Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
War hero becoming lumberjack
born on January 20, 1925 in Volkov, Volhynia
in 1944 he enlisted in the 1st Czechoslovak Army Corps
wounded on September 21, 1944 during the fighting
after convalescence, he was in charge of the shooting range in the training centre in Levoča
after the war he worked as a lumberjack
Mikuláš Lenoch se narodil 20. ledna 1925 v obci Volkov v okrese Dubno a jako volyňský Čech vyrůstal se čtyřmi dalšími sourozenci v chudé rodině. Otec se živil jako řemeslník, kolář, a matka nádeničila. Mikuláš vychodil sedm tříd školy.
Území Volyně nejprve na podzim roku 1939 obsadili Sověti, následně v roce 1941 Sovětský svaz napadlo nacistické Německo, Mikuláš narukoval 12. dubna 1944, stejně jako jeho bratr, do armády. „Nejdřív územím prošli Němci, pak odešli a pak přišla Svobodova armáda, do které jsme vstoupili,“ vyprávěl válečný veterán a dodal: „Vstoupili jsme tam dobrovolně, protože by nás stejně odvedli Rusové. Po narukování následovaly výcviky. „Bydleli jsme v bunkrech, nejdříve v Rovně. Já byl přidělen k protiletadlovému dělostřelectvu.“ Veleli jim čeští velitelé a také Rusíni. Z prvních dnů na bojišti si Mikuláš Lenoch pamatoval ohromný zmatek. Rudá armáda nebyla tak dobře organizovaná jako ta německá a Němci byli také lépe vyzbrojení, ale v závěru války již přišli o značnou část letectva.
Baterie směřovala z Rovna do Lucku, poté vlakem do Kamence Podolského a pak do Haliče k městu Sňatyň. „Tam byla obec Potoček, kde byly naše dvě baterie zakopané v bunkrech v zemi, a nad lesem byly velkorážné kulomety. Nakonec jsme přejížděli až ke Krosnu.“
„Dne 21. září jsem byl raněn střelbou z minometu, když jsem byl na stráži u děla. Nejdřív mě vezli na brigádní ošetřovnu a pak nás převezli do Lvova, kde byla nemocnice.“ Poté, co ho operovali, strávil v nemocnici ještě další čtyři měsíce. Jeho dalším posláním bylo po pobytu v sovětském výcvikovém středisku udržování střelnice v Levoči na Slovensku u pomocné roty.“
Mikuláš Lenoch si vzpomínal na několik podrobností – Rudá armáda také brala zajatce, on sám s nimi však do styku nepřišel. O událostech spojených s holokaustem neměl s kamarády až do konce války žádné informace, přestože mezi spolubojovníky bylo několik Židů. „Spali jsme oblečení, život byl samá hlídka a volného času moc nezbývalo. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem běžel na druhou stranu než ostatní.“
Mikuláš Lenoch vypráví, že během osvobozování Československa se příslušníci Rudé a Svobodovy armády nesetkali jen s uvítáním. Na Slovensku kolem Liptovského Mikuláše se někteří obyvatelé proti osvoboditelům postavili se zbraní v ruce.
V prosinci roku 1945 Mikuláš Lenoch odešel do civilu. Těžbou dřeva strávil třicet pět let.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Iva Chvojková Růžičková)