajímal o financování hotelů v ČSSR a zúčastnil se projektu bratislavského Fora a pražského Atria (dnes hotel Hilton).

Není překvapivé, že se o něj StB mezi lety 1972 a 1982 začala zajimat: plynně hovořil několika jazyky, mezi něž patřila čeština, slovenština a ruština (a takových lidí ve Francii není mnoho), měl vhled do československé kultury a způsobu života, neboť tu prožil svá formativní léta. Měl zde stále mnoho přátel a kontaktů, pocházel z rodiny s židovským původem, jeho předkové vlastnili slavnou Jelínkovu pálenici ve Vizovicích, strávil 3 roky pracovně v Moskvě, i v letech normalizace jezdil do Československa, pohyboval se ve společnosti bankéřů a finančníků. Jako mnoho jiných lidí, kteří byli zajímaví a vymykali se běžné populaci, sledovala StB André Lenarda jako kandidáta tajné spolupráce (KTS), aniž by o tom on sám věděl nebo k vědomé spolupráci se zavázal. Ze studia svazků vyplynulo, že StB se snažila shromáždit veškeré možné informace o tom, kde se André Lenard při návštěvách ČSSR pohyboval, s kým se stýkal, kdo byli jeho spolužáci na bratislavské střední škole. StB montovala odposlech do hotelů, ve kterých se ubytoval, vedla si evidenci, kde večeřel, s kým jedl a kdo večeři platil.

Ve spisech StB se výslovně uvádí, že sledovaný odmítl spolupráci, ale jelikož měl silný zájem na tom, aby dál mohl do ČSSR jezdit, byl ochoten se s příslušníky StB scházet. Vymínil si však, že budou mluvit pouze o ekonomických záležitostech: o chybách, kterých se země dopouští, o naší zadluženosti. Měl strach otevřeně odmítnout s estébáky mluvit, nechtěl přijít o možnost navštěvovat přátele, kteří mu byli blízcí. 

Poslední zápis z 17.12.1982 XI. správy SNB konstatuje, že pokus o získání André Lenarda nikam nevede a navrhuje spolupráci ukončit a svazky uložit na 10 let do archivu. 10 let, to znamená rok 1992, což už bude úplně jiná doba.

Sám pamětník popisuje, jak návštěvy příslušníků StB probíhaly. Kdykoli přiletěl do Prahy, ozvali se mu dva pánové, major a poručík, protože si s ním chtěli povykládat o ekonomice. Proč ne? Neznal žádná tajemství, pozval je na koňak, ale když se stejná situace opakovala pokaždé, když do Prahy přiletěl, začaly mu být schůzky nepříjemné. V říjnu 1989 mu tito pánové navrhli, že by snad pro ně mohl něco udělat. „Začal jsem se bát sem jezdit,“ přiznává André Lenard. Naštěstí přišel Listopad 1989. Ovšem v lednu jeden z nich, říkal si Beneš, znovu telefonoval. Chtěl se sejít. André Lenard vypráví: „Říkám mu: ‚Pane Beneši, vy nečtete noviny? Vy se nedíváte na televizi?‘ A on říká: ‚Promiňte, že vás vyrušuji. Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli pro mě nemáte nějaké zaměstnání.‘“   

Helena Lenardová zemřela jako 93 letá. Je zřejmé, že dlouhověkost, pokud je jim dovoleno zemřít přirozenou smrtí, mají Lenardovi/Jelínkovi v genech.

„Dnes jsem rád, že jsem se stal finančníkem,“ říká André Lenard na můj dotaz, jestli přece jen neměl restituovat rodinnou palírnu, a dodává: „Bylo to dobré rozhodnutí se o ten majetek neucházet.“

V současné době dělí svůj život napůl mezi Gaskoňsko a Prahu a teď, kdy dostal českou státní příslušnost, bude zřejmě v Praze trávit i více času.